Pětihvězdičkoví uprchlíci z Andižonu

Žanyl Žusubžan

V důsledku masakru uprchly z uzbeckého města Andižonu do sousedního Kyrgyzstánu stovky lidí. Více než čtyři sta z nich bylo letecky přepraveno do Rumunska a nakonec byli usazeni v několika západních zemích. Někteří z nich skončili i v České republice.

Česká Lípa má své vlastní problémy

K masakru v Andižonu došlo 13. května 2005,když ozbrojené síly uzbeckého ministerstva vnitra a státní bezpečnostní služby začaly střílet do davu demonstrantů. Odhaduje se, že bylo zabito mezi 187 (oficiální údaje vlády) a 5000 lidmi, přičemž zahraniční zdroje uvádějí několik stovek mrtvých. Přesný počet obětí je stále neznámý. říká se, že mnohá z těl obětí byla pohřbena v masových hrobech okamžitě po masakru.

Uzbecká vláda nejprve tvrdila, že andižonský protest zorganizovalo Islámské hnutí Uzbekistánu a že demonstranti byli členy Hizb ut-Tahrír al-Islámí (Islámské strany osvobození). Kritici režimu tvrdí, že používá hrozbu islámského terorizmu jako ospravedlnění represivní vlády tvrdé ruky. Rovněž je diskutabilní, zda vojáci stříleli, aby potlačili vězeňskou vzpouru či aby zabránili další „barevné“ revoluci. Uzbecká vláda nakonec uznala, že hlavní roli v povstání hrály ubohá hospodářská situace země a rozladění lidí. Nátlak Západu, který požadoval mezinárodní vyšetření incidentu, způsobil zásadní obrat v zahraniční politice Uzbekistánu. Jeho vláda nařídila uzavření americké letecké základny a posílila vztahy s ČLR, Indií a Ruskem, které podpořily její zásah v Andižonu.

Je horko. V České Lípě, devadesát kilometrů od Prahy, se setkávám s Honzou Koláčkem. Je mu asi třicet a má široká ramena. Vzhledem připomíná spíš zápasníka než zástupce charitativní organizace a svoji dodávku ford řídí po cestě plné výmolů s jistotou. ¨„Spousta Čechů nemá ponětí, že obyvatelé někdejšího SSSR nejsou pouze Rusové. Abych řekl pravdu, ani já neumím rozeznat jednotlivé sovětské národy. Ale co se týče Uzbeků, se kterými pracuju už dva měsíce, ti jsou skvělí. Každé mé setkání s nimi ve mně nechá dojem nějakého vnitřního klidu.“ Honza má krátké vlasy s odbarvenou spirálou na týlu. „Tančím hip-hop, takhle chodíme všichni,“ usmívá se sociální pracovník, který strávil nějaký čas s drogově závislými v Holandsku a v Anglii a poté šest let s romskými dětmi.

Honza troubí a dívka na chodníku mu zamává a sklopí oči. „To je Romka, jedna z těch, co jsem se jim věnoval. Oba její rodiče jsou ve vězení. Aspoň, že už nefetuje.“ U samoobsluhy vyzvedáváme tři Uzbeky, kteří do dodávky nakládají kartony mouky, vajec a limonád. Přidává se k nám Honzova kolegyně Zdenka. „Hraju si s dětmi uprchlíků,“ říká. Její ruština je drsná, se silným přízvukem. „Zdenka je hippie. Máme ji moc rádi,“ šeptá mi Honza do ucha. Zdenka vypadá na šedesát let, má krásný úsměv a na ramena jí padají dlouhé červené vlasy. Pokračujeme v jízdě a Honza mi ukazuje romskou čtvrť. Není to zrovna hezký pohled.

V České republice žije relativně málo Romů, ale problémy, které vytvářejí, nejsou ani malé, ani jich není málo. Jsou naprosto nepřizpůsobiví. „Tady to je ralský hrad,“ ukazuje Honza na zříceninu na kopci, kolem kterého projíždíme. „Tankový prapor sovětské armády tady pořádal svá cvičení.“ Nedaleko se nacházela sovětská vojenská základna. „To je důvod, proč tady rusky mluvící nejsou zrovna oblíbení,“ dodává Honza.

