Jan Doležal
Současné české povědomí spojuje Banát hlavně s českou menšinou obývající malebnou pahorkatinu poblíž Dunajské soutěsky. V rovinaté části Banátu můžeme, kromě maďarské, srbské a zbytků německé menšiny, navštívit i pozoruhodnou minoritu Bulharů-Palkjenů. Označení Palkjeni vzniklo zkomolením slova „pavlikijani“, neboť dávní předkové dnešních Palkjenů vyznávali paulikiánskou herezi. Palkjeni, nejstarší bulharská diaspora, která si zachovala bulharskou identitu, se od Bulharů v matici odlišují ve třech podstatných ohledech: píší latinkou, používají vlastní spisovný dialekt a v drtivé většině se hlásí ke katolictví .
Historie
Na území Banátu přišli Palkjeni na přelomu třicátých a čtyřicátých let 18.století z oblasti Malého Valašska (Olténie), kam jedna část již pokatoličtěných Bulharů uprchla po neúspěšném Čiprovském povstání (1688), a druhá část se v letech 1726-1730 přestěhovala ze sociálně-ekonomických důvodů. Malé Valašsko tehdy krátce patřilo Habsburské monarchii, která lákala Palkjeny ze severního Bulharska různými privilegii a pro své osídlovací plány se jí podařilo získat hlavní autoritu Palkjenů, biskupa Nikolu Stanislavoviče. Po první fázi sedmé rakousko-turecké války, v jejímž důsledku Malé Valašsko opět získali Turci, nabídli Habsburkové Palkjenům, aby se usadili ve válkami vylidněném Banátu. V roce 1738 přesídlenci z Belene a Oreše zakládají Stár Bišnov, a v roce 1741 zřizují katolíci původem z Čiprovců obec Vinga. Protože populace Palkjenů rychle rostla a obce nemohly uživit tak vysoký počet obyvatel, podnikli mezi lety 1779-1868 celkem devět kolonizačních vln do jižního Banátu. Po osvobození Bulharska v roce 1878 se někteří z nich rozhodli pro návrat do kraje předků a tam buď zakládali nové obce nebo osídlovali vesnice opuštěné Čerkesy a Tatary. Centrem těchto repatriantů je Bardarski geran v okrese Bjala Slatina.
Palkjenské časopisy Náša glás a Literaturna miselj SoučasnostZatímco se počet Palkjenů v 19.století zvyšoval, za posledních sto let se výrazně snížil, především kvůli nižší porodnosti a přirozené asimilaci, kdy se děti ze smíšených manželství hlásí k většinovému národu a ztrácejí bulharské vědomí. Ve Starém Bišnově (rumunsky Dudeştii Vechi) žilo v roce 1900 šest tisíc Palkjenů, podle posledního sčítání lidu z roku 2002 klesl jejich počet na polovinu. Ještě výraznější pokles postihl Vingu: v roce 1900 se k banátsko-bulharské národnosti přihlásilo 2800 obyvatel, v roce 2002 pouze 512. Starý Bišnov si udržuje palkjenský charakter – na ulicích, v obchodech i v místní restauraci je slyšet palkjenský dialekt, avšak ve Vinze již dominuje rumunština a většinová palkjenská minulost ožívá pouze o slavnosti Nejsvětější trojice, kdy se do Vingy sjíždějí Palkjeni z celého Banátu. Jediným čistě palkjenským sídlem stále ještě zůstává Brešća[1] (rum. Breştea), asi 40km jižně od Temešváru, kde žije šest set banátských Bulharů. Z ostatních obcí, založených nebo rozšířených výše zmíněnou kolonizací, je palkjenská přítomnost patrná jen v Ivanovu (v roce 2002 zde 307 banátských Bulharů tvořilo 27% obyvatel), které leží třicet kilometrů východně od Bělehradu a je střediskem Palkjenů v srbské části Banátu. Jinde – obce Belo Blato, Skorenovac, Jaša Tomić, Konak – je procento banátských Bulharů jednomístné. Přibližně pět set Palkjenů žije ještě v městečku Smikluš (rum. Sânnicolau Mare), sousedícím se Starým Bišnovem, a další více než tisícovka v Temešváru, který od Vingy převzal roli kulturního centra banátských Bulharů. V „malé Vídni“, jak je největší banátské město nazýváno díky okázalé secesní architektuře, sídlí Společnost Bulharů z Banátu (Balgarskoto družstvu ud Banat), vychází obtýdeník Náša glás i čtvrtletník Literaturna miselj a rádio Temešvár vysílá hodinový týdeník[2] v palkjenštině. Celkem žije v Rumunsku 6,5 tisíce Palkjenů, v Srbsku přibližně 1200.Ve všech obcích s početnějším palkjenským zastoupením jsou činné folklorní soubory (Palućenka, Brest, Balgarče, Slávjak) a chrámové pěvecké sbory. Ve Starém Bišnově aktivně působí sportovní klub Pobeda, jehož fotbalisté hrají čtvrtou rumunskou ligu. Ve stejné obci bylo před třemi lety zřízeno palkjenské muzeum s národopisně-historickou expozicí, v níž největší pozornost přitahují originální palkjenské kroje: jednoduchý mužský kroj složený z tyrkysové košile, kalhot stejné barvy a černé vesty a zdobný kroj ženský, v němž převládá zlatá barva.Palkjeni jsou velmi zbožní, každou neděli se ve Starém Bišnově konají dvě bohoslužby a kostel je vždy plný. Duchovní správu v palkjenských obcích zajišťují tradičně františkáni, první palkjenský kněz (Aurelij Šerban) byl vysvěcen až v roce 1937.Výuka obecné bulharštiny probíhá kromě základních škol i v Teoretickém gymnáziu sv.Cyrila a Metoděje ve Starém Bišnově. Místní dialekt si mladí Palkjeni osvojují pouze v prostředí rodiny, přátel a církve.
