Do vlasů se ukládá uzená vůně, tak jako zimní květy lisované mezi stranami stlačenými tíhou starých slov. Přičichávám k těm vůním a snažím se je určit a zařadit. Spálené listí, vůně meruněk loňského léta a černý čaj. Sousedé pálí něco na zahradě. Je to zuhelnatělá společná historie. Rusko přilévá černý olej do ohně a usmívá se, že přeci pomáhá s hašením. Nekončící utkání.
Dvě země začínající prvním písmenem abecedy, které nesousedí pouze v seznamu států, ale i ve skutečnosti. Za zatlučenými okny žijí dospělé děti s okoralou kůží, které si spolu kdysi hrály. Ale kdo ví, kdy se zase setkají. Překročení hranice je díky napjaté politické situaci nemožné. Jedná se o dva jihokavkazské státy – Arménii a Ázerbájdžán.
Vyplazené jazyky
Arménština je indoevropský jazyk, který tvoří samostatnou jazykovou větev. Zapisuje se abecedou, již vymyslel v pátém století arménský učenec Mesrop Maštoc. Na první pohled působí jako shluky písmen. Například název Arménie v arménštině – tedy “Հայաստան” (vyslovované „hajastan“) se mi zprvu na pohled jevilo jako „wjwuunwu“. Stan je perské slovo pro stát a Haja odkazuje na Hajka – legendárního arménského patriarchu a prapravnuka biblického Noema.
Arménština se dělí na východní a západní dialekt. Východním dialektem se mluví v současné Arménii, západní dialekt je jazykem arménské diaspory, kterým mluvili například Arméni na území dnešního Turecka, kde žili až do arménské genocidy (1915–1918).
Oproti tomu ázerbájdžánština je jazykem turkickým, úzce spjatým s turečtinou a stejně jako ona používá k zápisu modifikovanou latinku. Mluví se jí převážně v Ázerbájdžánu a severním Íránu a až do roku 1929 používala k zápisu perskou verzi arabského písma, potom ale Sovětský svaz Ázerbájdžánce podpořil v přechodu na latinku, od čehož si sliboval sekularizaci obyvatelstva. Deset let na to se přitvrdilo a Stalin nařídil znovu změnit abecedu, tentokrát na azbuku. To mělo pro změnu napomoci oslabení vazeb s Tureckem. Turci a Ázerbájdžánci si vzájemně rozumí a považují se za bratry. Ázerbájdžánština zní jako zpívaná turečtina, má svou specifickou stoupavě-klesavou melodii. Ázerbájdžánci přinejmenším pasivně rozumí turecky i rusky, sledují totiž tureckou a ruskou televizi. Stejně jako v Arménii mají možnost chodit do ruskojazyčných škol a vyrůstají v podstatě v bilingvním prostředí. Ruská slova se v každodenní řeči usadila tak hluboce, že lidé mnohá původní slova zapomínají. Ázerbájdžánský kamarád žijící v Tbilisi s íránským Ázerem se mi svěřil, že až teprve teď ho jeho spolubydlící učí ta správná, původní slova a on se tak zbavuje těch ruských, jako „vobše“ (vůbec) nebo „palatka“ (stan). Jednou z prvních věcí, kterých jsem si všimla na ázerbájdžánských výkladních skříních bylo to, že používají například ruské slovo pro bundu: „kurtka”, a také že vytvářejí množné číslo „kurtkalar” s příponou -lar užívanou v ázerbájdžánštině pro tvorbu množného čísla. Podobný proces vidíme v případě slova „kalgotkalar“ (punčocháče). Přítomnost mnoha ruských slov v každodenní řeči návštěvník postřehne v obou zemích.
Arménie je vnitrozemským státem, stejně jako Česko nemá přístup k moři. Ázerbájdžán je překvapivě také vnitrozemským státem, jelikož Kaspické moře je pouhým jezerem. Arménie je ale jakýmsi poloostrovem, plovoucím v nepřátelském území, jelikož pouze šestina jejích hranic sousedí s Gruzií a Íránem, kde jsou funkční hraniční přechody. Necelých tisíc kilometrů hranic sdílí s Ázerbájdžánem a jeho exklávou Nachičevanem a dalších tři sta kilometrů střežených a zapečetěných hranic s Tureckem, hlídaných ruskými vojáky.
Ázerbájdžánské Potěmkinovy zdi
Pokud chcete navštívit jeden z těchto dvou států, musíte se tam vydat přes Gruzii a na hranicích zodpovídat všetečné otázky celníků o účelu návštěvy znepřátelené země.
Otupující vlezlá sladkost baklavy z vysokohorské vesnice Šeki, pozlátko upravených bulvárů a ozdobných zdí, v nichž se jako ořechy, utopené v lepkavém cukru s vůní kardamomu, ukrývají obyčejná lidská obydlí, to jsou mé ještě stále čerstvé zážitky z třítýdenní cesty po Ázerbájdžánu. Sladká lákadla turistických atrakcí jako petroglyfy – kamenné rytiny zvířat a lidí ze starší doby kamenné v gobustánském národním parku na jih od hlavního města Baku – ukrývají ozdobné zdi. Příjezdové cesty k památkám často obklopují dekorativní pískovcové hradby. Ozdobné zdi s ornamenty nebo pseudostředověkým cimbuřím jsou oblíbenými dominantami měst, kterým dodávají zdánlivou vznešenost. To ale jenom tehdy, pokud krajinou rychle projíždíte taxíkem. Při pozorném pohledu vykukují z falešného pískovce drolící se kuličky polystyrénu. Jsou to jen Potěmkinovy vesnice, které slouží jako kulisy blahobytu, za ornamenty se ale skrývá pravý, ošuntělý a nijak výstavní život obyčejných lidí. Hromady cihel a lidé žijící v rozestavěných domech. A vyprahlá kamenitá zasolená zem, ze které vyrůstají pouze ropné pumpy, sosající černé zlato. O ropě se zmiňuje už Marco Polo a veškeré bohatství země se pojí s touto žádanou surovinou. Ázerbájdžán patří mezi první země světa, které začaly s vývojem petrochemického průmyslu. V současné době je v produkci ropy 23. na světě. Státní petrochemický podnik také nechal postavit projekt století – ropovod vedoucí z Baku přes Tbilisi do tureckého přístavu Ceyhan. Tento ropovod si zahrál ve filmu o Jamesi Bondovi Jeden svět nestačí (1999) a Ázerbájdžánci jedno z ropných polí podle agenta 007 dokonce pomenovali. Spousta ropných peněz se však vynakládá na uctění památky bývalého a současného prezidenta.
Ropa teče do kapes mocných, aby se proměnila v prostorné nablýskané podchody, obložené bělostným kamenem. Přemýšlím, k čemu tyto zbytečné prostory bez identity, naprostá ne-místa, jak je nazývá antropolog Marc Augé, vlastně jsou. Člověk tu není člověkem a prostor není nijak spojen s prožíváním, ale je pouze tranzitním bodem. Letiště, nádraží, obchodní domy, dálnice. Zdá se mi ale, že v této zemi mají ještě hlubší význam: jsou výkladní skříní, ve které se ukazuje blahobyt a která oslavuje moc.
Kult Hejdara Alijeva
Vybavuje se mi panovník z Exupéryho citadely, který vysvětluje, že lidé musí trpět, aby dozráli. Vzpomíná na hlupáka, jenž ho přišel žádat: „Zbav nás svého útlaku a staneme se většími. Věděl jsem však, že by tím především ztratili vědomí určité tváře, a tím, že by ji přestali milovat, i vědomí sebe samých, a proto jsem se rozhodl obohatit je o tu lásku i proti jejich vůli.” Vědomí určité tváře rozhodně v Ázerbájdžánu neztratíte. U každého vjezdu do města se tyčí billboard s tváří bývalého prezidenta Hejdara Alijeva, jehož syn Ilham je současnou hlavou státu. Po smrti svého otce začal jeho kult osobnosti ještě více posilovat. Ze silnice na vás shlíží úsměv Hejdara Alijeva, Hejdar Alijev a čajové plantáže, Hejdar Alijev a významná památka, ropovod a nejčastěji vlající vlajka. Ty jsou ještě doplněny ozdobným obloukem či parčíkem, někdy s jeho sochou. Po celém Ázerbájdžánu je více než šedesát Center Hejdara Alijeva, oslavujících jeho život a kariéru.
Centrum Hejdara Alijeva v Baku je nejokázalejší. Je dílem slavné současné architektky Zahy Hadid iráckého původu. Ladné, plynulé křivky se jemně zvedají z náměstí a tvarují nejen budovu, ale celý veřejný prostor. I přes své monumentální rozměry na něm nenajdeme žádný pravý úhel. Uvnitř skrývá kulturní a konferenční centrum, muzeum a knihovnu. V Baku tvrdili, že tvar budovy vychází z podpisu Hejdara Alijeva, ale oficiální informace to nezmiňují. Fluidní forma budovy vychází z přírodní topografie krajiny a obaluje rozličné funkce centra. Nachází se na prospektu Hejdara Alijeva, vedoucího z letiště Hejdara Alijeva a stává se tak dominantou, kterou by měl návštěvník vidět po příjezdu do Baku jako první.
Toto impozantní dílo sledují sovětské paneláky, jakoby zapomenuté okolo. Na místě, kde se nyní centrum nachází, původně stály také takové domy. Bělostná budova svým hávem nevěsty skrývá temné tajemství. Zpráva o dopadech urbanistického vývoje Baku upozorňuje na nekalé praktiky vlády, která usilovala o nelegální a násilné vystěhování původních obyvatel bez náležitých kompenzací. Zahnali obyvatele do úzkých tím, že jim odpojili elektřinu, vodu i plyn. Tímto způsobem úřady vyklidily 250 bytů, které stály novému emblému města v cestě. A to není jediný šrám na krásné tváři této budovy. V roce 2010, kdy byl projekt ve výstavbě, odhalil celosvětový odborový svaz stavebních dělníků BWI jeden z největších případů obchodování s lidmi v Evropě. Migrujícím dělníkům z Bosny a Srbska zabavili cestovní pasy a donutili je, aby pracovali v Baku za otřesných podmínek, vystaveni fyzickému a psychickému násilí. Výplaty se nejprve opožďovaly a zmenšovaly, až přestaly být vypláceny docela.
Korupce je jako osnova, do které jsou vetkávány vzory kavkazských koberců této postsovětské země. Baku nenasytně požírá ropné peníze a všudypřítomné jeřáby ukazují na to, že město dál poroste.
Náhorní Karabach – popel v černé zahraděKorupce a nežádoucí novináři
Ještě jsem ani nepřijala žádost o přátelství na facebooku od svého ázerbajdžánského hostitele, který prožil několik let v Česku, ale už mi projíždí veřejné posty hluboko do historie. Pozastavuje se nad fotografií z akce před ázerbájdžánským velvyslanectvím v Praze na podporu Chadídži Ismailové a zamrzá mu úsměv na rtech. „Ty ji znáš? Ona je proti naší vládě, proti našemu prezidentovi…”
Chadídža Ismailová je investigativní žurnalistka, která vynesla na povrch důkazy o mnoha případech zkorumpovaného podnikání, do nichž jsou zapojeni i rodinní příslušníci prezidenta Ilhama Alijeva. Upozornila například na případ výstavby Křišťálové haly v Baku, nového koncertního prostoru pro soutěž Eurovision v roce 2012. V této ohromné stavbě za 134 miliónů dolarů má skrytý podíl prezidentská rodina, a to skrze skryté vlastnictví firmy Azenco, která je zapsaná na adrese ženy prezidenta. Když Ismailová napsala článek o tom, jak si prezidentská rodina nadívá kapsy ze státního rozpočtu, úřady ji pod záminkou spáchání trestného činu uvěznily a ona strávila rok a půl ve vězení, načež ji díky mezinárodní podpoře propustili.
V Ázerbájdžánu ale novinářku potrestali pětiletým zákazem cestování, takže si ani nemohla osobně převzít prestižní novinářskou cenu, kterou získala. O zrušení zákazu naposledy neúspěšně žádala v říjnu 2017. Její bankovní účet je zmrazený a ona sama čelí lživým pomluvám a obtěžování – pravděpodobně na objednávku státu.
Dalšího z investigativních novinářů, Afgana Mukhtarliho, odsoudili v Ázerbájdžánu k šesti letům vězení. V současné době je ve vězení třináct ázerbájdžánských novinářů a dalších patnáct má zákaz vycestování ze země.
Z uzlů každodenních zážitků vážu koberec vzpomínek. Barvy příze se mění podle počasí a jednotlivých lidských příběhů. Ale korupce je vzor, kterým je hustě protkán politický i veřejný prostor na obou stranách hranice. Ázerbajdžán je v indexu vnímání korupce Transparency International na 123. místě, Arménii mezi 180 zeměmi najdeme na 113. místě, což není o mnoho lepší. Na žebříčku světové svobody (World Freedom Index) Reportérů bez hranic z roku 2017 ale Ázerbájdžán zaujímá velmi špatné 162. místo ze 180 zemí, zatímco Arménie je na 79. místě.
Obdobný případ korupce, do níž byli zapojeni vysocí úředníci, se odehrál také v Arménii. Při prošetřování případu podvodu, kterého se bývalý arménský generální prokurátor dopustil na ruském podnikateli, odhalila Marina Poghosyan z neziskové organizace Veles praní špinavých peněz. Krycí společnost manželky prokurátora nakoupila pozemky v prestižní lokalitě v centru Jerevanu pod cenou a následně je postoupila ruskému podnikateli i přesto, že nákup pozemků cizinci je v Arménii protiústavní. Jedinou odpovědí na tento případ bylo nezákonné odposlouchávání a následný pokus zastrašit lidskoprávní aktivistku Poghosyan křivým obviněním. V tom se přístup ani jednoho ze států nemění.
Duch nepřátelství
Nemění se ani setrvalé napětí mezi oběma zeměmi. Na jedné straně vládne protiarménská nálada a na druhé protiázerbájdžánská. Od rozpadu Sovětského svazu probíhá spor o de facto nezávislé území Náhorního Karabachu, které je oficiálně součástí Ázerbájdžánu. V roce 1994 bylo po šesti letech bojů uzavřeno příměří, které konflikt zmrazilo, avšak na styčných liniích vojsk je střelba téměř na denním pořádku a v roce 2016 tam proběhla čtyřdenní válka.
Cestou přes vyprahlou step poblíž frontové linie na hranicích Karabachu jsme dělali společnost řidiči kamionu, který nám na prašné výmolové cestě vyprávěl, jak musel opustit vlastní dům v Karabachu. Teď žije na druhé straně a přes hranici pozoruje, jak se budova, ve které vyrůstal, rozpadá a nemůže se ani jít podívat na místo, kde jsou pochováni jeho předci. Jeho modré oči hleděly kamsi do minulosti. Řidič vzpomínal na své sousedy a řekl: „Hodně jsme si toho pověděli… a protože cesta je daleká, ještě hodně si toho povíme…” Nemyslel pouze nás, v jeho řeči byla cítit nostalgie po ztracených přátelstvích rozdělených ostnatým drátem.
I podle studie Caucasus Barometer od Caucasus Research Resource Center si Ázerbájdžánci, kteří bydleli spolu s Armény a mají zkušenost soužití stále v živé paměti, dokáží představit, že by se v případě ukončení konfliktu mohli navrátit a žít opět vedle sebe. Zvláště ti z pohraničních oblastí i navzdory tři desetiletí trvajícímu konfliktu udržují přeshraniční kontakty. Nezapomněli, co je pojí: počínaje společnou historií, přes společné kulturní vzorce a tradice, hudbu až po sdílené morální hodnoty a zájmy.
Státní propaganda na obou stranách utvrzuje obyvatele obou států ve vzájemné nevraživosti. Běžní lidé dostávají zkreslené informace z médií. Mnoho Ázerbájdžánců, se kterými jsem si cestou povídala, zmiňovalo, že v televizi slyšeli, že je v Arménii hlad a že tam lidé, trpí chudobou, strádají a pomalu vymírají. Ve skutečnosti je přírůstek obyvatelstva v Arménii jen o něco nižší než v Ázerbájdžánu. Když jsem jim řekla, že to v Arménii nevypadá o nic hůř než v běžné ázerbájdžánské vesnici, přiznali se, že to tak trochu tušili.
Zato mladí, kteří nemají se svými sousedy žádnou přímou zkušenost, jsou mnohem podezřívavější a negativnější. Na obou stranách hranice jsem ale potkala i aktivní mladé lidi, kteří leckdy mají na druhé straně konfliktu přátele, jež potkali v zahraničí. Lidé v Ázerbájdžánu obecně označují za nepřítele arménský stát, který okupuje jejich území, jednotlivé Armény ale za své nepřátele nepovažují. Uvědomují si tedy, že nejde o konflikt etnický ani náboženský, ale o územní.
Kolikrát jsem cestou zapomněla, že nejsem v Arménii, na stopu jsem se bavila s lidmi rusky a slyšela jsem od nich se stejným podkresem z rozhrkaného rádia v Ladě Niva stejné názory, jako od Arménů. Na ubrusech v restauraci v Baku uvidíte stejné vzory v Jerevanu a na prostřených stolech na vás v obou zemích čeká stejná jogurtová polévka, lilek s ořechy a dolma. Nezbývá než doufat, že jednou oba národy zase usednou u společného stolu.