Otto Vilgelmovič Kuusinen – Quisling narudo?

Daniel Putík

Životní příběh Otta Kuusinena (1881-1964), finského komunistického politika, jenž se do dějin za­­psal jako sovětský zaprodanec během agrese proti Finsku v le­tech 1939-40, nám ukazuje spletitost cest, jež vedou intelektuála k osudu kolaboranta. Ohebnost a bezohlednost proměnila kdysi zapáleného fin­ského nacionalistu ve vzácný příklad úplné ztráty národní identity a přivedly jej až ke špičce mocenské hie­rarchie jedné ze supervelmocí. Za zamyšlení stojí fakt, že ve 21. století stojí před budovou demokraticky zvoleného zastupitelského sboru socha muže, jenž svým morálním kreditem může ve vlastním ná­rodě směle konkurovat našemu Emanuelu Moravcovi.

Estetik státníkem

Syn krejčího Otto Wille Kuusinen se narodil 4. 10. 1881 v Laukaa do silně nábožensky orientované rodiny; záhy přišel o matku. Sám se oženil již roku 1902 se Saimou Pauliinou Dahlströmovou, s níž měl celkem šest dětí.

V době studií filosofie, estetiky a dějin umění na Carské Alexandrově univerzitě v Helsinkách zastával zprvu pra­vicově nacionalistické postoje a podporoval stranu starofennomanů, kteří se drželi linie větší povolnosti vůči carské vládě než liberální mladofennomané (dokud rusifikace, zahájená carem Mikulášem II., ne­sjed­notila všechny svobodomyslné obyvatele velkoknížectví, byl osten finského nacionalismu namířen zejména proti Švé­dům). „Starofennomanský“ postoj vůči Rusku si Ku­usinen ponechal do konce života – přes všechny ideolo­gické zvraty přetrvalo jeho stanovisko, že se finský ná­rod musí smířit s realitou nadvlády ruského impéria. Finský historik Kimmo Rentola si všiml jistě ne náhodného faktu – všichni v Rusku žijící finští komunisté, kteří byli v mládí členy mladofennomanské strany, trvající na ústavních právech Finska vůči carskému režimu, byli za Stalinových čistek zlikvidováni, zatímco Kuusinen jako jeden z mála finských soudruhů přežil.

Roku 1904 vstoupil dřívější evangelík a nacionalista do Sociálnědemokratické strany (SDP) a když se roku 1907 ve Finsku konaly první evropské parlamentní volby se všemi demokratickými parametry (aktivní a pasivní volební právo udělil Mikuláš II. i ženám), byl Kuusinen zvo­len do dvousetčlenného sněmu (Eduskunta). Úno­rová revoluce v Petrohradě znamenala pro Finsko ná­vrat au­tonomie, o níž bylo připraveno roku 1910. Volby, vyhlá­šené petrohradskou Prozatímní vládou po roz­puštění Eduskunty na říjen 1917, přinesly většinu bur­žo­azním stranám včetně agrárníků. Bolševická revoluce pak ve Finsku odstartovala politický spor, vedoucí až k bratrovražedné ob­čanské válce. Generální stávka, vy­hlášená proti buržoaznímu Svinhufvudovu kabinetu, skon­čila krachem; Kuusinen již od počátku apeloval na její brzké ukončení a navrhoval převzetí moci pučem.

Dne 6. prosince vyhlásil Svinhufvud nezávislost Finska, kterou o měsíc později uznala bolševická Rada komi­sařů. Záhy pak vypukl krvavý střet mezi „bílou“ vládou a rudými oddíly, jež 27. ledna převzaly moc v Hel­sinkách. Druhého dne byl ustaven Výbor finského lidu (Kansanvaltuuskunta) v čele s Kul­lervo Mannerem, v němž Ku­usinen převzal resort školství. Jeho úkolem bylo rovněž vypracovat ústavu lidového Finska. Podle Kuusi­nenovy ústavy (ovlivněné hlavně švýcarským a ame­ric­kým vzorem) měl být parlament volen na tříleté úřední období, hlava státu pak rovněž na tři roky parlamentem. Členové Výboru směli být jmenováni maximálně na dvě úřední období.