Dialekt
Podobně jako Burgenlandští Chorvaté povýšili Palkjeni svůj dialekt na úroveň spisovného jazyka, takže je snadnější sledovat specifika a vývoj palkjenské bulharštiny, která byla kodifikována v roce 1866 na základě v Pešti vydané gramatiky Balgarskoto pravupisanji vingského Němce Iosifa Rilla (1839-1909). Oproti obecné bulharštině spisovná palkjenská bulharština více zohledňuje fonetickou stránku jazyka a v nepřízvučných pozicích v naprosté většině případů redukuje hlásku „o“ na „u“ (nárud-národ, usubitu-obzvlášť) a „e“ na „i“ (čitvartak-čtvrtek, siga-teď). Samohlásku „ǎ“, která obecnou bulharštinu činí tvrdou a nemelodickou, nahrazuje palkjenština v přízvučných pozicích hláskou „a“ (kašta-dům). Z dalších fonetických změn vynikají v rámci bulharských dialektů ojedinělé změny „i“ na „e“ (istena-pravda, deréktur-ředitel, menút-minuta) a „i“ na „u“ (žuvot-život, muja-mýt). Běžná je i metateze (starna-stránka, sutirna-ráno) či vypadávání slabiky (oška-ovoce). Podle změny staroslověnské hlásky „jať“, důležité pro dělení bulharských dialektů, jsou Palkjeni důslední ekavci a vyslovují bel, dédu, mléku, vérvam (bílý, děda, mléko, věřit).Po morfologické stránce zaujme tvoření budoucího času analytickou částicí za místo obecně bulharského šte, např. za hurtuvam – budu mluvit. Temporální systém je zjednodušený, neužívá se aorist ani imperfektum, chybí i nepřímá výpověď. U zájmen stěžuje porozumění enklitický tvar mu, který může vyjadřovat nejen české „mu“ a „jeho“, ale také „nám“, „nás“ i „náš“. Větu Sélutu mu ij gulému lze tedy přeložit jako Jeho vesnice je velká nebo Naše vesnice je velká. Jednoslabičná podstatná jména mužského rodu nepřibírají koncovku –ove, nýbrž pouze –ve (sinve-synové, celve-cíle). Další zvláštností je nepřechylování ženských příjmení.Nejzajímavější je nepochybně lexikální vrstva palkjenského dialektu. Protože se od poloviny 18. století vyvíjel izolovaně od jazyka v matici, vyskytuje se v něm méně grecismů a turcismů[3], zcela se obejde bez v obecné bulharštině četných rusismů či slov odvozených z církevní slovanštiny, a oplývá výpůjčkami z jazyků národů žijících v Banátu.Nejvíce výpůjček v současné palkjenštině pochází ze srbštiny a chorvatštiny. Stár Bišnov i Brešća jednak leží jen 12 kilometrů od srbské hranice, ale hlavně až do roku 1869 se ve školách vyučovalo podle chorvatských učebnic a rovněž v prostředí katolické církve byla hlavním jazykem chorvatština. K základním výpůjčkám patří: sreća-štěstí, uveć-vždy, kriš-kříž, misnić-kněz, udláčim se-rozhodnout se, zafálem-děkovat, stanovnić-obyvatel, poljoprivreda-zemědělství, lagja-loď, stvar-věc, prelega-příležitost, ćiša-déšť, dugadjáj-událost, ćip-socha, ukop-pohřeb, pantlika-stuha, vájda-snad, hóma[4]-hned, ćiča-zdobit, Mádžer-Maďar, još-ještě, márliv-pilný, dumuvina-vlast, brigúvam-starat se, nuvná-noviny, novce-peníze, taláz-vlna, šálim se-dělat si legraci, bicigl-kolo, uzrok-příčina, škudliv-škodlivý, hárgjev-špatný, ćika-cop, varénu-zelenina, plájvaz-tužka, naučare-brýle.Kvůli příslušnosti Banátu k Uhrám od roku 1779 a tvrdým maďarizačním tlakům, vrcholícím v devadesátých letech 19. století zákazem palkjenštiny ve školách, nejsou vzácné výpůjčky z maďarštiny: katana-voják, álduv-oběť, váruš-město, birov-starosta, soba-pokoj, hutár-katastr, kračun-brusle, haznuvit-užitečný, prospěšný, faršángji-masopust, frángla-záclona.V okolí palkjenských obcí se nacházely německé vesnice (Němci měli ještě v roce 1918 v Banátu relativní většinu), a proto v palkjenštině narazíme i na germanismy: hajzlbán-železnice, vlak, kuštúvam-stát (o ceně), drot-drát, furt-stále, turna-věž, fáliti-chybět, hurta-slovo, familija-rodina, kirváj-posvícení, luft-vzduch, plej-plech, fruštuk-snídaně, kasir-pokladník, páur-sedlák.Do hovorové palkjenštiny v posledních desetiletích stále více pronikají rumunské vlivy, avšak spisovná forma se jim brání, až na několik výjimek: diktándur-sešit, kúrka-krůta, antrenament-trénink, vežulija-bouřka, baškurisvam-posmívat se.Palkjenský dialekt má i svá původní či později vytvořená slova: zágnju-společně, sate-všichni, kača-jako, svetiče-fotografie, obraz, čeleć-člověk, téča-řeka, oganjgasnić-hasič, puddražnik-fanoušek, pretaglivam-přitahovat, dzon-zvon, zlamenuvam-znamenat, cernik-lékař, hariža-darovat, dugáždina-historie, sapćásam-všimnout, všímat si, pitanka-otázka, ole-přání, vůle, fárkam-létat, škulár-žák.Lexikálních specifik má palkjenština mnohem víc (zde byly uvedeny jen ty nejpodstatnější), a proto jí Bulhaři v Bulharsku vůbec nerozumí. Svou roli jistě hraje i nenavyknutost na zvukovou stránku palkjenštiny, zní totiž úplně jinak než obecná bulharština.Po represi slibně se rozvíjející palkjenštiny na konci devatenáctého století[5] se tento dialekt dočkal druhého obrození v druhé polovině třicátých let 20. století, kdy v Temešváru vycházel časopis Banatsći balgarsći glasnić. Třetí obrození zažívá po roce 1989 díky časopisům Náša glás a Literaturna miselj, které sice vycházejí trojjazyčně, ale 60% textů je v palkjenštině (30% v bulharštině a 10% v rumunštině). U mluvčích v rumunském Banátu není čistota dialektupřímo úměrná věku, nýbrž záleží na tom, jak intenzivní měli kontakt s obecnou bulharštinou a jak často obecnou bulharštinu používají. Palkjenské texty vycházejí i ve vícejazyčném čtvrtletníku Ivanovački dobošar, ovšem situace v Srbsku je nesrovnatelně horší, protože tímto dialektem tam mluví jen starší generace. Mladí lidé už palkjensky neumí. Autor je bulharista Fota1. Palkjenské časopisy Náša glás a Literaturna miselj2. Náhrobek v obci Vinga3. Erb Starého Bišnova3. Folklórní soubor Palućenka (foto: http://palucenka.webs.com)
[1] Ve spisovném palkjenském dialektu má grafém „ć“ fonetickou platnost měkkého „k“, na rozdíl od srbštiny, v níž se vyslovuje jako měkké „č“.
[2] Archiv pořadů je na www.nicoletaciocani.blogspot.com.
[3] Výjimečně se v palkjenštině udržel turcismus, který obecná bulharština nahradila jiným slovem, např.sahát-hodina nebo dugjén-obchod.
[4] Písmeno „h“ se podobně jako v srbštině vyslovuje jako české „ch“.
[5] Palkjeni si tehdy vytvořili i vlastní mluvnickou terminologii, např. názvy slovních druhů: samustójnik, predstójnik, zaímenik, brójnik, vrémenik, predvrémenik, prédnik, váznik, humaríska, uséštenik.