Arménie – imitace demokracie?

Konference pořádaná organizací HCAV Zdroj všech fotografí: archiv autora

Rozhovor s arménskými aktivisty o tom, jaký je stav občanské společnosti, demokracie, práv žen v Arménii a v neposlední řadě o ekologii. Nakolik postsovětská minulost ovlivňuje tento malý kavkazský stát, jenž získal nezávislost v roce 1991, a nakolik nezájem Arménů o věci veřejné navazuje na současný celosvětový trend? Nezisková organizace Helsinki Citizens´ Assembly sídlí v třetím největším arménském městě Vanadzor a my jsme si tu povídali s Arthurem Sakhuncem, ředitelem organizace, Armine Sadikyan a Ofelyí Zalyan, koordinátorkami neziskových projektů.

Čím se organizace Helsinki Citizens´ Assembly Vanadzor zabývá? Liší se něčím od ostatních arménských lidskoprávních organizací?

Ofelya Zalyan: Zabýváme se především monitoringem a právní pomocí. Původně jsme se zaměřovali na ženská práva, ale od té doby jsme začali pokrývat více různých témat. Sledujeme třeba podmínky v různých institucích jako vězení, policie a psychiatrické léčebny, poskytujeme právní pomoc a věnujeme se peacebuildingu. Máme rozsáhlou síť terénních pracovníků pro sběr informací, které následně vyhodnocujeme a na jejich základě zpracováváme analýzy. Největší rozdíl je, že sídlíme v regionu, a ne v hlavním městě.

Je Arménie demokratická země?

Armine Sadikyan: Od roku 1996 naše země nezažila svobodné volby. Volby v druhé polovině 90. let provázelo násilí a hrubé narušování, kradly se volební lístky a člověka mohli dokonce i zabít. Dnes se volby ovlivňují pomocí soft power metod. Vláda vyvinula velice sofistikovaný systém, jak ovlivňovat chod voleb například prostřednictvím administrativních procedur. Anebo zneužívá sociální postavení lidí. Pokud mají skoro nulové příjmy a přitom rodinu, pak je těch 10 tisíc dramů (cca 500 Kč) za prodaný hlas opravdu velká částka.

Arthur Sakhunc: To je těžká otázka. Co považujeme za kritéria demokracie? Je to vláda práva? Pravidelné svobodné volby? A pokud při svobodných volbách dochází k podvádění, nakolik je to už za hranicí toho, co nazýváme demokracie? Arménie je spíše imitací demokracie. Na papíře máme všechno. Máme skvělé zákony, které přesně odpovídají evropským kritériím, ovšem realita je jiná. Arménská vládní moc obchází předpisy a přesouvá jednání o problémech na jiné instance, takže ve finále se ani nedostaneme do okamžiku, kdy by soud měl podle tohoto zákona rozhodnout. Náš prezident potom veřejně prohlásí, že podle papírů je vše, jak má být, ale každý vidí, že realita je někde jinde. A to je pro mnoho lidí frustrující. 

Artur Sakunts

Jaký je stav občanské společnosti v Arménii? Jsou velké rozdíly mezi hlavním městem a regiony?

Ofelya Zalyan: V regionech je situace samozřejmě horší. Hlavní příčina tkví v tom, že většina mladých aktivních lidí, kteří by měli potenciál nebo chuť něco změnit, se stěhuje do Jerevanu, především kvůli práci. Takže regiony se vylidňují. Na druhou stranu jsme svědky nárůstu sociálních problémů, které souvisí se zvyšováním cen  základních věcí. Například proti zvýšení cen za elektřinu, které vláda nařídila od Nového roku, protestovaly stovky tisíc lidí. Avšak když se projednával zákon o domácím násilí, tak za přijetí demonstrovalo v porovnání s tím jen zlomek lidí. Tady vidíte, jaké jsou priority běžného občana

Armine Sadikyan: V Arménii je ještě důležité odlišovat skutečnou občanskou společnost od falešné. Hodně občansko- nebo lidskoprávních organizací bylo založeno buď přímo vládou, aby šířily její politiku, anebo aby jednoduše mohly tahat peníze ze zahraničních grantů. Takové organizace se nezabývají zásadními otázkami, ale takovými, které „nikoho neurazí“, jako je propagace škodlivosti kouření atd. Co se týká skutečných organizací s lidskoprávní agendou, ani zde nejsou všichni řekněme skutečnými obránci lidských práv. Jde o to, že ne všichni aktivisté nebo novináři zastávají svoje principy stále. Mnoho z nich odloží své názory ve chvíli, kdy vyjdou z kanceláře. A to je špatně. Nelze být přes den obráncem lidských práv a v noci mučit vězně ve věznicích. Není to o tom, že se celou dobu zabýváte jen například životním prostředím a ničím jiným, je to o hodnotách, které zastáváte, o tom, že vám není jedno žádné porušení lidských práv. Mnoho takzvaných lidskoprávních aktivistů má v tomhle selektivní vidění.

V čem vidíte hlavní problémy rozvoje občanské společnosti?

Armine Sadikyan: Hlavním problémem je, že v Arménii se neklade důraz na vzdělávání lidí jako občanů nebo členů společnosti. Málokdo si uvědomuje, že nesouhlasit s vládou není zločin. Že mechanismy, kterými občané mohou vyjádřit nesouhlas, řekněme napsat dopis ministrovi, uspořádat pokojnou demonstraci, podepsat petici nebo založit opoziční stranu jsou legitimní prostředky, kterých lze využívat, a nejedná se o něco špatného. Před pár lety se významný oligarcha Gagik Carukjan rozhodl ustavit skutečnou opozici vůči vládní straně a prezidentovi Serži Sargsjanovi. Rychle získal širokou veřejnou podporu. Prezident mu ale dal najevo, že pokud v tom bude pokračovat, přijde o veškerý svůj byznys. Takže se Carukjan stáhl.

Ofelya Zalyan: Situace je navíc specifická tím, že se naše země nachází ve válce. Tento fakt je úřady zneužíván jako výmluva, proč něco nedělat. Mnohokrát nám bylo řečeno, že se nějakého tématu nemáme dotýkat, protože jsme ve válce. Takže třeba kvůli zveřejnění korupčního skandálu může nepřítel zjistit naše slabiny. Musíme prostě napnout všechny síly, abychom zvítězili. V první řadě musíme vyřešit válku, až potom se můžeme bavit o dalších věcech. Je to písnička, kterou slýcháme již od devadesátých let

Ofelya Zalyan

Co si běžní občané myslí o lidskoprávních organizacích? Považují je za zbytečné, vidí v nich pouze černou díru na peníze, nebo dokáží ocenit jejich práci?

Ofelya Zalyan: Hodně záleží na tom, kolik toho lidé o neziskovém sektoru vědí. Jinak na něj nahlíží ti, jimž jsme poskytli pomoc, a jinak ti, kteří  s žádnou neziskovou organizací nikdy nepřišli do styku, nebo se nedostali do problémů, v nichž by takovou pomoc potřebovali. Obecně ale většina lidí kvůli propagandě věří, že neziskovky jsou řízeny Evropskou unií nebo USA, slouží nekalým zájmům nebo jsou to pračky na peníze. Ale například to, že lidé neví, že veškeré informace o financování jsou veřejně dostupné, nebo si je neumí či nechtějí najít, je věc druhá.

Armine Sadikyan: Největším problémem je propaganda. Většina populace se dívá na státní televizi, která je provládní. Vládě se samozřejmě nelíbí, že lidskoprávní organizace poukazují na korupci ve státních orgánech nebo na problémy v armádě, věznicích a dalších institucích. Proto proti nim rozjela očerňovací kampaň. K tomu velmi napomáhá arménská kultura velkého emočního náboje ohledně všeho, co se týká Arménie. Což vede k zavírání očí nad nepravostmi. Lidé, kteří vidí nějakou nepravost, ji nehlásí, protože se domnívají, že je to špatné. Logika jejich myšlení je následující: je špatné, že se to vůbec děje, já se za to stydím, a proto to radši nenahlásím, protože by se to potom veřejně propíralo, a to je nejhorší. Pokud tedy je cílem neziskovek podobné věci hlásit a šťourat se v nepravostech, tak je to považováno za praní špinavého prádla na veřejnosti, což se tady nedělá. A netýká se to třeba jen domácího násilí, které je stále pojímáno jako vnitřní záležitost rodiny. Pokud neziskovka informuje o korupci, ukazuje tak arménský svět ve špatném světle. Stejně tak se nebude informovat o šikaně v armádě, protože by se to mohl dozvědět náš nepřítel. Ale už nikomu nedojde, že tyto informace tento „nepřítel“ dávno má. Jde o to, že vnímání je jiné. Pokud se k člověku dostanou skutečné informace o neziskovkách, má jisté vzdělání, orientuje se v tom, jak to chodí, a přemýšlí, tak potom teprve ocení jejich práci. Evropské hodnoty jsou v Arménii pojímány tak, že v Evropě jsou skoro všichni gayové, že Evropa nezná rodinné hodnoty, že se tam sex provozuje i na ulicích. A to si myslí i velmi vzdělaní lidé.

Je pro ženy těžší pracovat pro takovou organizaci?

Ofelya Zalyan: Ani nebudu zmiňovat to, že jako žena musíte neustále dokazovat, že jste stejně schopná jako vaši mužští kolegové. Arménie je v tomhle ještě o stupeň specifičtější, totiž v tom, jak se tu chápou ženské a mužské role ve společnosti. Například to, že pracujeme pozdě do večera, je nahlíženo jako něco, co se nesluší, protože Arménka na malém městě po setmění nechodí ven. Cestování do cizích zemí je obrovský problém, lidé na nás koukají jako na ty, které jezdí do té „Gayropy“ a bůhví, co tam všechno nedělají. Nebo to, že chodíme do vězení na monitoring, což mnoho lidí považuje za mužskou práci.

Armine Sadikyan: Zde opět narážíme na problém Jerevan vs. region. V hlavním městě jsou hranice daleko rozvolněnější, mnohdy rozdíl oproti evropským zemím nepoznáte. V regionech je vše konzervativnější, uzavřenější. Ale například na jednom ministerstvu ke mně přišel úředník a otcovsky mi doporučil, že bych měla s touhle prací přestat a radši se vdát a založit rodinu. 

Jaký je obecně stav práv žen a rovnoprávnosti v Arménii?

Ofelya Zalyan: Největší problém je, že většina společnosti neví, a týká se to i žen, co jsou to ženská práva nebo domácí násilí. Opět, je to nahlíženo jako vnitřní záležitost rodiny a pokud o tom ženské organizace veřejně mluví, jsou automaticky považovány za bojovníky proti tradičním arménským rodinným hodnotám. Jenže zde vyvstává otázka, co vlastně ty arménské tradiční rodinné hodnoty jsou? Pokud je považováno za normální bít ženu a děti, tak co je to za hodnoty? Co je to za tradici? 

Armine Sadikyan: Na druhou stranu genderové problémy se netýkají jen žen. I muži jsou pod tlakem společnosti, jelikož se očekává, že zaopatří rodinu. Pokud je muž bez práce, nemůže těmto očekáváním dostát a ocitá se ve velmi nepříjemné situaci. Genderová nerovnost a očekávání se promítají i v drobných věcech, které nejsou na první pohled viditelné. Jedná se o věci typu, kdo by měl otevřít láhev vína? Samozřejmě že muž, protože to je mužská role. Žena přeci sama nemůže otevírat víno. A navíc slovo „gender“ nebo „feminismus“ je v Arménii považováno skoro za sprosté slovo.

Armine Sadikjan

Jak lidé v Arménii vnímají korupci? Je to problém, nebo ji také berou jako součást „kultury“?

Arthur Sakhunc: Od vyhlášení nezávislosti se nám tu rozvinul systém, který v mnohém navazuje právě na sovětskou dobu. Lidé nejsou hloupí, většina z nich ví, že vláda je zkorumpovaná a hrabe si do vlastních kapes. Jenže samotný tento fakt nepovažují za špatný, problém pro ně je, že oni nejsou tam nahoře, aby si mohli hrabat do vlastních kapes. A stejně je to všude. Pokud se lidí obecně zeptáte, zda jim korupce vadí, odpoví, že ano. Ale hned druhý den zajdou na úřad s mastným úplatkem v kapse, protože jsou přesvědčeni, že jinak se jejich věc nevyřídí. Pomineme-li otázku, zda lze dnes v Arménii něčeho docílit bez úplatku, v myslích lidí dochází k legitimizaci korupční struktury. Dokud nebudeme považovat korupci za něco špatného, pak nemáme nikdy šanci se z tohoto kolotoče vymanit. A to už nemluvím o trestní odpovědnosti za korupci. 

Je pravda, že nejvyšší trest, jaký se uděluje za korupci, je propuštění z funkce?

Arthur Sakhunc: Ano. A to ještě jen tehdy, znelíbíte-li se někomu nad vámi. Korupce navazuje na širší problém odpovědnosti, která se promítá i do dalších oblastí. Vláda nemá pocit zodpovědnosti za stav země ani společnosti. Nepociťuje žádný závazek vůči svým voličům, jediné, co ji zajímá, jsou vlastní osobní zájmy. Je to sice smutný příklad, ale i autokratické režimy Střední Asie se více zajímají o svoje občany a pociťují víc závazků než arménská vláda. Nemám tím samozřejmě na mysli takovou péči, jako je převýchova mučením, ale to, že pokud se vládce rozhodne, že se postaví vodovod, tak se postaví, nerozkradou se prostředky ani materiál jako u nás. To je paradox autokratických států oproti naší imitaci demokracie.

Jak Arméni vnímají pojem veřejný prostor?

Arthur Sakhunc: Cizinci, kteří do Arménie přijíždí, si na první pohled všimnou, že se všude válejí odpadky. Arméni přejímají vládní model odpovědnosti, který je selektivní: jsem odpovědný za to, co se děje u mě doma, tj. v mém prostoru, kolikrát cítím odpovědnost i za něco, co sám nemohu ovlivnit, avšak tato odpovědnost končí za mým plotem. Veřejný prostor je pak takové vakuum, kam se mohou vyhodit odpadky přímo z okna, protože to nikomu nepatří, takže potom uprostřed silnice vznikne skládka. A auta ji objíždějí a nikoho ani nenapadne, že na tom je něco špatného

Všimla  jsem si, že se tu odpadky válejí všude …

Arthur Sakhunc: K tomu ještě připočtěme, že Arménie nemá centralizovanou politiku, co se týká odpadu. Odpad se řeší (nebo spíše neřeší) na lokální úrovni. I menší města nedávno nechala instalovat odpadkové koše na ulicích, což je chvályhodné, ale poté, co koše vyberou, se odpad prostě vyveze za město. Když je skládka už moc velká, tak se na ni nahrne hlína a založí se nová opodál. Škodliviny ze skládky už v naší Lorijské oblasti znečistily jeden ze zdrojů pitné vody. Zatím zůstalo u jednoho pouze proto, že prameny ostatních zdrojů jsou příliš vysoko v horách, kam naložený kamion nevyjede, jinak by vodu z kohoutku už nebylo možné pít.

Ofelya Zalyan

Ofelya vystudovala ekonomiku na Vanadzorské univerzitě, poté pokračovala ve studiích práva na pobočce Evropské regionální vzdělávací akademie. V roce 2013 absolvovala Vyšší školu lidských práv. Pobývala na několika studijních i pracovních stážích v zahraničí, rok pracovala v Polsku v rámci Evropské dobrovolné služby. Od roku 2012 působí jako programový koordinátor v Helsinki Citizens’ Assembly Vanadzor. Od roku 2013 je členem veřejné monitorovací skupiny pro dohled nad podmínkami ve vězeních a v detenčních zařízeních provozovaných Ministerstvem spravedlnosti

Armine Sadikyan

Pracuje pro HCAV více než 15 let jako koordinátor peacebuildingových projektů. Za dobu svého působení v lidskoprávním sektoru se podílela na různých aktivitách spojených s obranou lidských práv v ozbrojených složkách nebo s pomocí obětem konfliktu. Do její hlavní sféry působení patří projekty zaměřené na válku v Náhorním Karabachu a také trust-building mezi Arménií a Tureckem a Arménií a Ázerbájdžánem na úrovni občanské společnosti

Arthur Sakhunc

Je ředitelem organizace Helsinki Citizens´ Assembley Vanadzor. Zabývá se demilitarizací a výzkumem konfliktu na Kavkaze. Od roku 2011 pravidelně zastupuje oběti bezpráví v armádě a bojuje proti porušování lidských práv v Arménii. Je držitelem prestižní ceny Freedom Defender Award. 

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *