Tomáš Prokůpek
V první části tohoto článku (viz Navýchod 1/2006) jsme si představili okolnosti vzniku a vývoje komiksu v Polsku, Česku a Rusku, v jeho pokračování se budeme věnovat situaci tohoto žánru v předválečném Srbsku, Chorvatsku a Slovinsku.
Srbsko
Tradici srbských humoristických listů založil v roce 1860 novosadský Mesečar, za nejvýznamnější periodikum tohoto typu bývá označován rovněž novosadský Neven, který vycházel v letech 1880-1908 a publikoval řadu protokomiksů. Vedle toho se kreslené příběhy začaly objevovat v dětských přílohách novin, jako první s touto novinkou přišel v roce 1930 bělehradský deník Politika, který zařadil rubriku pod názvem Politika za decu (Politika pro děti). O dva roky později pak vznikl dětský časopis Veseli četvrtak (Veselý čtvrtek), který už komiksy tiskl systematicky. Vedle kompletně převzatých příběhů zde vycházel například seriál Doživljaji Mike Miša (Zážitky myšáka Mikyho), pro nějž dobrodružství známé Disneyho postavičky vymýšlel srbský scénárista Božidar Kovačević, kresbu měl na starosti ruský imigrant Ivan Šenšin (1897-1944).
K události, která odstartovala nebývalý komiksový kvas v Srbsku a posléze i v dalších částech tehdejší Jugoslávie, došlo 21. října 1934. Tento den věnovala Politika celou stranu prvnímu dílu amerického komiksu Secret Agent X-9. Seriál si okamžitě získal nebývalou popularitu a o podobné příběhy se záhy začali pokoušet také místní autoři. Už v březnu 1935 měl v časopise Panorama premiéru detektivní příběh Krvavo nasledstvo (Krvavé dědictví), jehož autoři, kreslíř Đorđe Lobačev (1909-2002) a scénárista Vadim Kurganski, patřili stejně jako Ivan Šenšin k početné skupině ruských přistěhovalců zakotvivších po roce 1917 v jazykově a kulturně blízkém Srbsku. Rusové po sobě zanechali výraznou stopu v srbské opeře nebo baletu a je velmi zajímavé, že se zcela zásadně podepsali i na formování srbského komiksu. V nové vlasti totiž měli často problémy se sháněním práce, a tak byli mnohem otevřenější i vůči novému, nevyzkoušenému médiu.
V dubnu 1935 začal vycházet první srbský komiksový magazín pojmenovaný lapidárně Strip. Na jeho stránkách se pravidelně objevoval například Flash Gordon, mezi přispěvatele však patřila především řada místních autorů ruského původu. Vadim Kurganski a Đorđe Lobačev pro Strip připravili seriál Zrak smrti (Paprsek smrti), jenž vznikl na motivy románu Alexeje Tolstého Paprsky inženýra Garina. Kurganski tím své koketování s komiksem uzavřel, ale z Lobačeva, který si začal libreta psát sám, se brzy stala největší hvězda srbského předválečného komiksu. Na stránkách Stripu pak příběhem Istorija Abisinske dinastije (Historie habešské dynastie) debutoval další mimořádně nadaný Rus Nikola Navojev (1913-1940). Oba kreslíři spolu s dalšími osmi autory utvořili neformální skupinu komiksových tvůrců, která byla o čtyřicet let později pojmenována Beogradski krug, a na dlouhou dobu představovala jediné podobné sdružení na území Srbska i celé Jugoslávie.
V roce 1936 vstoupil na scénu komiksový týdeník Mika Miš, a jako stvrzení ruské invaze za ním stál vydavatel Aleksandar J. Ivković, jehož podnikavý duch byl neslučitelný s ideály bolševické revoluce. Mika Miš se záhy stal nejkvalitnějším magazínem věnovaným kresleným seriálům a svou pozici si uhájil až do dubna 1941, kdy Bělehrad bez vyhlášení války napadla německá armáda. Za svou pověst vděčil časopis především americkým komiksům jako Prince Valiant, Phantom nebo Mandrake the Magician, nicméně brzy nabídl prostor také Lobačevovi, Navojevovi a dalším domácím autorům.
Z nich stojí za připomenutí další naturalizovaní Rusové jako Sergej Solovjev (1901-1975), Konstantin Kuznjecov (1895-1980) nebo Aleksije Ranhner (1897-1942), rodilé srbské tvůrce pak reprezentoval například Đuka Janković (1908-1974), Sebastijan Lehner (1921-1945) nebo scénárista Branko Vidić (1904-1967). Úroveň všech těchto autorů přitom byla natolik vysoká, že Ivković jejich práce běžně prodával do francouzských, italských a dokonce i polských časopisů. Tak se například Solovjevova Legija prokletih objevila v roce 1937 v časopise Wędrowiec pod názvem Legion Potępieńców, prakticky souběžně se ve stejném periodiku objevila Ranhnerova puškinovská adaptace Kapetanova kći jako Córka kapitana a Navojevův a Vidićův Mali moreplovac vyšel o dva roky později v týdeníku Karuzela pod názvem Mały żeglarz. Smutným faktem zůstává, že srbské komiksy vycházely v cizině anonymně a jejich autoři o své zahraniční kariéře neměli nejmenší tušení.
Počátkem roku 1939 získal časopis Mika Miš dva vážné protihráče. Týdeník Mikijevo carstvo tisknul americké, francouzské i italské seriály a přetáhl svému konkurentovi některé z nejlepších domácích kreslířů – už dříve zmiňovaný Ivan Šenšin zde například otiskl komiks Hrabri vojnik Švejk (Dobrý voják Švejk) adaptující známý román Jaroslava Haška. Mikijevo carstvo také jako první přineslo maskovaného superhrdinu srbské provenience jménem Zigomar. Druhý ambiciózní nováček, Politikin zabavnik, zpočátku fungoval jako zvláštní vydání deníku Politika. Narozdíl od dalších časopisů přinášel směs komiksů, povídek a publicistiky. Vlastnil výhradní práva na Disneyho komiksy, které byly v Srbsku nesmírně populární, a také on dokázal získat ke spolupráci některé z lokálních hvězd.
Druhá světová válka bohužel nekompromisně ukončila období, které srbští teoretici označují za zlatý věk srbského komiksu. Komiksové časopisy byly zrušeny, někteří tvůrci zahynuli během války a většina zbylých uprchla před nastupujícím komunistickým režimem (řada autorů ruského původu tak během svého života činila už podruhé). Celá generace komiksových kreslířů byla rozprášena a jediný Đorđe Lobačev se po válce k tvorbě komiksů vrátil, třebaže byl z Jugoslávie násilně deportován a dožil v sovětském Leningradu. Z časopisů se v nepřející době podařilo vzkřísit pouze Politikin zabavnik, ten ovšem vychází až do dnešních dnů.
Chorvatsko
Východní EvropaJako první významný chorvatský humoristický časopis bývá připomínán čtrnáctideník Trn, který v roce 1891 začal vycházet v Záhřebu. O patnáct let později se objevil satirický časopis Koprive, kde se vedle karikatur a samostatných ilustrací od počátku objevovaly série obrázků nesoucí řadu komiksových rysů. V roce 1925 zde byl publikován první příběh z cyklu Maks i Maksić (Max a Maxík), jenž se nepokrytě hlásil k Maxovi a Moritzovi z dílny Wilhelma Busche. Autorem komiksu byl ruský imigrant Sergije Mironović Golovčenko (1898-1937) a jeho dva neposední hrdinové si získali takovou oblibu, že už v následujícím roce vyšla jejich dobrodružství v samostatném sešitě.
Ilustrace a kreslený humor v Koprivách pravidelně publikoval i Andrija Maurović (1901-1981), budoucí chorvatský klasik. Jeho potenciál se však naplno projevil až 12. května 1935, kdy záhřebské noviny Novosti otiskly první pokračování jeho komiksu Vjerenica mača (Snoubenka meče) – libreto „románu v obrazech“ napsal na motivy dobrodružné příběhu Paula Févala novinář Krešimir Kovačić (1889-1960). Komiks Novostem přilákal mnoho nových čtenářů, a tak kreslíř záhy přispěchal s adaptací románu Alexeje Tolstého Podzemna carica (Podzemní carevna) a v práci pro deník pokračoval až do vypuknutí druhé světové války. Maurović pracoval realistickým stylem, jeho výrazná kresba se však výrazně vymykala z tehdejší standardní produkce a s odstupem času je zřejmé, že Maurović patřil k nejoriginálnějším evropským kreslířům své doby.
V roce 1935 rovněž vznikl zábavný týdeník Oko, který věnoval velkou část svého obsahu nově se etablujícímu médiu. Maurović začal souběžně pracovat i pro tento časopis a z tuctu jeho komiksů, které zde stačily vyjít, bude vhodné zmínit alespoň adaptaci Sienkiewiczova románu Ognjem i mačem, k níž napsal scénář Božidar Rašić. Kromě toho zde debutovali i mladičtí bratři Norbert (1917-1992) a Walter (1921-1992) Neugebauerovi – první z nich měl na starosti scénáře, druhý kresbu hlásící se k Waltu Disneymu. Oko však publikovalo i nejlepší díla z americké produkce, takže se Chorvaté mohli krátce po zámořské premiéře seznámit se sériemi jako Secret Agent X-9 nebo Superman.
Ani Oko ale nedokázalo Andriju Mauroviće plně vytížit, a tak o tři roky později založil se scénáristou Franjem Fuisem (1908-1943) týdeník Mickey strip, kde vycházely jednak reprinty Maurovićových starších a stále vyhledávaných komiksů, jednak nové příběhy podle Fuisových libret. Vedle toho zde ale dostali prostor i noví kreslíři jako Ferdo Bis (1910-1981) nebo Zdravko Sulić (1925-1989). Vlastní časopis pod názvem Veseli vandrokaš ještě v témže roce začali vydávat i bratři Neugebaurové a většinu jeho obsahu zaplnili vlastními výtvory. Mladší Walter navíc například na seriálu Winetou (Vinetou) prokázal, že dobře vládne i realistickou kresbou. Vedle toho si plodný bratrský tandem našel čas přispívat také do srbských periodik, mimo jiné do Ivkovićova krátce se objevujícího týdeníku Tarcan. Díky tomu se jejich komiks Kralj krijumčara (Král pašeráků) objevil ještě v roce 1938 i v polském listu Express Wieczorny Ilustrowany pod názvem Król przemytników.
Žádný ze zmiňovaných chorvatských časopisů ale nepřežil kritický rok 1940, kdy už se do dění v zemi promítaly události z válčící Evropy. Přesto byl další vývoj v Chorvatsku jiný než v sousedním Srbsku – i za války zde vycházely komiksové časopisy (nejdůležitější z nich byl Zabavnik bratří Neugebauerů) a ani po jejím skončení nedošlo k úplnému přerušení kontinuity vývoje. Byl to znovu Andrija Maurović, kdo se v roce 1950 jako první odvážil po několika letech zákazů vydat komiks o partyzánech Miko i njegova četa (Miko a jeho četa) a jeho kreslené příběhy se v chorvatském tisku objevovaly až do roku 1969. Do poválečného komiksového vývoje rovněž promluvili oba Neugebauerové, třebaže Walter odešel v polovině 50. let do Německa, kde se věnoval především tvorbě animovaných filmů.
Slovinsko
První slovinský satirický list se jmenoval Škrat a začal vycházet v 80. letech 19. století, záhy po něm následoval Šaljivi kolesar, Jež a další. Za praotce slovinského komiksu je považován karikaturista Hinko Smrekar (1883-1942), který v roce 1919 vydal u nakladatelství Umetniška propaganda bohatě ilustrovaný příběh Črnovojnik (Domobranec). Smrekar v něm popisuje barvité příhody vojáka od jeho vstupu do armády přes pobyt v blázinci až po vězení, místy přitom použil textové bubliny.
Roku 1926 začal vycházet humoristický časopis Muhe, kde se stripy objevovaly poměrně pravidelně, a o rok později vyšel v měsíčníku Naš glas satirický komiks Bu-ci-bu, jehož autor Milko Bambič (1905-1991) v příběhu o samozvaném králi jistého afrického kmene neskrývaně parodoval Mussoliniho nástup k moci. Vedle toho se už na počátku 30. let objevovala v deníku Jutro americká komiksová adaptace Tarzana a na přelomu let 1935-36 vycházel ve slovinské mutaci již dříve zmiňovaný srbský časopis Strip.
Prvním skutečným kreslířem komiksů ve Slovinku se stal až Saša Dobrila (1922-1992), který roku 1941 jako devatenáctiletý debutoval v časopise Družinski tednik příběhem Mačji grad (Kočičí hrad), kde už pracoval pouze s textovými bublinami. Do stejného magazínu přispěl o dva roky později příběhem Mihčeve sanje (Mihčův sen) a během svého studijního pobytu v Československu nakreslil podle scénáře Jaroslava Foglara dětský dobrodružný komiks Pim a Red, který na konci 40. let vycházel na pokračování v českém časopise Vpřed. Poté se Dobrila věnoval animovanému filmu, nicméně ke komiksu se vrátil ještě v 60. letech a jeho pozdní seriály Beli panter (Bílý panter) a Sad maščevanja (Plod pomsty) představují vůbec první realistické, profesionálně zvládnuté slovinské komiksy.