Petr Stehlík
Chorvatská básnířka Evelina Rudan (1971) do literatury vstoupila básněmi psanými v čakavském nářečí rodné Istrie, které se značně liší od spisovné chorvatštiny. Tyto verše vyšly v roce 2000 v její první sbírce Sve ča mi rabi ovega prolića (Vše co letos na jaře potřebuju), jíž se dostalo vřelého přijetí od chorvatské literární kritiky. Renomovaný básník Milorad Stojević tehdy poznamenal, že je Rudanová “výjimečnou básnířkou, která překonává standardy nejen čakavské poezie”. Čakavština je totiž pro ni zcela přirozeným jazykem poezie, a nikoliv prostředkem k dosáhnutí laciných efektů. Její básně jsou prosty zažitých folklórních paradigmat charakteristických pro poezii psanou v nářečích. Setkáváme se v nich spíše s běžnými výjevy z každodenního života jejich autorky. Rudanová je obdařena jedinečným pozorovatelským talentem a schopností postihnutí detailu. Z jejích veršů vyzařuje životní entuziasmus, láska, ženská smyslnost a vytříbený smysl pro humor. Zde uvedené básně jsou vybrány jak z básnířčiny čakavské sbírky, tak z její pozdější, spisovnou chorvatštinou psané tvorby. Z ní předkládáme překlady básní Most a Sezení, které vyšly v časopise Quorum (1/2002). V roce 2002 Rudanová vydala společnou sbírku s Denisem Peričićem a Slađanem Lipovcem pod názvem Posljednja topla noć (Poslední teplá noc).
Vše co letos na jaře potřebuju
Vše co letos na jaře potřebujujejedna hezká měkká košileabych v ní mohlalétat a chodita tančit a mluvita spát a mysletjedna hezká měkká košileabych v ní mohla pozorovati tebe i jeho i jea abyste se nezlobilijedna hezká měkká košileaby z ní hlupáci zelenalimoře vrhalo pěnujezevec vykopal norua bratrův pes Leochytil jezevcejedna hezká měkká košileaby uzrál med pod knihamia opice přeskočila duhuabych byla a aby mě v níbyloplno
Svět z cihel
můj hoch je cihlane tvárnicene panelcihlačervená, rovná a hladkáostrá na hranáchpříjemná na dotykteplá na slunci, chladná ve stínu
nebo jsem cihla jákus v jeho světěvratce poskládanémcihla jako jsou cihlyjeho přátelé pere, božidar, tonina ty přede mnoukate, lilijana, martadavora, danijela(některé se ani cihlami nestalyale tím se nic nemění)
Svět z cihel staví důmmůj a jehojsou to však různé domydva, ne jeden,každý sám pro sebena blízkém staveništi.
Sezení
když takhle sedím naproti tobě těší mě každý pohyb tvé rukykterá sahá po sklenici, na jeho větuna její rameno a na moji ruku,tu která sáhla do mísy s ovocem
když takhle sedím a každou chvíli se vrtímprotože židle nectí hojnost mého tělatěší mě každý tvůj pohledkterý záhadně spočívá na všech věcechkteré stojí a na všech lidech kteří procházejí kolema ještě mě těší, když takhle sedím,to že jsem tu a že právě ty sedíš naprotiže slyším tvůj hlasa že souhlasím nebo nesouhlasíms tím co říkáši to mě těší, to že je to jen taki to že se to zapomenea nikde nezůstanea nikdy nevyslovímeže mě opravdu těšilo to sezení protitobě
Most
neposední ševci, lepkavé prsty, krásné dívkya něco klávesnice bude stačit pro příběh mého životakterý začínám psát, když venku padá sníhkdyž si naše sousedka odnaproti suší vlasykdyž můj hoch vevnitř smaží bramborykdyž mám ústa suchá, a prsty pohyblivé
v tom příběhu nejsem krásnou dívkouani tajnou láskou některéz krásných dívek,nejsem neposedným ševcemani na mně není nic lepkavéhomyslím, že bych mohla být rybou, psem nebo kočkouv domě ševcovy ženya že bych ji mohla utěšovataž se bude vyklánět z oknaaž bude snít o dotyku větvíaž bude vztekle a marně křičetmyslím že bych mohla být hřebíkem,kůží nebo mastína ševcově stole až bude plakatnebo hrdinsky poskakovat (budu-li mastí, budu se chránit,a budu-li hřebíkem, budou se chránit oni)ještě bych mohla být hodinami, taškou nebo polštářemmladých, krásných dívek,které jedna za druhou kráčejí přes mostnebo jsem ten mostco se prohýbá a láme, rozpadápadá velké i drobné kamení na všechny stranystejně jako ten sníh venkukdyž se smaží bramborykdyž se suší vlasya píše příběh.
Básnická tvorba Krešimira Bagiće (1962) patří k tomu nejzajímavějšímu, co chorvatské poezii dala generace spisovatelů, která se v 80. letech minulého století ohlásila na stránkách literárního časopisu Quorum. Bagić dosud vydal sbírky Svako slovo je kurva (1989, Každé písmeno je kurva, spolu s Borisem Gregorićem), Između dva snažna dima (1989, Mezi dvěma mocnými šluky), Krošnja (1994, Koruna stromu), Bršljan (1996, Břečťan) a Jezik za svaku udaljenost (2001, Jazyk pro každou vzdálenost). Kromě poezie se zabývá literární teorií a kritikou. Sestavil panoráma prózy generace časopisu Quorum – Poštari lakog sna (1996, Pošťáci s lehkým spánkem) a antologii chorvatské krátké povídky osmdesátých a devadesátých let Goli grad (2003, Nahé město). V letech 1996–1999 byl lektorem chorvatštiny na Sorbonně. Přednáší stylistiku na filozofické fakultě v Záhřebu.
Čtyři mrtví tučňáci
Dva argentinští tučňáci, Jorge a Luis, jedíčtyři bifteky na falklandský způsob v BuenosAires. Ve stejnou chvíli dva angličtí tučňáci,Jack a John, jedí čtyři staroanglické kotletyv jedné londýnské hospodě.Když válkou zaválčily dvě tučňáčí vlády,čtyři tučňáci do armády pozváni byli…Jorge a Luis, pěšáci, z očí do očí, na dostřel,proti dvěma dělostřelcům, Jackovi a Johnovi…Kdo z koho…Tučňák je tučňáku tučňák…Atd.Epilog: čtyři rakve, čtyři mrtví tučňáci ačtyři uplakané matky, čtyři hrdí otcové,nejméně šestnáct tučňáčíchsirotků.
Norský Odysseus
Každá země má svého Odyssea. Takže i Norsko.
Slepé světlo
– kdo bydlí v růži- nikdo nikdo bydlí v růži otevírá a zavírá okna vdechuje vzduch
– a vzduch jaký je nájemník ten vzduch- spořádaný pravidelně platí nájemné nemívá plno hostí nerámusí otevírá a zavírá okna
– ale kdo tedy bydlí v růži nikdo nebo vzduch- nikdo a vzduch platí nájemné růže sní o kolemjdoucích otevírá a zavírá okvětní lístky a tak se zdá že v ní kdosi dýchá
Kruhy ve vzduchu
když padal sníhpadal jako peří
venkovské dívkyplnily polštářekreslily kruhyve vzduchu
ve tmědýchaly
dýchaly stále hlasitěji a hlasitějisnad aby je nepohltila bělost
Výstup
Znenadání hora, vysoká,bílá sněhem,přede mnou.
Hledím na ni a ona praví: stoupej!A já stoupám.Sbírám sníh.
Vločky hlasu daruji bělosti.Při každém pohybu rosteněmá opona nebe.
Když konečně dojdu na vrchol,lehnu si na něj, abych si odpočala poklonil se koruně nebe.
Avšak hora mi nedá klid, říká:v tobě jsem se zapomněla,teď jsi hora ty.
A bleskově se zahalí,uteče do země,do zrnka prachu.
Udivený zůstanu viset ve vzduchu,jak nějaká hvězdav loutkovém divadle.
Dům
vše je v pořádku. nepotřebuji lékaře. čtunoviny, mezi dvěma mocnýmišluky, dvěma injekcemiimunity, stavím dům,vytvářím osobní paradigma,skloňuji spletence kostí,oázy svalů, vnitřníorgány, mozek.klamu tím, že mírně krvácím.hosté jsou v domě, důmpadá, hoří. kouř je jehozačátek i jeho konec.zápach spáleniny je pach krvea pach tiskařské barvy,volání, vokativ.mezi dvěma mocnými šluky, dvě“kapitoly jedněch společnýchdějin”, toť pečlivě šifrovanýplán mého těla.vše je v pořádku,nepotřebuji lékaře.
Kdosi kreslí svou ruku
cestuji do fotografiía nikoho nepoznávám
vlaky již nestojív mých stanicíchmají naspěcha já semusímpěškyvracethluboko do nitrazamotat se do klubkakteré zapomnělo začátek
kdosi kreslí svou rukuv prachu v tichuv černo-bílém dninádraží uteklo z domu