Ztraceno v překladu

Barevná realita města Vanadzor
 

přeložil Anton Romaněnko

Make dolma not war

Nikdy jsem s komunikací neměla problémy. V Rakousku používám němčinu (anebo něco, co němčinu alespoň trochu připomíná); v zahraničí hovořím anglicky, protože lidé angličtinu celkem ovládají. Když nic z toho nefunguje, zkusím francouzštinu nebo prostě doufám, že mi moje základní znalost latiny zázračně pomůže porozumět jiným románským jazykům. Dokonce i když se nějaký problém vyskytne, vlastně to žádný problém není: prostřednictvím komunikace vždy dokážu najít cestu k porozumění. Ale teprve když jsem si vybrala město Vanadzor v neskutečně krásné Arménii jako destinaci pro svou stáž v European Voluntary Service, pochopila jsem natvrdo jednu věc. Občas jsou jediným způsobem komunikace ruce, nohy a zvláštní grimasy. Musela jsem ale očekávat něco podobného, když jsem odjela do postsovětského státu, aniž bych uměla rusky. Stejně to ale bylo velké překvapení. Jakmile jsem zanechala Jerevanské letiště za sebou, octla jsem se mezi slovy a větami psanými cyrilicí a ještě jakýmsi dalším jazykem, který mi připomínal rozházené špagety. Vítejte v arménštině. Spoiler: v mém životě to znamenalo spoustu zmatků. FAKT HODNĚ.

 

Špagety-Alfabety

Brzo jsem pochopila, že učit se arménsky není nutné. Stačí, když člověk mluví rusky. Arménie byla součástí Sovětského svazu, a proto tam dodnes nenajdete člověka, který by neovládal ruštinu. Arménština je ale oficiální jazyk. Tento status má od roku 1991, kdy republika získala samostatnost. S výjimkou několika ruských vesnic ji v každodenní komunikaci používá většina obyvatel. Arménština je samostatnou větví indoevropské jazykové rodiny. Považuje se za jeden z nejstarších světových jazyků. Dá se říci, že kvůli velké diaspoře se současná arménština dělí na další dvě větve: západní a východní. A právě ta východní se používá přímo v Arménii. Současná arménština ale vypadá, jako by měla něco i z ruštiny: občas se zdá, že ruská slova se používají častěji než ta arménská. Může se vám třeba stát, že i když se pokusíte naučit 39 fascinujících písmen abecedy vymyšlené Mesropem Maštotem a i když budete číst o arménštině knížky, lidé budou vaší řečí stejně překvapeni. Třeba když se pokusíte říct „t’ej“ místo „čaj“ anebo „awtomek’ena“ místo „mašina“, můžete svého posluchače zmást.

Podobně se ze zeleniny stala „petruška“, „kartoška“ nebo „pomidor“. Člověk, který používá arménská synonyma, určitě vstoupí do dějin místní tržnice (jako klaun). Jak to vím? Zkuste hádat. Ve městě Vanadzor, kde jsem měla to štěstí  nějakou dobu žít, jsou oproti velkoměstskému Jerevanu cestovatelé vzácným úkazem. Když někdo z obyvatel zjistí, že jste cizinec, který ještě k tomu nemluví rusky, může být zmaten. Neschopnost mluvit rusky je pro místní nepochopitelná. Takoví lidé jsou pro ně skutečná záhada. V jejich obličejích můžete číst otázku: „Co si s nimi mám počít?“ Běžný přístup je zopakovat jednu větu v ruštině několikrát a postupně zvyšovat hlasitost a snižovat rychlost řeči. Když ani tohle nepomůže, objeví se překvapené obličeje, začne šermovaní rukama a až potom nesrozumitelné mumlání v arménštině. Občas dojde i k nabízení sladkostí, protože jídlo prostě vždycky funguje.

Arménská abeceda má 39 písmen

Pohostinnost bez hranic

Arméni jsou známi svou nezměrnou pohostinností. Jsou také hrdí na svou zemi a nikdy nevynechají jedinou příležitost to říct. Ačkoliv neschopnost mluvit jejich jazykem  v nich může vzbudit skepticismus, přesto vás Arméni vždycky pozvou ke stolu a pokusí se vás přesvědčit, abyste ochutnal jejich domácí vodku. Vězte, že v takovýchto případech je jediná možná odpověď „ano“ a jediný možný druh chování je naráz vypít půl láhve. Bohužel, pokud nedokážete náležitě komunikovat, o spoustu věcí přijdete. Aby člověk dokázal diskutovat o tématech jako vlastenectví, anebo aby prostě mohl trošku pomluvit  sousední vesnici, musí umět o něco víc než jen základní slovíčka. To je ale přesně to, co vám dovolí stát se součástí nové kultury a nového národa. Komunikační problémy ukazují, jak si můžete rozšířit obzory. Člověk najednou zjistí, že kolem sebe má plno zajímavých lidí, se kterými může komunikovat, kteří ho můžou něčemu naučit a kteří od něj také můžou něco získat. Ale i pokud člověk jazyk neumí a přesto se snaží porozumět životu kolem sebe, může to být překvapivě zajímavá zkušenost. Co se týče mě, pochopila jsem, že slova občas nejsou pro vyjádření myšlenky to nejdůležitější. Ruce, nohy a obrázky občas dokážou funkce jazyka nahradit. Koneckonců úsměv je úsměv nezávisle na tom, kde zrovna jste. Chtěla bych se samozřejmě jednou naučit arménsky a mluvit plynně. Zatím se ale můžu spolehnout jen na své pantomimické schopnosti.

Je libo trochu domácí zeleniny?

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *