Nikdy jsem s komunikací neměla problémy. V Rakousku používám němčinu (anebo něco, co němčinu alespoň trochu připomíná); v zahraničí hovořím anglicky, protože lidé angličtinu celkem ovládají. Když nic z toho nefunguje, zkusím francouzštinu nebo prostě doufám, že mi moje základní znalost latiny zázračně pomůže porozumět jiným románským jazykům. Dokonce i když se nějaký problém vyskytne, vlastně to žádný problém není: prostřednictvím komunikace vždy dokážu najít cestu k porozumění. Ale teprve když jsem si vybrala město Vanadzor v neskutečně krásné Arménii jako destinaci pro svou stáž v European Voluntary Service, pochopila jsem natvrdo jednu věc. Občas jsou jediným způsobem komunikace ruce, nohy a zvláštní grimasy. Musela jsem ale očekávat něco podobného, když jsem odjela do postsovětského státu, aniž bych uměla rusky. Stejně to ale bylo velké překvapení. Jakmile jsem zanechala Jerevanské letiště za sebou, octla jsem se mezi slovy a větami psanými cyrilicí a ještě jakýmsi dalším jazykem, který mi připomínal rozházené špagety. Vítejte v arménštině. Spoiler: v mém životě to znamenalo spoustu zmatků. FAKT HODNĚ.
