Jen se narodíme, už někam patříme Rozhovor se slovinským spisovatelem a divadelníkem Lojzem Kovačičem

Aleš Kozár

Prvního května tohoto roku si Slovinsko při­po­m­nělo druhé výročí úmrtí významného prozaika a di­­vadelníka Lojzeho Kovačiče. Kovačič se narodil 9. 11. 1928 v Basileji, jeho otec byl Slovinec, matka Němka. Do Slovinska poprvé přišel v 10 letech, kdy byla jeho rodina vyhnána ze Švýcarska. Tuto zkušenost později zachytil v románové trilogii Přistěhovalci (1984-85). Pro nekompromisní postoje se často dostával do konfliktu s režimem (mj. byla kvůli jeho textu roku 1957 zakázána literární revue Beseda). Dnes je hodnocen jako jeden z nejvýznamnějších slovinských prozaiků 20. století.

Po realistických začátcích (novely Lublaňské pohlednice, 1954) přešel k výrazně autobiografickému vyprávění s mo­dernistickou formou plnou reflexí, snů, vnitřních monologů atd. Často odkrývá zasuté vrstvy národní i osobní menta­lity, komplexy i historická pokřivení lidské psýchy. Jeho nejvýznamnější romány jsou Dítě a smrt (1968), Skutečnost (1976), Křišťálový čas (1990), Dozeměvstoupení (1993), Dět­ské záležitosti (2003), cyklus Pět fragmentů a soubor poví­dek Příběhy z malovaných úlů (1993).

Svůj život stále nahlížíte okem obráceným dovnitř, které dokáže také nahlížet věci vně, v konkrétním čase a pros­toru, do nějž jste postaven. Proto vaše psaní není a nechce být jen osobní „historií“, čistou autobiografií. Především z knihy Přistěhovalci je jasně vidět, že ten neopakova­telný životní příběh, který se děje na okraji historie a na prahu velkých událostí, by nebylo možné psát nikde jinde než ve slovinském, nebo šířeji středoevropském prostoru. Nakolik vás historie, politický prostor a čas, ve sku­teč­nosti zajímají?

Že politika hraje osudovou roli, to jsem poznal už jako šes­ti­letý rekonvalescent v sanatoriu kantonu Urach. V před­večer státního svátku Helvetia jsem si nesměl obléct kroj, běhat s balonkem kolem ohně a přeskakovat ho spolu s ostatními, ale musel jsem na verandě celé slavnosti jen přihlížet. Jedna dobrá jeptiška mi vyložila, že se nemůžu slavnosti zúčastnit, jelikož „moji rodiče nejsou občané Švý­carska“. A tak to šlo pořád dál. Ale začalo to už roku 1914, když basilejští Němci v přesvědčení, že je můj otec Srb, rozbili kladivy barevnou desku s jeho jménem nad obchodem s kožešinami a zničili mu obchod. Vyvrcholilo to roku 1938, kdy nás v zaplombovaném vagóně vyhnali za hranice. Můj otec, který vždycky říkal: „Slovinec jsem a Slovincem zůstanu“, až nám z toho bývalo špatně, se místo do příjemného, národnostně příznivě uspořádaného Rakousko-Uherska, jaké měl v paměti od začátku století, dostal s rodinou mezi bajonety četníků někdejšího Krá­lovství SHS. Možná to byl důvod, proč na začátku druhé světové války jako odplatu za jejich menší materiální podporu zvolil občanství Třetí říše; to máma, Němka z liberálního francouzsko-německého Saarbrückenu, okamžitě od­­mítla, protože Hitler byl v jejích očích nezodpovědný populista a zbabělec. Pokračovalo to po konci války vyhnáním z Jugoslávie a 20-27 lety života emigranta (podle toho, kdo z mých rodičů odešel za moře první).

Stále zapomínáme, že nežijeme jen v nějaké nudné, umí­ra­jící Evropě, ale na tom nejbouřlivějším světadíle, který pro­žil dvě světové války, komunistické a fašistické převraty, způsobil řadu krvavých revolucí a kontrarevolucí i v koloniích v Asii a Africe, dal světu tři typy tyranských diktátorů, kteří byli a dosud jsou vzorem všem dogmatikům světa. Nenávist, násilí a zlo vládnou všem ideologiím a jejich spo­­­lečný totalitarismus vytvořil nový středověk, fúzi nové a staré barbarské tortury. Až tady jsme začali umírat způ­sobem stokrát horším než Ježíš Kristus na kříži. Až tady v Evropě se nasazují elektrody na přirození, zaživa vypichují oči, sekají hlavy, na chodidla přikovávají podkovy a řežou uši na památku. Abys plakal strachem a bolestí, pro­tože to ponižuje tvou lidskost, tvé bytí. Promění tě v tělo, celý smysl bude směřován k tomu, aby člověk cítil své tělo, bránil ho, myslel na něj, protože až tehdy to zasáhne jeho duchovnost.

Může se to stát syžetem pro moderní literaturu? Při psaní románu Přistěhovalci jsem se nejvíc bál toho, abych neohrozil ani jednu z obou zkušeností – životní ani estetickou, neboť událost v literatuře je něco jiného než událost sku­tečná. Jediná možnost, kterou jsem měl, byla ta, že deník, vzpomínka, přeskoky v čase tam a zpět, úvahy o historic­kých událostech a vlastní biografii zachovají esenci a látku před rozpadem a zkameněním. Pravda je, že davy jdou nepozorovaně na jatka „na rubu historie“, takže jen admi­nistrátor, který je posílá za oponu, zůstává ve středu po­zornosti. Jaká je tedy tvoje odpověď, když tě roku 1946 v ztemnělé kůlně tlučou tři zfanatizovaní svazáci? Necítíš nic jiného než svou skrčenou dušičku v těle. A tak se bu­deš snažit ve tváři některého ze svých mučitelů zahlédnout vlídnější tah, bude ti stačit, když se jednomu z nich na krátce střižených vlasech zablesknou kapky potu jako hrom­ničky. Tedy: jediná možná odpověď na absurditu a to­talitarismus zla je estetika.

Příběhu o podivínu Jurijovi a jeho mouše (česky v Plavu 2005/6) z Příběhů z malovaných úlů píšete, že každý pří­běh, zejména ten, který chce pro­mlouvat o začátku a konci světa, musí projít životem pisa­telova ducha, pak duše, srdce a nakonec i těla. Jak vaše literatura zraje?

Ve zmiňované povídce má hlavní postava za východisko své knihy poněkud kruté přísloví, jehož první část „Bůh nám daroval život“ použil za prolog a druhou „Darova­nému koni na zuby nekoukej“ jako epilog. A samozřejmě neví, jaký konkrétní příběh pověsit na tu holou kostru. Protože o sobě pochybuje a nevěří si, brání ideji vstoupit do sebe a zavřený jak lastura čeká na boží našeptávání. Pro mě je hlavní myšlenka toho příběhu v tom, že člověk většinou neví, kam je nasměrována jeho duchovní substance, jeho ta­lent. Zatímco oholen, umyt a krásně oblečen čeká s pe­rem v ruce za stolem, až mu boží hlas jako jakémusi dvoj­níku sv. Jana zašeptá očekávané rozuzlení, z nudy si kreslí mužíčky v různých pozicích, při práci i zábavě, aniž by si přitom uvědomoval, že právě v tom čmárání se rozkryl jeho největší dar, jehož si ovšem nikdy nevšiml. Pointa toho pří­běhu je v tom, že se uskutečnilo, co prorokovalo přísloví: v zápase s velkým tajemstvím člověk nikdy ne­uspěje, protože je otrokem konečnosti, a může být spokojen, když ze zápasu s transcendencí si ukrojí aspoň kousek slaniny.

Ovlivňovala vás setkání s dalšími spisovateli, známými a přáteli? Jak se cítíte ve slovinském literárním prostoru?

Literární přátelství se stala náhradou za přátelství z dětství. Seznámili jsme se po válce mezi 15 a 18 lety věku, začali jsme si číst rukopisy, po válce to bylo jedno z mála svo­b­od­ných území před špínou a hrubostí malých i velkých agit­propů, jež dialektika stvořila neuvěřitelně chytrými, vždyť celému světu dokázali všechno, v co věřili a věřili ve všechno, co dokázali. Jeden z jejich posledních difuz­ních činů se odehrál roku 1978, kdy byl můj přítel odsouzen na dva roky vězení pro pojednání O svobodě tvorby. První muž tehdejší jugoslávské vlády pomocí techniky stavění logiky na hlavu oznámil, že studie o svobodě tvorby je jen záminkou, za níž se skrývá akce shromažďování zbraní pro svržení existujícího společenského řádu. Tomu by se zasmálo i sedm kůzlátek z pohádky, kdyby se neukázalo, že jejich matka koza je ve skutečnosti převlečený vlk. O disidentech, zatýkáních, likvidaci časopisů, výsleších už dost řekli jiní, hlavní je, že všichni, kdo jsme se v Lublani objevili po pobytu v jiných částech Jugoslávie – z armády, Bileče, Golého ostrova, Mitrovice, jsme všichni podivně stejným způsobem mlčeli o letech své nepřítomnosti. Konec Ti­tovy Jugoslávie a pak rozpad socialismu a vystoupení Slo­vinska ze společného státu znamenalo rozchod naší generace, konec čtyřicetileté opozice, a konec všech těch na­bub­ře­­lých protestů, které byly stejně jen házením hrachu na zeď.

Často jste hovořil také o fragmentárnosti, nedokončenosti svého díla. Platí i dnes, že fragment vždy znamená jistou otevřenost a že se k němu uchylujete v obavě z formální dokonalosti, která chce předstihnout duchovní?

Dnes jsem obhájcem fragmentárnosti víc než kdy dřív. V literatuře není všechno. Existuje jen literatura úlomků. Tak jako je život sestaven ze samých drobečků. Přesto je ale třeba o věci, kterou popisuji ve fragmentu, vyslovit vše. Pravda a krása se vyjevují uprostřed záplavy klišé a před­sudků vždycky fragmentárně. Jistěže v každém žije iracio­nální touha stvořit člověka, který by žil od začátku do konce uceleně a tak se stal symbolem, osudovou postavou, která se jako postavy Iliady, Hamlet, král Lear atd. s jednou celistvou tváří rozhlížejí po svém okolí, tak jako Mount Everest po okolních horách. O něčem takovém dnes, kdy jsi jako člověk tlačen do jakési stagnující, pasivní abstrakce, což je zároveň ponižující i sdělné, prakticky nemůže být řeč. Fragmentárnost není jen výraz světa, který se už nezavírá, ale bohužel též výraz pochybností, zda byl člověk ve svých dějinách vůbec kdy celistvou osobností, která se mohla ztotožnit sama se sebou a s vesmírem.

Příběh o kramáři Jarmazovi

povídku L. Kovačiče ze sbírky Příběhy z malovaných úlů přeložil Aleš Kozár

Byl jednou jeden Jugoslav Jarmaz z Ret, co maloval, tiskl a pro­dá­val svaté obrázky a růžence. Obrázky nosil připnuté ke kabátu, kolem krku si věšel růžence. Putoval od města k městu a zpíval starodávné písně. Nebál se větru ani zlých časů. Svůj domov měl v malé, ruční tiskárně, která stála ve stodole kdesi uprostřed cí­sař­ství, kde tiskl obrázky Neposkvrněné, které si v obavách o své du­ševní zdraví také sám maloval. Na statcích býval váženým hos­tem. Selky ho hostily masem a vínem, aby vydržel přes půst a díky pokání došel opět smíření. Stávaly u stěny a pozorovaly ho, když jedl a pil s malůvkami na kabátě a růženci kolem krku, které při kaž­dém soustu nebo polknutí zachřestily. Chovaly ho v úctě jako světce. Jeho Matky Boží měly otevřená ústa a nebesky modré pláště. Na zadní straně obrázků bylo razítko nějaké zaniklé farnosti a kolik odpustků který platí. A i když mnozí pochybovali, že by měl nad­přirozenou moc, byl v každém městě znám svými zázraky. Byť by bylo žito ohrožené suchem, sotva se zdálky ozvala Jarmazova píseň, už se ženy úlevou rozplakaly. Jen sis koupil nějaký ten ob­rázek či růženec a požádal ho, aby zahrnul do modliteb také tebe, a už na tebe bylo každé neštěstí krátké. Své obrázky Ne­po­skvrněné si Jar­maz nevymýšlel. Každý věděl, že se mu Maria zjevuje o sa­motě na vrcholcích kopců a v lese a že portréty jsou malované věrně podle skutečnosti. Nebeská milost v něm byla tak silná, že díky jeho zásahům byly vyléčeny také případy neplodnosti. Mnoho nešťast­ných jaloviček ho prosilo a po nějaké době byl dům každé z těch nešťastnic požehnán dítětem. Tak jedna žena z Brš­ljina vy­právěla, že její matka byla první, které se stal zázrak. Byla mladá a zoufalá a všichni mastičkáři a bylinkáři jí prorokovali, že nebude mít děti. Ale děvče nepřestalo věřit. Jenom jednou se zav­řelo do ko­můrky s malířem, aby společně vykonali obřad, a hnedle bylo jejímu man­želství požehnáno a nejspíš tím bylo také zach­rá­něno: počala dítě.

Jarmaze zabil jakýsi Merela, který se ve městě učil na mýtného. Stalo se to jednoho večera, když se nečekaně vrátil domů a našel ho se svou ženou na peci, pod tyčí, na níž visely její spodničky. Tak dlouho honil nahatého kramáře s pantokem, který používal na hrubé sekání v lese, dokud ho na úzkých schodech těsně přede dveřmi do sklepa nedohonil a nerozštípl mu hlavu od týla po bradu. A nejen to: podle nějakého starodávného orientálního obyčeje mrt­vému odřízl ještě dlouhý nos. Jakási Fani Glas, žena mašinfíry z Prečne, dlouho opatrovala destičku, do níž jí Jarmaz kdysi vypálil rozpáleným dlátem písničku na památku. Písnička zněla:

Před dveřama fialky za chalupou voda: ať si jak chcou brání, potajmu jsi moja.

podle rozhovoru Mateji Komel Snoj (Literatura č. 38-39, VIII-IX. 1994) přeložil a upravil Aleš Kozár

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *