Anežka Kindlerová
Vídeňská univerzita je tradičně spjata s historicko-srovnávací slavistikou. V minulosti zde působily významné osobnosti světové slavistiky a další se zde vzdělávaly, než se jimi staly. Od října roku 2005 v čele Ústavu slavistiky stojí mladý, teprve čtyřiatřicetiletý slavista, profesor Stefan Michael Newerkla. Rodák z dolnorakouské Světlé vystudoval ve Vídni slavistiku, anglistiku a amerikanistiku. Podle vlastních slov se specializuje zvláště na jazykovědu západoslovanských jazyků, především češtiny a slovenštiny, na školství a výuku cizích jazyků v habsburské monarchii a na národní obrození v českých zemích. Tím však jeho vědecký zájem zdaleka nekončí.
Mohl byste krátce představit vídeňskou slavistiku?
Možná to leckoho překvapí, ale vídeňský Ústav slavistiky je z celosvětové perspektivy v současnosti největším výzkumným a výukovým pracovištěm pro slovanské jazyky, literatury a kultury. Přibližně srovnatelnou šíři výzkumu a výuky mají dnes už jenom obdobné ústavy na Humboldtově univerzitě v Berlíně a především na Lomonosově univerzitě v Moskvě. V zimním semestru 2005/06 se na vídeňské slavistice staralo přibližně 65 pracovníků o více než 1450 studentů. Z nich skoro polovina studovala ruštinu, na druhém místě bylo 255 studentů s oborem bosenština/chorvatština/srbština a na třetím skoro 180 studentů s oborem čeština. V popředí zájmu vídeňských slavistů stojí výzkum jazykových, literárních a kulturně historických kontaktů, slovanská dialektologie, včetně chorvatštiny v Burgenlandu a slovinštiny v Korutanech, slovanská medievistika a obecně diachronie. Vídeňská slavistika má díky tomuto zaměření svůj mezinárodně nezaměnitelný profil. Náš ústav se v Rakousku i v cizině těší velké vážnosti právě díky své tematické šíři ve všech oblastech slovanské filologie a v některých z nich patří ke světové špičce. Samozřejmě se ve Vídni nadále pěstuje i tradičně silná historická a srovnávací jazykověda, stejně jako dějiny slovanských spisovných jazyků. Pracuje se zde však také intenzivně v oborech, které nejsou mezinárodně a hlavně v jazykově německém prostoru na univerzitách příliš zastoupeny – jde především o bulharistiku, balkanologii, ukrajinistiku, slovakistiku a bohemistiku.
Jaké obory tedy vídeňská slavistika nabízí?
V praxi nabízíme diplomové a učitelské obory. Mezi diplomové patří ruština, ukrajinština, polština, čeština, slovenština, slovinština, bosenština/chorvatština/srbština, bulharština a od roku 2007 to bude i obecná slavistika. Učitelské obory jsou ruština, čeština, bosenština/chorvatština/srbština, slovinština a od roku 2007 i polština a slovenština. V rámci těchto oborů klademe důraz na vzdělání v oblastech kontaktní lingvistika a sociolingvistika, slovanské literatury ve srovnání s jinými literaturami a se zřetelem k německy psané literatuře, slovanská dialektologie, již zmiňovaná medievistika včetně praslovanštiny, slovanský substrát v Rakousku, srovnávací slovanská jazykověda a dějiny slovanských spisovných jazyků. Již tradičně přikládáme velký význam historickému zaměření studií, aniž by se zanedbávaly jejich synchronní komponenty v oblastech jazykovědy, literární vědy a areálové a kulturní vědy. Takže nám jde o to, aby naši studenti zaprvé nabyli vědeckých poznatků o slovanských jazycích a literaturách v dějinách a v současnosti s jejich interními a externími spojeními, zadruhé získali vědecké poznatky o kultuře a společnosti v slovanském prostoru, zatřetí jde o znalosti přístupů a metod, jimiž se dají tyto oblasti zpracovat, začtvrté by měli aktivně a pasivně ovládat minimálně dva slovanské jazyky a konečně v rámci učitelských oborů by měli získat i dodatečné pedagogické a didaktické znalosti.
Co vlastně vede Rakušany ke studiu slavistiky?
V ústavu nevedeme žádnou evidenci, zda mají naši studenti rakouské občanství. Je však na první pohled jasné, že naši studenti mají různá zázemí. Vídeň je velmi pestrá, žije tu mnoho Slovanů – Rusů, Ukrajinců, Poláků, skoro 130 000 Srbů a tak dále, takže u nás studuje také velký počet potomků těchto skupin. Také zde máme naše slovanské menšiny – Čechy a Slováky ve Vídni, Chorvaty v Burgenlandu a Slovince v Korutanech. Jsou tu studenti ze smíšených manželství, studenti z Německa, z jiných evropských zemí a s jinými mateřskými jazyky jako třeba maďarštinou, turečtinou, italštinou, řečtinou. Studují u nás i čeští a slovenští studenti, kteří každý den dojížději ze Znojma, z Mikulova, z Malacek, z Trnavy anebo z Bratislavy, dále Slovenky, které pracují ve Vídni jako zdravotní sestry, babysitterky nebo číšnice a absolvují u nás studium slovenštiny. Existují však samozřejmě i Rakušané s němčinou jako svou materštinou; i tato skupina je ale velmi nehomogenní – někteří už mají maturitu z jednoho slovanského jazyka, někteří měli několik let slovanský jazyk jako volitelný předmět na svých školách, některým se nedostalo žádného předběžného vzdělání, zato mají partnery se slovanským pozadím anebo jsou prostě zamilovaní do slovanského prostředí.
Takže stejně pestré jako zázemí našich studentů jsou i jejich motivace proč studovat. Někteří ještě hledají svoji slovanskou identitu, pro některé jsme kouskem domova, jiní se chtějí zdokonalit ve svých mateřštinách, další potřebují studentské vízum, jiní zase chtějí rakouský diplom, někteří jsou naprosto zamilovaní do všeho slovanského anebo jen do konkrétní osoby, jiní očekávají atraktivní studium v rodinné atmosféře, které jim dokonce poskytuje různé šance na trhu práce, a jsou studenti, kteří mají opravdu vědecký zájem o slovanské jazyky, literatury a kultury. Naším nelehkým úkolem je tuto skupinu identifikovat a podporovat, zároveň však i jiným studentům pokud možno dát to, co od nás očekávají, a možná ještě něco navíc.
Je rakouský student, kterému chybí klasické středoškolské vzdělání a který má ve srovnání se slovanskými studenty tu nevýhodu, že si jazyk musí nejprve dobře osvojit, schopen adekvátně zvládnout historicko-srovnávací studium slovanských jazyků?
Samozřejmě ne každý student, kterému chybí klasické středoškolské vzdělání, je schopen adekvátně zvládnout studium slovanských jazyků, stejně jako ne každý student, který toto vzdělání má. Nadání jsou různá, je však fakt, že studenti, kteří dodělali latinu a řečtinu teprve na univerzitě, mají ze začátku více problémů než studenti s klasickým vzděláním z humanitních gymnázií. Ve Vídni proto platí, že každý student, který chce studovat slovanské jazyky, musí absolvovat aspoň latinu na univerzitě, pokud ji na střední škole neměl.
Jaké je praktické uplatnění absolventů vídeňských slavistických oborů?
Po ukončení studií se naši studenti uplatní ve všech povoláních, která předpokládají širší a hlubší porozumění slovanským jazykům, literaturám a jejich kulturám a společnostem. Jen nejmenší část zůstane ve vědě; většinu absolventů, kteří podle svých představ kombinují studium slavistiky s jinými obory, najdeme v nevědeckých oblastech – pracují třeba v nakladatelstvích, v televizi a médiích, v kulturním managementu, jako učitelé na různých školách, dále najdou své uplatnění v různých podnicích, v bankách a v diplomatických službách. K našim absolventům patří několik prominentů – absolventkou našeho ústavu je i současná rakouská velvyslankyně v České republice, manželka bývalého prezidenta Rakouské republiky Margot Klestil-Löffler.
Co přivedlo ke studiu slovanských jazyků vás? Co jste vystudoval a na co se konkrétně specializujete?
Přivedla mě k tomu božská prozřetelnost, ale mám i sekulární verzi. Vyrostl jsem na hranicích s Čechami, Československo mě lákalo od dětství, hlavně i z toho důvodu, že ta hranice byla i pro nás něco jako konec světa. Už na základní škole jsem přemýšlel o tom, že bych si jednou mohl vzít „Českoslovenku“, což se mi i podařilo – mám nyní českého tchána a slovenskou „svokru“. Ruštinu jsem měl už ve škole, moje humanitní gymnázium v dolnorakouské Světlé mělo partnerství se školou tehdejšího sovětského velvyslanectví ve Vídni, takže jsme měli vedle latiny, řečtiny, angličtiny a francouzštiny také ruštinu. Cestovali jsme do Moskvy a Leningradu, kde jsme se také spřátelili se žáky v našem věku. Maturoval jsem mimojiné i z ruštiny a na maturitní cestu jsem odjel do Prahy, kde jsem se tehdy domluvil ještě rusky. V Mariánských Lázních jsem potom absolvoval měsíční letní kurz ÚJOP UK. To nejlepší z bývalého Československa jsem potom importoval do Vídně, tedy svoji manželku. Z tohoto důvodu jsem raději začal studovat slavistiku se zaměřením na západoslovanské jazyky a ne ruštinu.
Slavistika se neustále formuje a koncept studia se mění. Jak byste charakterizoval proces, kterým si vídeňská slavistika prošla od svého vzniku?
To bych Vám musel nadiktovat celou monografii, poněvadž dějiny a proměny vídeňské slavistiky jsou v podstatě důležitou součastí světových dějin slavistiky vůbec. Byla sice založena až v roce 1849, ale v podstatě celý příběh začal už mnohem dříve. V druhé polovině 18. století tu velehradský rodák Josef Valentin Zlobický vypracoval návrh studia slovanských jazyků na základě češtiny, pro něž měl být na univerzitě zřízen Slovanský institut. To mu sice Marie Terezie nepovolila, ale v říjnu 1775 mohl Zlobický nastoupit na Vídeňské univerzitě jako světově první univerzitní učitel českého jazyka a literatury. Byl to právě jeho návrh studia slovanských jazyků na základě češtiny, který se stal závazným i při zavádění románských jazyků a který se natrvalo zařadil do dějin filologie jako první univerzitní studijní program slavistiky a jako vzor pro studium živých jazyků.
Dále pomyslete na osobnosti, které ve Vídni po všechna ta léta působili; jejich jména mluví sama za sebe, byli mezi nimi např. Jan Nepomuk Norbert Hromádko, Alois Vojtěch Šembera, Franc Miklošič, Julius Fejfalík, Vatroslav Jagić, Konstantin Jireček, František Pastrnek, Milan Rešetar, Jaroslav Sutnar, Nikolaj Trubeckoj, Ferdinand Liewehr, Franz Zagiba, Josip Hamm, František Václav Mareš, Günther Wytrzens a mnozí další.
V posledních desetiletích jde především o prudký rozvoj a růst ústavu; znásobil se počet jak studentů, tak pracovníků, přibyly katedry, obory se silněji diferencovaly, přestěhovali jsme se do nových prostor v univerzitním kampusu… Takže současná vídeňská slavistika chápe neustálou inovaci jako trvalý úkol. Řídí se přitom premisami, že musí přihlížet i k dynamickému vývoji požadavků na svoje absolventy a že nekonečnost tohoto úkolu je inherentní. Několik vyznamenání v rámci programu “inovace ve výuce” potvrzuje i didaktickou úroveň a vysoký inovační potenciál jednotlivých oborů našeho institutu.
V akademickém roce 2007/8 se podle evropských norem otevřou vedle magisterských i bakalářská slavistická studia. Může si rakouský student za tři roky plně osvojit studovaný jazyk, literaturu a kulturu?
Plně osvojit si to nemůžeme ani za pět a více let, vždyť ani rodilí mluvčí to prakticky nedokážou za celý život, vždy zůstanou nějaké rezervy. Jde o celoživotní proces, který my učitelé můžeme jen podpořit tím, že studentům poskytujeme vědecko-filologickou výzbroj, nástroje, jejichž pomocí se mohou potom sami vzdělávat dále. Bakalářské studium pro naše studenty atraktivní není, nemá zatím prestiž, protože každé studium, které jde do hloubky, potřebuje čas. Celou tuto strukturu zavedeme hlavně proto, abychom z našich statistik mohli škrtnout velký počet studentů, kteří studium dříve natrvalo přerušili. Budeme mít více absolventů, ale neděláme si iluzi, že by se tím zvýšila jejich úroveň. Není to náš nápad, z vlastní vůle bychom tyto struktury nikdy nezavedli.
Některé slavistické ústavy, třeba v Praze, mění koncepci studia. Částečně se odklonily od historicko-srovnávacího směru a zaměřily se spíše prakticky. Jak může tato koncepce studium slavistiky ovlivnit?
Konkrétní koncepci pražské slavistiky zatím neznám, tak se k ní nemohu vyjádřit. Mohu proto jen obecně konstatovat, že každý odklon od filologického studia slavistiky vidím s velkou skepsí. Důležitá je při všech změnách a reformách především historická souvislost. To stále zdůrazňoval i předčasně zesnulý Alexandr Stich, když řekl, že s překvapením zjišťuje, jak mladí odborníci, studenti filozofických a pedagogických fakult, soustřeďují v naprosté převaze svůj niterný, životní zájem na to, co není starší jednoho století. Varoval, že jestli tato fascinace přítomností a pouze včerejší minulostí přesáhne jisté proporce, hrozí, že bude porušeno obecné vědomí souvislostí. Vědec, ať už student nebo učitel, který nemá pevný a objektivní prožitek toho, co předcházelo, bohužel neřekne mnoho podstatného.
Jak vidíte budoucnost slavistiky nejen ve Vídni?
Pozitivně, i když v Německu a jinde méně než ve Vídni. Musíme se totiž konečně vzdát zdůrazňování materialistického myšlení a zatlačování duchovních hodnot. Důležité je především hledání cest k poznání. Nemůžeme holdovat vzdělání, které chce na základě chybně pojaté pedagogiky šetřit dorůstající mládež. Musíme na naše chráněnce naopak klást opravdové požadavky, a tak jim otevřít bránu do světa a smyslu slovesné kultury a jejího jazykového podkladu. Ztuhlost nebo úzkoprsost intelektuálů, kteří pro pohodlí zradili své dávné ideály, je už k nevydržení, selhání evropských elit nápadné. Na počátku, a to na počátku každého z nás, nebylo jmění, ale Slovo, Slovo do světa stvoření. Právě to nám může odhalovat i správně pojatá slovanská filologie. Na vídeňské slavistice se jí snažíme dostát každý den.
Slavní vídeňští slavisté
Alois Vojtěch Šembera (1807-1882)
Rodák z Vysokého Mýta vystudoval filologii a historii na pražské univerzitě. Byl velkým vlastencem a přispíval do českého tisku, i pod pseudonymem Mudromil Mýtský. Roku 1849 se stal profesorem českého jazyka a literatury ve Vídni. Z množství jeho prací jmenujme díla o vpádu Mongolů na Moravu, o historii pánů z Boskovic či dějiny řeči a literatury „českoslovanské“. V závěru svého života se postavil kriticky proti Rukopisům, které považoval za padělky, čímž si znepřátelil českou vlasteneckou veřejnost.
Franc Miklošič (1813-1891)
Slovinský jazykovědec a slavista světového významu vystudoval filozofii ve Štýrském Hradci a práva ve Vídni. Zformoval slovinský národní program a stal se poslancem horní komory rakouského státního sněmu. Roku 1849 založil na vídeňské univerzitě katedru slavistiky, stal se děkanem filozofické fakulty a v letech 1854-55 byl dokoce rektorem celé univerzity. Za své zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho četná díla se nezaobírají pouze slovanskými jazyky, věnoval se rovněž rumunštině, albánštině, řečtině a romštině.
Vatroslav Jagić (1838-1923)
Chorvatský filolog, nejvýznamnější slavista přelomu 19. a 20. století. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku u France Miklošiče ve Vídni. Roku 1869 byl zvolen za člena Jugoslávské akademie věd a umění a člena-korespondenta petrohradské akademie. Byl prvním profesorem slavistiky na Humboldtově univerzitě v Berlíně (1874-1880), poté přednášel v Petrohradě, a nakonec se vrátil do Vídně, kde se stal Miklošičovým následníkem (1886-1908).
Konstantin Josef Jireček (1854-1918)
Český historik a bulharský politik, zakladatel české balkanologie a byzantologie. Na přelomu 70. a 80. let 19. století pomáhal organizovat správu a školství v nově vzniklém Bulharsku, v letech 1881-1882 byl bulharským ministrem osvěty, v roce 1884 ředitelem Národní knihovny v Sofii. Poté působil jako profesor na univerzitách v Praze (1884-1893) a ve Vídni (1893-1918). Napsal Dějiny národa Bulharského (1876) – první komplexní a vědecky pojaté bulharské dějiny.
Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (1890-1938)
Ruský jazykovědec a etnolog, původem ze staré šlechtické rodiny. Roku 1916 se habilitoval na moskevské univerzitě v oborech srovnávací lingvistika a sanskrt. V roce 1920 emigroval do Bulharska, kde se stal docentem slovanské filologie na univerzitě v Sofii. V letech 1922-1938 byl profesorem na vídeňské univerzitě. Zemřel v roce 1938 po výslechu na Gestapu. Trubeckoj rozšířil jazykovědu o fonologii.