Jan Kravčík
Nad Soluní plují mraky a čas od času zacloní ostré říjnové slunce. Odpolední město na chvíli ztemní a pak se opět rozzáří jasnými barvami. Od zálivu vane studený vítr a lidé oblečení v zimních bundách spěchají do kaváren lemujících nábřežní promenádu. Pouze kolem pomníku s jezdeckou sochou mladého krále, který tolik toužil po tom stát se Řekem, až se stal největším z nich, se mezi spadaným listím prohánějí teenageři na skateboardech.
Někdo vstupuje do měst s očekáváními a na míře jejich naplnění závisí jeho výsledný dojem. Jiný se rád dá překvapit a nechává na sebe působit jejich atmosféru. Ani jeden typ návštěvníků neodejde ze Soluně zklamán. Moderně vyhlížející přístavní město s bohatou historií zaujme především příjemnou a uvolněnou atmosférou. Přestože velkorysé meziválečné plány francouzského architekta Hebrarda byly naplněny jen zčásti, široké třídy spojující prostorná náměstí usnadňují orientaci a velké množství parků a dalších klidných zákoutí činí ze Soluně podle celostátních průzkumů veřejného mínění nejpopulárnější místo k životu v zemi. Symprotevusa neboli spolumetropole, jak se druhému největšímu řeckému městu také občas říká, je ve srovnání s Aténami skutečně přehlednější, uspořádanější, čistší.
Vydejte se podél spíše jen tušených zbytků středověkých hradeb nahoru k Ano Poli – Hornímu Městu a pokochejte se verandami stále ještě plnými květů. Jak to tu asi vypadalo před sto lety, když všechny domy byly ze dřeva a ulicemi zněly turečtina, ladino, řečtina, arménština, aromunština, bulharština…? Výhled ze zbytků byzantské pevnosti nad městem zvané Eptapyrgio neboli Sedmivěží bere dech. Kobaltová modř zálivu zbrázděného větrem a stíny přebíhajících mraků. A přímo pod vámi město, zeshora převážně bílé, s měděnými a červenými tóny střech. A znovu na chvíli vše ztemní, jakoby zaklapla závěrka diaprojektoru. Pak se náhle otevře a přeexponované město se opět objeví – cvak! Odsud je linie východní části opevnění táhnoucích se kdysi až dolů k přístavu zřetelnější. Jsou vidět krovy chrámu městského patrona sv. Demetria a hned za nimi zeleň Aristotelova náměstí, táhnoucího se až k nábřeží. Prostoru nalevo u výstaviště dominuje televizní věž s otáčivou vyhlídkovou restaurací. A u pobřeží je vidět Bílou věž, další reziduum opevnění, pozdější osmanskou věznici a architektonický symbol města, nad kterou se třepotá modrobílá vlajka. A tam v dálce vpravo obrovské, respekt budící lodě a jeřáby údajně třetího největšího řeckého přístavu.
Řecké město, řecký přístav… Pachuť relativity těchto slovních spojení se jeví při panoramatickém, všeobjímajícím pohledu ještě silnější. Snad žádné jiné město na Balkáně ve svých novodobých dějinách nezrcadlí tak dokonale události a proměny, kterými tento region ve 20. století prošel. Před očima se střídají nejrůznější výjevy z dějin města: Pláč čerstvě narozeného dítěte, které za několik let přetvoří ztrouchnivělou orientální říši v moderní republiku – cvak! Žár obrovského ohně, který nechá přes sedmdesát tisíc duší bez střechy nad hlavou – cvak! Nářek masakrovaných a vyháněných tureckých obyvatel – cvak! Pach bídy a ponížení desetitisíců řeckých uprchlíků z Malé Asie, kvůli kterým městu přezdívají Matka chudých – cvak! Syčení lokomotivy, která táhne desítky vagonů plné lidí do dalekého městečka jménem Auschwitz – cvak! Prach a dým vznášející se nad městem během ničivých náletů – cvak! Křik lidí vybíhajících z řítících se domů, když se země otřásá sama od sebe – cvak!
Kdosi vám zaklepe na rameno a výjevy mizí. Sympatický pár srbských turistů vás poprosí, zda byste jim neudělali snímek na hradbách, s městem pozadí. Počkáte, až přeběhne další mrak, zaostříte a – cvak!