Ruští autoři v ostravských divadlech

Veronika Mistrová

Ostravská divadla spolu se svým magistrátem letos znovu dopřála milovníkům divadla a odborné veřejnosti unikátní možnost shlédnout všechny hry, jež měly premiéru v uplynulém roce, během pěti dnů. Na přelomu února a března se už pošesté konal Ostravar, přehlídka spojená se semináři.

Z 19 kusů čerpaly z kulturního areálu dosti daleko na východ od Aše čtyři. Jako elixír působilo na vstřícné diváky utrmácené festivalovým maratonem (v průměru tři představení a seminář denně) noční představení Neználek podle Stanislavského Nikolaje Nosova – Marka Pivovara. Obojí by mělo být uvedeno v opačném pořadí: ve hře šlo především o osobnost Stanislavského, jehož metody byly aplikovány na motivy z Neználka a autorem hry je Pivovar, jenž občas sáhl k Nosovovu syžetu.

Hra představuje legendárního herce a režiséra Stanislavského parodicky, jako umanutého realizátora extrémních režijních nápadů a jeho spolupracovníka Němiroviče-Dančenka jako člověka spíše praktického, bez jasného režijního postoje. Nejde o nic svévolně vyfabulovaného: Stanislavskij svou knihu vzpomínek otvírá kapitolou „Umíněnost“ a o „špatném vlivu vrozené tvrdohlavosti“ mluví i na jiných místech. Zato už v předmluvě ke svému čtyřsetpadesátistránkovému spisu o MCHATu říká, že obšírněji o režisérské práci Němiroviče-Dančenka pojednávat nebude, uvnitř textu však zdůrazňuje organizační a administrativní talent svého kolegy. Rozdělení rolí ve MCHATu mezi oběma tvůrci („dramaturgické veto patří Němiroviči-Dančenkovi, umělecké Stanislavskému“ [1] karikuje i Michail Bulgakov v Divadelním románu a absenci Dančenkova vyhraněného režijního názoru sžíravě vykresluje v postavě Aristarcha Platonoviče.

Nejvýraznější tón v akordu tohoto představení je žertovný. Zazníval už v předsálí v podobě kvaziruských popisků v cimrmanovské vitríně s „předměty z působení Stanislavského“ a Neználkova nápojového lístku v bufetu. Byl přítomen po celou dobu představení až do závěrečné scény. Projevoval se v samotné konstrukci hry: Nosov je důstojným nástupcem čerstvě zemřelého Čechova, přímo vytrhává Moskevskému uměleckému divadlu trn z paty; snaživec Nosov ztvárňuje Neználka, Stanislavskij zase Všeználka; povahové rysy jednotlivých členů divadelního souboru korespondují s Nosovovými postavičkami. Představení hýří vtipem ve všech rovinách: slovní, scénické, kostýmové, hudební a v neposlední řadě v rovině české recepce ruských reálií. Pro diváka, který se chce bavit, by představení mohlo zůstat jen výbornou zábavou, nebýt dvou okolností: 1) z představitele hlavní role Dušana Škubala čiší šílenství od první chvíle a vzhledem k miniaturním prostorám sálu nemůže být divák nezasažen jeho silným energetickým polem. 2) Na konci představení přichází do učení ve MCHATu bodrý mužik z Kavkazu, z něhož se vyklube Džugašvili. Stalinova postava dodává představení vedle demýtizace slavných další závažnou dimenzi: divadelní experimentování, byť sebeztřeštěnější, je projevem umělecké svobody a v jistém společenském zřízení mu může být konec.

Nejenom zmíněný představitel Stanislavského, ale i všichni ostatní herci odvedli vynikající práci. Kvůli Lipusovu představení Komorní scény Aréna po mém soudu stojí zato vážit cestu do nevlídného, poněkud sovětsky vyhlížejícího severního města.

Divadelní společnost Petra Bezruče uvedla hru s názvem Mladá garda v letech jungle. Při pokusu vyhledat v internetu co je to „jungle“ mi počítač napsal: „nelze ověřit, dá-li se obsah této stránky bezpečně zobrazit. Stránka se nezobrazí, aby se předešlo poškození počítače“. Potenciálním divákům bych doporučila něco obdobného: je-li Vám ještě něco svaté (lidské oběti pro ideu nebo třeba jazyk), na Klimszovo představení nechoďte, aby nepoškodilo Vaši mysl a srdce.

Světelný kužel vyvádí střídavě ze štronza dvojice postav, které mezi sebou vedou navzájem nesouvisející a – alespoň na jeden poslech – nesmyslné dialogy. Slova ani necharakterizují postavy, ani nerozvíjejí děj. Klipová metoda, kterou ocení málokterý divák. Z Fadějeva si tvůrci vzali pouze jména postav a základní zápletku: po nějaké době lze vyrozumět, že jde o skupinu Rusů bojující proti Němcům, která nakonec zahyne. A z jednoho číselného údaje lze vydedukovat, že jde nejspíš o 2. světovou válku. Ale jistí si tím moc nejsme. Zaznívají hudební úryvky nejrůznějších období včetně anglických slaďáků. Oleg Koševoj je oděn do soudobých maskáčů a vybaven aktuálními teroristickými pomůckami. Ženská velitelka má mobil. Záměr vytvořit bezčasí se povedl. Celou dobu není jasné, z jakých pohnutek (a někdy ani co) postavy konají. Jedna nejasná exaltovaná scéna střídá druhou. Bez „hoven“ a „kurev“, odpusťte, se skoro žádná neobejde. Tápání mírně ustává ve chvíli, kdy jedna postava udělá něco logického: po vyloučení z Mladé gardy zrazuje své bývalé soudruhy a všichni jsou uvězněni. Hru uzavírá neotřele narežírovaná a srozumitelná scéna popravy. Členové Mladé gardy mají na hlavách nasazené převázané papírové pytle a nacházejí se ve středu dosavadního jeviště, které je ve skutečnosti uvolněným středem hlediště. Na kolmo orientovaném původním jevišti popravčí četa váže oprátky k židlím, na nichž na začátku seděli strnule všichni hrdinové, a trhnutím je vysílá do prostoru.

Klimszova „adaptace“ Fadějevovy „předlohy“ nekřísí počin krasnodonské mládeže, nepoukazuje na manipulativní postupy (sovětské) propagandy, ale nepodává mladogvardějce ani jako vzrušeníchtivou teroristickou skupinu, jak si nejspíš kladla za cíl. Za vražděním a ochotou riskovat vlastní život musí něco být: psychická nezralost, nějaký …ický nebo …enský fanatismus, afekt, souběh okolností atd. Nic z toho ani jakékoliv jiné pozadí představení nenabídlo. Téměř všichni diváci, jak ukázal seminář, opouštěli sál v rozpacích a bez katarze.

Mladá garda se sama o sobě hrála jen pro ostravarské návštěvníky jako experiment inscenátorů. Jindy se hraje s druhou částí, Ruskou krasavicí fragmentárně odhalenou (Janusz Klimsza – Viktor Jerofejev), z níž má vyplynout nesmyslnost lidských obětí pro režim, který následoval. Ti, kdo viděli tuto podivnou spojeninu, držící pohromadě postavou ruské krasavice – dívky Valji, jež se odmítla v první části připojit k mladogvardějcům – a především Klimszovým vulgárním espritem, pohlížejí na tento kus poněkud shovívavěji.

V Ostravě se dávaly ještě dvě historické hry rusky píšících autorů [2]: Gorinovy Královské hry v Divadle Jiřího Myrona a Poslední noc posledního cara E. S. Radzinského v Komorní scéně Aréna. V rozpravách nad nimi se v obou případech uvažovalo o jejich aktuálnosti. Gorinův text o Jindřichu VIII. a jeho vztahu k Anně Boleyenové je napsán jako svižná konverzačka, která možná až příliš hravě nadhazuje střet moci a mravních principů, zpronevěření se vnitřním zásadám, zrůdnost neosvíceného samoděržaví a inscenovaných soudních procesů. Ačkoli představení v hostující režii Miroslava Krobota vyzdvihovalo aktuální feministickou linii textu a diváci oceňovali herecké výkony s Janem Fišarem v čele, celkové hodnocení vyznělo poněkud rozpačitě. Vedle přílišné poživačnosti královy a naddimenzovaně jasných kostýmů to mělo na svědomí především rozvleklé tempo představení.

Svět by musel být mnohem lepší a určitě jiný, kdyby už nebyly aktuální politické vraždy, velké bezpráví jako odstartování celého řetězce bezpráví, střet dobra, noblesy, duchovnosti se zlem, ignorancí, mužickou přízemností, láska a strach jako základní emoce v lidském chování. O tom všem je Poslední noc posledního cara. České publikum si už začíná zvykat na režijní rukopis Oxany Smilkové-Meleškinové, která původní text vždy upravuje na míru naturelu konkrétního herce a podle situace v konkrétním divadle. Nejenom nadšení, ale i chladnější diváci oceňovali atmosféru strachu, která začala ještě před vstupem do hlediště ostrou výzvou z amplionu k odložení všech kovových předmětů a během představení houstla jak pro členy carské rodiny, tak i pro diváky.

[1] Stanislavskij, S. K.: Můj život v umění, Praha 1983, s.177 [2] Referuji o nich jen na základě scénářů a „z druhé ruky“.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *