David Frei
Rumunská kinematografie je českému divákovi prakticky neznámá – filmy, které bylo možné shlédnout v českých kinech v devadesátých letech, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Filmovému fajnšmekrovi, který nepohrdne kinematografií ze zemí bývalého komunistického bloku, se možná vybaví naturalistická tragikomedie Gadžo Dilo, která byla natočena ve francouzské koprodukci a kterou před pár lety úspěšně promítala i česká klubová kina. To je však pohříchu málo, co o práci rumunských filmařů víme.
Tento nelichotivý fakt se rozhodla napravit dramaturgická sekce letošního ročníku Febiofestu, která ve spolupráci s rumunským velvyslanectvím zajistila do festivalové distribuce osm celovečerních snímků rumunské provenience. Krok velice vítaný pro toho, kdo se rád nechá překvapit méně známými reáliemi, které jsou české veřejnosti již řadu let ústně předkládány často velmi neobjektivní formou.
Při této výjimečné příležitosti zavítal do Prahy i Laurenţiu Damian, režisér filmu Rămânerea (distribuční název Neměnnost), který se před uvedením svého snímku ve Slovanském domě zúčastnil diskuse na rumunském velvyslanectví. Všem hostům podal řadu informací o současné situaci v rumunské kinematografii. Z otázek přítomných a odpovědí režiséra vznikl následující rozhovor.
Máme vzácnou příležitost poznat řadu současných rumunských filmů a udělat si alespoň malý obrázek o vaší moderní kinematografii. Jaká je vůbec situace s filmováním v současném Rumunsku? Co může současná rumunská filmová scéna evropskému divákovi nabídnout?
Rumunská kinematografie prochází v současnosti obdobím transformace, dá se však určitě tvrdit, že je to krok pozitivní, protože se zvolna mění způsob nazírání na rumunský film a na film všeobecně. V prosinci minulého roku byl schválen nový zákon o restrukturalizaci Ministerstva kinematografie, který zároveň dává možnost větší podpory začínajícím režisérům. V únoru letošního roku se v Bukurešti koná filmová soutěž, ve které se o hlavní cenu za nejlepší filmový projekt utká 100 celovečerních a 200 krátkometrážních snímků, počin, který v naší zemi nemá obdoby. Mění se však také vkus diváka. Po lavině amerických blockbusterů, kterými byl rumunský divák bombardován v uplynulém desetiletí, se všeobecný trend začíná orientovat více na evropskou produkci. Diváci jsou prostě přesyceni Amerikou a chtějí vidět něco realističtějšího a umělečtějšího, něco, co by je posunulo dál.
Konají se v Rumunsku podobné filmové festivaly jako je u nás v Čechách Febiofest?
Ne, takový festival zatím u nás nemáme, avšak několikrát za rok probíhají filmové soutěže, které jsou většinou zaměřené na tuzemskou produkci. O Febiofestu jsem se já osobně dozvěděl až letos, když jsem byl do Prahy pozván. U nás jsme doposud znali pouze Filmový festival v Karlových Varech.
Účastní se rumunské filmy také mezinárodních festivalů?
Samozřejmě. Dva ze snímků, které máte možnost vidět zde v Praze, a sice În fiecare zi Dumnezeu ne sarută pe gură (Boží polibky) a Marfa şi Bani (Zboží a prachy), získaly dokonce několik prestižních filmových ocenění na festivalu v Cannes. Mezi další skvělé filmy, které zde musím uvést, patří Occident (Západ) režiséra Cristiana Muncia a Fioara (Hněv), který natočil Radu Munteanu.
Můžete krátce charakterizovat současné směřování rumunské kinematografie?
Rumunská královská armáda v ČSR 1944–1945Naše filmová tvorba se dnes pohybuje mezi uměním a komercí. Jak už jsem se zmínil na začátku, orientace moderních filmařů se posunula ke každodenní problematice, k současnému životu ve společnosti a samozřejmě k vyrovnávání se s minulostí. Lze říci, že současný rumunský film na jedné straně poukazuje na násilí v reálném životě, na nonkonformní spojení bídy a sexu, avšak na druhé straně se točí i snímky s ironickým a úsměvným pohledem na život jako byla například vlna vašich filmů z let šedesátých a sedmdesátých.
Mohu zde zmínit dva snímky: velká očekávání slibuje film slavného režiséra Luciana Pintiliera Atunci când creierul iese din cap (Když mozek vychází z hlavy) a důkazem dlouholeté filmové zkušenosti je nedávno uvedený film O ce lumea veselă! (Ó jak veselý svět!) režisérky Melviny Uşianu.
Kolik se u vás točí filmů ročně?
Ještě v polovině devadesátých let to byl zhruba jen jeden film ročně, avšak v posledních letech jsme se dostali na velice dobrou úroveň průměrně osmi snímků a do budoucna počítáme, že se toto číslo alespoň o dalších pár zvedne.
Jste ředitelem Fakulty filmové a divadelní vědy v Bukurešti. Můžete nám něco říci o tamějším studiu a o způsobu uplatnění absolventů?
Studium na naší fakultě je výhodné z několika důvodů. Studenti, kteří si mohou vybrat mezi čtyřmi specializacemi – filmová režie, kamera, multimedia včetně střihu, zvuku a zvláštních efektů a filmová kritika –, se při svém studiu dostanou k hereckým rolím, a to ve filmu i v divadle. Mohou si tedy vyzkoušet více uměleckých poloh a získat cenné zkušenosti pro jejich další kariéru. Ti, kteří si vyberou filmovou kritiku, se pak většinou stávají scénáristy budoucích hraných snímků. Co se týče jejich studia, během čtyř let natočí každý posluchač až pět krátkometrážních filmů, samozřejmě již s využitím nejmodernějších technologií včetně digitální kamery, 16 a 35mm pásů apod. Navíc se mohou uplatnit v TV pořadech, neboť rumunská televize s námi plně spolupracuje. Studenti mohou účinkovat v televizi a co se týče profesního zaměření, získávají perspektivní a dobře placená zaměstnání jako ředitelé stanic či různých dramaturgických oddělení. Obecně platí, že místo v televizi je pro ně dnes jakousi přechodnou fází před další filmovou či režisérskou kariérou.
Na závěr bychom se rádi zeptali na současnou kinematografii Moldavska? Existuje něco jako moldavská filmová scéna?
Co se týče režie, tak určitě se o žádné scéně mluvit nedá. Řada režisérů přijíždí z Moldávie natáčet do Rumunska, neboť prostředky pro dlouhometrážní filmy doma těžko seženou. Rovněž moldavští studenti, kteří chtějí studovat a dělat film či divadlo, přijíždějí do Bukurešti na naší fakultu. Někteří se po skončení studia vracejí, aby se uchytili v tamní televizi či zkoušeli štěstí s krátkými filmy. Všeobecně platí, že jak moldavští režiséři, tak herci dnes působí spíše v Rumunsku, pokud se chtějí prosadit.