Jan Kravčík
Ruská federace je největším státním útvarem světa, jenž svou rozlohou zabírá více než desetinu povrchu naší planety. Tato fakta jsou výsledkem takřka nepřetržité teritoriální expanze, kterou ruský stát prováděl od svého vzniku prakticky dodnes. Pojmy „dějiny Ruska“ a „expanze“ lze s klidným svědomím označit za synonyma.
Moskva – epicentrum expanze
„Jsem Ioann od křtu nazýván / bezpočtu zemí vrchní pán / jak vidí se v carském titulu mém / navíc též řádný křesťan jsem…“ (německá oslavná báseň na cara Ivana IV. Hrozného)
Skutečné budování centralizovaného ruského státu začalo v 2. polovině 15. století. Jeho jádrem bylo Moskevské velkoknížectví v čele s Ivanem III. z dynastie Rurikovců, jenž roku 1480 vyhlásil nezávislost na rozpadající se Zlaté hordě. Během následujícího půlstoletí si Moskva podmanila okolní ruská velkoknížectví (z nichž nejvýznamnějšími byly Tver, Rjazaň a zejména vysoce civilizovaný Novgorod), připojila severovýchodní oblasti obývané ugrofinskými kmeny Komi-Permjaků a převzala kontrolu nad částí Karélie. Roku 1547 se moskevský velkokníže Ivan IV. Vasiljevič, později zvaný Hrozný prohlásil za cara veškeré Rusi a svoji pozornost obrátil nejprve na východ. Pacifikace Tatarů v týlu Moskvy byla první podmínkou případné expanze směrem západním.
Během krátké doby carovo vojsko obsadilo lesnatá území středního Povolží, osídlená turkickými Čuvaši a ugrofinskými Marijci, Mordviny a Udmurty, v té době pod tatarskou nadvládou. Roku 1552, respektive 1556 car zasadil Tatarům rozhodující úder – Moskali dobyli a anektovali území mocného Kazaňského a slabšího Astrachaňského chanátu, dvou z reziduí někdejší Zlaté hordy. Pád pyšné Kazaně, jejíž mohutná opevnění vyletěla do povětří díky dánským minérům, se stal prvním významným mezníkem ruské expanze na východ. Nejenže ruský stát kontroloval celý tok řeky Volhy, ale otevřela se mu cesta za Ural, potažmo na Sibiř. Dalším důležitým historickým momentem bylo, že poprvé se jeho poddanými stali v tak velkém počtu muslimové – Tataři a Baškirové. Známý chrám Vasilije Blaženého nechal Ivan IV. Hrozný postavit právě na památku tohoto vítězství. Na západě ale car už tak úspěšný nebyl a jeho pokusy o připojení pobaltských držav skončily pro Rus prozatím neúspěchem.
Roku 1582 dobyl kozácký ataman Jermak s hrstkou mužů Isker, centrum Sibiřského chanátu. Postupu Rusů na východ už kromě drsného klimatu nestálo v cestě nic. Ačkoliv po vymření Rurikovců následovalo krátké období nepokojů a boje o trůn, které společně s polskou invazí ruskou expanzi na čas zastavilo, s nástupem Romanovců roku 1613 se vnitřní politická situace stabilizovala a začala kolonizace Sibiře, na níž se výraznou měrou podíleli kozáci. Ruský postup asijskou tundrou, obydlenou „primitivními“ kmeny, se časově shoduje s pronikáním Angličanů do nitra Nového světa (Tomsk na Západní Sibiři byl založen roku 1604, Jamestown ve Virginii o tři roky později). Roku 1632 byl na Východní Sibiři postaven opěrný bod Jakutsk a zřejmě roku 1640 kozácké oddíly pronikly k Amuru a došly podél jeho toku až k Ochotskému moři. Zde se ale Rusové poprvé od pádu Sibiřského chanátu setkávají s organizovanou státní mocí – Mandžuskem, a jejich postup je zastaven (mandžuská dynastie v té době vládne celé Číně). Roku 1648 kozák Semjon Dežněv se svými muži dorazil až k úžině oddělující poloostrov Čukotku od Aljašky, potažmo Asii od Ameriky. V polovině 17. století Moskva ovládala většinu Sibiře a od roku 1697, kdy kozáci obsadili poloostrov Kamčatku, ji kontrolovala prakticky celou.
Sankt Petěrburg – okno do Evropy
„Krom bohatých dolů, vzácných kožešin a výhodného obchodu s Čínou kynula nám zde sláva mírumilovných vzdělavatelů divokých národů…“ (N. M. Karamzin – Obrazy z dějin Říše ruské)
Ze Sibiře se přenesme zpět do Evropy. Píše se polovina 17. století, proti nadvládě polské šlechty se bouří ukrajinští kozáci a jejich vůdce Bohdan Chmelnický se obrací k carovi Alexejovi s žádostí o pomoc. Ruský zemský sněm projednává tuto žádost dva roky, protože to znamená válku s Polskem, ale nakonec kozáky pod svoji ochranu vezme. Společný postup se vyplatil – zatímco kozáci doslova vyčistili Ukrajinu od Poláků, Rusové obsadili velkou část Běloruska a Alexej si udělil titul „car Velké, Malé a Bílé Rusi“. Čtrnáctiletý konflikt končí příměřím, kterým Moskva získává běloruský Smolensk a Ukrajina je rozdělena podél toku Dněpru na pravobřežní a levobřežní. Ta společně s Kyjevem a Záporožím zůstane pod správou cara. Od té doby si Moskva nepřestane nárokovat tzv. Malou Rus celou, přičemž mnohokrát použije argument jejího dobrovolného připojení.
Další významnou periodou v dějinách ruské teritoriální expanze je vláda Petra Velikého. Ten se zaměřil na výboje směrem jižním a zejména severním – po ovládnutí Azova porazil Krymský chanát a dobyl na Švédech Ingrii, čímž získal pro Rusko přístup k Černému a Baltskému moři. Na březích Finského zálivu založil roku 1703 nové hlavní město Sankt Petěrburg – tzv. „okno do Evropy“. Petrova výbojná politika však vysávala zemi a vedla k mnohým povstáním, jež neměla jen sociální, ale také národnostní a náboženský charakter. V jednu dobu bylo celé jihovýchodní Rusko zachváceno rebelií, situaci však zachránili Kalmykové, kteří byli pod ochranou carů od začátku 17. století a jejichž chán poslal Petrovi na pomoc více než 20 tisíc vojáků. Především díky nim Petr porazil odbojné kozáky, zrušil jejich privilegia potvrzená carem Alexejem a ovládl oblast Kubáně.
Poté se mohl soustředit na další válku se Švédy, v níž byl velmi úspěšný – Rusové dokonce jistou dobu ovládali i Ålandské ostrovy, z nichž ohrožovali samotné Švédsko. Nystadským mírem z roku 1721 získali Ingrii, Livonsko a Kuronsko (dnešní Estonsko a Lotyšsko) definitivně a pozici Rusů na Baltu Petr ještě posílil množstvím diplomatických sňatků. Titul „velký imperátor“ pak znamenal definitivní změnu státní orientace z byzantské ideje „císařství“ přijaté Ivanem III. na latinskou vizi „impéria“.
Petr Veliký nezanedbával ani východní politiku. Na Dálném Východě nechal zbudovat množství opěrných bodů a navázal diplomatické vztahy s Číňany a Japonci. Zajímal se rovněž o Střední Východ, klíčový pro obchod s Indií, ale jeho vojsko vyslané proti chánům v Chivě a Buchaře bylo poraženo. Svojí agresivní politikou vyvolal také konflikt s Persií, v němž získal západní a jižní pobřeží Kaspiku včetně městských států Baku a Derbentu. Imperátor dokonce vypravil z Tallinnu tajnou námořní misi, jejímž cílem mělo být obsazení Madagaskaru a dosažení břehů Bengálska. Toto dobrodružství však skončilo neúspěchem, protože lodě nebyly uzpůsobeny pro tak dalekou plavbu.
V roli velmoci
„Vplyv cára ruského není vplyv slovanský, nýbrž něco zcela jiného.“ (Karel Havlíček Borovský)
Novočerkasský masakr 1962Od časů Petra Velikého vystupuje Rusko v roli světové velmoci a je tak vnímáno i Evropou. Za carevny Alžběty se Rusko po boku Francie a Rakouska účastní sedmileté války s Pruskem – tehdy poprvé ruská vojska obsadila Berlín a okupovala Východní Prusko. Za carevny Kateřiny II. se zase Rusko účastní dělení Polska a v letech 1772–95 připojuje Litvu, Bílou Rus a pravobřežní Ukrajinu. Tím se dostává do přímého teritoriálního kontaktu s Německem a Rakouskem a začíná zasahovat do osudů národů Střední Evropy.
Velké věci se dějí i na východě. Roku 1732 navigátor Fjodorov a geodet Gvozděv narazili na Bolšuju zemlju – Aljašku. K jejím břehům je vypravena tzv. Velká severní expedice a roku 1784 je oficiálně zahájena její kolonizace. Stranou nezůstávají ani dávné plány na podmanění bohatých středoasijských měst Chivy, Buchary a Samarkandu. Ruské vojsko vedené Ivanem Kirillovem nejprve potlačí odbojné Baškiry bouřící se proti ruské kontrole nad jižním Uralem, a poté pronikne na území kočovných Kyrgyzů, kde na řece Or vybuduje dvě pevnosti – Orsk a Orenburg. Ty sehrají klíčovou roli při dalším dobývání Turkestánu.
Vraťme se však do Evropy, kde carevna Kateřina II. po připojení někdejších polských držav usiluje o posílení ruských pozic na pobřeží Černého moře. Válka s Osmany se vleče od roku 1736 a je ukončena až roku 1774 mírem z Küçük-Kaynarcı. Jeho význam je pro Rusko veliký. Přestože musí vrátit čerstvě obsazené Moldavsko a Valašsko, získává kontrolu nad ústími řek Bug, Dněpr a Don a také nad Kerčským průlivem. Mnohem důležitějším se však jeví ten bod smlouvy, jímž Vysoká Porta předává Rusku patronaci nad všemi křesťany své říše. To se později stane Rusku záminkou pro další pronikání na Balkán. Mír s Osmany vydrží jen několik let a roku 1791 už Rusko bezpečně ovládá levý břeh Dněstru, Krym, Azov a Kubáň. Nový imperátor Pavel ale načas mění diplomatický kurs a začíná s Osmany spolupracovat. Ruské flotile je umožněno proplout Bosporem a Dardanelami a černomořská eskadra admirála Ušakova vplouvá do Středomoří. Nejprve vytlačuje Francouze z ostrovů v Jónském moři a poté kontroluje Jadran. Roku 1799 s Ruskem uzavírá spojenectví Černá Hora a Pavel také přebírá pod svou ochranu johanity ovládající Maltu. Jeho plány na zřízení trvalé ruské námořní základny na Jadranu však ztroskotají.
Napoleonské války vtáhly Rusy opět do středu evropského dění (armáda generála Suvorova se dostala dokonce až do Itálie a Švýcar) a jejich vojska získala nové zkušenosti, technologie i „know-how“. Počátkem 19. století tak Ruská říše otevírá další významnou kapitolu své rozpínavosti – pod ruskou nadvládu se dostává Finsko včetně Åland, tzv. Varšavské knížectví a Besarábie. Ruská vojska pronikají na Kavkaz, střetávají se s Čerkesy a Čečenci a v bojích s Osmany a Persií obsazují Gruzii, východní Arménii a severní Ázerbájdžán.
Daleko na východě v aljašském městě Novoarchangelsk zatím tzv. Rusko-americká společnost spřádá plány na expanzi do Tichomoří. Roku 1812 Rusové zakládají kolonii v Kalifornii a tři roky poté vyráží neúspěšná expedice na Havajské ostrovy. Tyto aktivity však nejsou dále rozvíjeny a Rusko se vzdává myšlenky na zaoceánské kolonie.
