Zdeněk Víšek
Číslo 1/2009
Na území Řecka se nenachází mnoho míst, kde by se tak výrazným způsobem a na tak malém území prolínaly a odrážely politické, kulturní a společenské tradice nejen časů řecko-byzantských a osmansko-tureckých, a kde je zároveň možno vnímat pronikání kulturních vlivů latinských, slovanských a dokonce i kavkazských tak, jak je tomu na Svaté Hoře Athos nacházející se na jednom ze tří výběžků poloostrova Chalkidiki na severním pobřeží Egejského moře.
Název Athos (Horský štít) se původně používal pro označení nejvyšší hory poloostrova, jež se vypíná do výše 2033 metrů nad hladinou moře. Čestný titul Svatá Hora (Agion Oros) udělil území roku 1046 byzantský císař Konstantin IX. Monomach. Svatá Hora Athos tak již od 11. století patří mezi nejvýznamnější místa spjatá s pravoslavnou církví a bývá dokonce označována za „Řím pravoslaví“.
Vznik Svaté Hory
Athos je nejvýchodnějším ze tří výběžků Chalkidiki, které je v turistických průvodcích označováno též za „Poseidonův trojzubec v modrém moři“. Athos je od nejstarších dob opředen mnoha legendami. Podle jedné z nich ho navštívila dokonce i sama Panna Maria. K události mělo dojít krátce po nanebevstoupení Ježíše Krista, když putovala na ostrov Kypr za tamním biskupem svatým Lazarem. Plavila se dlouho po moři, ale nepříznivý vítr její loď zanesl až na vzdálený Athos. Zde Matka Boží požehnala obyvatelům a toto místo je od té doby pokládáno za svaté.
První křesťanští poustevníci osídlili tento hornatý kout Řecka pravděpodobně na počátku 4. století. Podle tradice byl klášter Vatopedi založen údajně již roku 383, ovšem nejstarší dochovaný klášter Megisti Lavra (Velká Lávra) vznikl až v 10. století. V tomto století bylo rovněž listinami byzantských panovníků potvrzeno zvláštní postavení Athosu jako útočiště poustevníků a mnichů. První ústava, která Athos uznala za samosprávný mnišský stát, byla vydána roku 1046. Od té doby se Svatá Hora stala jedním z nejvýznamnějších středisek pravoslavné vzdělanosti i místem, kde se mnozí Slované – především Bulhaři, Srbové a Rusové – seznamovali s byzantskou literaturou a kulturou. Mezi nejvýznamnější ochránce i podporovatele Svaté Hory v době středověku patřili kromě byzantských císařů i carové bulharští a srbští.
Období teroru na Athosu
Na počátku 13. století nastává pro Svatou Horu nejtragičtější a nejpohnutější období, které s přestávkami trvalo více než sto let. Počátek neblahé kapitoly zdejších dějin představuje vpád křižáků a latinských duchovních, kteří se v době IV. křížové výpravy roku 1204 pokusili pravoslavné mnichy násilím obrátit na římskokatolickou víru. Ti mniši, kteří se odmítli vzdát svého vyznání, byli prodáni do otroctví. Konec nadvládě „latiníků“ nad Athosem učinil bulharský car Ivan Asen II., který roku 1205 porazil křižáky v bitvě u Adrianopole a Svatou Horu osvobodil.
V říjnu 1267 se však římští katolíci objevili na Athosu znovu, s nimi přišli i tzv. apostaté (odpadlíci od pravoslavné víry) a začalo nové pronásledování mnichů, jež odmítli konvertovat. Mniši ze Zografského kláštera byli hromadně upáleni, mniši z Vatopedi oběšeni a mniši z Ivironského kláštera svrženi do moře. Tehdy se z Athosu do západní Evropy také dostalo mnoho cenných ikon, liturgických předmětů i starobylých literárních památek.
K dalšímu vpádu katolických vojsk došlo roku 1307, kdy se zde vylodili katalánští žoldnéři. Teprve roku 1313 byla Svatá Hora od nadvlády římských katolíků osvobozena. Na důkaz historického usmíření mezi Katalánskem a Athosem rozhodla autonomní katalánská vláda roku 2005 – vpředvečer 700. výročí vpádu Katalánců – o své finanční spoluúčasti při zajištění rekonstrukce Ivironského kláštera, který byl křižáky počátkem 14. století vypleněn.
Pod osmanskou nadvládou
Od přelomu 14. a 15. století území Byzance po stupně obsazovala vojska osmanských Turků. Roku 1453 byla dobyta byzantská metropole Konstantinopol, což znamenalo definitivní pád této kdysi tak mocné říše. Muslimští Turci ovšem na rozdíl od katolických křižáků respektovali víru i specifické postavení pravoslavných obyvatel Svaté Hory. Bohaté kláštery, v minulosti častý cíl pirátských nájezdů, se nyní nacházely pod ochranou osmanského sultána.
V polovině 18. století byla v klášteře Vatopedi založena řecká škola Akadimia, kterou navštěvovalo až dvě stě žáků z celého tehdejšího pravoslavného světa. Roku 1783 patriarcha Gabriel IV. vydal pro Svatou Horu novou ústavu republikánského charakteru, podle níž byla spravována až do 20. století. Tato ústava byla uznávána i osmanskými úřady.
V době řeckého protitureckého povstání roku 1821 se pravoslavní mniši, kterých tehdy na Athosu žilo asi šest tisíc, sice připojili k národně-osvobozeneckému boji, ale nepříliš ochotně. Povstání podporovali pře de vším penězi, které získávali prodejem klášterních předmětů. Po porážce povstání v soluňské oblasti byl Athos do roku 1830 okupován tureckou armádou. Autonomní status mnišské republiky však zůstal zachován i nadále.
Samosprávné postavení Athosu v rámci Osmanské říše bylo koncem 19. století uznáno i mezinárodně, a to tzv. Berlínskou smlouvou z roku 1878, jež reagovala na tehdejší mocenské změny na Balkáně. V 62. článku této smlouvy stálo: „Mniši hory athonské, ať je vlast jejich jakákoliv, zůstanou v držení svých dřívějších majetků a výhod, bez nižádné výnimky, s úplnou rovností práv a praerogativ.“
Ruský vliv na Athosu
Přibližně od poloviny 19. století na Athosu postupně vzrůstal vliv Ruska, které bylo tehdy jedinou slovanskou a zároveň i pravoslavnou mocností. V té době rovněž zesílil příliv mnichů ruského původu. Ruský car Alexej I. Michajlovič však navštívil zdejší klášter Iviron již roku 1651 a věnoval mu do správy chrám sv. Mikuláše v Moskvě. Ten zůstal v majetku kláštera překvapivě až do roku 1932. Ruským zájmům v této části Balkánu Athos mimo jiné vděčí i za to, že se stal – byť na velmi krátkou dobu – zemí vydávající poštovní známky. Ruská paropla vební a obchodní společnost (ROPiT), která na území Osmanské říše zajišťovala ruské poštovní služby, zde v letech 1909–1914 používala známky ruských pošt s přetiskem v latince Mont-Athos nebo v azbuce S. Afon.
Athos součástí Řecka
Za první balkánské války byl Athos 2. listopadu 1912 obsazen řeckým námořnictvem. Osmanská říše se roku 1913 Svaté Hory formálně vzdala a uznala její nezávislost a neutralitu. Ve skutečnosti se toto území dostalo pod řeckou svrchovanost, která byla uznána pozdějšími smlouvami z let 1920 a 1923. Snahy carského Ruska z přelomu let 1912 a 1913 udržet Athos pod svojí záštitou byly neúspěšné. Dne 10. září 1926 řecká vláda uznala Ústavní chartu Svaté Hory, jež byla sepsána opaty jednotlivých klášterů. V řecké ústavě z roku 1927 byl Athos označen za „decentralizovanou část řeckého státu“ a jeho obyvatelé získali řecké občanství. Autonomní postavení Svaté hory potvrdily i pozdější řecké ústavy.
V současné době je Svatá Hora příslušnými zákony označována za autonomní mnišský stát pod řeckou svrchovaností a Helénská republika je zde zastupována guvernérem jmenovaným řeckým ministerstvem za hraničních věcí. V duchovních záležitostech Svatá Hora podléhá patriarchovi v Istanbulu, i když jednotlivé kláštery mají i v náboženských otázkách poměrně značnou autonomii.
Nejvyšším představitelem mnišské republiky je prótos. Je volený na období jednoho roku a je zároveň představeným Svaté rady – zdejší vlády. Vnitřní zákonodárná moc je v rukou dvacetičlenného Svatého společenství.
Celková rozloha neobvyklého státního útvaru je 336 kilometrů čtverečních. Hlavním městem či spíše správním střediskem je Karyes, kde žije asi tři sta obyvatel a kde se nachází sídlo Svaté rady. Důležitý je i přístav Dafni na západním pobřeží poloostrova, kde byla zřízena policejní stanice a poštovní úřad.
Ženám vstup zakázán
Asi nejznámější skutečností, která bývá s Athosem spojována, je zákaz vstupu žen na území mnišské republiky. Podle dávné legendy z pátého století se v těchto místech zastavila Placidie, dcera císaře Theodosia Velikého. Chtěla navštívit klášter Vatopedi, ovšem neznámý hlas ji před vstupem varoval s tím, že zde není místo pro dvě císařovny. Tou první byla nepochybně myšlena sama Panna Marie. U chrámových dveří, kde k varování došlo, byl později vymalován obraz bohorodičky. V 11. století císař Konstantin IX. bulou zakázal vstup na Svatou Horu všem bytostem ženského pohlaví bez rozdílu. Tato tradice se dosud částečně dodržuje. Z veškerých tvorů ženského pohlaví tolerují dnes mniši pouze kočky a slepice. První brání přemnožení hlodavců a ze žloutků vajíček těch druhých obyvatelé klášterů připravují barvy na malování ikon.
Ženám však zapovídá vstup nejen starobylá tradice či dávná bula byzantského panovníka, ale přímo i zákon z roku 1926 a jeho pozdější novelizace. Za jeho porušení je možno uložit trest odnětí svobody v rozmezí dvou až dvanácti měsíců. Přesto v dávné i poměrně nedávné minulosti několik žen oficiálně na území mnišského státu vstoupilo – například srbská královna v roce 1345 a rumunská královna roku 1916. Svatá Hora ovšem v době válek výjimečně poskytovala azyl i celým křesťanským rodinám. V současné době mohou ženy – zpravidla cizí státní příslušnice – beztrestně vstoupit na půdu mnišské republiky jen v případě, podaří-li se jim prokázat, že na její území vstoupily nezáměrně, z nevědomosti či z donucení.
Kalendář jako symbol odlišnosti
Výrazným symbolem náboženské i politické osobitosti Svaté Hory je rovněž používání archaického juliánského kalendáře, jenž se o třináct dní opožďuje za kalendářem gregoriánským. Juliánský kalendář byl u nás používán do 16. století, v Rusku do roku 1918 a v Řecku ještě o šest let déle. Athos je dnes poslední oblastí na světě, kde se tento starověký kalendář stále ještě oficiálně používá.
Počítaní času v jednotlivých klášterech není zcela jednotné. V devatenácti klášterech je používán takzvaný byzantský čas, kdy nový den začíná o půlnoci, kdežto pro mnichy v Ivironu nový den nastává až po východu slunce.
Mniši a kláštery na Svaté Hoře
Na poloostrově je dvacet klášterů, ke kterým patří stejný počet samosprávných území. Kromě klášterů se na Svaté hoře nachází i dvanáct pousteven, takzvaných skit. V klášterech je ukryto nesmírné hmotné a především duchovní bohatství. V četných knihovnách jsou uchovávány desetitisíce tištěných knih a tisíce vzácných rukopisů byzantského, latinského, ruského, staroslověnského i gruzínského původu – většinou teologického, ale také historického a geografického obsahu. V roce 1997 se v Soluni konala výstava uměleckých pokladů Svaté Hory. Bylo to poprvé a na desítky let pravděpodobně i naposledy, kdy bylo možné spatřit mimo Athos stovky let staré ikony, rukopisy a liturgické předměty.
V roce 2001 žilo na území Svaté Hory 2276 obyvatel, z velké většiny mnichů. O deset let dříve jich bylo 1536 a v roce 1981 ještě o 65 méně. V současné době je počet pravoslavných mnichů na Athosu odhadován asi na tři tisíce. Mnišská komunita se tedy v posledních desetiletích výrazně rozrůstá, stále však nedosahuje početní síly z konce 19. století, kdy zde třeba roku 1885 žilo 4493 mnichů a 2020 civilních zaměstnanců, především dělníků. Podle některých údajů – patrně silně nadsazených – mělo v 16. století na Svaté Hoře žít dokonce až čtyřicet tisíc mnichů.
V životě mnichů pochopitelně převažují náboženské úkony – pravidelná účast na bohoslužbách, rozjímání a studium náboženských textů. Vedle těchto aktivit vyloženě duchovního charakteru se mniši věnují také praktickým činnostem. Řada z nich se podílí na vzniku ručně malovaných ikon či na výrobě mešních kalichů a svícnů. Mnozí rovněž pracují na klášterních vinicích, v sadech a v zahradách, nebo se věnují zabezpečení každodenního chodu klášterů. Dříve se mniši věnovali také rybolovu. Obyvatelé klášterů přísně dodržují řadu postních dnů a jen výjimečně jedí maso. Díky skromným podmínkám a vhodnému složení stravy proto většinou netrpí nemocemi, které tak často trápí západní společnosti.
Vzájemné soužití místních mnišských komunit není však vždy pouze idylické, neboť mezi jednotlivými kláštery poměrně často propukají věroučné, majetkové i národnostní spory, které bývají řešeny i za asistence řecké policie.
Národnostní mozaika na Athosu
Etnické složení mnišské republiky je poměrně pestré, i když pochopitelně převažují Řekové. Kromě nich zde žijí ve větším počtu též Rusové, Bulhaři, Srbové a Rumuni. Někteří mniši jsou také albánské a gruzínské národnosti.
Mniši řeckého původu žijí v sedmnácti klášterech. V klášteře Panteleimonos tráví dny své pozemské existence mniši ruské národnosti, klášter Zografu (Zograf) je obýván bulharskými mnichy a klášter Chilandriu (Chilandar) mnichy srbskými. V poustevně Prodromos, která přísluší ke klášteru Velká Lávra, žijí pak mniši pocházející z Rumunska. Již několikrát zmíněný klášter Iviron byl na konci 10. století založen křesťany, kteří dorazili až ze vzdálené Gruzie. Roku 1355 však správu kláštera převzali Řekové a byla zde jako liturgický jazyk zavedena řečtina.
Kromě příslušníků „tradičních“ národností na Athosu žijí rovněž Italové, Francouzi a Angličané. Tito Západoevropané začali přicházet především po roce 1970. Svatou Horu také navštěvují četné delegace z pravoslavných zemí, ba dokonce i příslušníci japonské pravoslavné církve.
Češi a Svatá Hora
Na Svaté Hoře žilo v minulosti – především na přelomu 19. a 20. století – také několik mnichů českého původu. Nepochybně nejznámějším z nich byl Slavibor Breuer (1837–1912), který zde pobýval více než třicet let – od roku 1881 až do své smrti. Tento rodák z Kutné Hory přijal po vstupu do srbského kláštera Chilandar řádové jméno Sáva Chilandarec. Později zpracovával ve zdejší klášterní knihovně soupis slovanských literárních památek. Kromě své mateřštiny hovořil ještě polsky, rusky, srbsky, bulharsky a ovládal rovněž staroslověnštinu. U příležitosti návštěvy srbského krále Alexandra v klášteře Chilandar byl roku 1896 Sáva Chilandarec za svůj přínos v oblasti slavistického bádání vyznamenán řádem sv. Sávy. Roku 1911 byla v Čechách vydána jeho kniha O svaté hoře athonské.
Nejvýraznější ohlas existence Svaté Hory v českém výtvarném umění představuje rozměrné plátno Alfonse Muchy Mont Athos z roku 1924, které tvoří součást cyklu Slovanská epopej. O zařazení tohoto motivu do monumentálního cyklu rozhodla skutečnost, že zdejší slovanské kláštery se výrazně hlásí k náboženské a kulturní tradici byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří roku 863 dorazili na Velkou Moravu.
Před rokem 1989 byla návštěva Svaté Hory pro občany tehdejšího Československa v podstatě nemyslitelnou záležitostí. Avšak v posledních letech stále více přibývá českých cestovatelů, kterým se podařilo překonat složité vstupní bariéry a kláštery na Svaté Hoře navštívili.
Vstupní možnosti a cestovní formality
Posledním místem na západním pobřeží poloostrova Athos, kam je možno vstoupit bez zvláštní propustky, je městečko Uranopoli. Pokračovat odtud v cestě dále na území mnišské republiky, a to lodí do přístavu Dafni, je možné pouze na základě rozhodnutí Úřadu pro poutníky Svaté Hory v Soluni. Tento úřad vydává denně, a to pochopitelně jen mužům, deset povolení pro cizince z nepravoslavných zemí a sto povolení pro řecké občany či pro občany dalších pravoslavných států. Tyto propustky, zvané diamoneterion, umožňují návštěvníkům čtyřdenní pobyt na Svaté Hoře a nocleh v jednom z klášterů. Ženám a těm turistům, kteří nechtějí podstupovat časově poměrně náročnou proceduru získání těchto zvláštních víz, je pak možno jako variantu poznání Svaté Hory doporučit plavbu výletní lodí podél pobřeží, na dohled četných klášterů.
Zdeněk Víšek je učitelem dějepisu na Obchodní akademii ve Slaném