Prezident Turecké republiky Recep Tayyip Erdogan je patrně dítě Štěstěny. Těžko by si sám mohl vybrat vhodnější poměry pro systematickou deliberalizaci své země a vytváření režimu založeného na osobní moci. Především západní Evropa mu k tomu svého času vytvořila ideální předpoklady. Dost neobratná politika, kterou takzvaný vyspělý svět dlouho provozoval či ještě provozuje hlavně v Sýrii a Iráku, nás vmanévrovala do nezáviděníhodné situace. Připomíná to ono slavné sousoší tří opiček, jež dostávají asijské nevěsty. Jedna opička si zakrývá oči, druhá uši, třetí ústa. Nic nevidět, nic neslyšet, nic neříkat. Evropa se stala nevěstou, kdežto maloasijské Turecko – na strategické spojnici mezi Balkánem, Blízkým a Středním východem nebo Střední Asií – oním despotickým manželem.
Úprk od kemalismu a postupující islamizace ani zdaleka nevyvolávají adekvátní mezinárodní odezvu. Nic nezměnila ani nedávná, vypočítavě stupňovaná diplomatická roztržka s historizujícím ostouzením Německa nebo Nizozemí. Států, které byly tak „troufalé“, že přece jen odmítly otevřené zasahování Ankary do svých vnitřních záležitostí, a to včetně práva na kontrolu vstupu politicky angažovaných cizinců do země, uplatňování základních demokratických svobod či oficiálního uznání obludné arménské genocidy…
Našim politickým představitelům jak v Bruselu, tak i na úrovni místních vlád, se zkrátka a nedobře podařilo lapit starý kontinent do sítě, v níž diktátorská Erdoganova klika tahá za notně delší konec provazu. V podstatě si může s gustem vychutnávat odplatu za předchozí desetiletí ponižujícího, protože bezúspěšného klepání na bránu evropských společenství.
Je to velmi snadné, jelikož inkriminovaný režim nyní představuje zásadního hráče v destabilizované oblasti, o jejíž závažné bezpečnostní potíže budou bezpochyby trvat ještě řadu let. Lídr osmdesátimilionové regionální mocnosti, jež za vlády jím založené Strany spravedlnosti a rozvoje (AK Parti) ekonomicky značně zesílila, kupříkladu dobře ví, že starý kontinent zneklidňují uprchlíci, jejichž příchodu do Evropy Turecká republika za úplatu brání. Aby toho nebylo málo, turecká armáda je druhá nejsilnější v NATO, v paktu, jenž má důležité základny v Malé Asii a jehož roli je patrně nutno redefinovat. Přispívá k tomu i svérázná geopolitika Donalda Trumpa, brexit, Daeš a jeho (předpokládatelní) následovníci či mocenský vzestup Ruské federace.
Vláda železné pěsti
Nebezpečné poměry a příslušná propaganda představují základní kámen Erdoganovy politiky vnější, ale především vnitřní. Po nedokonale vyjasněném pokusu o puč v červenci loňského roku, z nějž byl okamžitě obviněn v USA žijící klerik Fethullah Gülen, rozjela vládnoucí klika mimořádně masivní čistky. Základ proskripčních seznamů přitom musel existovat předem. Čistky sice tureckou armádu oslabily, nicméně prezident si nyní – po jmenování nových velících důstojníků – může být jejich věrností jist.
Dopad odvetných kroků proti skutečným nebo domnělým nepřátelům je vpravdě mimořádný. Tradiční političtí odpůrci, univerzity, úřady, justice, sdělovací prostředky a celá společnost jasně pochopili, kdo je tady pánem. Kdo vládne železnou pěstí. Leč pochopili to nejspíše i mnozí jiní. Když teď Parlamentní shromáždění Rady Evropy přiznalo vězněnému soudci Muratu Arslanovi Cenu Václava Havla, obratem dorazilo „výchovné poučení“, že údajně neustále urážená vězňova otčina zmenší platby Radě Evropy.
Násilím vzniklé poměry budou mít s největší pravděpodobností následky i v budoucnosti. Bývalý starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze také premiér, nastoupil do čela státu před třemi lety a vzhledem ke svému velikášství se na odpočinek nejspíš jen tak neodporoučí. Ostatně na jaře uskutečněné referendum o mimořádném posílení jeho pravomocí (včetně vlivu na soudnictví!) zůstává mementem. Sice těsná, avšak přeci jen majorita Turků podpořila v (neférově konaném) všelidovém hlasování záměry tehdy ještě prvního občana. Naopak takříkajíc titulární straničtí oponenti ani „demokratické společenství“ se dohromady, jak již bylo řečeno, na nic nevzmohli. Ovšem abychom byli spravedliví: předáci hlavní stranické opozice uspořádali u příležitosti toho, že v referendu prohráli jen o málo, velkolepou oslavu, kdežto EU pro forma (především dovnitř Společenství) upejpavě zpochybnila rovnost podmínek soupeřících proudů…
Erdogan při tom všem působí „lehce“ nevypočítatelně, a tudíž nespolehlivě. Jeho divoké, jakoby impulzivní mezinárodněpolitické lavírování nadělalo mnoho zlé krve. Nejnověji to je usmíření s Ruskem a další etapa inklinace k tomuto rovněž autoritářskému státu. Dokonce se začalo mluvit o ose Moskva – Teherán – Ankara; vedou se například vážné diskuze o jejich společném ekonomickém prostoru. Má to své důvody. Sestřelení ruského bombardéru roku 2015, odvetné obchodní embargo či loňské zavraždění ruského ambasadora příslušníkem turecké policie jsou, zdá se, postupně z praktických důvodů překonávány. Putin s Erdoganem si pojednou, navzdory všem sporným tématům, notují o svém „drahém přátelství“. Kremelský vládce se pak na listopadovém summitu v Soči vyjádřil v tom smyslu, že obě země těsně spolupracují „prakticky ve všech směrech“.
Erdoganův triumf pokračuje
Vzdor tomu není situace ohledně zahraničněpolitické orientace Ankary jednoznačná. Zejména hospodářské vazby Turecka na Unii či USA jsou, slovy klasika, větší než malé. Vytvářejí proto určitou (oboustrannou) závislost. Něco však bez diskuze patrné je, ba bije do očí. Bruselská byrokracie, co tak ráda kritizuje Ruskou federaci, odpouští o poznání tužšímu „erdoganovskému“ režimu leccos. Včetně příležitostných výkřiků o válce mezi křížem a půlměsícem. Dvojí metr se tak mimo jiné obvykle netkne neskrývaných sympatií k Muslimskému bratrstvu, odstraňování „prožluklé svobody občanské“, rozsáhlé korupce, předchozí (víceméně) maskované podpory Islámskému státu anebo bezohledné války s domácími, iráckými či syrskými Kurdy. Ti se stali nejenom stálým terčem účelově stupňovaného tureckého nacionalismu, ale nadto ještě jakýmisi „mouřeníny“ Západu a zvláště Spojených států amerických, které jim, navzdory četným obětem válečné spolupráce, nakonec neposkytly žádnou významnější diplomatickou pomoc v národněosvobozeneckém boji. Což není od věci srovnat kupříkladu s převážně muslimskými Albánci, majícími od vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 státnosti hned dvě…
Kurdové jsou Turkům trnem v oku a řešení „kurdského problému“ ze strany Ankary dnes věru není smířlivé. Prvořadým nepřítelem Turecka nikdy nebyl extremistický Daeš, jak se v islámském světě z propagandistických důvodů přezdívá IS, nýbrž Kurdská strana pracujících (PKK), případně její přeshraniční „bratři“ z ozbrojeného křídla Strany demokratické unie (PYD), proti nimž aktuálně turecké a proturecké síly s gustem zasahují v klíčové provincii Afrín či jinde. Není těžké přijít na to, že orwellovsky pojmenovanou operaci „Olivová ratolest“ odstartoval tichý souhlas Moskvy, Teheránu, ale též ústřední vlády v Damašku. Její schopnost přivést pod svá křídla další rebelující skupiny (a vůbec kontrolovat celé území Sýrie) i tímto dalším tureckým porušením mezinárodního práva nejspíš zas o něco posílí…
Co závěrem sdělit k aktuální situaci „na Bosporu a okolí“? Erdogan se cílevědomými kroky změnil z chudého chlapce v obávaného muže, jenž si prakticky může dělat, co chce, jak chce a nikdo a nic mu v tom nezabrání. Nikdo mu jeho poněkud egomaniakální triumf nepokazí. Prezidentovu autoritu nikdo nezpochybňuje a Washington s Bruselem před ním opatrně couvají. Vnitřní opozici fakticky eliminoval a svou stranu drží pevně v hrsti – na jeho otevřený pokyn třeba v posledních měsících hladce skončili dva mnohaletí starostové Ankary i Istanbulu. On sám patrně usiluje o jakousi „tatíčkovskou“ roli. K „atatürkovství“ bez sekularismu a k ostře nacionalistické modernizaci protizápadního typu. Strach je jednoduše ten nejlepší Atatürk. Anebo ještě lépe – veliký sultán.
Článek volně vychází ze statí publikovaných v 1. a 3. loňském čísle dvouměsíčníku Listy
