Ptal se Radko Mokryk
Zdá se, že jen málokdo se vyzná v ukrajinské literatuře tak všestranně, jako mladá spisovatelka Anastasija Levkova. Nasťa, absolventka Kyjevo-mohyljanské akademie, řadu let pracovala jako art-ředitelka nejúspěšnějšího ukrajinského řetězce knihkupectví Je. Dnes je náměstkyní ředitele nového Ukrajinského institutu knihy. Není ale jenom „úřednice přes knihy“ – na jaře na Ukrajině vyšla její první vlastní kniha Středoškolačka. Vysokoškolačka (Staršoklasnycja. Peršokursnycja, 2016). Spisovatelka se také věnuje tématu krymských Tatarů – na krymskotatarském rádiu Hajat vede vlastní literární pořad. Aby toho nebylo málo, před rokem ji za její práci v oblasti ukrajinsko-francouzských kulturních vztahů francouzské ministerstvo kultury vyznamenalo Řádem umění a literatury. Dnes se Nasťa věnuje především práci v Institutu knihy v Kyjevě.
Sedíme na místě, které je pro ukrajinskou „bohému“ bez nadsázky kultovní – ve lvovské galerii Dzyga. Objednáme si čaj a Nasťa na chvíli odloží notebook, abychom si popovídali o tom, jak dnes vypadá ukrajinská literatura.
V jakém stavu se obecně vzato nachází ukrajinská literatura a knižní trh?
Oficiální statistika říká, že celkový počet titulů, které na Ukrajině vycházejí, se stejně jako celkový počet vytištěných knih v porovnání s obdobím před Majdanem nezvýšil, tyto statistiky ale zahrnují i různé brožury, metodické knihy, příručky a podobně. Čtenář, který se zastaví v knihkupectví s ukrajinskými knihami, si všimne, že ukrajinský knižní trh je dnes mnohem živější a pestřejší a výběr témat je v porovnání s rokem 2014 mnohem širší. Kdybychom měli mluvit konkrétně o knihách v ukrajinštině, lze říci, že počet titulů i náklady výrazně vzrostly: v prvním pololetí 2016 se počet titulů zvýšil o 11 % a náklady v porovnání s rokem 2015 stouply dokonce o 77 %. Mnohem víc se překládá – zvlášť světové bestsellery se překládají a vydávají poměrně rychle. Zlepšila se i úprava knih: už dříve sice v Ukrajině pracovali ilustrátoři světové úrovně, ale většinou se věnovali dětské literatuře – dnes je vydavatelé zapojují i do práce na knihách pro dospělé, snaží se vydávat hezké a efektní knihy.
Dá se na tom ale vydělat? Je to ziskové podnikání?
To je složitá otázka, protože neexistují ověřená čísla. Žádné nakladatelství tyto údaje nepublikuje a ani je nikomu neprozrazuje. Myslím, že celá řada nakladatelství funguje buď díky státním dotacím nebo díky grantům od jiných organizací, nebo je jejich majitelé financují podnikáním v jiném oboru. Na druhou stranu v Ukrajině vycházejí i knihy, které se prodávají v počtu stovek tisíc. Jsem si ale jistá, že jen málokterý ukrajinský autor se dokáže prodejem svých knih uživit. Jak jednou řekla Oksana Zabužko – pokud si ukrajinský spisovatel dokáže vydělat na chleba s máslem, tak ta vrstva másla bude velmi tenká. To ale není nějaké ukrajinské specifikum, i v takových zemích jako je Velká Británie nebo Francie se jen málokterý spisovatel může pochlubit tím, že by na svých knihách slušně vydělával.
O čem píšou dnešní ukrajinští spisovatelé? Co si stojí za to přečíst?
V ukrajinské literatuře je velmi výrazné téma paměti na pozadí dějin. Zabývají se jím mimo jiné Natalka Sňadanko nebo Jurij Vynnyčuk. Sofije Andruchovyč o tom napsala knihu Felix Austria (Feliks Avstrija, 2014), která nedávno vyšla i česky. S tématem paměti pracuje i non-fiction – třeba historická monografie Oksany Kis Ukrajinky v Gulagu: přežít znamená zvítězit (Ukrajinky v GULAGu: vyžyty značyť peremohty, 2017). Rozvíjí se i ukrajinská reportáž, sice ne tak rychle, jak bychom si přáli, ale přesto už můžeme jmenovat několik ukrajinských autorů, kteří se tomuto žánru věnují (v listopadu minulého roku proběhl večer ukrajinské reportáže i v pražské Knihovně Václava Havla, své texty tu prezentovali Les Belej a Olesja Jaremčuk – R.M.). Příznačné podle mne je, že se rozvíjí ukrajinská non-fiction, která není spjata výhradně s ukrajinskými tématy – objevují se u nás knihy, které lze překládat do cizích jazyků, protože jsou zajímavé i pro zahraničního čtenáře, třeba kniha Rostyslava Semkiva Jak psali klasikové (Jak pysaly klasyky, 2016) o metodách psaní nejznámějších světových autorů, nebo kniha Volodymyra Jermolenka Dalecí blízcí (Daleki blyzki, 2015) o světoznámých filozofech a o tom, jak jejich životní příběhy ovlivnily jejich filozofii. Ještě před několika lety patřila většina dětských knih do sféry beletrie, dnes ale už máme i hodně non-fiction knih pro děti.
Ukrajinská paměť v literatuře – jaká je? Vyrovnávají se Ukrajinci s traumaty minulosti nebo naopak vytvářejí nové hrdinské mýty? Běžný čtenář si při slovech „historická paměť na Ukrajině“ asi vybaví ukrajinský pravicový radikalismus a postavu Stepana Bandery, anebo tragické události Hladomoru v letech 1932–33…
Obě tato témata tady stále jsou, jak traumatické zážitky, tak i to, čemu říkáš pravicový radikalismus. Já bych ale použila pojem „osvobozenecký boj“. Nejedná se totiž jen o Banderu nebo UPA (Ukrajinská povstalecká armáda – partyzánské hnutí během 2. světové války rozšířené primárně na západní Ukrajině – R.M.), ale třeba i o povstání v regionu Cholodného Jaru ve 20. letech 20. století. Je to přirozené, jelikož tyto události byly dlouhou dobu zamlčovány, ale dříve nebo později se musely dostat na povrch.
Nový hrdinský mýtus? To je složitá otázka. Ano i ne. Na jednu stranu existují velmi populární romány, kde jsou ukrajinské dějiny heroizovány, třeba Černý Havran (Čornyj voron, 2009) od Vasyla Škljara. K tomu bych přidala i ryze historické práce, jež bez zbytečného patosu poukazují na to, že Ukrajinci zdaleka ne vždy byli jenom oběťmi, ale dokázali svá práva i bránit, jako například populárně naučná kniha Volodymyra Tyliščaka 1930. USSR. Povstání (1930. U.S.R.R. Povstannja, 2016). Na druhou stranu podobná témata přestala být „polarizující“. Tyto póly již nejsou nijak výrazné – paleta historických témat, o kterých ukrajinští spisovatelé píší, je čím tím dál pestřejší a lidi podobná tematika zajímá čím dál tím víc. Tanja Maljarčuk třeba napsala román Zapomnění (Zabuttja, 2016) o Vjačeslavu Lypynském, mezi laiky dosud málo známém, Viktorija Amelina napsala Dům pro Doma (Dim dlja Doma, 2017) o sovětském období ve Lvově a Marianna Kijanovská vydala sbírku básní Babí Jar. Hlasy (Babyn Jar. Holosamy, 2017) o Babím Jaru, rokli u Kyjeva, kde v roce 1941 nacisté popravili desítky tisíc Židů. Neměli bychom zapomenout ani na dramatická díla. Dnešní ukrajinská dramatika je velice výrazná a pestrá. V první řadě to je Pavlo Arje. Nejzajímavější jsou z jeho děl asi Babka Prisja (Baba Prisja, 2010) o dnešním Černobylu a Sláva hrdinům (Slava herojam, 2012) o dvou starých lidech v jednom nemocničním pokoji – jeden bojoval v UPA, druhý je bývalý rudoarmějec). Samozřejmě že ve spoustě textů se mluví i o traumatech, o Hladomoru, o holokaustu a o jejich obětech. Samotné vnímání se již mění, je mnohem hlubší. Černobílé vidění světa už dnes má spíš špatný zvuk. Převládá naopak tendence ukazovat svět se vší jeho komplikovaností a rozpory. Autoři se ale věnují i moderním dějinám – na mysli mám cyklus započatý reportážemi Lese Beleje Divoká devadesátá (Lichije devjanosti. Ljubov i nenavysť v Užhorodi, 2014) o 90. letech v Užhorodu. Následovaly obdobné knihy o Dnipru, Sumách a Ivano-Frankivsku a chystají se i knihy i o jiných městech.
Myroslav LajukObecně můžeme mluvit o určité základní tendenci, která se netýká jenom literatury: ukrajinská společnost dospívá.
Kromě traumatických historických zkušeností to ale Ukrajina nemá jednoduché ani dnes. Válka s Ruskem ovlivnila snad všechny oblasti života na Ukrajině. Jak je tomu v literatuře?
Válka je v literatuře bezpochyby přítomná. Už během prvních let války vznikly knihy jako filmová povídka Bohdana Žoldaka Ukrové (Ukry, 2015), romány Jevhena Položije Ilovajsk (2015) a Vladyslava Ivčenka 2014 (2015). Vycházela i poezie: třeba Básně z války (Virši z vijny, 2014) Boryse Humeňuka. Vznikaly také dětské knihy, které se dětem snažily symbolicky vysvětlit, co se v zemi děje – například kniha Romana Romanyšyna a Аndrije Lesiva Válka, která změnila Rondo (Vijna, ščo zminyla Rondo, 2015). Na začátku války se říkalo, že skutečně kvalitní texty o válce vzniknou až později, s odstupem času. Hodně čtenářů čekalo na „ukrajinského Remarqua“. V roce 2017 se objevil nový román Serhije Žadana Ústav (Internat, 2017) o válce na Donbasu. Stěžejní knihou, i když nejde o román, se stal Bod nula (Točka nul, 2017) Artema Čecha, jedná se o sbírku esejů spisovatele, který skoro rok bojoval na Donbasu jako voják ukrajinské armády. Máme i knihy, v nichž je válka přítomna nepřímo – sbírka novel Kateryny Kalytko Země ztracených aneb Malé strašidelné pohádky (Zemlja Zahublenych, abo Maleňki strašni kazky, 2017), za kterou loni získala cenu Josepha Conrada i cenu za nejlepší knihu roku BBC. Důležitá je také kniha ruskojazyčného autora z Doněcku, Volodymyra Rafijenka, Dlouhé časy (Dolgota dněj, 2017).
Válka na východě země přišla po okupaci Krymu, v jejímž důsledku uprchla do kontinentální části Ukrajiny značná část krymských Tatarů. Většina Ukrajinců se teprve tehdy začala seznamovat s jejich kulturou. Jak toto seznamování probíhá a co víme o jejich literatuře?
Vycházejí knihy o krymských Tatarech, ale i o Krymu jako takovém. Konkrétně o samotné anexi vyšla kniha Tarase Berezovce Anexe; Ostrov Krym (Aneksija; Ostriv Krym, 2015), důležitá je i publikace Gulnary Bekirové Půlstoletí odporu: krymští Tataři od vyhnanství k návratu 1941–1991 (Pivstolittja oporu: krymski tatary vid vyhnannja do povernennja 1941–1991, 2017) nebo životopis Mustafy Džemileva Nezlomný (Nezlamnyj, 2017), vyšly i ukrajinské překlady krymskotatarských lidových pohádek. O jejich literatuře toho ale dodnes bohužel moc nevíme.
Krásná literatura ukrajinských autorů o anexi Krymu fakticky mlčí. Čekáme teď na básnickou sbírku Svitlany Povaljajevy Po Krymu, chtělo by to ale i nějakou prózu. Důležitá je už zmíněná kniha Kateryny Kalytko (téma Krymu tu zaznívá jako jakási ozvěna, není hlavní, ale prostupuje celou knihou). Jeden z kritiků o ní výstižně napsal, že tato kniha „ukazuje ukrajinské literatuře její vlastní nové, doposud neznámé možnosti“. Vyšlo několik knih krymskotatarských autorů – Abljaziza Velijeva nebo Sijary Medžidové, ale ve velmi malém nákladu, takže na kontinentální Ukrajině jsou prakticky nedostupné. Přesto ale téma Krymu není v ukrajinské literatuře zastoupeno tak, jak by mělo být. Bohužel, krásná literatura, ať už krymskotatarská nebo Krymu se tak či jinak týkající, dnes s ohledem na řadu objektivních okolností patří k nejméně rozvinutým oblastem kultury.
Nějaký dialog mezi Ukrajinou a krymskými Tatary v kulturní rovině ale funguje?
Jasně, o tom není pochyb. Výrazně tomu napomáhá práce historiků, občanských aktivistů a novinářů. Po anexi se téma krymských Tatarů dostalo na povrch, dozvěděli jsme se toho o sobě navzájem opravdu hodně. Koná se spousta akcí věnovaných krymskotatarské kultuře, dějinám, píší se články, které boří mýty o krymských Tatarech a o Krymu obecně (a že jich bylo opravdu hodně!). Existují i média, která se zabývají jen krymskými tématy (třeba součást Rádia Svoboda – web Krym.Realii, nebo rádio Hajat). Ačkoliv mluvíme o literatuře, připomněla bych i kinematografii. Příznačná je tu postava Achtema Sejtablajeva, krymského Tatara, který se sám identifikuje jako ukrajinský a krymskotatarský filmový režisér. Natočil filmy o kapitolách z krymskotatarských dějin Chajtarma (2013) – o deportaci krymských Tatarů – a Cizí modlitba (Čuža molytva, 2017) o krymskotatarské dívce Sajde Arifové, která za 2. světové války zachránila 88 židovských dětí. Sám navíc hrál ve filmech, které jsou zajímavé z hlediska ukrajinských dějin: Mamaj (2003) a Bohdan-Zynovij Chmelnyckyj (2006). Nedávno se v ukrajinských kinech objevil jeho další film Kyborgové (Kiborhy, 2017) o obraně doněckého letiště. Teď točí další film, Zachar Berkut, tentokrát podle románu Ivana Franka. Podle mě to dokazuje, že dialog s krymskými Tatary opravdu funguje. A není to nijak ojedinělý případ – stejně tak spolupracují i historikové, kteří píší o stejných tématech a vystupují na společných akcích.
Nezbytná banalita na konec – máš pocit, že se po Majdanu ukrajinská literatura (a tím nemyslím jenom spisovatele, ale i vydavatelství a trh obecně) vyvíjí správným směrem?
Rozhodně máme důvody k optimismu, trh se vyvíjí. Jsem přesvědčena, že v budoucnosti se ukrajinští nakladatelé začnou více soustředit na práci se zákazníky a nejenom na samotné knihy, že budou používat více marketingových strategií. Zatím můžeme říct, že velkým problémem je nedostatečný počet knihkupectví – v některých městečkách nejsou vůbec. To brání ukrajinskému knižnímu trhu, aby se dostal na kvalitativně vyšší úroveň. Trochu tu pomáhá online prodej, kamenná knihkupectví ale nahradit nedokáže. To je obecný světový trend, prodeje na internetu jsou podstatně vyšší skoro všude. Pokud bude tento problém vyřešen na úrovni zákona, třeba pobídkami pro podnikatele, aby otevírali nová knihkupectví, mohli by ukrajinští nakladatelé vydávat ještě více knih. Mimochodem, zákaz dovozu knih z Ruska se ukázal jako účinný nástroj – do roku 2016 byl ukrajinský trh ruskými knihami přeplněn. Teď je nahrazuje ukrajinská produkce. V nejbližší době můžeme očekávat, že poroste kvalita propagace a reklamy ukrajinské literatury v zahraničí. Plánuje se ukrajinská účast na řadě mezinárodních knižních veletrhů i podpora pro zahraniční nakladatele na překlady a vydávání ukrajinské literatury. Stejně tak se počítá s rozmanitými osvětovými projekty. Takové plány má přinejmenším nově zřízený Ukrajinský institut knihy. Bohužel se tato instituce ještě musí poprat s nejrůznějšími byrokratickými překážkami a normativními akty, které vymezují pole její činnosti, proto zatím nemůže fungovat naplno. Až se vyřeší tento problém, Institut určitě dokáže na ukrajinský knižní trh přinést hodně pozitivních změn.