Arménie: země žijící ozvěnou dávné slávy

Prezident Sarksjan na státní návštěvě České republiky. Zdroj: http://www.hhk.am

Arménie je malá kavkazská země, nacházející se v podhůří biblické hory Ararat. Přesto, že se tato hora nachází na území jiného státu – Turecka, představuje pro Armény takřka mýtický národní symbol. Pokud se udělá hezké počasí a Ararat je dobře vidět, jsou obyvatelé hlavního města Jerevanu schopni si ráno zavolat, jen aby se navzájem na tento fakt upozornili.

Dnešní Arménie představuje jen malou část ze starověké říše, která se v dobách největší slávy v 4. století před naším letopočtem rozprostírala mezi Kaspickým a Černým mořem a zasahovala od oblastí Středozemního moře až do dnešního Íránu a Sýrie. Připomínky jejího tehdejšího vládce Tigrana Velikého můžete najít po celé zemi: poštovní známky, sochy, obrazy a v neposlední řadě je to i nejběžnější arménské jméno.

V dalších stoletích se Arménům už nevedlo tak dobře, jelikož byli pod neustálým tlakem výbojů sousedních říší a států. Nezávislý stát ztratili v 14. století. Poloha na hranicích mezi Ruským impériem, Osmanskou říší a Persií zanechala v kultuře Arménů i historii nesmazatelnou stopu. K obnově samostatného arménského státu došlo až v roce 1918, avšak již po dvou letech propukly boje s Tureckem a Sovětským Ruskem. V roce 1922 se Arménie stala součástí Sovětského svazu. Nezávislost opět získala až po rozpadu SSSR v roce 1991.

Serž Sarksjan ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev v roce 2012. Zdroj: Wikipedia Commons

Problémy si podávají dveře

Na počátku nové kapitoly své historie se země potýkala se spoustou problémů, zděděných především ze sovětských dob. V roce 1988 Arménii zasáhlo silné zemětřesení, při němž 25 tisíc lidí zemřelo a stovky tisíc se ocitly bez střechy nad hlavou. Přírodní katastrofa zničila jednu třetinu průmyslových kapacit a způsobila v zemi obrovské sociální a ekonomické problémy, jejichž pozůstatky můžeme na některých místech pozorovat dodnes. Ani ne o rok později propukl konflikt o Náhorní Karabach (Arméni oblast nazývají Arcach) mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který trvá dodnes a představuje jeden ze základních faktorů arménské kultury pojímání sebe sama.

Rozpad SSSR a přechod k vlastní správě země a tržní ekonomice Arménii uvrhly do chaosu. 90. léta byla v Arménii těžká, stejně jako ve všech postsovětských zemích. Budování státních institucí, divoká privatizace a pokus o přechod k demokratickým strukturám doplňovaly nelehké vztahy se sousedy a s Ruskem. Lidé dodnes vzpomínají, že pokud jste měli štěstí, tekla voda obden na pár hodin a masovou nezaměstnanost provázel nedostatek základních potravin. Arméni tehdy měli skutečně problém uživit svoje děti. V té době také odešlo nejvíc lidí do emigrace. Oproti 90. létům je tedy dnešek dobou hojnosti a dostatku.

Správa země se od poloviny 90. let dostala do rukou úzké privilegované vrstvy lidí, kteří spojují administrativní posty s byznysem. Důležitou roli tu hrají i rodinné vazby. Tito lidé mají rozhodující vliv na ekonomické aktivity země, z nichž nemalé procento končí na jejich zahraničních bankovních účtech.  Politickému systému dominuje vládní Republikánská strana Arménie, skutečná opozice je dnes marginální. Příkladem může být úprava arménské ústavy z roku 2015, která poloprezidentské zřízení s rozhodující úlohou prezidenta změnila na parlamentní republiku, v níž hlavní slovo patří premiérovi. Současnému prezidentovi Serži Sargsjanovi v dubnu letošního roku vyprší druhé volební období, po které může zastávat prezidentský úřad, a předpokládá se, že moc si  udrží právě díky funkci premiéra.

Připomínka výročí arménské genocidy u památníku v Jerevanu. Zdroj: Wikipedia Commons

Býti Arménem

Arménský nacionalismus okamžitě uhodí do očí. Nejde jenom o státní vlajky visící na každém rohu. Každý Armén je přesvědčen o výjimečnosti svého národa a všechno, co je domácí provenience, považuje za lepší než cokoliv zahraničního. Vlastenectví se občas dostává do extrémních poloh: někteří Arméni jsou schopni tvrdit, že chuť Coca-Coly je v Arménii nejlepší, protože se tu dělá z arménské voda, která je nejlepší na světě.

Vyhrocený nacionalismus má své kořeny ve školních učebnicích, jelikož mladým Arménům od první třídy vtloukají do hlavy představu o výlučném postavení jejich země ve světě. Souvisí to s frustrací z kulturní představy, že v dávné minulosti byla Arménie velikou a slavnou říší, kdežto dnešní stát představuje pouze chabý stín dřívější slávy. Prastarý národ, jenž jako jeden z prvních států světa oficiálně přijal křesťanství, dnes ale prakticky nikdo nezná.

Stav permanentního konfliktu s Ázerbájdžánem a neexistence diplomatických vztahů s Tureckem dělají z obou sousedních států úhlavní nepřátele Arménie. Představa, že na hranicích číhá 90 milionů nepřátel, kteří číhají na vhodný okamžik, „aby nás všechny pozabíjeli“, působí jako neutuchající zdroj posilování nacionalismu. Navíc vláda, využívající privilegovaný přístup ke sdělovacím prostředkům, nacionalismus podporuje a ukrývá tak korupci a liknavost ve fungování státního aparátu do hávu „vše pro válku“. V praxi to znamená rétoriku typu: nejdříve musíme vyřešit konflikt a až pak můžeme řešit takové drobnosti jako zákon o domácím násilí.

Důvodem nepřátelství s Tureckem je to, že odmítá uznat masové deportace a organizované zabíjení Arménů osmanskými úřady z roku 1915 za genocidu. Turecko trvá na tom, že ke smrti 1,5 miliónů Arménů došlo v důsledku první světové války. I přes zjevnou slepou uličku v roce 2009 došlo k historickému momentu. Prezident Sargsjan v tomto roce podepsal dohodu o znovunastolení diplomatických vztahů s Tureckem. Oteplení vztahů ovšem netrvalo dlouho a dohoda byla pod tlakem nacionalistů z obou stran odvolána. 

Jerevan. V pozadí hora Ararat. Zdroj: Tereza Soušková

Kult armády

Armáda jako instituce má v arménské společnosti zvláštní postavení. Život v permanentním válečném stavu, kdy každou chvíli můžou znovu propuknout boje, má obrovský vliv na myšlení celé země. Vynecháme-li patetické oslavy vojenských svátků, povinná vojenská služba je něco, co neodmyslitelně patří ke každému Arménovi. Armén je vnímán především jako voják, ten, který v případě války vezme do ruky zbraň a půjde bojovat za bezpečí své rodiny a vlasti. Na této představě nic nemění ani to, že se spousta mladých snaží vojně vyhnout a o jejich připravenosti či chuti jít do bojové vřavy se dá s úspěchem pochybovat.

Dlouhou dobu byla armáda institucí, k níž měli občané největší důvěru, předčila dokonce parlament, vládu i prezidenta. Moc se toho nezměnilo ani po čtyřdenní válce v dubnu 2016, kdy Ázerbájdžán překvapivě napadl oblast Náhorního Karabachu. Během bojů zemřel největší počet lidí od uzavření klidu zbraní v roce 1994 a na veřejnost se dostaly důkazy o mučení arménských zajatců a civilistů ázerbájdžánskými vojáky. Arménská veřejnost ze situace neobviňovala armádu, ale politické vedení země, které dopustilo nevybavenost a nepřipravenost armády kvůli korupci. Celý případ otřásl důvěryhodností vlády a vyvolal u veřejnosti pocit, že vláda nedokáže arménskou společnost ochránit před vnější hrozbou.

Vláda reagovala personálními změnami v sektoru obrany a podala několik návrhů na antikorupční zákony. Mimo jiné nechala zavřít představitele radikální opozice a „hrdinu z války v Karabachu“ z 90. let Žirajra Sefiljana za pokus o státní převrat. Neziskové organizace zatčení vyhodnotily jako politickou perzekuci. Ozbrojená skupina tří desítek lidí vtrhla na policejní stanici, kde zabila jednoho policistu a držela rukojmí. Požadovala rezignaci prezidenta Sargsjana a propuštění Sefiljana. Demonstraci na podporu skupiny policie rozehnala, což vyvolalo další vlnu demonstrací. Tento ojedinělý případ, kdy opozice sáhla ve snaze o dosažení politických změn k násilným prostředkům, vyvolal ve společnosti další otřes.

Arménské ozbrojené složky na pochodu k uctění výročí 70. let od konce Druhé světové války. Zdroj: kremlin.ru

Rozdíly v zemi

Arménie je zemí velkých rozdílů mezi lidmi. Velmi se tu projevuje štěpení město – venkov, přičemž městem v plném slova smyslu je pouze Jerevan. Druhé a třetí největší město země Gjumri a Vanadzor působí spíš jako vesnice, v nichž ovšem žije několik desítek tisíc lidí. V milionovém Jerevanu žije více než třetina všech obyvatel země. Rozdíl je vidět na první pohled: v dostupnosti služeb a zboží i v chování lidí. Zatímco ve Vanadzoru se nepovažuje za slušné, aby žena po setmění chodila sama venku, v Jerevanu to nikdo neřeší. Stejně tak se nerovnosti projevují ve velkých rozdílech mezi platy, jež mohou být v regionech až o třetinu nižší. Spousta lidí přežívá jen díky pomoci příbuzných, kteří pracují v zahraničí. Arménie je jednou ze zemí, kde je počet krajanů v zahraničí vyšší než počet obyvatel domovské země. V cizině žije okolo 8 miliónů Arménů, kdežto doma je to 3,5 miliónu. Možná i proto tu nacionalismus hraje tak důležitou roli, jelikož pro spoustu lidí Arménie ztělesňuje představu o „zemi zaslíbené“ kdesi v podhůří Araratu. Avšak „ti šťastní“, kteří v zemi skutečně žijí, postupně ztratili naděje na lepší život, pokud se tedy nevyšplhali mezi úzkou privilegovanou elitu řídící zemi.

Zdroj: Google maps.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *