Průběžné výsledky nekonečného zápasu

Radek Čermák

Lužičtí Srbové, národ, který podle některých pramenů již od prvních století našeho letopočtu původně obýval území, které se zhruba kryje s dnešní spolkovou zemí Sasko. Po definitivní porážce se od 11. století po záplavě nových kolonistů a řadě diskriminačních opatření z velké části rychle poněmčuje, dnes obývá území v horním povodí Sprévy. Dodnes si zachovává osobitou a bohatou kulturu. Proti diskriminaci je chráněn zákonem.

Saská vláda zrušila pátou třídu základní školy v lužických Chrósćicích. Je na tom Svobodný stát Sasko tak špatně, že je ochoten za cenu uspoření prostředků jít proti úmluvě Evropské rady a Chartě regionálních a menšinových jazyků? Je 17 menšinových dětí málo na jednu třídu? Na tyto otázky se na rozdíl od našeho severozápadního souseda zdráhám odpovědět kladně. Samo kladení takových otázek je pro šedesátitisícový národ, Lužické Srby, velmi silná káva. My Češi bychom řekli „smrťák“. A takový smrťák v sedm hodin večer dokáže člověka pěkně vybudit. Stalo se. Školní rok tam začíná v polovině srpna. Rodiče páťáků ani starosta nehodili flintu do žita. Žáci na protest opravili fasádu školy a výuka začala bez saských peněz za pomoci učitelů již zaslouženě užívajících důchodu.

Situace se zauzlovala. Všechny zákonné možnosti záchrany školy jsou vyčerpány. Úřady dělají mrtvého brouka. Orgány Domowiny (organizace zastřešující spolkovou a občanskou činnost Lužických Srbů) prosí po Evropě o podporu. Vskutku začaly přicházet protestní dopisy a petice od přećelow Serbow z rozličných koutů, především z Česka a dalších zemí, ale i významných institucí, zabývajících se menšinovou problematikou. Ruská Nadace pro sociální ekologii upozorňuje předsedu saské vlády Kurta Biedenkopfa, že její aktivity jsou v rozporu s Desetiletím míru a nenásilí pro děti celého světa, které vyhlásila OSN, Ústřední rada německých Sinti a Roma je dokonce označila za rasistické. Předseda Národní rady korutanských Slovinců mimo jiné napsal, že narážejí na podobné problémy při prosazování dvojjazyčnosti na národně smíšeném území. Slova podpory přišla také od Evropské kanceláře pro méně rozšířené jazyky z Bruselu, organizace maďarských Němců, z Kanady, Finska… Někteří aktivisté vytvořili internetové strany na podporu lužickosrbských škol. Obyvatelé okresu Děčín zorganizovali velkou petici, kterou podepsal i přednosta okresního úřadu, později s jejím mohutněním i mnoho českých starostů a umělců.

Česká média začínají přinášet informace o aktuálním dění v Lužici. Čtenáři se dovídají o krácení příspěvků spolkové vlády pro Nadaci lužickosrbského národa, která finančně podpírá existenci národní kultury. Každý rok o rovný milión marek, z 16 na cílových 8. Snížení příspěvků postihuje kulturní činnost, vydávání knih i školství, včetně Lužickými Srby i Němci kladně přijímaného projektu menšinových mateřských školek s navazující dvojjazyčnou školní výukou (Witaj), který je všeobecně považován za jedinou záchranu lužickosrbské složky v Lužici. Počínají se množit návštěvy českých politiků v dotčené oblasti. O protestující masy se zprvu začali zajímat poslanci KSČM Jaromír Kohlíček a Miloslav Ransdorf. Jaromír Kohlíček se v létě účastnil i opravy školy. K nim se přidal agilní poslanec ČSSD Robert Kopecký, který se následně stal jakýmsi spiritem agentem všech setkání českých a lužickosrbských představitelů. Až do 11. září se dostávalo bouřícím se lidem masivní podpory sdělovacích prostředků. Publicisté se předháněli v ostrých výrazech na adresu německých úřadů, za všechny jmenujme Jaroslava Jírů v Mladé frontě Dnes, kde zavírání školy označil za „etnickou čistku“.

Poté, co vedoucí budyšínského školského úřadu Hans Bernd Deutschmann 30. srpna s elegancí terminátora přišel do třídy, děti vyhnal a zamkl za nimi dveře, proběhla v lužickosrbských školách generální stávka. Z té doby pochází bonmot Roberta Kopeckého: „Pustit Deutschmanna do srbské školy je stejné jako pustit kůrovce na Šumavu“. Děti se ještě nějakou dobu učily v místní tělocvičně, ale po útoku na Světové obchodní středisko v Novém Yorku byly zrušeny plánované demonstrace a zběžk (česky povstání), jak ho Lužičtí Srbové sami nazvali, byl takřka ukončen nekonečným průvodem aut, doprovázejícím děti do školy v obci Ralbicích, kam se nakonec rozhodli rodiče své děti dočasně posílat (původní nařízení posílalo děti do školy worklecké). Boj přešel k vyjednávání nového pojetí systému.

Politická podpora z Česka na sebe nenechala čekat dlouho. Vláda začátkem září rozhodla, že pošle Lužičanům částku 180 000 korun (zlí jazykové tvrdí, že byly určeny na uhrazení peněžitého trestu, jímž školský úřad po celou dobu vyhrožoval), 20. září se setkali představitelé Domowiny s ministry Kužvartem a Zemanem, 7. října s místopředsedou vlády Grégrem a konečně 23. října s předsedou vlády Milošem Zemanem. Ministr Zeman přislíbil bezplatné studium Lužických Srbů na českých školách (za podmínek totožných s těmi pro Slováky), zatímco ministerský předseda Zeman se nechal slyšet, že se bude zasazovat o to, aby nebyl snižován příspěvek německé vlády pro lužickosrbské instituce.

Když jeden ze členů Spolku česko-lužického Giuseppe Maiello po příjezdu kancléře Schrödera do Liberce (21. 8.) v rychlosti položil kancléři otázku: „Děláte něco pro Lužické Srby?“ Schröder odpověděl: „To je otázka saské vlády, já toho bohužel moc udělat nemůžu“ (porovnej výše). Na další Schröderově zastávce v lužickém městě Wostrowc čekala na kancléře demonstrace Lužických Srbů za zachování lužickosrbského školství pro dvojjazyčnost v Lužici. Kancléř obdržel místo chleba a soli učebnici lužické srbštiny, vzal si jednu z vlaječek a s úsměvem rozpačitého uličníka jí všem zamával na rozloučenou.

Rozdávaly se tam letáky na podporu chrósćické školy. Nejznámější lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan tam píše: „Z vývoje posledního století víme, že je to jen začátek, testování naší vůle bránit se proti snahám o podkopání naší národní existence. Bráníme se, jak jen je v našich silách. K tomu patří i to, že demokratické síly v zemi, v Německu, i u svých sousedů prosíme o podporu. Německo se po celém světě zasazuje za etnické menšiny, už jen proto nesmíme saským byrokratům dovolit jednat opačně. Bez patosu vysíláme SOS – jde nám opravdu o život.“ Jde o pověstnou trhlinku v přehradě. Další nebezpečí totiž hrozí i ostatním lužickosrbským školám. Zemská poradkyně pro školství Andrea Fischerová přišla s dalekosáhlým plánem na omezení lužickosrbského školství – ze současných šesti: v Budyšíně, Radworu, Chrósćicích, Pančicích-Kukowě, Ralbicích a Worklecích (tam je německo-srbská škola) hrozí uzavření „pro nedostatek žáků“ v příštích letech i školám v Budyšíně a Radworu – by měla vzniknout jediná středisková škola s jednou nebo dvěma pobočkami, které však také nemají zaručenu trvalou existenci. O chrósćické škole už nepovažovala za nutné se ani slovem zmínit. Naproti tomu zástupci Domowiny přišli s návrhem přepracovat model školství podle modelu dánského. Dánská menšina ve spolkové zemi Šlesvicku-Holštýnsku získala menšinové školy do samosprávy se zárukou státních finančních příspěvků. Do Budyšína přicestovala 23. října delegace expertů Evropské rady, která upozornila na nedostatky v dodržování Charty regionálních a menšinových jazyků. Prozatím kritizovala nedostatky ve školství a rozpor mezi zákony a jejich uplatňováním. Jako příklad bylo uvedeno, že lužická srbština sice je druhým úředním jazykem, její znalost ale není podmínkou přijetí úředníka (čímž je účinnost zákona znemožněna).

Jak o tom nyní hovoří i někteří čeští členové Česko-německého fondu budoucnosti, česko-lužické styky by měly mít i oficiální záštitu, vždyť, jak je vidno, občanská společnost si své přeshraniční cestičky hledá, ať už jsou to cestičky mezi školami, setkávání literátů ve Varnsdorfu, večery Sdružení přátel Lužice v pražském Lužickém semináři, nebo vydávání sorabistického měsíčníku Česko-lužický věstník. Je škoda, že se o Lužici mnozí zajímají, až když je situace kritická. Okolnosti předešlých týdnů ukázaly, že o ochranu rodinného stříbra neusilují v první řadě instituce, nýbrž do stolu bouchli i obyčejní lidé.

Svobodná Evropa v reportáži o Lužici použila citát z knihy Bez pasu a cla nejznámějšího lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana: Z mnoha generací mi bylo dáno do vínku poučení nezvolit hrdinský zánik, nýbrž zachovat život i za cenu ohnuté páteře. 30 generací přede mnou nemělo jinou volbu. Zdědil jsem tuto zkušenost a dědictví jsem přijal, jakmile jsem byl dost starý na to, abych je pochopil. To dědictví vězí ve mně a v nás všech. Od posledního povstání před skoro tisíci lety žijeme z toho, co nám vrchnost k životu nechává a vymíráme vesnice po vesnici. Odkázáni na milosrdenství jsme se odnaučili volat po spravedlnosti a stali se poddanými. Být poddaným se stalo naší druhou přirozeností před veřejností a před skrytýma očima, které nám nikdy nepřestaly zcela nedůvěřovat. Po pádu Hitlera jsme si oddechli, abychom byli za pár let poučeni, že prosebník dojde sluchu spíše, nežli ten, kdo volá hlasitě po spravedlnosti a právu.

Předseda Domowiny Jan Nuk k tomu dodává: Okolnosti, o kterých Jurij Brězan mluví, měly v průběhu staletí až do dnešních dnů za následek, že národní povědomí Lužických Srbů bylo zlomeno. Když tu mladí lidé rozdílné národnosti zakládají rodinu, děje se tak na úkor lužické srbštiny, německy mluvící prostředí v Lužici jí není nakloněno. Lužickosrbský jazyk a identita jsou sice vysokou politikou nahlíženy jako obohacení, ale v každodenním životě to nehraje žádnou velkou roli. Podněty k tomu, aby německy mluvící obyvatelstvo v Lužici, které má z větší části lužickosrbské kořeny, začalo pěstovat lužickosrbskou identitu, jsou mizivé. Lužická srbština tak mizí stále více z veřejného života a stahuje se do rodin, kostelů, škol a spolků.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *