Petr Kokaisl
Se Střední Asií je to jako se Střední Evropou. Co se nazývá Střední Asií, rozhodně ve středu světadílu není. Střed Asie je v západní Číně poblíž města Urumči, podobně jako střed Evropy málokdo hledá v Litvě nebo Bělorusku. Určovat těžiště světadílů je ovšem dost složité a ani při velké pečlivosti se nepodaří zohlednit všechny ostrůvky, které ke světadílu patří.
Cestovatel Prževalskij, který měl určitě na základě svých zkušeností právo se k vymezení asijských oblastí vyjadřovat, uvádí pojmy Střední a Centrální Asie. Podle něj Střední Asie zahrnuje dnešní Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, jih Kazachstánu, východní Turkestán (část dnešní západočínské provincie Sin-tiang) a západní část Tibetu a mezi Centrální Asii řadí část dnešního Kazachstánu, Burjatsko, Mongolsko s přilehlými oblastmi v Číně (Vnitřní Mongolsko) a východní Tibet.
Dnes je dohoda o vymezení Střední Asie jednodušší – patří sem všechny republiky bývalého Sovětského svazu, jejichž názvy končí na -stan: největší Kazachstán (rozlohou devátý největší stát světa), pouštní Turkmenistán, hornatý Kyrgyzstán, historickými památkami nejbohatší Uzbekistán a konečně Tádžikistán. Jeho obyvatelé – Tádžikové – patří jako jediní ve Střední Asii mezi Indoevropany.
Lidé
Obyvatelstvo ve Střední Asii je převelice promíchané. Chápat středoasijské národy tak, jak jsme zvyklí v Evropě, je velmi zavádějící. Zatímco evropské rozdělení obyvatelstva na rody a kmeny je záležitostí starověku, ve Střední Asii a zvláště v hornatém Kyrgyzstánu se s tímto dělením setkáváme zcela jistě ještě v 19. století a na mnoha místech i začátkem století dvacátého.
I když v Kyrgyzstánu byli například ze strany cestovatelů obyvatelé označování jako Kyrgyzové, oni sami neměli často povědomí příslušnosti k tomuto národu. Mnohem silnějším povědomím bývala příslušnost ke kmeni, případně k rodu. Kmen býval tvořen menšími skupinami, uvnitř kterých byly jednotlivé rody. Rody se dále dělily na menší skupiny, které byly tvořeny několika rodinami. Jako příklad je možné uvést skupinu Kataganů. V literatuře se o této skupině hovoří jako o uzbeckém kmeni. Katagani ovšem žili i v oblasti střední Syrdarji mezi kazašským obyvatelstvem. Nejprve se jednalo o samostatný rod, který vznikl z okolních rodů, např. Kanglů nebo Čanyšklů pod záštitou nějakého vlivného beka, jehož jméno přijal rod za své. Toto spojenectví několika rodů se rozpadlo a jednotlivé části buď přešly k těm rodům, od kterých dříve odešly, nebo ke zcela jiným rodům, a tak se staly součástí společenství Uzbeků.
Někteří Katagani jsou ovšem Kyrgyzové. V kyrgyzském národním eposu Manas jsou jmenováni jako hlavní kmen z původních 40 kyrgyzských kmenů, tvořících kyrgyzský národ. Ve 20. století však Katagani žijící na území Kyrgyzstánu nebyli samostatným kmenem, ale pouze rodem kmene Čekyr-Sajak žijícím v pohoří Ťan-Šan. Národní tradice však tyto Katagany nespojuje s původním kmenem zmiňovaným v eposu o Manasovi, ale považuje je jen za jejich příbuzné. Na tomto malém příkladu je možné ukázat složitost řazení jednotlivých rodů nebo větších skupin obyvatelstva mezi uzbecký, kazašský nebo kyrgyzský národ. Dnešní situace po vytvoření národních států je přinejmenším zajímavá. Současné hranice republik (téměř shodné s hranicemi ze 30. let 20. století, které úmyslně bránily vytváření národních států) vytvářejí velké množství národnostních menšin. V Kazachstánu, po vzniku samostatného státu, byli Kazaši s 31 % početně až na druhém místě za Rusy (35 %) a zbývající třetina připadla na desítky dalších národností. Dnes je situace již odlišná, protože z celé Střední Asie proběhl v 90. letech 20. století masový odchod Rusů a Ukrajinců do Ruska. V Kyrgyzstánu a Tádžikistánu je Kyrgyzů, resp. Tádžiků něco málo přes polovinu celkového počtu obyvatelstva. Největší podíl (kolem 75 %) „původního“ obyvatelstva má Uzbekistán a Turkmenistán.
Kultura
Kulturně je oblast Střední Asie velmi těžko uchopitelná. Na jedné straně se setkáváme s velkou kulturní rozrůzněností, danou nejen odlišnými přírodními podmínkami, ale i tím, že jednotlivé části patřily v průběhu staletí k různým státním útvarům. Na druhou stranu se setkáváme v těchto bývalých sovětských republikách s kulturní stejnorodostí, která je patrná nejvíce ve městech, ale stále častěji se objevuje i na venkově. Vysvětlení je jednoduché – všechny republiky byly poměrně dlouhou dobu součástí jednoho státního celku a navíc zde byl silný tlak vládnoucích struktur na změnu způsobu života i kultury místních obyvatel.
Kyrgyzský spisovatel Ajtmatov líčí ve svých románech příběhy ze schůzí, kde se lamentovalo na všechno staré: od špatného slavení svateb – proč se prý na svatbách nelíbají, proč nevěsta netancuje s tchánem, až po kritiku používání původních jmen – existuje schválený seznam nových jmen a dávat staré je krajně nevhodné. Ani mrtví nebyli ušetřeni – oplakávat a pochovávat nebožtíky se mělo také po novém způsobu.
Velké odlišnosti, a to především v materiální kultuře, nacházíme mezi oblastmi s intenzivním zemědělstvím a oblastmi, kde je určující kočovný chov dobytka. Výrazné rozdíly jsou i v duchovní kultuře. Jednak zde stojí precizně vypracovaný právní systém založený na islámském právu, vytvořený v nejrozvinutějších oblastech, v kontrastu se zvykovým právem a právním systémem obyvatel horských oblastí, který zákonné normy neměl nijak pevně ustálené, ačkoli se často na šaríjové právo odvolával.
Důsledkem aplikace práva šaríja a práva zvykového byly rozdílné závazné normy při dělení majetku a uspořádání dědických poměrů. Islám, respektive právo šaríja, zajišťovalo při dědění neopomenutí ženy. Přesto se i zde objevují časté snahy o zkrácení práv žen (především ve vztahu k půdě), a to s poukazem na zvykové právo. Když tedy tímto úskokem žena o svá práva přišla, musela žádat o pomoc příbuzné, kteří ji ovšem příliš často s otevřenou náručí nevítali. V horských oblastech na tom byly ženy ještě hůř – nejen, že nemohly dědit žádný majetek, ale po smrti muže se samy stávaly součástí dědictví s hodnotou, která byla závislá na jejich věku a vnadách.
Východní EvropaHospodářství
Největší oblast Střední Asie byla odedávna vzhledem ke svým přírodním podmínkám zaměřena zejména na pastevecký způsob chovu dobytka. Bylo by ovšem chybou domnívat se, že celá Střední Asie byla zemí pastevců. Intenzivní zemědělství se závlahovými systémy bylo rozšířeno zejména v dnešním Uzbekistánu, v okolí měst Samarkand, Buchara, Taškent, Fergana, v kyrgyzské části Ferganské nížiny, v Kyrgyzstánu částečně i kolem jezera Issyk-kul a v Turkmenistánu všude, kde byla voda.
Oblast Střední Asie neprodukovala jen potravinářské a zemědělské produkty, ke kterým můžeme řadit i hedvábí, ale byla vyhlášena svými řemeslnickými výrobky. Bucharské koberce jsou pojmem dodnes, kovářské výrobky bývaly proslavené daleko za hranicemi.
V době Sovětského svazu se využívalo zejména nerostné bohatství, a to především v Kazachstánu a Turkmenistánu. Uzbekistán byl největším producentem bavlny a Kyrgyzstán s Tádžikistánem produkovaly zejména vlnu.
Po rozpadu Sovětského svazu existovala ještě nějaký čas měnová unie států tzv. rublové zóny. Teprve v roce 1993 státy přešly na své vlastní národní měny. V tomto směru zaujímal první místo Kyrgyzstán, který z rublové zóny vystoupil jako první. Jeho maximální inflace byla také ze všech států SNS nejnižší. Této maximální hodnoty dosáhl Kyrgyzstán v r. 1992 a inflace činila 854 %. Ve srovnání s ostatními středoasijskými státy SNS to byl rozdíl velmi výrazný. (Kyrgyzstán – 854 % v roce 1992, Uzbekistán – 1568 % v 1994, Kazachstán – 1879 % v 1994, Tádžikistán – 2194 % v 1993, Turkmenistán – 3102 % v 1993). Na druhou stranu zde platí, že čím nižší inflace, tím vyšší byl propad výroby.
Minulost a budoucnost
Jaké jsou nejtemnější stránky historie států Střední Asie? Jsou to represe proti obyvatelstvu, soudy s bývalými vlastníky stád, násilné usazování pastevců? Svobodný nomádský život a alespoň relativní nezávislost byly totiž naprosto neslučitelné s ideologií a duchem sovětského režimu. Je ovšem paradoxní, že metody používané sovětským režimem přinesly dobré ovoce, protože díky tomu se staly středoasijské republiky moderními zeměmi. Při vyjmenovávání temných míst nesmíme zapomínat ani na předsovětské období. Podle zpráv, které o těchto dobách máme, místní feudální systém určitě žádným rájem na zemi nebyl. V současnosti je nutné hledat nový model, protože je velice dobře patrné, že není možné se vrátit ke způsobu života, jaký byl před násilnou kolektivizací.
Středoasijské republiky stále ještě hledají své kořeny. Problém vyrovnávání se s vlastní minulostí je pořád živý. Po rozpadu SSSR se na mapě světa objevily zcela nové státy, které doposud nikdy samostatné nebyly, a navíc v hranicích, které byly vytvořeny uměle bez zvláštního zřetele k národnostnímu složení místního obyvatelstva. Nově vzniklé státy potřebovaly získat vlastní identitu, která byla ve většině případů spojována s islámem. Malý příklad z Kyrgyzstánu může ukázat, jak se toto hledání identity postupem času vyvíjelo.
Prezident Akajev při svém prvním zvolení skládal předepsanou přísahu a na stolku ležely dvě knihy – kyrgyzsky psaná ústava a korán. Při svém dalším zvolení při prezidentské přísaze ležely na stolku opět dvě knihy, ovšem teď se jednalo o rusky a kyrgyzsky psanou ústavu.
Hledání vlastní identity se ovšem také projevovalo jako vydělování se vůči okolí, což se (zejména zpočátku) projevovalo vypjatým nacionalismem, a tam, kde jsou vazby na islámské tradice silnější, se často dostávají ke slovu nejrůznější, často velmi militantní hnutí.
Minulost není možné stále přikrašlovat. Sotva se v současnosti někdo odhodlá vrátit do feudálních pořádků 19. století a opustí svůj současný životní styl. Přesto hodně lidí sedí se založenýma rukama a básní o starých dobrých časech. Nový model, který se na mnohých místech vytváří velmi bolestivě, by měl být uspokojivý jak pro zachování původních tradic, zemědělské a průmyslové produkce, ale i pro samotné obyvatelstvo.