V druhé polovině 19. století připojuje Rusko rozsáhlé stepi Turkestánu – v letech 1865–76 jsou anektována města Taškent, Buchara, Samarkand, Chiva a Kokand. Říše se rozšířila téměř ke hranicím Indie, což vyděsilo Brity, kteří přikročili k invazi do Afghánistánu, aby zde vytvořili cordon sanitaire. Územní zisky Ruské říše tou dobou dosahují vrcholu – rozkládá se na třech kontinentech, od arktických plání na severu po poušť Karakum na jihu, od ústí Dunaje a Visly na západě až po Beringovu úžinu na východě.
Pád impéria
„Rusko se (…) v podstatě po celou dobu své staleté existence orientovalo na svůj exteriér, aniž by jej zaplnilo odpovídajícím obsahem.“ (Jan Holzer – Politický systém Ruska)
Rozmach říše, jejíž přežití je závislé na expanzi, je však neudržitelný a geografický obr na hliněných nohou začíná kolabovat. Debakl v Krymské válce roku 1856 stojí Rusy prestiž i peníze, a proto prodávají Aljašku Spojeným státům americkým za 7,2 milionu dolarů. Pošramocenou reputaci si Rusko vylepší v letech 1877–78, kdy jeho armáda vtrhne do Bulharska, vytlačí z něj Turky a zastaví se teprve na dohled Cařihradu. Splnění starého ruského snu o kontrole černomořských úžin se po podepsání Sanstefanského míru zdá být na dosah. Evropské mocnosti jsou však zděšeny tím, jak snadno byla sultánova armáda poražena a vymůžou si svolání Berlínského kongresu, na němž ruské zisky podstatně zkorigují. Rusko tak definitivně zanevře na své evropské „spojence“ a začne se věnovat soupeření s Japonci na Dálném Východě.
Roku 1898 si Rusové od Číny pronajímají na 25 let poloostrov Liaoning, kde zakládají přístav Dalnyj (dnes Dalian). Tzv. Mandžuské dobrodružství, čili okupace Mandžuska roku 1900, vede k nevyhnutelnému konfliktu a ještě nevyhnutelnější porážce s Japonskem v roce 1905. Fiasko v námořní bitvě u Cušimy podtrhlo celkový stav Ruského impéria a chuť si ruská generalita nespravila ani anexí maličké Tuvy na mongolských hranicích roku 1914.
Společensko–politické změny v Rusku vedly od začátku 20. století ke zvýšeným požadavkům jednotlivých národních hnutí podmaněných etnik. Tato hnutí se pak ve svých důsledcích stala ohrožením územní integrity říše. Jejich význam vzrostl po vypuknutí první světové války a ještě víc po bolševickém převratu roku 1917 – německá diplomacie je hodlala využít k oslabení Ruska a jeho vystoupení z války. Snahy Berlína byly úspěšné a po vojenském zhroucení Ruské říše a uzavření separátního míru s centrálními mocnostmi v Brestu Litevském roku 1918 získaly svoji nezávislost Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Bělorusko, Ukrajina a Polsko. Besarábie si odhlasovala sjednocení s Rumunskem a na Kavkaze se osamostatnily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Také národy vnitřního Ruska viděly v bolševické revoluci a následné státní dezorganizaci příležitost, jak ustanovit svoji nezávislost či autonomii – Tataři vyhlásili společně s Baškiry federativní stát Idel-Ural a kozáci proklamovali tzv. Donskou republiku.
Přestože bolševici slibovali podmaněným národům samostatnost pod nadvládou pokrokového světonázoru, ve skutečnosti se jednalo o jediný způsob, jak uchovat ruský geografický kolos vcelku. Agitace bolševiků však mnohé národy přesvědčila o výhodách sovětského zřízení, a co nezískali slovy, zajistili si rudí silou. Ruské impérium tak jen od základu změnilo svůj politický systém, krátké období teritoriální nestability ustálo a po čase si opět začalo dělat choutky na ztracená území. Kromě Finska, Polska, států Pobaltí a částečně i Tuvy si v následujícím období svou nezávislost nikdo neuhájil.
pokračování v příštím čísle