Ústava zaručovala lidská práva a předpokládala i li­do­vou iniciativu (10 000 oprávněných voličů mohlo před­ložit návrh zákona k projednání parlamentu, 5 % opráv­něného voličstva, respektive třetina poslanců mohla vyvolat referendum). Nejpozoruhodnějším rysem rudé ústavy byla dozajista právní záruka lidového povstání: „…kdyby se stalo něco tak neuvěřitelného [že by většina lidového parlamentu porušovala ústavu], …nechť lid po­vstane a rozpustí jej“. V případě tak své­rázného ukon­čení úředního období sněmu se nové volby měly konat do tří měsíců.

Vedle sepsání ústavy měl Kuusinen rov­něž vypracovat odpověď na německou nabídku prost­ředkování mezi rudou vládou a velitelem „bílých“ Mannerheimem, jenž zaznamenával úspěchy v bojích s rudým vojskem. Kuusinen si byl vědom ně­mecké zákulisní diplomacie, jež připravovala intervenci ve prospěch Svinhufvudovy vlády, a rozhodl se na tuto iniciativu nereagovat; německé jednotky se skutečně na začátku března vylodily na Ålandských ostrovech a 12. dubna vstoupily do Helsinek.

S Mannerheimovými jednotkami a von der Goltzovými silami německými přišel do Helsinek i bílý teror, během nějž bylo přes 8 000 rudých vojáků zastřeleno polními soudy; dalších 12 000 rudých zemřelo v zajatec­kých tá­borech na nemoci a podvýživu. Deset tisíc těch, kteří upr­chli do Ruska, mohlo hovořit o štěstí, zároveň se v nich však kumuloval vztek vůči novým mocipánům ve Finsku. Kuusinen si později posteskl, že nejednal rázněji: „…měli jsme je [čle­ny Svinhufvudovy vlády] všechny pochytat a popravit, ale nechali jsme si je pro­­klouznout mezi prsty. Příště už takovou chybu neudě­láme“. V Akčních směrnicích pro finské revoluční děl­níky a vojáky z podzimu 1918 vyzýval nedávný autor nej­de­mokratičtější evropské ústavy k lik­vidaci parlamentu a k předání veškeré moci sovětům, horoval do­­konce i za zrušení všeobecného volebního práva, zavedeného za carských časů. V petrohradském exilu napsal Kuusinen knihu Finská revoluce: Sebekritika, jež vyšla roku 1919: v ní uznal, že celá „idea demokratického státu byla historicky chybná“. Bylo to však jen plakání nad rozlitým mlékem – v době, kdy Kuusinenova Sebekritika vyšla, du­sily sovětské Rusko bílé jednotky a celý svět počítal s tím, že bolševický režim zmizí v propadlišti dějin.

Revolucionář na cestách

Kuusinen se stal v srpnu 1918 v Petrohradě zaklada­te­lem Komunistické strany Finska (Suomen Kommunis­ti­­nen Puolue, SKP). Už od svého vzniku byla jedna z nej­starších komunistických stran světa plně v područí sovětské mocenské politiky. Neformální setkání, jež se konalo v Moskvě na přelomu let 1918 a 1919 a jehož se účastnili představitelé RKS(b) a petrohradské exilové SKP včetně Kuusinena, bylo jakýmsi „nultým sjezdem“ Komunistické internacionály (KI). Kuusinen na Leninovu žádost vypracoval v němčině, jednacím jazyce KI, Teze o struktuře komunistických stran a o metodách a obsahu jejich práce. Lenin uznale prohlásil, že by je nikdo ne­formuloval lépe.

V době, kdy byl bolševický režim smrtelně ohrožen bí­lými vojsky, byl Kuusinen tajně vyslán do rodného Finska, jehož vnitropolitická situace se zvolna normalizovala. V předvolebním pamfletu Komunistický lístek, ilegálně šířeném ve Finsku, tvrdil Kuusinen, že buržoazii bojující „puškami a děly“ nelze porazit ve volbách plánovaných na březen 1919, a vyzýval proto k jejich bojkotu. Dosti pregnantně vyjádřil postoj SKP k otázce nezávislosti Finska: „Finský socialistický sovětský stát“ se měl stát součástí „jednoty mezinárodních sovětských socialis­tic­kých republik“.

V Helsinkách působil Kuusinen, na jehož hlavu byla vy­psána vysoká odměna, jako ilegální pracovník pod jménem Otto Willebrand. Práce v podmínkách ohrožení života dokonale vyhovovala jeho dobrodružné povaze. V únoru 1920 oznámila finská policie, že byl Kuusinen zastřelen při pokusu uprchnout na lyžích do Švédska přes zamrzlý Botnický záliv. Kuusinen se velmi bavil, když si ve svém konspiračním bytě v Helsinkách četl vlastní úmrtní oznámení: SDP oplakávala „nejtalentovanějšího muže ve straně“ a její výkonný výbor se rozhodl Kuusinena pohřbít na náklady strany. O něco později otiskly jisté švédské levicové noviny interview, jež jim údajně ve Stockholmu poskytl Kuusinen, pohybující se tou dobou nerušeně po finské metropoli.

V téže době došlo ke změně komunistické taktiky vůči Finsku, vztahy mezi Moskvou a Helsinkami směřovaly k normalizaci. „Kuusinenova opozice“ v SKP v letech 1920-21 koketovala s rozpuštěním exilové strany, která podle Kuusinena za změněných zahraničněpolitických poměrů ztratila raison d’être. Během schůze konané v srpnu 1920 zastřelil představitel tzv. vražedné opo­zice Alan Hägglund jednoho z předáků SKP, ambiciózního Jukku Rahju. Kromě něj přišlo o život sedm dalších sou­druhů, záměr zabít Kullerva Mannera se však nezdařil. Srpnová řež přišla Kuusinenovi vhod ze dvou důvodů – zaprvé byl Jukka Rahja jediným členem strany, jež se s ním mohl intelektuálně měřit, zadruhé tragédie využil v prohlášení, podle něhož měl ÚV SKP odstoupit a vý­konný výbor KI svolat sjezd bez lidí odpovědných za vraždy. Pravděpodobně v únoru 1921 se pak Kuusinen dostal ze Švédska přes Norsko do Ruska a v dubnu se stal členem ÚV strany, na jejímž rozpuštění již netrval.

Ve službách světové revoluce

Po návratu ze Skandinávie nastává pro Kuusinena nová životní etapa. Roku 1921 se stál tajemníkem Kominterny a v této funkci vydržel až do jejího zániku o 22 let později (do roku 1922 zastával funkci generálního tajemníka KI). Brzy pochopil, že jeho úvahy o přenesení centra SKP do Stockholmu se setkávají s pramalou podporou v Rusku, kde se od konce občanské války poměry výrazně změ­nily. Čtvrtý sjezd SKP schválil prohlášení prvního tajemníka Mannera, podle něhož jsou v aktivitách Kuusinena a jeho soudruhů ve Stockholmu znatelné „stopy sociální demokracie“.

Kuusinen se pak do značné míry stáhl do sféry mezinárodního komunistického hnutí – měl na starosti řídící principy organizace a monitoring vývoje kapitalistických zemí. Do práce KI zasvětil i svou druhou manželku Aino, s níž se seznámil během svého ilegálního pobytu v Helsinkách a která za ním roku 1922 přijela do Moskvy. Paměti této neobyčejné ženy způsobily poz­ději ve světě hotovou senzaci – byla první ženou člena sovětského Politbyra, jež uprchla na Západ.

Roku 1923 přesvědčil Kuusinen Lenina, který v něj vklá­dal plnou důvěru, že v hospodářsky a politicky destabilizovaném Německu nastala ta pravá chvíle pro socialistickou revoluci. Toto ujištění bylo přesně tím, co chtěl tehdy již smrtelně nemocný Lenin slyšet. Obezřetný Ku­usinen však organizaci celé revoluce s odvoláním na vlastní selhání za revoluce ve Finsku předal jiným. Když se Německo 23. října 1923 probudilo do buržoazní výmarské reality a naprosté fiasko revolučních příprav vyšlo najevo, mohl si finský bolševik umýt ruce. Vzápětí vydal nová doporučení pro komunisty ve Finsku: měli provádět sebevražedné útoky, sabotáže a fyzicky likvidovat politické odpůrce. ÚV SKP přesvědčoval soudruhy ve Finsku, aby spolu s SDP vytáhli do boje s buržoazními „vrahy“, v němž by se sociální demokraté mohli prokázat jako spojenci buržoazie a zrádci. Před volbami roku 1924 přesvědčoval už Kuusinen kandidující kryptokomunisty, aby sociálnědemokratické předáky označovali za „lokaje fašismu“. Do praxe zde byla zavedena rozhodnutí 5. sjezdu KI z června 1924, podle něhož byly „…fašismus a sociální demokracie pravou a levou rukou moderního kapitalismu“. O deset let později patřil Kuusinen spolu s Georgim Dimitrovem, Palmirem Togliattim a Dmitrijem Manuilským k hlavním protagonistům obratu od teorie „sociálfašismu“ k politice lidové fronty. Ze sociální de­­mo­kracie, jež byla podle Kuusinenova výroku z 20. let „nebezpečnější než fašismus“, se stal v nové mezi­ná­rodní konstelaci přijatelný politický partner.

Že komunisté ve Finsku nebrali diktát z Moskvy příliš vážně lze poznat z toho, že kryptokomunističtí poslanci nepodpořili při volbě finského prezidenta roku 1924 Kuusinena, jehož navrhl ÚV SKP, nýbrž svého vězněného soudruha Mattiho Väisänena. Kvůli špatné koordinaci práce exilové strany s kryptokomunisty ve finském parlamentu pozval Kuusinena s Mannerem ke konzultacím šéf Kominterny Grigorij Zinověv. Netrvalo dlouho a Ku­usinen tuto pohanu petrohradskému „satrapovi“ (jak jej sám nazýval) oplatil. Ještě za Le­ninova života se angažoval v mocenském boji Stalina a Bucha­rina proti Trockému, Zinověvovi a Kameněvovi. Na Troc­kého, kte­rého původně obdivoval, zaútočil v tisku poprvé roku 1923; následujícího roku předsedal schůzi, jež Trockého vyloučila z výkonného výboru KI. Na Kuusinenovy útoky tehdy Trockij ironicky odsekl, že jej „…hrdina finské re­voluce poučuje o bolševismu a leninismu“. Zinověv byl z čela VKS(b) a Kominterny vyloučen o dva roky později – v čele sekretariátu Ko­minterny pak stanul Bucharin. V roce 1936 byl Zinověv zastřelen.

Roku 1928 Kuusinen opět dokázal, že je „mužem, který ví, odkud vítr vane“ (Eric Hobsbawm). Poté, co Nikolaj Bucharin, jeden z mála jeho osobních přátel, upadl v nemilost, pronesl proti němu Kuusinen plamennou řeč před ÚV VKS(b). Bucharin byl pak zastřelen roku 1938 během stalinských čistek. Krátce po odstranění Bucharina z nejvyšších funkcí mohl Kuusinen napomoci k likvidaci dalších ze svých nemnoha přátel. Roku 1929 vypukla tzv. kufříková aféra – švédská policie vinou Mannera a jeho ženy Hanny Malmové objevila ve Stockholmu tajné dokumenty SKP. Kuusinen neváhal oplatit Mannerovi kritiku z roku 1921 a manžele obvinil z porušení „základních konspiračních pravidel“. V listopadu 1932 se zasadil o deportaci Malmové do Karélie. Ta se sice následujícího roku vrátila do Leningradu, ale již v čer­venci 1935 byla i s manželem zatčena a oba byli pak od­souzeni k 10 letům nucených prací. Kuusinen se domníval, že byli Manner s Malmovou zapojeni do spiknutí s cílem jej zabít. Když Manner žádal z gulagu Moskvu o výměnu spodního prádla kvůli revmatu, jeho starý přítel Kuusinen intervenoval ve smyslu, aby mu nebylo vyhověno. První šéf SKP zahynul nejspíše roku 1939, jeho choť se roku 1938 „utopila“ na nechvalně známých Soloveckých ostrovech – systému koncentračních tá­borů v Bílém moři.

Seznam lidí, za jejichž smrt je Kuusinen osobně zodpovědný, tím ani zdaleka nekončí. Po­staral se mimo jiné i o fyzickou likvidaci asi nejnadanějšího a nejvzdělanějšího člena SKP, Finoameričana Lea Laukkiho, podivnou ne­tečnost předvedl i v případě svého syna, zatčeného roku 1937. Stalin se prý zeptal Kuusi­nena, proč se nepokouší syna osvobodit. „Zřejmě byly pro jeho zatčení vážné důvody,“ odpověděl Kuusi­nen. Stalin se nato usmál a přikázal Kuusinena mladšího pro­pustit. Přizpůsobivý Kuusinen se v letech stalinských čistek naučil jít přes mrtvoly – a jako jeden z mála fin­ských komunistických předáků v Rusku přežil. Čistky si totiž vyžádaly životy asi 20 000 finských komunistů, tedy více než bílý teror ve Finsku o dvě desetiletí dříve. Kuusinen však zůstal naživu nejen díky své morální otrlosti, svou roli hrálo i štěstí (v roce 1938 se prudce zhoršily vztahy mezi SSSR a Finskem a Stalin si zřejmě přál udržet naživu alespoň někerého potenciálního mís­todržitele pro případ války) a pomoc osoby, jejíž podporu by si zasloužil jistě nejméně.

Kuusinen žil odděleně od ženy Aino, jež ve 30. letech pobývala mezi levicově naladěnými Američany finského původu a později jako sovětská agentka v Japonsku; roku 1935 si ji pak nechal v Moskvě zavolat a nabídl jí post sovětské velvyslankyně ve Stockholmu. Aino od­mítla funkci, z níž by musela intrikovat proti své vlasti a rozčileně odešla – svého muže pak uviděla až téměř o třicet let později na katafalku. Většinu z tohoto období strávila v pracovních táborech. V období Velkého teroru byla Aino Kuusinenová vyslýchána na Lubjance – vyšetřovatelé NKVD se z ní snažili dostat „důkazy“, že její muž byl britským špionem. Z bestiálního mučení odešla nezlomena – to zachránilo nejen jejího manžela, ale i ji samotnou. Ze stalinských koncentráků vyšla roku 1955 jako hrdá žena, nepostižena syndromem od­sou­zenců v politických procesech, jehož hrůznou pod­statu tak syrově vyjádřil právě Otto Kuusinen: „…kde je před­stavitelné, že by někdo, kdo byl v moci bez­peč­nost­ních orgánů, jim mohl být vděčný… Nikde! Ale v Sovětském svazu jsou tisíce takových případů!“.

Absolutní zrada

Kuusinenova touha po přímé nadvládě Moskvy nad Fin­skem se přiblížila naplnění, když země připadla paktem Ribbentrop-Molotov z roku 1939 do sovětské sféry vlivu. Je velmi pravděpodobné, že to byl právě on, kdo dával Stalinovi rady v týdnech předcházejících agresi proti Finsku. V červnu 1939 vyjádřil na konfe­renci o Finsku svolané Stalinem názor, že „jeden z imperialistických táborů“ může Finsko využít jako základnu pro agresi proti SSSR. Počátkem II. světové války už sovětská pro­paganda hovořila jasněji, a Hitler dal finským před­stavitelům najevo, že nemá ani v nejmenším zájem jejich zemi zachraňovat.

Kuusinen sám byl ke Stalinovi pozván v den, kdy bylo definitivně rozhodnuto o válce s Finskem – poté, co zkrachovala říjnová jednání o hranicích. So­větskou taktikou bylo vytvořit loutkový kabinet, jenž by se prohlásil za legitimního představitele finského lidu místo demokraticky zvolené Cajanderovy vlády. Když funkci předsedy kolaborantské vlády opakovaně odmítl ve Stockholmu působící tajemník SKP Arvo Tuominen, připadla úloha vládnout Finsku Kuusinenovi, který tak mohl učinit první krok ke svému snu stát se sovětským „místodržitelem“ pro Skandinávii.

