Pobocza – poezie pro Evropany

Jedinečný projekt, který si dal za cíl představit poezii střední a východní Evropy ve všech jazycích, kterými se v této části světa mluví, mohou již třetím rokem sledovat také čeští čtenáři. Kromě polské, české a srbské jazykové verze nově vznikla také slovinská mutace a v krátké době se objeví další. Představujeme ukázku tvorby dvou básníků zastoupených v nejnovějším, 27. čísle, Ljudku Silnovovou z Běloruska a Dragana Boškoviće ze Srbska. Tvorbu dalších autorů z Běloruska, Bosny, České republiky, Chorvatska, Polska, Slovenska a Slovinska si můžete prohlédnout na stránkách pobocza.pl. Na stránce pobocza.igalerie.cz naleznete českou verzi antologie básníků, jejichž tvorba byla publikována v loňských číslech časopisu Pobocza.

Dragan Bošković

(1970), srbský básník, uznávaný esejista a literární kritik, přednáší na Filologicko-umělecké fakultě v Kragujevci. Vydal knihu Odysseus – příběh z katalogu (1998, společně se Sašou Ilićem) a dvě básnické sbírky: Závrať, lež a Babylon z karet (1998, získal za ni Brankovu cenu a ocenění Matićův šál) a V jednom těle (2003).

Paneláky z perspektivy česneku

Nepříjemné trvání začne hned: Na zem padají domečky z karet v úmrtních oznámeních zvyky a lidé. Papíroví draci se vznesou ze střech klobouky je zdraví pouliční lampy. Štěstí rozbité na nepodstatná fakta v očích vyměřené stíny a noci. Hodiny krouží po zdech, po stromech listí vedle plechovek se válejí probuzené deště: sebevrahův česnek padá ze čtvrtého patra.

Paneláky z perspektivy mojí matky

Košava* vane přes zavřená domovní vrata tramvaj se kymácí ve stejném kabátu papír tančí valčík na zastávce popelka vypadla z tykve na cestu: den vtáhl promrzlé prsty do mraků podšitých kožešinou. Nehrúovou ulicí přicházejí gesta a slova shrbená postava v kontejnerech hledá otevřené sny a otevřené barvy. V metonymii podpatku se ukryla dívka suché listí vstupuje do sklepa aby vyhřálo postel novému příteli. Na panoráma zaskleného města navléknu závěs vypraný v zapomnění: jen moje matka krmí racky úsměvy aby jí z jihu přinesli chleba a sůl.

(* košava – silný jihovýchodní vítr v Podunají a v Srbsku)

Předměstí bez perspektivy

Dnes večer ze snění vycházejí lži rukavice se vysmívají chvění rukou slova kapou po hlavě do úst v uších obrazy, prsteny v kosti. Stopy křídel – blažená minulost zlomená forma – rozříznuté rty kruhy světla, kruhy světla v eliptickém příběhu svatozáře a prokletí. Dnes večer se andělé nepoznají.

Sídliště barvy skořice z perspektivy zavalité ženy

V okně zavalitá žena apatická jako vrána, Opožděný vítr se vkrádá klíčovou dírkou písek zasypává větru oči. Slovesa v potu, smrtelníci v houfu pod důstojnickou uniformou sklenice vody. Hrany věžáků krájejí poválečné dny na veliké krajíce pro pohádkovou hostinu. Na slunce se usmívající užovka ocasem přepisuje jméno skořicové barvy: BRUNO SCHULZ. V okně zavalitá žena apatická jako vrána.

Střed města z naší perspektivy

Stojíme ve středu města v němž mizí i poslední smysl a díváme se jen abyste i vy viděli roztříštěné slunce čtyřicet sedm hodin na nebi zavěšené kalendářem nepolapitelné Vidíme zvonice kostelů zaostřené v oblacích-ořezávátkách visacími zámky zajištěné byty naše dvojníky jak rozmlouvají sami se sebou Vidíme i racka s křídly potřísněnými červeným autolakem jak snídá na smetišti a potom strká hlavu pod kohoutek s vodou navzdory žíznivé zemi: drip drop drip drop drop drop drop

přeložil Michal Przybylski

Ljudka Silnovová

běloruská básnířka, narodila se v Maladěčně, v r. 1979 absolvovala filologickou fakultu Běloruské státní univerzity, od r. 1986 pracuje v Národní knihovně Běloruska. Je autorkou několika básnických sbírek a knihy esejí a kritických úvah Křišťálový sad (2007). Je držitelkou ceny Kruhu volných literátů za knížku experimentální obrazové poezie Čároslova (1994).

Rybízový keř

I.

Když černý rybíz vařila jsem jednoho letního večera na říčku plynoucí věčným časem na zázračnou říčku jsem myslela. To ona nám nosí svoje dárky a hned je zase odnáší Tesklivé obrazy plují jak bárky jak ikony je proud unáší. Vtom mezi vlnami rybka vyskočí a žbluňkne zpátky do hlubin. Je to jen řeka, je to boží kufřík? Či systémový nevod?

II.

Řeka mi darovala obraz nejlepší, blízký – lesního zvířete pohyb a hlas, medvěda v Minsku. Jak plyne proud, jak svoje tvary mění: chvíli je světlem, chvíli medem zase… Tu tekutinu cítím bez ustání ať plazím se, či létám na své trase. Na březích té zázračné říčky rostou a kvetou rybízové keře uvidět dá se to dobře z výšky okem, jež touží po nádheře.

III.

Mám ráda černého rybízu barvu tajemnou magie dávné hnízdiště bolesti záhadu. V té kapce černoboké se celý svět zběsilý závratně nalil šťávou zpevnil se, zesílil. Když jenom trochu přitlačíš tak – kdo to kdy pochopí – dojemná jeho myšlenka vyrazí v ústrety.

IV.

A když na tebe vzpomínám ty moje zvíře milé, tvůj obraz z plodů skládávám jak skládá se dům z cihel. Jak vesmír skládá se z hvězdiček, které jsou miliony let sebrán jsi z rybízových kuliček černých, líbezných na pohled. Tvůj obraz rozrůstá se do všech stran bouří se, prostor vyplňuje však pořád v dokonalé jednotě, která mě zachraňuje.

V.

A pak vyvstane nečekaně nade vším temným láska nejsladší, povstane tak jako host z pěny na úrovni mísy obyčejné jak mýtus věčně opakovaný a kompot vzniká vůně čarodějné za čáry míří! …………………….. Ve vlnách pěny purpurové ve vírech těch umírá staré, vzniká nové šťastný je smích a zpěv.

VI.

Zlatými nitěmi protkaný zelený večer je o malou kolébku opírá se dcerka má, batole. Pár rybízových bobulí u jejích nohou; šťáva mi ukápla. Opatrně je uklidím, Aby je nerozšlápla. A obracím se zase k míse, Čaruji. Bez nadsázky. „Zavařenina?“ směji se tiše: „vždyť je to nápoj lásky.“

VII.

Koš s rybízem jsem převrátila co natrhala jsem z keře, najednou radost se vytratila je po klidu, po důvěře. O čem jsem to jen mluvils rybíze můj, kdo to ví. Obzor se na stranu naklonil a slunce zhaslo náhle. Pes se svým štěkotem zalykl. Jak z pekla vytí táhlé…

VIII.

Nevěřím. Nenecháváš mne Můj milý Ale uplouváš s vodou Dále ke zkáze. A déšť jako závoj Plný temné síly Ve větru houpe se Jak v strašném obraze. Zase jsem sama v onom pokoji, Co je tu od stvoření. Vyberu mezi všemi nápoji Čaj s rybízem zavařeným.

IX.

Jaké harmonie jsem hledala listí mi záda krylo rybízového keře se chápala jakoby zábradlím bylo. Větve jsou stavba sakrální, jak výbuch nebo blesk – hrozny slov temných se naklání světlem jsou nalité. Ve všem bych chtěla dobrat se vysvětlení; nejenom jídlo pouhé. Škoda, že nemohou dostat se Do nebe větve dlouhé.

přeložil Sjarhej Smatryčenka přebásnila Lenka Daňhelová

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *