Jan Kravčík
Zatímco okupaci Tibetu a represím čínských úřadů a armády vůči jeho obyvatelům věnují světová média každoročně relativně velké množství pozornosti, téměř zcela stranou zájmu sdělovacích prostředků zůstává osud Východního Turkestánu neboli Ujguristánu, jenž je dnes součástí Čínské lidové republiky jako Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang. Přitom tato země, tvořící šestinu celkové rozlohy ČLR, byla obsazena komunistickými vojsky teprve roku 1949, jen krátce před jejich invazí do Tibetu. Od té doby je její muslimské obyvatelstvo podrobeno tvrdému národnostnímu a náboženskému útlaku.
Kdo jsou Ujgurové?
Ujgurové jsou původně etnickým konglomerátem několika turkických a altajských skupin. Dnes je řadíme mezi turkické národy, jako jsou například Turci, Tataři, Kazaši nebo Uzbekové. Žijí převážně v severozápadní části dnešní Číny a v menším počtu se s nimi setkáme také po celé Střední Asii. Jejich vyznáním je sunnitský islám. Podle oficiálních čínských statistik žije v UAO Sin-ťiang 8,68 milionů Ujgurů, 1 milion Kazachů, 150 tisíc Kyrgyzů, 15 tisíc Uzbeků a 5 tisíc Tatarů. Kromě výše zmíněných turkických národů v Ujguristánu žijí také Chanové (Číňané), Mandžuové, Hujové a Mongolové. Mnoho Ujgurů žije také v Kazachstánu, v Kyrgyzstánu, v Mongolsku, v Uzbekistánu, v Ruské federaci, v Turecku a jinde. Některé zdroje odhadují velikost ujgurské populace po celém světě na více než 15 milionů.
Ujgurové hovoří jazykem patřícím k jihovýchodní větvi turkické jazykové skupiny, kterou někteří lingvisté řadí mezi altajské jazyky. Ujgurština je společně s čínštinou úředním jazykem v Sin-ťiangu, vychází v ní na osmdesát novin a časopisů a podle informací dostupných na internetu ji užívá pět televizních kanálů. Všechny zveřejněné informace a zprávy však musí být úředně schváleny a jsou předmětem tvrdé cenzury.
Od 10. století je ujgurština zapisována arabským písmem. V roce 1969 čínské úřady pro ujgurštinu zavedly latinskou abecedu (yeni yeziq), ale roku 1983 se vrátily k tradičnímu arabskému písmu (kona yeziq). V některých oblastech, dříve pod ruským vlivem, je užívána upravená cyrilice.
Pro svou zemi Ujgurové nepoužívají čínský název Sin-ťiang a svoji vlast nazývají Ujguristánem nebo Východním Turkestánem. Jeho historickým centrem byl Kašgar, dnes je jeho metropolí Urumči. Ujguristán hraničí na severu s Kazachstánem, na severovýchodě s Mongolskem, na severozápadě s Kyrgyzstánem a na západě s Tádžikistánem. Krátkou hranici má také s Afghánistánem, s Kašmírem a dále na jihu s Tibetem. Osudnou hranicí se však pro Ujgury stala hranice východní, totiž čínská.
Nárokováni mocným sousedem
Východní Turkestán je oblastí geograficky, etnicky, kulturně i nábožensky se přimykající regionu Střední Asie, s níž dohromady tvoří oblast kdysi nazývanou Turkestán. Zatímco chanáty a městské státy západní části Turkestánu byly v průběhu 19. století dobyty carským Ruskem, jeho východní část byla přenechána ve sféře geopolitických zájmů Číny. Ta o jeho obsazení usilovala prakticky více než 2000 let a mnohdy byla na několik let úspěšná. Například roku 747 Hsüan Tsung, šestý císař dynastie Tchang, vyslal korejského generála Kao Sien-či v čele čínské armády na pomoc několika znesvářeným ujgurským chánům, kteří v té době bojovali mezi sebou. Tento schopný a velmi krutý generál využil vnitřní nestability země zmítané nepokoji a Ujguristán si podmanil. Ovšem už roku 751 Ujguři s podporou arabských a tibetských vojsk čínskou nadvládu svrhli. Přesto byla tato a předchozích pět invazí popudem pro některé čínské historiky a mnoho politiků, aby oblast Východního Turkestánu považovali za právoplatnou a nedělitelnou součást Číny.
Je přitom paradoxem, že poté, co v polovině 8. století ujgurské kmeny s podporou svých spojenců vyhnaly čínská vojska, následovalo dlouhých tisíc let nezávislosti, rozkvětu a kulturního i hospodářského rozvoje Ujguristánu. Výjimečných výsledků dosahovali Ujgurové na poli medicíny a někteří západní učenci soudí, že akupunktura je ujgurským vynálezem, který převzali a rozšířili Číňané. Jen-de Wang, čínský vyslanec v Karahodžově ujgurském království, si koncem 10. století do svých memoárů zapsal: „Byl jsem uchvácen mocnou civilizací, kterou jsem nalezl v Ujgurském království. Krásu chrámů, klášterů, nástěnných maleb, soch, věží, zahrad, domů a paláců vystavěných po celé zemi nelze popsat slovy. Ujgurové jsou velmi zruční v zlatnictví, stříbrnictví a hrnčířství. Někteří tvrdí, že sám Bůh vštípil těmto lidem jejich talent.“
Svoji suverenitu si ujgurské kmeny zachovaly i během svého připojení k Mongolské říši, v níž hrály důležitou politickou i kulturní roli. Stejně jako jejich ostatní středoasijští příbuzní i Ujgurové žili po následující staletí izolováni od vlivů nové doby a vír moderních dějin je zachytil zcela nepřipravené. Jejich území se nacházelo na hranicích dvou rozpínavých světů a bylo nabíledni, že se záhy stanou oběťmi imperialisticko-koloniálních ambicí velmocí. Roku 1876 vojska mandžuské dynastie Čching, jež tehdy vládla Číně, napochodovala do Východního Turkestánu a po masovém vyvražďování obyvatelstva nad zemí získala kontrolu. Roku 1884 byl Ujguristán připojen k Říši jako tzv. Nová hranice (čínsky Sin-ťiang, v mezinárodním přepisu Xinjiang). Od té doby se Ujguristán prakticky nepřetržitě nachází pod čínskou nadvládou. Jen do roku 1949 však místní obyvatelstvo vedlo proti čínské okupaci 42 ozbrojených povstání. Od té doby hovoří čínské úřady o ujgurském separatismu, pro Ujgury samotné jde o boj za obnovení nezávislosti.
Kořeny ujgurského nacionalismu
Novodobý ujgurský nacionalismus začal vznikat začátkem 20. století, přestože jeho kořeny jsou pochopitelně starší. Národní myšlenka byla významně ovlivněna ideologií džadídizmu a panturkickými idejemi, s nimiž se movitější Ujguři seznámili na svých cestách po Osmanské říši a ruském Turkestánu a Povolží. Ujgurští kupci a vzdělanci se vraceli odhodláni modernizovat a rozvíjet vzdělávací systém ve své zemi. Tak na předměstí Kašgaru vznikla první škola založená na evropském modelu a narozdíl od islámských medres se soustředila více na technické obory, historii a jazyky. Džadídizmus zdůrazňoval sílu a moc vzdělání jako nástroje osobního a národního rozvoje a jako takový v Sin-ťiangu narušoval status quo. Proto byly nové školy čínským guvernérem brzy uzavřeny.
Dalším podnětem pro národní aspirace Ujgurů byl vznik Sovětského svazu a jeho socialistických republik ve Střední Asii. Společně s národní myšlenkou se tak šířilo i poselství komunismu. Pozoruhodné je, že ačkoliv roku 1921 vzniká místní komunistická revoluční organizace, Ujguristán se stává útočištěm mnoha středoasijských intelektuálů prchajících před sovětským režimem.
Tou dobou se většina Číny zmítá v občanské válce a v Sin-ťiangu rovněž narůstá napětí. Jedinou odpovědí úřadů je obnova sinizační politiky, navýšení počtu čínských úředníků, zvyšení daní a zákaz hadždže – svaté pouti do Mekky pro všechny muslimy. Tyto represálie zákonitě vyvolají povstání, ke kterému se přidávají náčelníci místních kazašských a kyrgyzských kmenů, ale i někteří vojevůdci čínských Hujů a Chanů. Na pomoc čínskému guvernérovi přispěchala sovětská Rudá armáda, vojska Kuomintangu, ba i z Ruska vyhnaní bělogvardějci. Na podzim roku 1933 byla v oblasti kolem města Kašgaru vyhlášena Turkická islámská republika Východního Turkestánu. Vznikla v hektické době a neměla dlouhého trvání, ale stala se inspirací pro tzv. druhou republiku.
Druhá republika
„Vznikla Islámská vláda Turkestánu – buď pochválen Alláh a jeho nekonečná milost! Alláh buď pochválen! Alláh nám dodal hrdinství svrhnout vládu čínských utlačovatelů. Ale přestože jsme se osvobodili, může snad zrak Boha těšit to, že budeme nečinně stát a přihlížet, zatímco vy, naši bratři ve víře, stále trpíte krvavou křivdu útlaku černé politiky vlády barbarských Číňanů? Ne, náš Bůh tím jistě není potěšen. My nesložíme ruce v klín dřív, dokud vás nevyrveme z krvavých spárů čínských utlačovatelů, dokud neuschnou kořeny čínské nadvlády v půdě Východního Turkestánu, který jsme zdědili jako svou vlast od svých otců a dědů.“
Těmito slovy učenec Elihan Töre oznámil roku 1944 vznik druhé Východoturkestánské republiky (VTR) a deklaroval její úmysl osvobodit i zbytek ujguristánských muslimů. Tentokrát měli vzbouřenci podporu Stalina, který po vítězství u Stalingradu a obratu v druhé světové válce přestal usilovat o klid na východních hranicích Sovětského svazu, a naopak využil příležitosti ke zvýšení vnitřní nestability Číny. Kromě konce čínské nadvlády měli ujgurští a kazaští povstalci tyto požadavky – rovnost mezi všemi národnostmi, možnost oficiálního užívání všech místních jazyků, přátelské vztahy se SSSR a konec čínské imigrace do Ujguristánu. VTR se však nikdy nepodařilo osvobodit Ujguristán celý a jeho zbytek byl i nadále kontrolován Kuomintangem. S koncem války a postupnou konsolidací mezinárodní situace Kuomintang podepsal smlouvy se SSSR a zprostředkovaně také s VTR. Ta se ve skutečnosti stala jen sovětským satelitem s vlastní měnou a armádou, a její politický systém byl zredukován podle leninského modelu na vládu jedné strany – Svazu pro obranu míru a demokracie.
Kuomintang pochopitelně dál aktivně podporoval ujgurské opoziční politiky, například Elihana Töreho, který zmizel při návštěvě SSSR, či vůdce kazašských kmenů Osmana Batura, jenž se oddělil od revolučních sil poté, co vyšla najevo jejich výhradně prosovětská orientace. Vůdce VTR Exmetjan Qasim brzy zjistil, že Stalinova podpora k uhájení nezávislosti nestačí. Roku 1949 oddíly Mao Ce-tungovy Lidové osvobozenecké armády překročily řeku Jang-c‘ a vyhnaly představitele Kuomintangu ze Sin-ťiangu. Mao vyzval představitele VTR k účasti na Čínském lidovém politickém poradním shromáždění – poradním orgánu, v němž nestraníci a zástupci národnostních menšin měli diskutovat se stranickými zástupci o budoucí podobě Číny. Představitelé VTR nejprve odcestovali na konzultace do SSSR, kde jim spolupráce s Komunistickou stranou Číny byla doporučena. V srpnu 1949 Qasim a další představitelé VTR nastoupili do letadla, jež je mělo z kazašské Alma-aty dopravit do Pekingu. Dne 3. září sovětské úřady informovaly novou čínskou vládu, že letadlo havarovalo a všichni jeho cestující zahynuli. Bez svých prominentních figur a pod bajonety komunistických vojsk se VTR zhroutila. Její noví představitelé ustoupili Maovým požadavkům a přijali funkce ve správě obnoveného Sin-ťiangu. Pouze Osman Batur a jeho kazašské kmeny vedly odpor vůči nové komunistické vládě až do roku 1954.
Východoturkestánský „separatismus“
Komunisté začali zemi vládnout tvrdou, takřka kolonialistickou rukou. Ujgurové a ostatní původní obyvatelé Východního Turkestánu byli nuceni podstoupit stejné utrpení a nelidské zacházení jako Tibeťané o rok později. Sinizační kampaně, kulturní genocida, pozitivní diskriminace těch Ujgurů, kteří byli ochotni se asimilovat a začít hovořit mandarínštinou, jakož i podpora masového přistěhovalectví Číňanů do Sin-ťiangu, to vše začalo ohrožovat samotnou existenci ujgurského národa. Výsledkem byl vznik mnoha podzemních a exilových skupin, které v různých formách usilují o větší autonomii či přímo obnovu nezávislosti země.
Tyto skupiny lze rozdělit na ty, které se identifikují se západními demokratickými hodnotami a zejména s myšlenkou moderního, sekulárního kemalovského Turecka, a na ty, které upřednostňují islámskou teokracii a jsou inspirováni státním systémem Saúdské Arábie, Íránu či dokonce svrženým režimem Tálibů v Afghánistánu. Pozoruhodné je, že islamisté mnohdy popírají existenci ujgurského etnika a zdůrazňují širší turanskou či islámskou identitu. Dále zde najdeme rozdíly v terminologii. Ti, kteří užívají termín Ujguristán, se orientují spíše na záchranu samotného ujgurského národa a jsou zaměřeni přísně protičínsky, ti, co volí spíše název Východní Turkestán, usilují o zachování jeho historické multietnicity. Nejvíce kontroverzí vyvolávají dvě militantně zaměřené organizace – Organizace pro osvobození Východního Turkestánu (ETLO) a Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM). ETLO vznikla v Turecku koncem 90. let a jejím cílem je boj proti „čínské koloniální správě“. ETIM je islamistickým hnutím, jehož cílem je vznik nezávislého islámského Východního Turkestánu. Díky svému napojení na al-Káidu je ETIM vládami ČLR a USA oficiálně považován za teroristickou organizaci.
Je však nutné zdůraznit, že podpora těchto militantních separatistických organizací je mezi Ujgury minimální a počet jejich členů je odhadován na nanejvýš několik set. Situace byla jiná začátkem 80. let 20. století, kdy Čína po sovětské invazi do Afghánistánu navýšila v Sin-ťiangu počet svých ozbrojených sil. Ačkoliv hlavním důvodem byla snaha kontrolovat indické síly v sousedním Kašmíru a na hranicích s Tibetem, důsledkem byl nárůst ujgurských secesionistických tendencí. Ty sílily také úměrně čínské imigraci. Zatímco počátkem 60. let 20. století Chanové tvořili 5 % obyvatelstva Sin-ťiangu, nyní se jedná o více než 40 %. Dnešní hospodářský růst, který Sin-ťiang zažívá, však otupil osten ujgurského odporu a islamisté se příliš netěší podpoře obyčejných lidí.
Případ Qadirová, případ Celil
V loňském roce prolétla celosvětovými médii zpráva o nominaci ujgurské podnikatelky a politické aktivistky Rebiyi Qadirové na Nobelovu cenu za mír. Qadirová se narodila v chudobě, začínala jako pradlena, ale díky úspěšnému podnikání se vypracovala až na majitelku vlastní obchodní společnosti a obchodního domu. Podporovala rozvoj ujgurské komunity a jejím významným počinem byl charitativní projekt Matky tisíc rodin, jehož cílem bylo umožnit ujgurským ženám zakládat si vlastní živnosti. Úspěšná podnikatelská kariéra Qadirové otevřela dveře do Čínského lidového politického poradního shromáždění, avšak její znovuzvolení už bylo znemožněno, neboť odmítla odsoudit kritické výroky svého manžela, žijícího v emigraci ve Spojených státech.
Roku 1999 byla Qadirová zatčena a odsouzena čínskými úřady za „vyzrazení státního tajemství“, protože posílala svému manželovi novinové výstřižky. Byla propuštěna v březnu roku 2005 na nátlak USA, oficiálně ze „zdravotních důvodů“, a okamžitě po svém propuštění vycestovala za svou rodinou do Washingtonu. Švédská poslankyně Annelie Enochson, která Qadirovou navrhla na Nobelovu cenu, ve své nominaci uvedla: „Rebiye Qadirová hájí práva západočínské etnické skupiny Ujgurů a je jednou z nejpřednějších obhájkyní ženských práv.“ Ač je její zdraví podlomeno několikaletým komunistickým žalářem, Qadirová byla zvolena předsedkyní Světového ujgurského kongresu pořádaného loni v listopadu v Mnichově.
Dalším Ujgurem, jehož jméno se v posledních dnech stalo mediálně známým, je imám Huseyincan Celil. Muž, který uprchl z Číny v roce 1994 a získal kanadské občanství, byl loni v červnu zatčen v Uzbekistánu, vydán čínským úřadům, obviněn z podpory terorismu a přes protesty kanadské vlády odsouzen na doživotí. Amnesty International a další lidskoprávní organizace jsou přesvědčeny, že Celilův proces byl právní fraškou určenou k zastrašení exilových ujgurských předáků a vnitřního ujgurského odboje. Během pětihodinového procesu Celil tvrdil, že jeho předchozí doznání byla vynucena pomocí mučení, avšak soudem přidělený právník nevystoupil na jeho obhajobu, natož aby žádal přezkoumání klientova tvrzení. Celilův trest navíc přišel jen několik dní poté, co byl k devíti letům za „angažování se v separatistických aktivitách“ odsouzen Ablikim Abdiriyim, syn Rebiyi Qadirové. O údajném bití a mučení Celila i Abdiriyima ve vazbě nikdo obeznámený s praktikami čínské policie nepochybuje.
Politika západního rozvoje a budoucnost Ujguristánu
Podle některých pozorovatelů současná čínská vláda uplatňuje v Sin-ťiangu a Tibetu politiku „trochu cukru a hodně biče“. Sin-ťiang je však ekonomicky mnohem významnější oblastí než Tibet. Tradičně je znám svojí produkcí ovoce, zejména hroznového vína a melounů, dále se zde pěstují bavlna, pšenice, hedvábí. Důležitější však jsou místní bohaté zásoby rud a ropy. Těžební průmysl ve městech Aksu a Karamay, odkud vede ropovod do Šanghaje, zažívá prudký rozvoj. První čínská zóna volného obchodu v říčním přístavu Horgos vzkvétá. Průsmykem Ala míří do Kazachstánu většina vývozu oblasti. To všechno je výsledek programu Politika západního rozvoje, do níž vláda v Pekingu zahrnula kromě dalších oblastí i Sin-ťiang. A ten pomalu, ale jistě bohatne.
Narozdíl od minulosti, ekonomický boom Číny je dnes hmatatelný i zde. Ulice Urumči se téměř ničím neliší od rušných a výstavných promenád východočínských velkoměst – moderní automobily, lidé oblečení podle západní módy, všudypřítomné reklamy na mobilní telefony. Navíc dvojjazyčné nápisy v ujgurštině a čínštině jakoby demonstrovaly případným návštěvníkům, že čínská správa dbá o práva místních autochtonních obyvatel. Pravda, systém státní správy nenápadně upřednostňuje čínské obyvatelstvo před Ujgury, ale ani těm není upřen podíl na novém bohatství a všeobecné prosperitě. Podmínky jsou jasné – držet linii vytýčenou čínskými úřady, podstoupit nenápadnou asimilaci, neangažovat se příliš v politických záležitostech a zapomenout na jakékoliv myšlenky o nezávislosti či obnově východoturkestánské státnosti. A tak přestože se na podporu těchto myšlenek ujgurské exilové organizace snaží mobilizovat světové veřejné mínění, organizují protesty, pochody a vyvíjejí další politické aktivity, stoupající hospodářský význam Číny a s ním související ústupky vyspělých demokracií příliš nadějí do budoucna nedávají. Připomínat čínským vůdcům znepokojení se stavem lidských práv patří k diplomatickému bontonu. Status quo však nadále trvá a občasné demonstrativní či permanentní plíživé represe vůči ujgurskému etniku rovněž.