Podněsterská. Moldavská. Ruská

Přeložil Radko Mokryk

Během večera, kdy témat ubývá, ale rozhovorů naopak přibývá, jsme se s kamarády pustili do diskuze, která byla už předem odsouzená k nezdaru. Vydávali jsme své rétorické dovednosti za argumenty a snažili jsme se jeden druhého přesvědčit, který typ žurnalistiky dokáže lépe uchopit ten či onen společenský problém. Mí kamarádi, novinoví žurnalisté, si stáli za výhodami tištěných médií. Slovo prý dokáže lépe uchopit podstatu věci. Já, jakožto televizní novinářka, jsem trvala na tom, že i ty nejsložitější procesy lze vysvětlit několikavteřinovým záběrem.  

Moje poslední návštěva Podněstří se bohužel musela omezit jen na samotnou moji přítomnost – kameru jsem neměla. Pokud by mě ale požádali, abych ve zkratce popsala podstatu „suverenity“ takzvané PMR (Podněsterské moldavské republiky), pustila bych epizodu jednoho estonského dokumentárního filmu s pochopitelným názvem PMR. Stačí pět vteřin: sál slavnostních srocení, kde nažhavené publikum očekává projev jakési velevážené osoby, představitele „mladé republiky“, pak kamera z  davu přeostří na vysokou tribunu, na níž se dvě ženy středního věku usilovně snaží lepicí páskou připevnit list papíru formátu A4, na kterém stojí: „Prezident Podněsterské moldavské republiky“.             

Jeden důvod dvou útěků

Když z okna našeho bytu spatřila, jak hoří sousední město Bendery, moje máma pochopila, že přišel čas utíkat. Bydlely jsme blízko – v Tiraspolu, ve městě, kterému později bylo souzeno stát se „hlavním městem“ takzvané PMR. Bendery jsou druhým nejdůležitějším městem v „republice“, ale právě ony toho v  té hloupé válce zkusily nejvíc. 

Příběh útěku před válkou je datován rokem 1992. Byly mi tehdy dva roky. Jelikož malé dítě není moc dobrý očitý svědek, vzpomínky jsem si vypůjčila z maminčiny paměti. Naše rodina opustila svůj domov v době, kdy  městem už projížděla vojenská technika. Máma vzpomíná, že se nám nejdřív povedlo nacpat do autobusu, kam se spousty lidí snažily dostat přímo za jízdy – oknem. Zanedlouho poté, co se autobus rozjel, jsme se dozvěděli, že silnice ostřelují, proto se všichni vrhli na železnici.  

Podněstří je region, který se jako tenký pás vine podél řeky Dněstr mezi Ukrajinou a Moldavskem. Proto jsme samozřejmě měli namířeno na Ukrajinu. Cesta tam není nijak dlouhá, ale tenkrát ji prodlužovala panika. „Pustili nás do dřevěných nákladních vagonů špinavých od vápna a řekli nám, abychom si lehli na podlahu. A tak jsme jeli. A když jsme vystupovali v Rozdilném (velká železniční stanice v Oděské oblasti – R.M.), v dřevěných stěnách vagonu byly díry od kulek“, vzpomíná máma.      

Zpátky do Tiraspolu jsme se vrátily zanedlouho po skončení válečných akcí, které trvaly něco přes měsíc. Kromě městských bojů došlo i na krátkou, přesto ale naprosto reálnou válku s opravdovými obrněnými transportéry, tanky a dělostřelectvem, s opravdovými lidskými oběťmi a bolestí. Každá strana konfliktu si důvody vykládala po svém. Podněstří prohlašovalo, že se prý chce oddělit kvůli jazykovým problémům – „nepřipustit rumunizaci“ regionu, hájilo práva „rusky mluvícího obyvatelstva“.  Na druhou stranu Moldavsko se po vyhlášení nezávislosti na SSSR snažilo hájit své suverénní hranice. Samozřejmě že etnický útlak v regionu nemůžeme popírat. Otázkou ale zůstává, o ochranu jaké etnicity Podněstří v této válce šlo? Společně s Rusy tuto oblast obývají i Ukrajinci a Moldavané. Všechny ty události v Podněstří, Náhorním Karabachu, Abcházii, Jižní Osetii, a později i na Donbasu a Krymu daly vzniknout jisté politické zkušenosti. A tato zkušenost poukazuje na jediné – ani tady, ani tam nikdo nebránil nic jiného než trosky sovětského státu.     

V srpnu 1992 byl konflikt zmražen smlouvou mezi Moldavskem a Ruskou federací. Samozřejmě, Moskva opět nabídla svoji mírotvornou ruku. Mohlo ale Moldavsko tuto ruku odmítnout? Sotva můžeme říct, že by dostalo na výběr, když v regionu zůstal silný vojenský kontingent – bývalá sovětská armáda, kterou Rusko, jakožto právní nástupce SSSR, po jeho rozpadu z Moldavska nestáhlo. Už od prvních dnů konfrontace se některé vojenské jednotky chytře zapojovaly do války: vojáci, které nechali na místě, a někdy i celé jednotky, skládali přísahu „lidu PMR“. Později, po podepsání mírové smlouvy, poslal tehdejší prezident Jelcin do regionu i ruský mírový kontingent. Tímto způsobem Kreml získal pro obsazení tohoto území i právní argumenty.         

Během několika let se kdysi úspěšný průmyslový region Moldavska proměnil v šedé nekontrolované pásmo podél hranic dvou států. A suverenitu zamrzlého života tu Rusové chrání dodnes.

Naše rodina definitivně opustila Tiraspol deset let po zmíněných událostech. Tehdy jsme však již neutíkali před válkou, ale před chudobou. Stejně jako tisíce dalších rodin. Podle nejrůznějších odhadů „republiku“ od roku 2000 opustila nejméně třetina obyvatelstva. Myslím si ale, že reálná čísla jsou o mnoho vyšší. 

Generace mimo zákon

Po patnácti letech jsem se sem zase podívala. Při vjezdu do neuznané republiky jsem překročila to, čemu se v PMR říká „hranice“, jejíž stráž mi ani nemohla dát razítko do mého světem uznávaného pasu. Stát existující v rozporu s mezinárodním právem si nemůže jen tak čmárat v oficiálních dokladech.

Když se mluví o zónách zamrzlých konfliktů, člověk si zpravidla vybaví šedé záběry z postapokalyptických filmů. Jistěže jsem nekráčela po spálené zemi a mé zavazadlo na tiraspolském nádraží netrhaly na kusy hladové děti. Život tady stále trvá, neskončil. Spíše se zastavil. Uklizené město, ve kterém jsem strávila své dětství, zůstalo stejně uklizené – sovětský dnešek nezapomíná včas natírat obrubníky na hlavních ulicích. Chodci si beze spěchu jdou po svém ulicemi, které znají nazpaměť.

Je poněkud symbolické, že jsem přijela těsně před oslavami 25. výročí „nezávislosti“ PMR. Čtvrt století!  Během té doby tady vyrostla celá generace. Chápe tady snad ještě někdo podstatu konfliktu? Co pro ně znamená jejich „nezávislý“ dnešek? Zdá se, že péemerovci nemají rádi Moldavsko spíše už jen ze zvyku. „Podle pasu jsem Moldavan, narodil jsem se na Ukrajině, ze své podstaty jsem Rus,“ seznamuje mě s podněsterskou realitou právník z Tiraspolu.     

A opravdu, lidi, kteří by si přáli reintegraci s Moldavskem, jsem tady nepotkala. Avšak jejich touha po nezávislosti je běžným rozumem těžko pochopitelná. Je to tady hybridní pojem. 

„Suverénní“ PMR celou dobu existuje jen díky dotacím z Ruska, které, když to spočítáme, již zemi uvrhly do zcela reálné dluhové závislosti. Mimochodem, když se  oficiální Kišiněv zase jednou zmínil o svém právu na region, Moskva mu dala na srozuměnou, že účet za tyto dluhy může vystavit Moldavsku.  

Vraťme se k hybridnosti: za celou tu dobu se „hrdý podněsterský lid“ nevzdal naděje, že se mu podaří stát součástí Ruské federace: „Nezávislost a sjednocení s Ruskem – to jsou pro nás už totožné věci. Všechno to vnímáme jako jednotnou frontu,“ vysvětlila mi bývalá spolužačka. Vyprávěla mi také, s jakou závistí tu lidé pozorovali krymské události: „Tady všichni sní o tom, co se odehrálo na poloostrově“.   

Stěží se to dá zdravým rozumem pochopit, ale v každodenním životě Moldavsko a podněsterský samozvaný útvar naprosto paradoxně aktivně spolupracují. Auta se separatistickými poznávacími značkami dnes bezstarostně překračují moldavské hranice, a naopak v Tiraspolu si klidně jezdí moldavská auta. Ba co víc: Kišiněv dokonce uznává i doklady této „republiky“. „Na území Moldavska legalizujeme veškeré dokumenty vydané po roce 1992,“ nepřestává mě překvapovat podněsterský právník. To se týká jak různých průkazů, tak třeba i vysokoškolských diplomů vydaných v Podněstří.  A  podnikatelé z PMR si v klidu můžou zaregistrovat podnik v Moldavsku – platí přitom daně na obou stranách řeky Dněstr, jak v Kišiněvu, tak i v Tiraspolu.     

Díky tomu tady může rozvíjet své podnikání místní monopolista „Šerif“. Ten je monopolistou na všechno. Tomuto holdingu v PMR patří prakticky všechno: síť supermarketů a čerpacích stanic, kontroluje rovněž výrobu alkoholických nápojů a textilu, sítě mobilních operátorů a pevné linky, elektrochemickou fabriku, ale třeba i pekárny, kde se peče chleba. Tato „republika v republice“ se obrací na občany prostřednictvím vlastní televizní stanice a „vládu PMR“ tvoří pevná šerifovská základna. 

Kromě „Šerifa“ nemůže v „republice“ vlastní byznys provozovat nikdo, vypráví můj bývalý kamarád. Vládcové regionu v základu potlačují jakoukoliv iniciativu občanů zaměřenou na získání důstojného výdělku. Ceny zboží tu jsou několikanásobně vyšší než v sousední Ukrajině. Mzdy naopak zaostávají. Proto většina obyvatel Podněstří neustále hledá výdělek v sousedních zemích. „Člověk se musí buďto přizpůsobit Evropě, anebo si udělat ruský pas a jet vydělávat do Moskvy. No, zatím je jednodušší si s moldavským pasem vydělat nějaké peníze v Evropě,“ popisuje mi své plány do budoucna můj kamarád.      

„Občana PMR“ neuznává žádný právní stát světa, proto lidé svůj fakeový pas používají výhradně při vyřizování každodenních vnitřních záležitostí. Každý opravdový občan PMR má zpravidla  dva až tři pasy. Populární tu je ruské a moldavské občanství, někdy si lidé dělají i ukrajinské nebo dokonce rumunské pasy.   

Tiraspol tiskne i vlastní „peníze“, ale je to stejný příběh jako s pasy. „Podněsterský rubl“ nepřijímá žádná zahraniční finanční instituce. Proto vám tady, pokud máte zahraniční měnu, můžou ruce utrhat.

Chudoba je však jen jedna část problému. Leží na povrchu, a proto si ji běžný divák hned všimne. Mimo pozornost zůstává problém, který je podle mě mnohem důležitější – absence právního řádu. Uplynulo již čtvrt století a pod falešným státním znakem tady vyrostly stovky nebo tisíce nových učitelů, architektů, řidičů a inženýrů. Kdo ale ručí za jejich kvalifikaci? Co si počít, když lékařské zařízení, které nepodléhá dozoru žádné mezinárodní organizace, tvé blízké – místo aby jim poskytlo kvalifikovanou pomoc – rovnou pohřbí? Kam se obrátit? Snad na soud, jehož rozsudky také stvrzuje tentýž falešný znak PMR?   

„Soudy PMR jsou pouhou zástěrkou. Naprostou, V 90 % případů rozhodnou přesně podle návrhu vyšetřujícího výboru (hlavní vyšetřující orgán v republice – R.M). Mimochodem – v PMR si na soud nelze stěžovat ani podávat odvolání, Evropský soud pro lidská práva na něj nemá vliv a soudní systém Ruské federace se tu rovněž  nijak neangažuje,“, řekl mi mladík, který má s „republikovými“  soudy  vlastní zkušenosti. 

A ještě k Rusku. Zákony separatistické vládě diktují z Moskvy. „U nás je všechno podle Ruska,“ vypráví mi jedna z bývalých zaměstnankyň místního „ministerstva školství“. „Jakmile nějaký zákon odhlasují v Rusku, hned ho přijmou i u nás“. Rusko ale s převzetím  zodpovědnosti za  dodržování zákonů, které samo vytvořilo, nijak nespěchá. Kromě toho Kreml ve fakeové republice vytváří „ducha národa“ – podněsterského, moldavského a sovětského. Moskva píše školní osnovy, kterými se řídí místní školy. I příručku pro školky o lásce k rodné „republice“, kterou jsem si mohla prohlédnout, nadiktovali moskevští školští úředníci.

Závěrem

Před odjezdem z Tiraspolu jsem navštívila dvůr, ve kterém jsem strávila své dětství. Dvůr, ve kterém stojí náš bývalý dům, z jehož balkonu moje matka viděla hořící Bendery. Pamatuji si, jak jsme tady v dětství společně s kamarádkami stavěly věže z písku. Také jsme rády vařily kaši z bláta. Abychom samy sebe přesvědčily, že to není bláto, ale opravdové jídlo, občas jsme ho i ochutnávaly. Zdá se mi, že přesně tohle Podněsterci dělají posledních 25 let.