Jedeme kolem oploceného pole, kde byly kdysi uranové doly. Většina z nich byla zavřená a nezaměstnanost v kraji vzrostla na téměř 30 procent. V tomhle kraji se tedy ocitlo patnáct uprchlíků z Andižonu. Ale proč je usadili právě tady? „Protože je tu levno. Všechno od nájmů po potraviny je levné, proto.“ Honza vzpomíná na nejrůznější humorné historky o svých chráněncích z daleké Střední Asie. „Jednou uviděli starou paní ohnutou pod těžkým batohem a zeptali se mě, jestli by jí třeba nemohli pomoct. Naštěstí jsem je od toho odradil. Vysvětlil jsem jim, že by se ta stařenka mohla vyděsit a začít volat o pomoc… Taky šílí z děcek. Jednou jsme šli po ulici a potkali mladou paní s kočárkem. Uzbekové okamžitě obklopili kočárek a začali vzdychat „to je krásné děťátko!“ a podobně. Měla bys vidět tu mladou maminku – byla úplně vyděšená tou tlupou cizinců, kteří se vyrojili kolem jejího miminka a drmolili nějakou hatmatilkou.“

Muži doprava, ženy doleva

Po dvaceti minutách cesty z České Lípy vjíždíme do vesnice. Kolem vysokého paneláku se procházejí uprchlíci z celého světa – z Angoly, Čečenska, Gruzie, Iráku. Uprchlíci z Andižonu dostali šesté patro v odděleném křídle. Všechno vypadá čistě, ale dojem levné ubytovny je neoddiskutovatelný – na podlaze linoleum, v každé ložnici gauč a noční stolek. Balkóny skýtají okouzlující výhled na nedaleké jezero, ale jeho vody jsou radioaktivní, otrávené uranovými doly. Všech patnáct andižonských uprchlíků jsou příbuzní, mezi nimi jsou tři ženy. Ty příliš nevycházejí ven a většinu času tráví ve svých pokojích. Honza je zde častým návštěvníkem, ale i on je viděl jen při několika příležitostech. „Nemyslím si, že by tady muži a ženy spolu jedli,“ usmívá se Honza. „Jednou se mnou přijela kolegyně a jedla s námi. Muži se neodvažovali na ni podívat a kdykoliv se na něco zeptala, odpovídali jako bych se ptal já.“

Uzbecké ženy jsou oděny v šatech se světlými květinovými vzory a dlouhými rukávy a šátky uvázanými pod bradou. Takhle se zřejmě oblékaly i v dalekém Andižonu. Téměř všechny zanechaly své děti v Uzbekistánu. Devětadvacetiletá Kamilja musela opustit nemluvně. Na druhou stranu všechny tu mají své manžely. Všechny si vydělaly nějaké peníze pečením koláčů a výrobou navatu – krystalového cukru. Páry žijí odděleně od ostatních, jejich část chodby je oddělena kartonovou zástěnou. „Má zabránit mužům, aby nás viděli,“ usmívají se ženy.

„Hvězdy“ OSN

Byli jsme pozváni, abychom zůstali na oběd. Mám ráda uzbeckou kuchyni, a tak mě nemuseli dvakrát pobízet. Kromě toho mě zajímalo, jak se vaří skutečná samsa – masové pirožky. Scházíme do kuchyně na prvním patře, na dveřích stojí nápis v češtině, ruštině a angličtině: Otevřeno od 14 do 20 hodin. Pouze pro ženy a děti. Muži mohou používat kávovar. Nedá se zde péct, jsou tu pouze dvě mikrovlnné trouby. Při přípravě samsy ženy vzpomínají na své děti doma. Prakticky vůbec se nezmiňují o krvavých andižonských událostech, které jsou teď připomínány demonstracemi a protesty po celém světě. „Mohly bychom se pokusit dostat naše děti sem, ale bylo by to těžké pro naše rodiče. Kromě toho je nechceme dostat do ještě větších potíží, než jaké mají teď,“ říká čtyřiatřicetiletá Chadiča. Její velké oči jsou smutné a vypadá vyčerpaně. „Počkáme a až se situace změní, vrátíme se domů.“ „A když se nezmění?“ „Tak pojedeme domů jako stařeny a naše děti nás už ani nepoznají,“ říká Nadira, žena s černýma očima a laskavou tváří. „Doufáme, že prezident Karimov projeví velkorysost a vyzve nás k návratu domů,“ pokračuje Kamilja s očima upřenýma na můj zapnutý diktafon.

Jedna z žen vzpomíná na život v táboře v Rumunsku. „Muži a my jsme žili v oddělených budovách. Bylo tam mnoho svobodných žen. Z úcty k nim s námi muži hovořili jen z dálky. Přicházeli k plotu, povídali si s námi a zase odešli. Praví gentlemani! Dokonce i Rumuni se divili. Kromě toho všechno bylo čisté, dokonce i budova, kde žili muži. Žádné odpadky, nic. Vojáci OSN poté říkali, že ještě neviděli tak „hodné“ uprchlíky a že nám dávají pět hvězdiček.“ „Takže vy jste pětihvězdičkoví uprchlíci?“ Ženy vybuchnou smíchy: „Přesně tak!“

„Nepijou, nekouří, jen mluví s ruským přízvukem…“

Být cizincem není snadné, ale uprchlíci z Andižonu se adaptují rychle. Honza říká, že už hovoří obstojně česky, zejména ženy. Muži netrpělivě shánějí práci. „Pořád spěchají, touží po tom být znovu soběstačnými,“ vysvětluje Honza. „Jsou imunní vůči sociálním neduhům, jež trápí velkou část imigrantů, kteří tráví roky v utečeneckých táborech čekáním na status uprchlíka a kteří si zvyknou žít s almužnou poskytovanou státem.“

Ostatní utečenci závidí lidem z Andižonu jejich status. Mají nárok na téměř třikrát víc času v programu na adaptaci cizinců. Navíc žádná ze skupin nemá někoho jako je Honza, kdo by s nimi pracoval, trávil s nimi spoustu času, zodpovídal jejich nekonečné dotazy a obvolával firmy, které potřebují námezdné síly. Každou chvíli vozí Honza lidi z Andižonu k pracovním pohovorům. „Ale už to nebudu dělat moc dlouho,“ upozorňuje mě. „Brzy si budou muset své problémy řešit sami.“ Má trochu strach, že jejich malá, izolovaná skupina bude nakonec překážkou na cestě k integraci v zemi, kde můžou zůstat do konce svého života. Na druhou stranu tihle lidé jsou prý rození obchodníci. „Strašně je trápí nečinnost,“ říká Honza. „Ale najít práci není lehké. Jakmile zaměstnavatel zjistí, že jde o lidi z bývalého Svazu, přestává mít zájem.“

Honzovi zrovna zvoní mobil – volají z firmy, která staví přepychové vily. Honza slušně, ale důsledně vysvětluje, kolik hodin denně jeho chráněnci budou pracovat, zda bude podepsána písemná smlouva, jaký dostanou plat. „Jsou to velmi slušní chlapi, nepijou, nekouří, protože jsou věřící muslimové. Velmi dobře rozumějí česky, akorát mají trochu ruský přízvuk,“ vysvětluje Honza. Potom se obrací k mužům: „Zítra v sedm ráno na vás budou čekat na obecním úřadě. Zatím pojedou jenom dva z vás, jestli se jim budete líbit, vezmou ještě tři.“ Práce je to dočasná, ale slíbený plat není špatný, dokonce ani podle pražských měřítek.

Čeští Andižonci

Stmívá se, usedáme k večeři. Na stole je cukr, domácí chléb, máslo s čokoládou, rozinky. Kamilja a Nivara servírují samsu a plov. Muži jedí ve vedlejší místnosti. Chadiča sedí zádumčivě v křesle, je ve třetím měsíci těhotenství. „Kyrgyzové nám moc pomáhali. Jestli o nás napíšeš, mohli by nám poslat sušené meruňky? Tady prý meruňky nerostou a já mám na ně hroznou chuť! Nebo kurut – kuličky sušeného tvarohu…“ Podle lidové pověry žena neporodí dítě, dokud nesní na co má chuť. Po večeři jeden z mužů vzkáže po Kamilje, že Honza je připraven k odjezdu. Kamilja přináší horké vdolky: „To upekli naši muži.“ Honza taky dostává vdolek na cestu a děkuje: „Moje žena bude mít radost.“ Na rozloučenou líbám ženy na tvář a na muže jen kývnu. Do města se s námi vrací Zdenka, kterou vyprovází houf snědých dětí. „Tady máte dárek,“ podává mi jedno z nich malovaný papírový košíček.

Honza mi oznamuje, že se domluvil s vedením své křesťanské dobročinné organizace, že na podzim zorganizuje pro utečence výlet do přírody. „Přijeď taky,“ zve mě. „Samozřejmě přijedu,“ odpovídám. A přemýšlím, jak sehnat sušené meruňky a kurut pro Chadiču.

Článek vznikl v květnu 2006. Jména žen byla na jejich žádost změněna. Už v srpnu loňského roku andižonští uprchlíci opustili azylové zařízení ve Stráži pod Ralskem a dostali od města Liberce do pronájmu byty na sídlišti Zelené Údolí.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *