Nejlepší příběhy píše život (a polští reportéři)

Justyna Wodzisławska

Polsko královstvím reportáže (Die Welt), Reportáž se literaturou nestala ve Francii, nýbrž v Polsku (Le Monde), Reportáž mění olovo ve zlato (Le Figaro), Proč nemáme to, co mají Poláci? (Svenska Dagbladet) – hlásají titulky evropských novin poté, co během tří let v pěti zemích a ve třech jazycích vyšly tři antologie polské reportáže. Nejprve švéd­sky Ouvertyr till livet (Ouvertura k životu, 2003), následně francouzsky La Vie est un Reportage (Život je reportáž, 2005), vydaná současně ve Švýcarsku a Francii, a na jaře letošního roku se na německém a rakouském knižním trhu objevil výbor Von Minsk nach Manhattan (Od Minsku po Manhattan).

Kritici psali o polské škole reportáže, při­po­mínali mistry žánru 20. století (Melchior Wańkowicz, Ksawery Pru­szyński, Ma­rian Brandys) a zásluhy „matky a otce spo­­le­čenské reportáže” – Hanny Krallové a Ryszarda Kapu­ś­cińského. Po roce 1945 reportáži pomohla – cenzura. Přes­tože prakticky nebylo možné na­psat přímo, že na vině je systém, no­vináři se o to pokoušeli popisováním jednotlivých případů. Adam Michnik to později nazval „uměním ukazování moře v kapce vody”. Po roce 1989 se narážky staly zbytečnými, ale tradice literární re­portáže nezanikla.

V Polsku se reportáž, která je obyčejně út­varem po­mí­ji­vým a jejíž životnost se rovná životnosti novinového vydání, ve kterém je vy­tištěna, stala významným lite­rárním žánrem – píše Le Figaro a líčí kreativní charakter polské reportáže. Novinář zjišťuje sku­teč­nost, sbírá fakta. Ně­která vyřazuje, další inscenuje, aby – a tady na scénu přichází literatura – zatahal za nitky intrik a vy­právěl příběh, který tak dostává formu no­vely. Polské reportáže jsou příběhy o lidech, dějinách, současném Polsku a dnešním světě, ale vždy jsou to pří­běhy vzrušující a dojemné. Ve světě nejznámější anglosaská reportáž, ob­jektivizující, chladná, oddělující popis od komentáře, je pravým opakem re­por­táže polské.

Je nutné zdůraznit roli novin Gazeta Wy­borcza, je­jichž redakce kolem sebe shro­máždila současné nejvýz­nam­nější polské reportéry. Dva z těch, které si představíme, mají za sebou podobnou cestu. Jsou prak­ticky vrstevníky – Mariusz Szczygieł se na­rodil roku 1966 a Woj­ciech Tochman o tři roky později. Oba začali publikovat ještě na střední škole ve známém týdeníku Na Przełaj, a nedlouho po maturitě se ocitli ve „Wyborcze”. Oba jsou považováni (a sami se považují) za žáky Krallové a Kapuścińského. Oba dva píší zejména o ženách. Oba uváděli více než šest let své televizní pořady.

Szczygieł začínal psát o svobodném Polsku a jeho potížích, poté šest let zasvětil své talkshow, a posledních šest let ho fas­cinuje Česko. Miluje anekdoty a detail, po­pi­suje his­­­torii nepravděpodobně, a přitom prav­di­vě. Ne­vyhýbá se kontroverzním tématům (texty o onanii, o Amwayi, o největším a nej­ký­čo­vi­­­tějším polském chrámu v Lichni). Vydal knihu Niedziela, która zdarzyła się w środę (Neděle, která se stala ve středu, 1996), je zastoupený ve třech polských a třech za­hra­ničních an­tologiích a je spoluautorem knížky nejza­jímavějších rozhovorů ze svého pořadu. Jeho nej­pře­klá­da­­nějším dílem je Reality – re­portáž o ženě, jež si přes padesát let zapisovala veš­­keré své činnosti, zásilky, televizní pořady, komu podala ruku a koho viděla z okna (a jen tohle). Připravuje výbor z čes­kých reportáží, který letos vyjde v nakladatelství Czarne. Ně­kolik jeho textů bylo pře­loženo do češtiny.

Tochman vždy nejvíce pozornosti věnoval lidem: bás­nířce, jejíhož syna zavraždila StB, polské horolezkyni po­hřešované v Himaláji, nestvůrně ošklivému chlapci, kterého se bály jak děti, tak chůvy… Tyto reportáže se­sbíral do knížky Schodów się nie pali (Schody se ne­za­palují, 2000, 2006). Návštěva v Bosně zachvácené vál­kou vyústila v knihu Jakbyś kamień jadła (Jako bys jedla kamení, 2002, 2005, přeložena do čtyř jazyků). Jeho nejnovější knihou je fabulovaná reportáž Córeńka (Dce­ruška, 2005), příběh o kolegyni po­hřešované na Bali. Psal také o Mexiku – šokující Dekompozycja (Dekompozice) o masových zmi­zeních žen v Juárezu.