„Válka je drahá,” prohodí Saro jen tak mezi řečí cestou přes Stepanakert. Jako bývalý voják sovětské armády, uprchlík z Baku a veterán války v Náhorním Karabachu ví, o čem mluví. Nabídl se, že nám ukáže města a vesnice této samozvané země, která nedosáhla oficiálního uznání, ačkoliv o nezávislost již dlouho bojuje. Během projížďky městem Saro nejvíce pozornosti věnuje známým místům a budovám a slova o válce pronese jakoby náhodou. Přesto o nich přemýšlím nejdéle. Ano, válka je drahá. A v této malé zemi, čítající zhruba 150 000 lidí, je to vidět na každém kroku.
Náhorní Karabach neboli Nagorno-Karabakh se nachází na jižním Kavkazu a již jeho jméno v sobě nese jakýsi rozpor. „Nagorno“ je poruštěný výraz pro „Náhorní“, zatímco Karabach pochází z tureckého „Kara“ (černý) a perského „Bakh“ (zahrada). Rozpor, obsažený už ve jménu, vystihuje situaci země, která je předmětem nároku dvou soupeřících stran – Arménců a Ázerů – a zároveň naznačuje důležitý fakt, že rozhodnutí o této krajině často padala rukou vnější strany. Možná právě proto místní upřednostňují staré arménské jméno Arcach, které tato provincie nesla během éry Velké Arménie, a proto v únoru tohoto roku změnili název Republiky Náhorního Karabachu na Republiku Arcach.
Její vyhledání v Google mapách jen umocní váš zmatek, protože Arcach najdete v Ázerbájdžánu. Ovšem z Ázerbájdžánu se tam nedostanete, a v Karabachu zase nenajdete žádné Ázerbájdžánce. Abychom se tam dostali my, museli jsme začít v hlavním městě Arménie, v Jerevanu, v grandiózním kamenném kruhu, navrženém v monumentálním komunistickém stylu a sedícím hluboko ve svém údolí, kde navěky prahne po výšinách, které jej obklopují.
V Jerevanu jsme si pronajali auto a brzy už jsme mířili na jih, do zapovězeného Náhorního Karabachu. Hora Ararat nás vedla kupředu, zdánlivě skoro na dosah ruky, ve skutečnosti však na hony vzdálena jak nám, tak hlavně Arménům, pro něž je národním symbolem. Ararat totiž nejenže neleží na jejich území, ale navíc ho kvůli uzavřeným hranicím s Tureckem ani nemůžou navštívit. Důvodem je opět černá zahrada Karabachu. Je zvláštní, že vztahy mezi oběma zeměmi přežily dokonce arménskou genocidu na počátku 20. století, při níž rukama osmanských Turků zahynulo okolo 1,5 miliónu Arménů, ale nakonec je obě země přerušily kvůli sporům o Karabach. A tak Ararat stojí za hranicemi jako neodbytná připomínka nespravedlností, ať již skutečných či domnělých.
Konflikt stále živý
Nějakou dobu poté, co nám konečně uhnul z cesty, jsme dorazili do hor, které oblasti daly své jméno, projeli jsme okolo Křídel Tatevu, městem Goriz, pak přes pár dalších hor a brzy nás cesta zavedla do údolí s malou základnou poblíž cesty. Vojáci si prohlédli naše papíry, zeptali se nás na důvod návštěvy, a poté nám dali razítko na papír vložený do našich pasů.
Nejprve jsme zamířili na ministerstvo zahraničí v Stepanakertu, kde nás čekala nejen víza, ale také tiskový mluvčí, který nám měl poskytnout oficiální informace a kontakty. Přivítal nás tichý muž ostražitých způsobů, jenž se představil jako Artak. Když jsme se dostali k důvodu naší návštěvy, jeho tvář trochu potemněla.
„Dá se označit za člověka někdo, kdo se v noci vloupá k někomu do pokoje a zavraždí ho ve spánku sekerou? A nejenže za to nejde do vězení, ale ještě ho po návratu domů prezident prohlásí za hrdinu!“ Artak měl na mysli incident, při němž ázerbájdžánský důstojník zabil arménského během mírové konference v Maďarsku. „Nebo v dubnu! Pár starých lidí zůstalo při útoku ve vesnici a když se jejich sousedé vrátili, našli je zabité. Měli uřezané uši a nosy! Řekněte mi, kdo něco takového může udělat?“ Tentokrát měl na mysli Dubnovou neboli Čtyřdenní válku v roce 2016, tedy čtyři dny trvající eskalaci násilí mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem. Tento incident znamenal výrazné zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi a posunul mírové vyřešení konfliktu opět o něco dále do říše snů. Když o tom Artak mluvil, nebylo možné přehlédnout emoce, které v něm vřely s intenzitou, jaké jsou schopni jen klidní, usebraní muži. Bylo vidět, že zde ani vzdělaný člověk, a navíc novinář, není schopen zachovat nestrannost. Byli jsme zvědaví, čeho budeme svědky při rozhovorech s obyčejnými obyvateli.
Nalézt kořeny konfliktu není lehké. Ačkoliv se na prvním místě nabízí náboženský konflikt arménského křesťanství a ázerbájdžánského islámu, není to nejspíš to správné vysvětlení, tvrdí Thomas de Waal, jeden z předních expertů na tuto oblast. Během éry Sovětského svazu, jehož byly obě republiky – Arménská sovětská socialistická republika a Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika – součástí, spolu jejich obyvatelé žili v míru. Zároveň to ale byl právě Sovětský svaz se svou strnulou a pevně danou strukturou, kdo nenávist mezi oběma zeměmi rozdmýchal.
V roce 1923 přidělil Stalin Náhorně-karabašskou autonomní oblast (Нагорно-Карабахская автономная область) Ázerbájdžánské SSR, aniž by přitom bral na vědomí fakt, že její obyvatelstvo je převážně arménské, a že Arméni s Ázerbájdžánci o toto území již dříve bojovali. Pokud by chtěl tento spor vyřešit, ponechal by pravděpodobně převažující karabašské Arménce pod správou Arménské SSR, jak o to sami žádali. Stalin si ale chtěl naklonit Turecko s nadějí, že ho získá pro komunismus, a tak dal Karabach Ázerbájdžánu (jenž je s Tureckem etnicky spřízněn). Zasadil tak semeno sváru, jež pomalu začalo zapouštět své kořeny.
Arméni se samozřejmě cítili ukřivděni a soustavně žádali sovětské vedení o to, aby je převedlo pod správu Arménské SSR. Vláda, která v té době měla plné ruce práce s dalšími problémy, však jejich žádosti stejně soustavně ignorovala a odmítala.
Do rozpadu Sovětského svazu ale k žádným větším rozmíškám nedošlo, ty přišly až potom, protože Arméni ucítili, že by se mohli od Ázerbájdžánu konečně odtrhnout. „Po kolapsu Sovětského svazu Ázerbájdžán využil zákon, který tehdy v SSSR existoval, aby vyhlásil svou nezávislost, a my jsme využili přesně ten samý zákon, abychom vyhlásili svou nezávislost na Ázerbájdžánu. Z hlediska zákona to byl brilantní tah,“ řekl nám jeden z přímých účastníků a strůjců tehdejších událostí, Karen Ohanjanyan.
Těžká cesta k nezávislosti
Nezmínil ale, že referendum v roce 1991, po němž představitelé Karabachu jednomyslně vyhlásili nezávislost, nevzalo v potaz nějakých 40 % obyvatel ázerbájdžánské národnosti, žijících tehdy v zemi. Nedá se přitom říct, že by Arméni strádali „pod ázerbájdžánským bičem“. Oba národy si byly ve svých zvycích natolik podobné, že je někdy bylo těžké navzájem rozeznat. Obyčejní lidé se nejspíš moc nestarali o to, pod kterou vládou budou sklízet své ovoce a pást své ovce.
Myšlenka nezávislosti vznikla v hlavách intelektuálních elit, a jakmile byl oheň zažehnut, přidaly se davy, sjednocené touto ideou jako nikdy předtím. Účastníci demonstrací se počítali na tisíce a když ázerbájdžánská část obyvatelstva začala protestovat, přišly i první potyčky, které prohloubily nejistotu a neklid mezi oběma znovu odcizenými etniky. Během Sovětského svazu byly oba národy navzájem promíchané, Arméni často cestovali, pracovali a žili v Baku a jiných ázerbájdžánských městech, Ázerbájdžánci zase navštěvovali Jerevan a arménská města. Jak ale konflikt eskaloval, obě etnika začala ze svého území vyhánět druhou stranu. Brzy už nebylo cesty zpět. V černé zahradě vykvetlo černé kvítí a válka o Náhorní Karabach se rozhořela naplno.
Konflikt trval šest let, od února 1988 do května 1994 a navzdory velké převaze nepřátel jej Arméni vyhráli. Podařilo se jim získat (nebo osvobodit, jak to nazývají) Náhorní Karabach a dokonce i přilehlé ázerbájdžánské regiony, které měly zabezpečit dostatečnou obranu území. Nezávislost získali v roce 1994, ale vítězství to bylo draze zaplacené. Jako země není Náhorní Karabach oficiálně uznáván a také zůstává spolu se spojeneckou Arménií kvůli turecko-ázerbájdžánské blokádě, která následovala po válce, izolován. Jak Arménie, tak Karabach jsou vnitrozemské země, nemají přístup k otevřenému moři a nejsou ani nijak zvlášť bohaté na suroviny. Izolace leží na obou zemích jako těžká, dusivá a neprostupná deka, a brzy poté, co jsme opustili Stepanakert, jsme mohli vidět její následky.
Martuni, kam jsme zamířili, se nachází na jihozápadě Karabachu, kde se hory postupně mění v plošší terén (což je také případem Martakertu a dalších regionů na východě; nejvyšší hory jsou ve skutečnosti na hranici Arménie a Karabachu, a ze zeměpisného hlediska tak jako by Karabach měl blíže k Ázerbájdžánu). Jak jsme opouštěli vysočinu, začalo být tepleji a slunečněji. Možná právě proto jsou zdejší lidé jemnější a oduševnělejší než větrem ošlehaní válečníci ze severu.
