Ann Henry
Mí přátelé se mě vyptávali, proč proboha chci jet do nějaké Čity. Nejsem si jistá, zda na tuto otázku dokážu jednoduše odpovědět. Čita je městečko asi s třemi sty tisíci obyvateli, ležící v nejchudší části Ruska hned u čínské hranice. Celá léta byli jedinými příchozími do příhraničí pouze příslušníci armády a ani dnes, kdy je již cizincům otevřeno, se v něm neusadilo mnoho přistěhovalců. Všechny tři znám osobně. Ve městě se nachází skvělá univerzita – jak jinak, když na ní přednášela Naděžda Mandělštamová, shodou okolností na stejné katedře jako já.
Nevím, zda si dovedete představit, jaké to je pro Američanku ocitnout se náhle v tomto úplně jiném světě. Přistála jsem na snad nejmenším a nejzaneřáděnějším letišťátku, které jsem kdy viděla. Byla jsem unavená a zmatená, takže jsem se chvilku mylně domnívala, že jsem se ocitla v Amsterodamu či Paříži. Hned u vchodu na mě čekala vedoucí katedry Taťána a Olga z Oddělení mezinárodních vztahů. Šly jsme na oběd do čínské restaurace. Mladý Burjat od vedlejšího stolu k nám přišel a požádal mě o tanec, protože si myslel, že jsem Francouzka. Mluvila z něj spíše vodka, ale i tak to bylo hezké přivítání.
Taťána a Olga mě doprovodily do bytu, za nějž se neustále omlouvaly, ačkoli vůbec nebyl špatný. Můj nový domov leží na ulici Čajkovského, kousek od Leninova prospektu, hlavní třídy města, asi tak pět minut pěšky od univerzity. Myslím, že to ocením, až tu bude 45 pod nulou. Bydlím až v podkroví, takže mám pěkný výhled na nádherné břízy, které zezlátly až do barvy jantaru a nyní jsou celé stříbrné mrazem.
Město děkabristů
Čita je nenápadně krásná, avšak poněkud nesourodá, ozdobená děkabristickou architekturou devatenáctého století, která se krčí hned vedle škaredých paneláků Chruščovovy éry. Děkabristé se snažili napodobit Sankt Petěrburg, což se jim sice úplně nepovedlo, nicméně vystavěli přitažlivé město na soutoku Čitinky a Ingody, dvou příšerně znečištěných řek. Obyvatelé Čity mají sklon k petrohradským manýrům kombinovaným s nevázanou sibiřskou přátelskostí.
Asi nejvíce se mě dotkly právě příběhy petěrburských děkabristů, mladých účastníků revoluce v roce 1825, kteří byli právě sem posláni do vyhnanství. Jejich manželky nikdo nenutil, aby se přidaly, ba právě naopak. V době, kdy ženy neměly možnost se rozvádět, car chotím těchto povstalců nabídl, aby se rozvedly a mohly si tak ponechat děti a peníze. Druhou možností, kterou dostaly, bylo následovat své muže do vyhnanství, vzdát se svých dětí i majetku. Jen dvanáct z osmdesáti pěti žen si vybralo první možnost. Ostatní se vydaly žít se svými muži do jedné z nejzaostalejších částí země, kde místní lidé ani neobdělávali půdu. Vyhnanci vystavěli školy a nemocnice. Nepovedlo se jim přetvořit ruskou společnost podle svých představ politickými prostředky, a tak si vybudovali svou vlastní úplně od začátku. Vždy zaostávali o dvacet let za zbytkem Ruska. V roce 1989, kdy se celá země zabývala strháváním Leninových soch, v Čitě právě jednu slavnostně odhalili.
Mé kolegyně mě pak vzaly na exkurzi po děkabristických památnících. Muzeum děkabristů bylo v minulosti kostelem. Je plné portrétů Puškina, který děkabristy podporoval a byl jejich přítelem. Lhali mu o datu vypuknutí vzpoury a zařídili to tak, aby ten den nebyl ve městě. Později svůj postup vysvětlili tak, že dokázali obětovat sebe, nikoli však ruskou literaturu.
Sibiřské ženy
Cítím hlubokou úctu k sibiřským ženám. Jsou odvážné, silné, vynalézavé a také velice elegantní. Jejich elegance však není vytvářená podle stereotypní šablony módních časopisů, je výrazem jejich vnitřku, pocta ženskosti. Mají smysl pro styl, barvy, linii a hlavně pro osobitost. Nemyslím tím ovšem, že by nenosily poslední výkřiky módy. Právě naopak. Pro nikoho není problém odívat se elegantně, když bydlí v některém z center módy a kapsy má nadité bankovkami. Tedy téměř pro nikoho. Být však stoprocentně elegantní za všech okolností, když žijete bez peněz v chudé provincii, tomu říkám triumf stylu nad poměry.
Utratila jsem své nevelké úspory za tři základní potřeby – kožich, kozačky a kožešinovou čepici. Způsob, jakým jsem ke svému kabátu přišla, byl sám o sobě komický. Ze všech možných míst, kde se dá kožich pořídit, jsem ten svůj spatřila v jednom hračkářství. Byl za rozumnou cenu a navíc mi velice slušel. Cítila jsem se jako Marlene Dietrich. Majitelka obchodu Ludmila hned všechny okolo pozvala, abychom si na ten kožich připili. Vyložila vodku, sledě a salát. Mladé dívce, která uměla anglicky, nařídila zavřít krámek a povídat si se mnou. Odpoledne se pomalu přehouplo do podvečera a milý muž jménem Saša začal být až příliš přítulný, když přijela jeho manželka a k všeobecnému obveselení jej na místě zfackovala. Poměrně dost lidí se se mnou chtělo seznámit a bylo tak báječné být tou Američankou v novém kožichu, než mi Olga prozradila, že můj úžasný kabát je vyrobený – ze psa.
Da, sabačka. Nemohla jsem ostatním zkazit večírek, ale už jsem se necítila být tak okouzlující. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi v Ekvádoru raději pozřela morče, než abych byla nezdvořilá…
To pravé Rusko
Sibiřané jsou vůbec ti nejšlechetnější a nejvřelejší lidé, které jsem kdy poznala. Připadám si, jako bych se konečně stala postavou z Čechovovy hry, vychutnávám přitom čaj s malinovou zavařeninou a poslouchám Vysockého, vedu u kuchyňského stolu dlouhé hovory o životě a literatuře, dostávám tašky plné zeleniny z dač a sleduji šibalský úsměv bábušky z vesnice, u jejíhož stánku kupuji mléko. Místní lidé říkají: Jsme ti nejsvobodnější lidé na světě. Co nám můžou udělat? Poslat nás na Sibiř?
Přednáším to, co mě baví, žiji v zemi s kulturou, do níž jsem se zamilovala. Zápasím s jazykem jako dítě a jako dítě se raduji pokaždé, když se naučím nové slovo. Tohle je pro mě to pravé Rusko, ne turistické Rusko či Rusko, kde se musím spoléhat na své známé, co mi kde ukáží, ale Rusko tepající trojrozjměrným životem.
Je mi jen trochu líto, že se mí přátelé pravděpodobně nikdy nedostanou do Zabajkalské oblasti, protože nepatří právě mezi ty turistické. Nejbližší turistickou zajímavostí je jezero Bajkal, devatenáct hodin jízdy odtud, ale i místní tajga a jezera vypadají pohádkově krásně. Uvidíme, zda budu zpívat jinou písničku, až přijde opravdový mráz, ale teď se mi tu velice líbí. Lidé jsou zde možná nemajetní, ale to nijak neovlivňuje jejich ducha. Jsou hrdí, velkorysí a plní naděje.
Na Leninově náměstí právě vystavěli palác z ledu. Jít na prohlídku ledového paláce a nechat se vyfotografovat s Dědou Mrázem je pro obyvatele Čity hlavní zimní kratochvílí. Co také může být lepšího?