Josef Miškovský
Rovinatá lotyšská krajina má reliéf zvlněný jen na několika místech. Výškové rozdíly jsou způsobené zbytky původních prahorních a starohorních vyvýšenin s c´vrstvami prvohorních hornin, dnes již prakticky zarovnaných působením vnějších geomorfologických činitelů. Na reliéf lotyšské krajiny však měly vliv také procesy mnohem mladší. Pro Lotyšsko je typické působení kontinentálního ledovce, jenž v období čtvrtohor několikrát pokrýval celou severní a část střední Evropy, a dále samozřejmě činnost vodních toků. Oba procesy se uplatňovaly také při formování oblasti kolem řeky Gauji, která je osou oblasti Vidzeme a patří mezi nejkrásnější kouty Lotyšska. Část tohoto území je od roku 1973 chráněna jako národní park. Národní park Gauja (Gaujas Nacionālais parks) se rozprostírá na ploše 917 kilometrů čtverečních a zabírá tedy přibližně 1,4% rozlohy Lotyšska. Byl založen jako první lotyšský národní park ještě za sovětské éry.
Zalesněná pískovcová údolí
Údolí Gauji dosahuje hloubky několika desítek metrů (nejvíce kolem 85 metrů u Siguldy) a šířky od jednoho do dvou a půl kilometru a na lotyšské poměry je tedy výraznou krajinnou dominantou. Některé turistické průvodce dokonce oblast prezentují jako „Vidzemské Švýcarsko“. Údolí se nachází v místech, kde se v období devonu (starších prvohor) před přibližně 350–400 miliony let vytvořila vrstva sedimentárních hornin, zejména pískovce. Příměs železitých látek způsobila, že pískovce mají charakteristické načervenalé zbarvení. Výchozy této pískovcové vrstvy jsou dnes vidět na řadě míst údolí Gauji a jejích přítoků (ale také dalších vidzemských řek, například Salaci)
v podobě skal a převisů. Činnost vody během následujících desítek a stovek milionů let vytvořila v pískovcové vrstvě síť údolí a během čtvrtohor, kdy bylo území Lotyšska několikrát překryto zmíněným kontinentálním ledovcem, byla údolí často zarovnána materiálem, který sem ledovec přivlekl. Naposledy se tak stalo před 12–13 tisíci lety během zatím poslední doby ledové. Protože materiál přivlečený ledovcem byl pochopitelně méně kompaktní než okolní pískovec, tající voda obnovila původní údolí. Právě jedním z takových údolí protéká také řeka Gauja.
Údolí Gauji a jejích přítoků je jedinečné v tom, že není intenzivně zemědělsky využívané, jak tomu kolem řek bývá. Z vyhlídkových míst obvykle uvidíte hustě zalesněné údolí s načernalým hadem řeky uprostřed. Lesy pokrývají zhruba polovinu rozlohy národního parku. Převládají v nich jedle, smrky, borovice, ale také lípy, duby, jasany a břízy. Podle posledního z jmenovaných stromů se řeka také jmenuje – ugrofinští Estonci a také Livové, kteří tuto oblast dříve obývali, řece dali název Koiva, což je odvozeno právě od ugrofinského základu pro slovo „bříza“ (např. finsky se bříza řekne koivu). Celkem se v národním parku Gauja vyskytuje kolem devíti set druhů rostlin, na pískovcových výchozech a kmenech stromů rostou vzácné mechy a lišejníky.
Také fauna v národním parku je pestrá. Ze savců jsou typičtí celkem běžní srnci, jeleni, losi, rysi, zubři, divoká prasata nebo netopýři obývající jeskynní dutiny ve skalách kolem řeky. Na březích Gauji však například žijí také mnohem vzácnější lišky nebo vydry říční, které v řadě evropských zemí znají už jen z minulosti a také u nás patří ke kriticky ohroženým druhům. Vzácně se lze setkat i s medvědy nebo s vlky. Z ptačí říše jsou charakterističtí čápi bílí, kteří v létě v hojném počtu obývají celé Lotyšsko, ale také vzácní čápi černí. Pozoruhodné „poklady“ skrývají některé menší přítoky Gauji – například potok s příznačným názvem Pērļupe (Perlová řeka) je skutečně domovem velmi vzácného mlže, perlorodky říční.
Pěšky i po vodě
Údolí Gauji v létě vyhledávají pěší turisté i vodáci. Protože je však údolí hustě zalesněné, vedou tu turistické stezky pouze v několika místech. Přírodní naučná stezka u Līgatne je vlastně obřím lesním safari. Je obklopená uzavřenými oborami a výběhy, kde v autentickém prostředí uvidíte místní faunu – jeleny, losy, lišky, jezevce a další živočichy. S medvědy se sice skoro určitě nesetkáte, ale v medvědím doupěti tu přenocovat můžete. Útulný venkovský hotel v Līgatne se totiž jmenuje Lāču miga, tedy „Medvědí brloh“.
Další síť stezek pro pěší se nachází kolem městečka Sigulda, které je už několik desetiletí jedním z hlavních turistických cílů v Lotyšsku. Cesty tu ale zdaleka nepřipomínají národní park, jako spíše parky, které známe z měst. Vedou však k několika krásným místům. Přímo v Siguldě, která je vlastně jedním velkým upraveným parkem, se nachází zřícenina někdejšího hradu Segewald, který postavili příslušníci livonského řádu ve 13. století. Na sousedním otevřeném pódiu se v létě koná operní festival, který se v Lotyšsku těší velké oblibě a lotyšská televize z něj vždy vysílá mnohahodinové přenosy.
Okolí Siguldy je známé také jako lokalita vodácké turistiky. I z Česka se sem pořádají vodácké výpravy na řeku Gauju či její přítoky. Pokud nemáte lodě s sebou, dají se v Siguldě v kempu u řeky půjčit. Majitel kempu vás i s kánoí odveze do Līgatne, odkud je to několik hodin nenáročné plavby po Gauje zpět do Siguldy, nebo ještě dále proti proudu Gauji do Cēsisu, Valmiery či na lotyšsko-estonskou hranici, odkud lze do Siguldy na lodích putovat několik dní.
Z Rajského vrchu (Paradīzes kalns) v Siguldě je na protějším břehu Gauji dobře vidět hrad Turaida. Název hradu je ugrofinského původu – v livském jazyce znamená „boží zahrada“. Hrad založili počátkem 13. století němečtí křižáci. Před jejich příchodem tu vládly livské klany a také Latgalové, jedni z předchůdců lotyšského národa, o čemž svědčí nálezy z 1. tisíciletí n. l. Latgalský náčelník Kaupo byl prvním ugrofinským obyvatelem, který přijal křesťanství, neboť křižáci opírající se o Rigu založenou v roce 1201 dobyli území kolem Siguldy a Turaidy jako jedno z prvních. V roce 1207 si němečtí dobyvatelé území rozdělili: levý břeh Gauji, kde leží Sigulda, připadl řádu, pravý břeh s Turaidou rižskému biskupovi. Hrad byl poničen během severní války na počátku 18. století a jeho obnova proběhla až ve druhé polovině 20. století. V hradních prostorách si dnes můžete prohlédnout dřevěnou kapli nebo expozice věnované středověké historii či kultuře livského národa. Zajímavostí je takzvaný Písňový vrch (Dainu kalns) s dvaadvaceti žulovými sochami ztělesňujícími výjevy z lotyšských lidových písní.
Recese i adrenalin v jeskyních a na sjezdovkách
Třívrstvá Riga ukončených modernitSigulda byla rekreačním centrem již koncem 19. století, kdy bylo území Lotyšska součástí carského Ruska. Naplno se pak jako turistické středisko rozvíjela v době meziválečného období lotyšské nezávislosti. Například český meziválečný průvodce Lotyšsko a jeho moře od Hanuše Entnera doporučuje Siguldu a údolí Gauji vůbec jako venkovský kout s přírodními krásami. Také za sovětských dob patřila Sigulda (nikoli však celé území národního parku Gauja) mezi nemnohé lokality, které byly oficiálně určeny pro rozvoj cestovního ruchu. V turistických průvodcích byla stručně zmiňována jako turistické letovisko s klimatickými lázněmi a minerálním pramenem a její návštěvnost jako turisticky relativně izolované lokality tak i v sovětských dobách průběžně rostla.
Sigulda je pochopitelně navštěvovaná hlavně v létě, turisty tu však potkáte i v zimě. Malá část svahů nad Gaujou je odlesněna a v provozu jsou tu sjezdovky i s lyžařskými vleky. Podobně je tomu i jinde podél Gauji, například ve Valmieře, a zejména pak v srdci Vidzemska kolem nejvyššího lotyšského vrcholu Gaiziņkalnsu (312 m n. m.). Pro našince je ovšem sjezdařský výlet do Lotyšska podobnou recesí jako rybaření na Sahaře – i lyžařské středisko v Němčičkách na jižní Moravě má svahy delší. V Siguldě sice mají lanovku, ta však převáží lidi mezi oběma břehy Gauji ze Siguldy do osady Krimulda a funguje tak jednak jako turistická atrakce, a jednak jako svérázný druh městské dopravy. Odvážlivci mohou v létě o sobotách a nedělích vyzkoušet bungee-jumping z kabiny lanovky ve výšce 43 metrů přímo nad hladinou Gauji.
Co dále stojí za vyzkoušení, je jízda na skutečné závodní bobové dráze. Nachází se na okraji Siguldy a byla vybudována jugoslávskými staviteli v roce 1986. Každý rok se na ní koná několik závodů v jízdě na bobech, na saních i ve skeletonu a trénuje tu také národní tým lotyšských bobistů. V létě tu provozují turistické jízdy na kolečkových bobech. Za cenu kolem 200 korun na osobu vás vybaví helmou, pilot vás až devadesátikilometrovou rychlostí sveze dolů a nakonec vás vyvezou zpět na začátek dráhy.
Na protějším břehu Gauji pod hradem Turaida čeká další recesistická kuriozita. V pískovcích tvořících svahy nad Gaujou se vyskytují četné pseudokrasové jevy v podobě jeskyní, převisů či závrtů (o skutečné krasové jevy se nejedná, protože nevznikly na vápencích). I Gūtmanisova jeskyně (Gūtmaņa ala), která se pyšní titulem největší lotyšské jeskyně, je však ve skutečnosti nevelkým převisem o délce 19 metrů, šířce 12 metrů a výšce 10 metrů. Je tedy pochopitelné, že Lotyši (ale i Litevci) jezdí tak rádi do Moravského krasu nebo na Pálavu.
Lotyšský Davos
Zcela jiný charakter než klidná Sigulda plná zeleně má Cēsis, který je druhým hlavním centrem národního parku. S 19 tisíci obyvatel patří mezi významná lotyšská regionální centra a pyšní se velmi bohatou historií.
Ta začíná stejně jako v případě Siguldy na počátku 13. století, kdy tu němečtí křižáci rovněž postavili hrad. V krátké době se Cēsis (v němčině dodnes někdy označovaný historickým názvem Wenden) stal hlavním městem livonského řádu a později také členem baltského obchodního spolku hanza. Mimochodem, na území dnešního Lotyšska bylo hanzovních měst celkem osm, v Estonsku pak další čtyři. V roce 1590 byl v Cēsis u založen první pivovar v severní Evropě, který i dnes patří k největším v zemi. V 17. a 18. století přivedly četné války vzkvétající město postupně k úpadku. Teprve s výstavbou železnice Riga-Valga a silnice Riga-Pskov v 80. letech 19. století zaznamenal opětovný rozvoj, který byl posléze podpořen také cestovním ruchem. V roce 1919 se v okolí Cēsis u odehrály rozhodující boje Lotyšů za nezávislost. Také při obnovování lotyšské suverenity hrál Cēsis významnou úlohu – v roce 1988 tu byla na Novém hradě poprvé po několika desetiletích vztyčena lotyšská vlajka.
Dnešní Cēsis je tichým, vznešeným městem. Už zmíněný Hanuš Entner o něm za první republiky psal jako o „lotyšském Davosu“. Přestože má Lotyšsko spoustu větších měst, v Cēsisu na vás dýchne atmosféra zašlé slávy někdejší metropole. Časopis City Paper, který přináší každé dva měsíce články a zajímavosti z pobaltských zemí, v odpovědi na hypotetickou otázku „co by se stalo, kdyby neexistovaly Vilnius, Riga a Tallinn“ zařadil nedávno Cēsis mezi „alternativní pobaltská hlavní města“ po bok mnohem většího litevského Kaunasu a estonského Tartu.
Středověké období v Cēsis u dodnes připomíná zřícenina křižáckého hradu, jehož zachovalá část slouží jako muzejní expozice. V okolí stojí několik novějších kamenných i hrázděných domů a také Nový hrad z konce 18. století. V přilehlém parku se konají divadelní představení i písňové festivaly. To, že Cēsis byl dříve bohatým a významným městem si uvědomíte, když stanete před mohutnou stavbou kostela sv. Jana (Jāņa baznīca). Jako by svou velikostí do současného Cēsis u ani nepatřila… Kostel byl postaven koncem 13. století v gotickém slohu s některými románskými prvky, kostelní věž je z poloviny 19. století. V podzemních prostorách je pohřbena řada významných členů livonského řádu.
Budete-li tedy někdy pobývat v Rize a budete-li si chtít odpočinout od ruchu velkoměsta, stačí hodina cesty a ocitnete se v nádherné krajině národního parku Gauja se zachovalou přírodou a historickými městečky. V Siguldě nebo Cēsis u získáte potřebné informace, a pak stačí vyrazit kterýmkoli směrem do okolí pěšky, na kole, na lodi či na lyžích.