Jitka Komendová
Novgorod, jedno z nejstarších ruských měst, díky své důležité roli v mezinárodním obchodu, jedinečnému politickému systému, věhlasné architektuře a ikonopisecké škole poutá pozornost badatelů, ale obrůstá i mnoha mýty. Likvidace jeho samostatnosti moskevskými vládci bývá dodnes někdy interpretována jako událost takřka o rozměrech antické tragédie.
Novgorod vznikl v 9. století jako hlavní centrum mezietnické pospolitosti slovanských Krivičů, Slovenů a místního ugrofinského obyvatelstva. V rámci Kyjevské Rusi i po jejím rozpadu si Novgorod zachovával výlučné postavení. Hrdost a sebevědomí Novgoroďanů našly vyjádření také v oficiálním označení města – Svrchovaný pán („gospodin“) Novgorod Veliký. V době samostatnosti, jež trvala až do konce 15. století, byl Novgorod hlavním městem rozsáhlého, avšak jen řídce osídleného území, tzv. novgorodské země, jež sahala až k Severnímu ledovému oceánu a severnímu Uralu. Tyto rozlehlé prostory Novgoroďané potřebovali nejen k zajištění přísunu zemědělských produktů, ale především proto, že odtud v podstatě zadarmo, v podobě daně, proudilo zboží, jímž se Novgorod proslavil na mezinárodních trzích – drahé kožešiny, med a vosk.
V Novgorodě se od počátku vytvořil politický režim, jenž neměl nikde jinde na Rusi obdobu. V průběhu staletí se tato osobitost dále prohlubovala a byla zlikvidována až podrobením Novgorodu Moskvou roku 1478. Specifika novgorodského politického uspořádání se v historiografii skrývají za mlhavým pojmem středověké (někdy též bojarské či kupecké) republiky. Ruská inteligence 19. století interpretovala politický systém středověkého Novgorodu jako demokratický režim v moderním slova smyslu a v zápasu Novgoroďanů za nezávislost spatřovala analogii svého boje proti carskému despotismu. Na tento způsob uvažování navázala i část ruských a západních historiků 20. století. Taková interpretace novgorodských dějin však patří plně do sféry moderních mýtů. Politický systém Novgorodu ve skutečnosti představoval syntézu několika typů vlády. Monarchický princip ztělesňoval kníže, jehož pravomoci i ekonomické postavení však byly radikálně omezeny smlouvou, kterou musel vládce při nástupu na knížecí stolec s Novgoroďany uzavřít.
Oligarchický prvek představovala Rada pánů, tvořená bojary, tedy příslušníky vysoké aristokracie, nejpřednější a nejbohatší sociální skupiny Novgorodu. V čele Rady pánů stál novgorodský arcibiskup a posadnik, nejvýznamnější novgorodský úředník, svého druhu starosta. Nikoli kupci, nýbrž právě bojaři, jimž patřily velké rezidence ve městě a rozsáhlé dědičné statky na venkově, měli hlavní politickou moc ve městě. Ani nejbohatší kupci totiž nikdy nenabyli takového vlivu a politické moci, jakou disponoval patriciát v západoevropských městech či v italských městských republikách.
Demokratickým elementem politického systému Novgorodu bylo věče, shromáždění obyvatel města a okolí. Věče mělo právo pozvat nebo vyhnat knížete, volilo světské představitele města i arcibiskupa. Novgoroďany svolával na shromáždění zvláštní, tzv. věčový zvon, který se stal symbolem novgorodského politického zřízení. Když si moskevská veliká knížata násilím podrobila Novgorod, byli z města nejen deportováni neloajální bojaři, ale byl odvezen i zvon, připomínající někdejší městská práva a svobody. Právo rozhodovat o životě města však nebylo všeobecné. Na okraji společnosti zůstávalo početné nesvobodné obyvatelstvo – nevolníci, resp. otroci, kteří žádná politická práva neměli.
Novgorod je sice vnitrozemské město, ale díky své poloze na řece Volchov se stal křižovatkou nejdůležitějších obchodních tras východní Evropy – tzv. cesty od Varjagů k Řekům, propojující Balt a Černomoří, a volžské magistrály, spojující Evropu s oblastí Kaspického moře a Orientem. Do Novgorodu proudilo luxusní zboží z Východu, zejména drahé látky, avšak město bylo závislé především na importu barevných kovů, stříbra a dalších surovin ze západní Evropy, neboť ty se v novgorodské oblasti vůbec nevyskytují. Západní kupci dováželi do Novgorodu též sůl a sukno. Z Novgorodu zas byly vyváženy zejména již zmíněné kvalitní kožešiny, velmi ceněné v Evropě i v Orientu, vosk a med.
Od 12. století v Novgorodě existovaly obchodní faktorie cizích kupců – tzv. Gótský dvůr, v němž žili kupci ze Skandinávie, a pozdější Německý dvůr. Novgorod se stal významným obchodním partnerem hanzy, obchodního spolku německých měst, který si ve 14.–15. století prosadil monopol na veškerý obchod v Pobaltí. Podobně jako v Bruggách, Londýně a Bergenu se v Novgorodě nacházelo jedno z nejdůležitějších hanzovních obchodních center neboli kontorů. Hanzovním kupcům se podařilo dosáhnout v Novgorodě výsadního postavení nejen vůči jiným cizincům, ale i vůči domácí konkurenci. Cizí kupci mohli v Novgorodě žít v souladu se svou vírou. Na Německém dvoře si vystavěli katolický kostel sv. Petra, podle nějž bývala část města obývaná hanzovními kupci nazývána i dvorem sv. Petra. Němci pobývali ve městě obvykle půl roku; tzv. „zimní hosté“ přijížděli na podzim, strávili ve městě zimu a na jaře se vraceli domů. O něco později přijížděli „letní hosté“. Odhaduje se, že na dvoře sv. Petra žilo současně 150–200 lidí, většinou mladých mužů, vysílaných zámožnými kupci, kteří se už na daleké cesty nevydávali a řídili obchodní záležitosti z domova. Hanzovní obchodníci si byli vědomi výhod, jež jim přináší znalost jazyka obchodního partnera. Proto se začali učit rusky a své syny dokonce posílali načas žít v rodinách novgorodských bojarů, aby tu ovládli mluvený jazyk. Díky tomu pak při obchodních stycích s Rusy nepotřebovali tlumočníka. Zároveň se také snažili, aby se znalost ruštiny nerozšířila mezi jinými západoevropskými obchodníky, neboť jazyková blokáda chránila hanzu před konkurencí. Nemáme naopak žádné doklady o tom, že by se Novgoroďané učili dolnoněmecký jazyk hanzovních kupců, což souvisí s celkově pasivnější rolí ruské strany ve vzájemných vztazích.
Novgorod byl ve středověku městem v mnoha ohledech výjimečným. Při archeologických výzkumech se ukázalo, že má ještě jedno velmi důležité specifikum. Zdejší půda byla natolik nasycená vodou, že zde nedocházelo k rozkladu organických látek, a tak se zde dochovaly nejen nesčetné předměty ze dřeva či kůže, ale především jedinečný písemný pramen – texty ryté do březové kůry. Od nálezu prvního nápisu roku 1951 bylo do dnešních dnů objeveno na tisíc takových textů. Nápisy na březové kůře, psané nikoli církevní slovanštinou, tedy literárním jazykem středověké Rusi, ale hovorovým, staronovgorodským dialektem prokázaly, že schopnost číst a psát byla rozšířena mezi duchovními i laiky z různých sociálních vrstev, a dokonce také mezi ženami. Březová kůra na vzduchu rychle praská a poškozuje se, proto nesloužila k zaznamenávání textů trvalé hodnoty, nýbrž ke všednodenní korespondenci a k zapisování nejrůznějších běžných záležitostí (účty, soupisy dlužníků aj.). Díky tomu před námi z nápisů na březové kůře vyvstávají ty stránky života středověkého Novgorodu, jež do letopisů nemohly proniknout, protože je vzdělaní tvůrci těchto tradičních pramenů nepokládali za hodné zaznamenání.
Novočerkasský masakr 1962Archeologické práce v Novgorodě stále pokračují a tak každá nová sezóna přináší i nové hlasy středověkých lidí, zaznamenané na útržcích březové kůry a odhalující dosud neznámé či sotva tušené aspekty minulosti kdysi věhlasného města.
Autorka přednáší ruské dějiny a kulturu na Univerzitě Palackého v Olomouci
Valentin Lavrenťjevič Janin: Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře.
(Pavel Mervart, Červený Kostelec 2007, 378 s.)
Kniha jednoho z předních ruských archeologů umožňuje nahlédnout do každodenního života středověkého Novgorodu, a to především prostřednictvím tzv. nápisů na březové kůře, unikátních písemných pramenů, zachycujících autentické hlasy příslušníků nejrůznějších sociálních vrstev novgorodské společnosti včetně žen a dětí. Českému čtenáři se dostávají do rukou nejaktuálnější výsledky zkoumání středověkého Novgorodu, které v této podobě dosud nebyly publikovány ani v Rusku samotném.