Dne 30. listopadu, ve stejný den, kdy sovětská vojska překročila na Karelské šíji finskou hranici, byla usta­vena Finská lidová vláda pod Kuusinenovým vedením, jež následujícího dne přesídlila do okupovaného Terijoki (dnešního Zelenogorska). Po téměř úplném vyvraždění finských komunistů Stalinem se našlo jen šest lidí do loutkové garnitury – jeden z nich, Kuusinenův syn, byl pro vládní funkci uvolněn z gulagu. Lidová vláda vydala proklamaci, podle níž společně s lidovou armádou (ta se skládala z několika tisíc exulantů) vede masové li­dové hnutí v boji s reakcí, jež chtěla Finsko zavléci do imperialistického dobrodružství. Zdůraznila přitom, že ne­jde o komunistickou revoluci a zejména že nebyla na­rušena suverenita Finska. Kuusinen zřejmě Stalina pře­svědčil, že finský proletariát bude sovětské vojáky vítat jako osvoboditele před kapitalistickým vyko­řis­ťo­váním. Pokud tomu však skutečně věřil, pak přinej­menším pro­kázal trestuhodnou neznalost finských re­á­lií. Sovětský útok vyvolal náhle solidaritu v národě po dvě desetiletí rozděleném dědictvím občanské války, a vznikly do­konce komunistické buňky, jež zcela v duchu marxis­tické ideologie agitovaly proti sovětskému imperialismu.

A tak snad jediným potenciálním lákadlem Finům mohlo být slibované administrativní spojení Finské demokra­tické republiky s Karelskou ASSR. Připojení Vý­­chodní Karélie označoval Kuusinen za „splnění staletého snu finského národa“. Takové spojení prosazovali finští komunisté ostatně už ve 20. letech, kdy vznikla bizar­ní představa „Velkého rudého Finska“, navazující na roman­tické snění o divo­kých lesích, obývaných pravo­slavným karelským lidem, z nějž vzešli kalevalští runopěvci. Roku 1921 byla vy­tvo­řena Karelská ASSR, v níž prakticky celou stra­nic­kou nomenklaturu tvořili finští komunističtí emigranti, ač většinu obyvatelstva tvořili Rusové; ruština i finština byly úředními řečmi. Když se Manner tázal Stalina, jak by se mělo zacházet s ruskou většinou na území ovlá­daném Finy, odpověděl Stalin s úsměvem: „Vyžeňte je“. Roku 1937 se však jeho paranoidní běsnění obrátilo proti Finům, republikové vedení bylo fyzicky zlikvido­váno a finštinu nahradila jako úřední řeč uměle naordinovaná karelština. Zimní válka s Finskem měla situaci opět od základů změnit. V prosinci podepsal Kuusinen jménem lidové vlády smlouvu o pomoci se SSSR, jež pro „demokratické“ Finsko znamenala rozšíření o ne­­ko­nečné lesní a jezerní plochy, táhnoucí se až k Bí­lému moři, výměnou za akceptaci územních korekcí, poža­do­vaných Stalinem na Finsku během říjnových jednání.

Význam Kuusinenovy vlády, jež žádnému území reálně nevládla, byl ve skutečnosti pouze zastrašovací; když se švédská vláda snažila zprostředkovat mírové roz­ho­vory mezi Helsinkami a Moskvou, kontroval Molotov ofi­ciálním stanoviskem, podle něhož „Sovětský svaz není ve válce s Finskem a neohrožuje finský lid“. Když koncem ledna 1940 Stalin kývl na novou švédskou mí­rovou iniciativu, byl osud Finské demokratické republiky zpečtěn. Naposled vytáhl Molotov kartu jménem Finská lidová vláda počátkem března, když Finové odmítali při­stoupit na tvrdé sovětské podmínky příměří. Jakmile pak byly pod­mínky Moskevského míru dojednány, byl Kuusinenův ka­binet rozpuštěn, „aby se zabránilo krveprolití“. Na území odebraném Finsku a spojeném s bý­­valou Karelskou ASSR vznikla pak v březnu 1940 Karelofinská SSR v čele s Kuusinenem. Jeho výklad událostí zimní války byl svérázný: rozvinul teo­rii, že finská děl­nická třída zradila – nebylo však jasné, koho jiného, než oněch šest členů vlády z Terijoki.

Pro malé evropské národy nastaly zlé časy. A nebyl by to Kuusinen, kdyby Sovětský svaz nepochválil za počátek systematické destrukce národa Finům a Karelům nej­bližšího. Když estonský parlament „zvolený“ za asis­tence sovětských zbraní vyhlásil připojení k SSSR, bás­­nil Kuusinen o „osvobození estonských pracujících mužů a žen, jež musely od roku 1918 snášet kapitalistické vykořisťování, které jako upír vysávalo morek z kostí hrdých Estonců“. Projev zakončil soudruh Kuusinen os­­­lavnými výkřiky na adresu Estonské SSR, Molotova, VKS(b) a zvláště pak nesmrtelného soudruha Stalina.

Kremelský Fin

Funkci předsedy Nejvyššího sovětu Karelofinské SSR vykonával Kuusinen vždy jen na vedlejší úvazek. Ve svém sídle v Petrozavodsku (finsky Petroskoi) však mnoho nepobyl. Byl plně zaměstnán prací v Moskvě – ve vedení Kominterny pracoval až do jejího zrušení Stalinem roku 1943, roku 1940 se stal místopředsedou Nejvyššího sovětu, v němž vedl Výbor zahraničních věcí, a od roku 1941 byl navíc členem ÚV VKS(b). Petrozavodsk navíc roku 1941 padl do rukou finské armády, jež ve válce, ve Finsku označované jako „pokračovací“, obsadila i roz­sáhlá území Východní Karélie. Až do vy­lodění Oněžské flotily v Petrozavodsku během jarní ofenzivy roku 1944 sloužil jako správní středisko republiky Bělomorsk.

Po uzavření příměří v září 1944 byla poprvé v historii buržoazního Finska povolena SKP, v jejímž čele stanula Kuusinenova dcera z prvního manželství Hertta; ta studovala již na přelomu 20. a 30. let v Moskvě. Zlatá klec, již tehdy zahraniční komunisté v SSSR obývali, ne­dovolila Herttě ani v nejmenším seznámit se se so­větskou rea­litou, jejíž podobu její otec spoluvytvářel; válečná léta strávila ve finském vězení. K infiltraci levicových kruhů ve Finsku založila SKP Demokratický svaz finského lidu (SKDL), který zvítězil ve volbách v březnu 1945.

Kuusi­nen neztrácel ani v prostředí kremelské po­litiky, kde se zabydlel, zájem o dění ve Finsku. Až do podepsání Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se SSSR z června 1948, o niž se opírala politika „finlandi­zace“, hrozilo Finsku zařazení do socialistic­kého tábora. Stalin však v duchu nejlepších tradic carské politiky nemínil poražené Finy provokovat – v prvním půlroce legálního působení Hertty Kuusinenové ve Finsku měl Otto Kuusinen zakázáno dopisovat si s vlastní dcerou. Kuusinenovy postoje vůči Finsku zůstávaly radikální – generálnímu tajemníkovi SKP Villemu Pessimu radil svrhnout Mannerheima, který byl prezidentem v letech 1944-46. Roku 1951 nabídl Stalin Kuusinenovi funkci finského prezidenta pro případ další světové války – zde je vidět, že smluvní řešení finské otázky sovětská politika nikterak nepovažovala za konečné.

Jako hlavní představitel druhé finské národní republiky neváhal život ve Finsku ovlivňovat ani ve sféře kulturní – kritice podrobil dobové směřování finské poezie. Roku 1950 v Petrozavodsku publikoval práci Kalevala – epos karelo-finského národa, v níž se pokusil o marxistickou interpretaci svého nejoblíbenějšího literárního díla, jež si podle teritoriálního principu mohla Karelofinská SSR přivlastňovat zrovna tak dobře, jako buržoazní Finsko. Na základě analýzy mýtu o sampu (kouzelném mlýnku, jakémsi perpetuu mobile, jehož symbolika je výrazná v kalevalské mytologii) vytvořil Kuusinen vlastní teorii všelidového státu.

Po Stalinově smrti dokázal Kuusinen včas „převléknout kabát“ a stát se jedním z hlavních Chruščovových spo­­lu­pracovníků. Roku 1956 byla zrušena Karelofinská SSR, jejíž území bylo rozděleno mezi obnovenou Karelskou ASSR a Leningradskou oblast RSFSR. Kuusinen se roku 1957 vrátil do Politbyra, v němž působil již za Stalina v letech 1952-53. V KSSS prosazoval Otto Vilgelmovič Kuusinen (ke konci života zpravidla používal poruštělou verzi svého jména) mladé „reformátory“, mj.&nbdp;dlouho­le­tého šéfa KGB a pozdějšího generálního tajemníka Jurije Andropova; za falešnou prohlásil myšlenku, že so­cialismu je možno dosáhnout ozbrojenou cestou. SKP, jejíž program i měl nadále pod kontrolou, nabádal ke zlepšení již po desetiletí narušených vztahů se sociální demokracií.

Poté, co Chruščov roku 1958 odstranil Mo­lotova a jiné „spiklence“, pomohl veterán finského revo­lučního hnutí přesvědčit generálního tajemníka i o vyškrtnutí myšlenky diktatury proletariátu ze stranic­kého programu. Téhož roku nebyl Kuusinen v dusném ovzduší finsko-sovětských vztahů vpuštěn do Finska na oslavy 40. výročí SKP. V SSSR se mu přitom dostávalo jen poct: roku 1958 byl zvolen do Akademie věd a o tři roky později mu byl udělen titul Hrdiny socialistické práce. Na přelomu let 1962/63 vedl Kuusinen, již ve dva­cátých letech uznávaný expert Kominterny pro oblast Asie, rozhovory s Mao Ce-Tungem, když se SSSR po karibské krizi snažil normalizovat vztahy s Čínou.

Svou diplomatickou misi vykonal však Kuusinen již na sklonku života. Když byl počátkem května 1964 hospitalizován v kremelské nemocnici, zaslala mu Aino – stále ještě jeho choť – dopis, v němž se Kuusinen na smrtelné posteli mohl dozvědět, jak mu jeho žena zachránila život, když byl v době čistek denunciován jako špion. Zároveň mu Aino připomněla, jak se zachoval ke starým přá­telům – finským komunistům, kteří se stali oběťmi Sta­linových represí. Dne 17. května 1964 Otto Kuusinen ve věku 83 let v Kremlu skonal. V SSSR byl vyhlášen oficiální smutek, Kuusinenovo tělo bylo vystaveno na katafalku v moskevském Domě sojuzov, kde o 40 let dříve ležela také Leninova mrtvola.

Aino Kuusinenová, jež byla na pohřeb oficiálně pozvána, shrnuje ve svých memoárech: „…necítila jsem nic, jen neurčitý pocit triumfu, že jsem stále naživu“. Kuusinen byl pohřben v Kremlu; v Moskvě a Petrozavodsku po něm byly pojmenovány ulice a roku 1973 byl v Petrozavodsku vztyčen jeho pomník, který dnes početným finským turistům připomíná složitost finsko-ruských vztahů.

Asi málokdo – snad mimo Chruščova, svrženého o pár měsíců později – Kuusinenova odchodu skutečně želel. Zůstává nicméně faktem, že jeho jméno znamená ve Finsku vzhledem k poválečnému politickému vývoji cosi odlišného než „prokletá“ jména Musserta v Nizozemí nebo Szálasiho v Maďarsku. Za svůj vzor považovali Ku­usinena mladí neostalinističtí radikálové, podporující v SKP invazi do Československa roku 1968. A Kuusine­novy kroky ke kolaboraci se rovněž diametrálně lišily od Lavala, který byl již v meziválečném období premiérem Francie, Quislinga, dřívějšího norského ministra obrany či našeho Moravce, obdivovatele Masaryka a kritika po­­mnichovské kapitulace – celé meziválečné období pů­sobil na samém vrcholu organizace, jež si ne­kladla za cíl nic menšího, než destrukci demokratických režimů ve Finsku i jinde ve světě.

Tak jako jsou Kuusinenovy politické činy nanejvýš kontroverzní, je zejména zavrženíhodné jeho chování v rovině lidské. Nicméně bezpáteřný a cynický politik měl i svou překvapivou druhou osobnost, o níž mohl sotva kdo vyprávět lépe než Aino Kuusinenová, jíž sovětský režim roku 1965, po manželově smrti, povolil odejít do rodného Finska. Do let, kdy student dějin umění psal ro­mantické básně, se vždy vracel, když své ženě vyprávěl historky ze života starých mistrů; sám se při­znal, že sovětskou modernu nemá vůbec v lásce. Jeho vdova však nezapomíná připomenout starou Kuusinenovu maximu – „Svatá nenávist – to je svatá láska“. Za klíč k celému Kuusinenovu životnímu dílu považovala Aino jeho ne­návist k vlasti, z níž musel po nevydařené revoluci odejít. Jak dodává: „…nikdo, kdo se narodil na finské půdě, nemohl své svědomí zatížit těžším břemenem“.