V únoru letošního roku se konalo vyhlášení výsledků 7. ročníku překladatelské soutěže z ukrajinštiny do češtiny. Překládala se povídka současné ukrajinské spisovatelky Maryny Ješčenko s názvem Deset tisíc osm set dvacet sedm (Десять тисяч вісімсот двадцять сім) ze sbírky Dobrá paměť. Sešlo se 24 překladů a hodnotící komise ve složení Hana Linhartová, Tereza Chlaňová, Radana Merzová a Monika Ševečková udělila jedno první místo, jedno druhé místo, dvě třetí místa a čestné uznání. První místo získala právě Lucie Poian, jejíž překlad zde zveřejňujeme.
Více informace o soutěži viz: www.ukrajiniste.cz. (Minulé akce) nebo zde.
Smát se jí nechtělo. Snad se jen poušklíbnout. Nebo to říct kámoškám, dokonce se pochlubit. Ale jak už to u kámošek bývá, jsou jako by nebyly. Vika vidí věci realisticky, v okolí žádní Ukrajinci, tedy Ukrajinky, které by mohla považovat za kámošky, nejsou, to ví stoprocentně. A když říká stoprocentně, myslí stoprocentně. Je účetní, matematické vlohy nezapře.
Vika zírala na oznámení o zprávě, prohlížela si smartphone z dálky, pak si ho strkala až pod nos: no vážně, je to Vova, o tom není pochyb.
Až po sedmi minutách ji napadlo si přečíst, co vlastně exmanžel píše. Nejdřív jako by jí stačil samotný fakt, že napsal. Ale ne, škodolibosti bylo učiněno zadost, táhlo ji to zjistit víc. „Ahoj! Jak se máš? Žiješ?” Hahaha! Jestli nežiju, tak je asi fuk, jak se mám? Zato „ahoj” napsal lidsky – v ukrajinštině, ne rusky, jak dřív tak rád machroval. A co je mu sakra do toho, jestli žiju, nebo ne? Jdi do prdele. Myslíš, že jsem na všechno zapomněla? Na tu mikrovlnku, co sis odvez po rozvodu, nikdy nezapomenu!
Vova v jejích představách udělal krok směrem k ní, ale zmohl se jen na kolečko kolem domu, kde bydlela, a i ta jeho debilní trajektorie měla do kruhu daleko.
„O co ti jde, prevíte?” honí se Vice hlavou. Rozhodla se neodpovědět, ne snad, že by byla uražená nebo chtěla urazit jeho, to vůbec ne. Prostě to, že žije, se dá poznat z jejích každodenních příspěvků. A „jak se máš?” No, na to se odpovídá těžko.
Vika vstává z postele a začíná se oblékat, aby vyrazila do obchoďáku. Včera přišly dávky, tak může prošmejdit krámy. Tu příšernou bundu má z humanitárky.
Tři páry botasek jakbysmet. Vzala si i spoďáry – nové, obnošené, to je fuk. Zato podprsenku si musí koupit novou. Týden před válkou a dva před evakuací si v Kyjevě koupila novou podprsenku. Když pak jela vlakem ze Lvova, vzpomněla si na to a řekla si, že všechno bude v pohodě, když je tak prozíravá. Prozíravá, to určitě – před válkou vrazila všechny svoje úspory do roční permanentky do fitka, a taky že tam každý den chodila. Ovšem to „každý den” trvalo asi týden, což o mnohém nevypovídá.
Ale faktem zůstává, že si urputně přála zhubnout – měla za to, že je to chyba Vovy, že se tak vykrmila, že to on ji vlastně vykrmil, aby si pojistil, že od něj neodejde. Ale ona sebrala odvahu a odešla. Další fáze je hubnutí.
Uběhlo pár měsíců v evakuaci a teprve když jí její domácí Adriana nalila k večeři vrchovatou misku guláše s těstovinami a napsala vzkaz, že prý nedala pozor, aby Vika pořádně jedla – proto je teď kost a kůže, a slíbila, že si její stravování odteď vezme do parády, došlo Vice, že permanentka do fitka konečně začala fungovat. Tedy ne samotná permanentka, ale výsledky se dostavily, takže nemusela litovat vyhozených peněz.
Ne že by jich Vika litovala, přemýšlela, jakou má kliku, že ji skolil koronavirus a nepřihlásila se ještě na kurzy angličtiny. Tady Vika obvykle nezabíhá do podrobností a pomíjí skutečnost, že ji všichni kamarádi celý týden přesvědčovali, aby se evakuovala („Tvůj barák je vedle vojenský základny, tam to hoděj tuplem!“), a ona tvrdohlavě odmítala jet nemocná, aby nenakazila ostatní. Dalo by se to považovat za hrdinství, kdyby týden před invazí klidně nechodila do fitka, i když už byla nemocná a moc dobře to věděla.
Teď jedla těstoviny s gulášem, a když do sebe nasoukala sotva třetinu, došlo jí: má dost. Adriana se mýlí, Vika se ve skutečnosti v jídle neomezuje, prostě sní několik lžic a cítí nepřekonatelnou únavu. Ano, únavu, a právě kvůli tomu dál nejí.
Ne, není to slabost z podvýživy, jako vždycky chodí každý večer na procházku, jako vždycky tahá robustní vysavač z druhého patra do prvního a zase zpátky. A nehroutí se. Žije obyčejný život uprchlice.
Nenápadně odsunula misku a šla do koupelny. Jasně, byla tam váha. Vika si ji samozřejmě nevšimla poprvé, ale neodvážila se ji použít, protože by se přece musela zeptat paní domácí. Ve skutečnosti se zařekla: cokoli by ji mohlo rozhodit, ať táhne k čertu. Proto se na ten přístroj ani nepodívala. Ale teď ze sebe shodila oblečení, stoupla si na váhu a zjistila, že zhubla sedmnáct kilo. Otočila se k zrcadlu – a byla v šoku, příšerně, fakt příšerně jí povisla prsa. Jak si toho mohla nevšimnout, když se každé ráno oblékala?
Nedá se nic dělat, dávky přišly, kozy visej, tak si musí koupit novou podprsenku. A do toho Vova s tím svým „Jak se máš?” Přece se mu nebude chlubit, že kdepak, miláčku, už nejsem ta tlustá obluda, cos odkopnul. Kvůli válce jsem zhubla a prsa mám o dvě čísla menší. Ne, nic takového nemohla ani vyslovit – už jen proto, že ji neodkopnul. Jejich vztahu prostě, jak říkávala po rozvodu, došel dech.
Jednou celý rozjařený navrhl, že prodají byt, kde bydlí, a koupí si dvoupokojový – že už by měli myslet na dítě. A jí jako by prásknul bičem, okamžitě vylítla. Tak to ani omylem, tu garsonku zdědila po babičce ještě před svatbou, takže je to její osobní majetek, ať ho ani nenapadne si na ni dělat nárok. A když ji prodají a koupí nový byt, tak to bude společné vlastnictví. To určitě!
„To myslíš vážně?” zasmál se Vova. „A co dítě?”
A dítě nikde. Dítěti se k nim nechtělo. Ne a ne ho počít. Vika hučela do Vovy, ať zajde na reprodukční kliniku, aby zjistili, co má za problém, ale on zarytě tvrdil, že problém nemá a do podobných šaškáren se nenechá zatáhnout, ani za nic. Nakonec to nevydržela a šla na prohlídku ke gynekoložce. Ta řekla, že je vše v naprostém pořádku a otěhotnět že nemůže kvůli polypu na děloze – toť vše. Dokonce se objednala na operaci, ale Vovovi nic neřekla.
Až po hysteroskopii mu zavolala: přijeď si pro svoji malou chuděrku, už jsem všechno vyřešila. „Za prvé nejsi malá, ze druhé nemám tušení, co jsi vyřešila, a za třetí jsem ti už před měsícem říkal, že dvacátého – to je dneska! – máme důležitý firemní večírek.” Asi tak si vyložila jeho mlčení ve sluchátku a pak tlumené „Nezvládnu to. Promiň.”
Blížily se vánoční svátky a Nový rok – doba, která obrušuje všechny hrany. Ale ten můj byt prostě neprodáme. Vika si Vovu dobírala pod sebemenší záminkou i bez ní a když hrdě prohlásila, že takhle to dál nepůjde, ukázalo se, že Vova stojí ve dveřích a sundává přívěsek ze svazku klíčů – od jejího bytu. Sundal ho, popadl tašku a „šel dál”. Jako první se rozhodla pro rozvod ona. Vova s radostí souhlasil, ale bylo to její rozhodnutí. I když manželova radost působila dost nepatřičně.
A ji už přitom netrápilo, jestli se Vova chová patřičně nebo nepatřičně, už je to skoro „ex”, není to fuk?
Rozvedli se začátkem února. Vika neochotně souhlasila, aby si zašel do jejího bytu pro svoje mizerný krámy. A zároveň pro mikrovlnku, co koupili společně. Arivederci, blbečku! Ačkoli za blbečka Vovu nepovažovala.
V obchoďáku nejdřív dala stranou všechny světlé podprsenky. Ne kvůli ceně nebo kvalitě, prostě aby zúžila výběr. Když byl natolik úzký, že se tím pomyslným provázkem dalo uškrtit, padla volba na „tuhle černou”. Sice to není její velikost, ale není to fuk – vždyť nemá páru, jakou má teď velikost. Vyzkoušela si jednu po druhé a už chtěla poslat všechny ty hadry k čertu, ale včas se objevila konzultantka a dala jí několik užitečných rad. Díky tomu se Vika trochu vzpamatovala – celkem rychle našla podprsenku odpovídající velikosti a zaplatila ji.
Teď může odpovědět Vovovi, rozhodla se. A s údivem se přistihla, že touha vychrlit něco naštvaného a urážlivého se vypařovala. Nadávky a urážky se beztak vynoří samy sebou. „Mám se dobře, koupila jsem si novou podprsenku.” Ne, to není ono. „Jsem na Slovensku. Super. Co ty?” Co je to za žvásty? Jak se dozví, že si koupila novou podprsenku, a ne pro nic za nic, ale protože zhubla? Jenže když napíše, že je v zahraničí a zhubla, Vova si pomyslí, že chudinka nemá co jíst… Po sáhodlouhém přemýšlení poslala jednoduše: „Žiju. Co ty?”
Žiju, a co ty. Odteď Vika pořád sledovala, kdy se konečně objeví online a odpoví jí. Neměla pochyb, napodruhé napíše něco jízlivého. Ale ona není včerejší a je připravená. Prodat babiččinu garsonku, to tak! Mikrovlnka – na víc se nezmůžeš, pitomče!
Až večer si všimla, že je Vova online. A dokonce si přečetl její zprávu. Přečetl, ale neodpověděl. Adriana uvařila jakési výjimečně dobré a výjimečně tučné jídlo ze slovenské kuchyně, vždyť slíbila, že na stravování uprchlice odteď dohlédne, ale Vika ani nepřišla na večeři, usnula za stolem s telefonem v ruce.
Hajzl, ty seš, Vovo, takovej hajzl.
A další den, když se v nové podprsence rozšafně prochází kolem vesnické školky, najednou se zastaví a zamyslí se – ne nad tím, že s Vovou taky mohli mít děti, ale nad tím, že ona přece může mít dítě i teď, třeba hned s tamtím balíkem, co mu chcípl traktor, a teď se na ni směje od ucha k uchu a mává. A co by ne?
Vika se mimoděk taky směje a taky mává – levou rukou. V pravé drží před očima telefon: Vovo, odpovíš už konečně? Máš kouska citu v těle? A v tu chvíli odtrhne pohled od obrazovky, zvedne oči a zamyslí se: proč si nedám chvíli pokoj? Mají snad vojáci v první linii čas na chatování?
A spokojeně se vrací domů. A večer sedí a přemýšlí o tom, že vždycky nesnášela knížky, ale teď by si něco přečetla, kdyby si to něco vzala z Kyjeva a kdyby to něco v Kyjevě měla. Ale ne: přetáčí myšlenky zpátky, potom dopředu, takže: je na Slovensku, knížky nemá a ani je nemůže mít…
A když si jen tak sedí a trápí se, že nemá knížku, a váhá, jestli jít na večeři (když nepůjdu, tak mi i tahle podprsenka bude časem prd platná, když půjdu, tak se prd pochlubím Vovovi, že jsem bez něj zhubla), píše Vova: „Ahoj! Jak se máš?”
Vika nemyslí na to, že neodpověděl na její otázku a že už mu psala – proč ho zbytečně prudit? Prostě píše, jak to je: „Myslela jsem, že na mě kašleš.“ „Nezapomněl jsem,“ odpovídá hned Vova. „Bojujeme. Nebyl čas psát.“
Sakra, přemýšlí Vika, sakra! A já mám asi opravdu dar jasnozřivosti, nebo jak se tomu říká. Už nemyslí na Vovu, na byt, který možná už rozmlátila nepřátelská raketa – je to jedno. Nemyslí ani na mikrovlnku a děti, které nemá.
Vika leží a představuje si, jak ta zkurvená Moskva mizí v plamenech, když má ten dar – jak se tomu říká – jasnovidectví? – tak si musí všechno představit do nejmenších podrobností. Přesně tak, do detailu, dokonce i tu babču, co vyskočila z pátého patra hořícího domu, jenže kvůli větvím stromů dole se nezabila hned, ale ještě dlouho a bolestivě umírala na asfaltu před barákem. Té jí bylo líto, ale po ní zemřelo ještě deset tisíc osm set dvacet tři dalších lidí, tak nač litovat tu starou ruskou rašistku?
Deset tisíc osm set dvacet čtyři, deset tisíc osm set dvacet pět, deset tisíc osm set dvacet šest…
Verden an der Aller, Německo
Září 2022