Pavel Štoll
Vinifreds Kraučis (1939) se narodil a žije v přístavu Liepája. Po studiích historie na rižské univerzitě pracoval v nejrůznějších profesích, od sedmdesátých let se věnuje překladům. Z české literatury přeložil díla M. Kundery, V. Havla, O. Pavla, Z. Pluhaře, M. Stingla, R. Johna, P. Frýborta, pro děti knížky J. Lady, B. Říhy, Z. Adly, V. Čtvrtka aj.
Proč sis vybral právě českou literaturu?
Nepřekládám jenom z češtiny, ale v podstatě ze všech slovanských jazyků, z němčiny a také z lotyštiny do ruštiny. Českou literaturu mám rád proto, že je dobrá. Navíc cítím s Čechy určité duchovní spříznění. Lotyši jsou klidní a vyrovnaní, protože ten, kdo musel hodně prožít, nebere věci příliš vážně. Nejsme moc věřící, náboženský fanatismus u nás prakticky neexistuje. Jsme spíš pragmatici a pohani. Měli jsme s vámi podobné osudy: stejně jako vy po bitvě na Bílé hoře jsme byli pod německou nadvládou a naše samostatné státy vznikly ve stejném roce. Když se českoslovenští legionáři probíjeli Sibiří až do Vladivostoku, provázely je dva lotyšské pluky. Měli jsme dobré vztahy v meziválečném období. To vytvořilo takové pozadí a pak přišel rok 1968. Můj první jazyk po ruštině byla polština, četl jsem tehdy polské noviny a z nich jsem se začal dozvídat o situaci v Československu. Ještě před okupací se mi dostal do ruky váš tisk, jiný než dříve, a pak už moje sympatie k češtině rostly a dnes jsou stabilní.
Kde ses naučil česky a jak ti to šlo?
Naučil jsem se doma jako samouk, stejně jako jiné jazyky. Na letní škole v Praze jsem si spíš pokazil, co jsem se naučil. Byla tam hotová změť jazyků, já jsem byl v ruské skupině a abych se mohl snadněji vyjádřit, používal jsem takové slovanské esperanto. Hlavně jsem tehdy využíval čas, abych se seznámil s českým prostředím. Chodil jsem po ulicích, po tržištích, po hospodách, prolézal jsem dvory, jezdil jsem tramvají až na předměstí, abych viděl, jak tam lidé žijí: jak u vás voní ráno, jak večer, jak lidé mluví, co dělají a jak se chovají. Když teď v knize narazím na nějaké místo, třeba Ječnou ulici nebo Václavák, mám ho hned před očima jako živé a lépe se mi překládá.
Třívrstvá Riga ukončených modernitJak si vybíráš české autory?
Už si je nevybírám, nabízí mi je vydavatelství a to je dobře. Bohužel se to teď stává zřídka. Dominuje literatura americká, anglická, francouzská, můj další překlad bude z němčiny a budu také překládat jednoho srbského autora. Nejvíc jdou na odbyt romány pro ženy a detektivky, s vážnou literaturou je to teď horší. Dřív jsem si hledal autory sám, sledoval jsem českou i slovenskou literaturu a jakmile jsem něco objevil, nabídl jsem to k vydání. V sovětském období se všechna autorská práva zařizovala přes Moskvu a ne vždy se přísně dodržovala. Teď jsou vydavatelství čistě komerční subjekty a musejí se řídit spíš finančním kalkulem než literární kvalitou.
Českou literaturu jsem se snažil popularizovat od poloviny sedmdesátých let. Hledal jsem taková díla, která nejvíc vypovídají o českém národu, o jeho zemi, o jeho charakteru a morálce. Mně samotnému nejvíce pomohly pochopit Československo události roku 1968. Všichni jsme tehdy vývoj u vás sledovali a cítili jsme s vámi. Když se pak objevila Charta 77, jméno Václava Havla a na Svobodné Evropě nebo BBC se četly jeho hry, byly to pro mě reálné informace o tom, že i v totalitě jsou lidé, kteří se nebojí vzdorovat režimu. U nás bylo něco takového nemyslitelné: i sebemenší pokus o odpor byl potlačen v zárodku, následovalo zatčení a vězení, případně deportace.
Co mají a nemají Češi s Lotyši společného v dnešní době?
Myslím, že Češi pochopili dřív než my, že spoléhat se mohou jedině na sebe. My se jen s obtížemi vracíme k normálnímu tržnímu myšlení. Češi jsou pro nás určitým vzorem, jenže vy máte velkou výhodu, že vaši komunisté byli sice podřízeni Moskvě, ale měli jste samostatný stát s jeho strukturami a zastoupením v zahraničí. Po roce 1989 stačilo změnit orientaci a určité lidi v těch strukturách. Jenže Lotyšsko muselo po padesáti letech budovat svůj stát úplně znovu. Díky Bohu, že v lidech zůstalo povědomí o meziválečné samostatnosti, to nám pomohlo, ale stejně se nám vede hůř než vám. Pro mě je nejdůležitější, že žiju ve vlastním státě. Vždycky jsem byl nucen žít ve třech dimenzích – jedna byla velká vlast od Brestu do Vladivostoku, od ní jsem měl pas, pak malá vlast Lotyšsko, kterému patřila moje duše, a potom bylo ještě předválečné Lotyšsko, jehož okupaci neuznávaly desítky států světa. Teď už konečně žiju ve vlastní zemi, kde mě nikdo nemůže na ulici nebo v tramvaji říct, že jsem fašista, který mluví psím jazykem. To stavím nade vše a jsem proto připraven leccos vydržet.