Poslední výbuch války
I tak ale kvůli blízkosti hranice a neustálým potyčkám, které jsou podél celé její délce na denním pořádku, čelí velké zátěži. Hranici nazývají „linií kontaktu“. Takové poetické jméno má tato jizva, vyrytá v zemi mezi oběma národy. Sedí tam jedni proti druhým už čtvrt století a jakákoliv změna k lepšímu je v nedohlednu. Právě naopak. Věci se znovu zhoršují a mnoho hlasů tvrdí, že jediným řešením je další výbuch války. Jako v dubnu 2016.
Á vs. A Kdo je nejlepší?Ázerbájdžánské síly tehdy na Armény zaútočily po celé délce hranice a dokázaly znovu získat některé části svého území. Dubnová válka si vyžádala okolo 350 životů (obě strany jako obvykle udávají odlišné počty) a pro armádu Náhorního Karabachu, kterou zastihla v zásadě nepřipravené, byla studenou sprchou. Od příměří v roce 1994 to byla největší eskalace násilí a znamenala další zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi. Zpráva těm, kdo doufali, že by konflikt mohl konečně ztratit svou sílu a být zapomenut, byla jasná: „Ne, nezapomněli jsme a Karabach dosud považujeme za svůj!“
Jedna z místních žen se uvolila, že si s námi o zdejším životě a o eskalaci, k níž tehdy došlo, popovídá. Jmenovala se Hasmik a byla doma sama se svým synem. Byla to mateřská, prostá žena s ostýchavým upřímným úsměvem.
Udělala nám čaj a jako pohoštění před nás postavila pár sušenek a fíků. Životu, kde jsou přestřelky na denním pořádku, už přivykla. Při větších eskalacích, jako byla ta dubnová, se však strachu ubránit nedá. V očích se jí zaleskly slzy, když vyprávěla, jak se její manžel doma neukázal celý měsíc a ona nevěděla, jestli je vůbec naživu.
Když jsem se zeptal, co dělá, lakonicky odpověděla: „Je voják, jako většina mužů tady…“ A skutečně, Arménie i Ázerbájdžán se počítají mezi deset nejvíce militarizovaných zemí na světě. Říká se, že jestli chceš mír, měl by ses připravovat na válku, v Karabachu to ale nabylo úplně nových rozměrů. Ženám vojáků tu nezbývá nic jiného, než tiše čekat, kdy, nebo jestli vůbec, se jejich manželé vrátí domů.
Navzdory nebezpečí odejít nechce. Toto místo považuje za svůj domov a nikdy by ho neopustila. S tím jsme se setkávali znovu a znovu v mnoha následujících rozhovorech. Poslední otázku jsme položili jejímu synovi: „Čím bys chtěl být, až vyrosteš?“ Jeho odpověď nás nepřekvapila.
Dohody lze uzavírat i porušovat, ale změnit způsob myšlení zabere mnohem víc času. Ta generace Arménů, která si hrávala se sousedovic malými Ázerbájdžánci hned naproti přes ulici, už pomalu stárne. Generace, která dospívá nyní, je zná už jen jako nepřátele. A budou to právě oni, kdo bude rozhodovat o budoucnosti.
Každý z mladých mužů si projde službou na frontové linii. Zde prosedí dva roky v labyrintu zákopů, obklopených minami a ostnatými dráty, na které jsou navěšeny staré plechovky, aby upozorňovaly na blížící se nepřátele.
„Dávejte pozor, abyste nesešli z cesty, tady ty značky znamenají miny,“ upozornil nás důstojník, který nás v zákopech doprovázel. Podobné varování zaznělo, když jsme se přiblížili k jednomu z předsunutých postavení, odkud karabašští pozorují protivníka. „Nechoďte tam, mohli by vás zastřelit.“ Chtěli jsme tedy alespoň vidět, jak zde vojáci tráví čas. „Toto je jejich hlavní aktivita,“ zazněla lakonická odpověď. „Musí stát na stráži a pátrat po jakékoliv aktivitě z druhé strany.“ To je realita fronty. Pomalé, nekonečně dlouhé čekání, jehož úmornost může přerušit jen výbuch násilí, který s sebou místo vysvobození přinese strach a nebezpečí. A to platí jak pro vojáky, tak pro celé jejich národy, které již několik desetiletí vyčkávají bez větší naděje na odměnu za svou trpělivost.
Smrtící dědictví
I po tak dlouhé době se mezi ruinami stále ještě nachází pozůstatky války. Nejen na frontové linii, ale i hluboko ve vnitrozemí není radno zacházet příliš daleko od silnice a ti, kteří toho nedbají, se také nemusí vrátit. Dosud aktivní miny v regionu má na starosti britská nezisková organizace HALO Trust. Zaměřuje se na odminovávání poválečných oblastí a pracuje v místech jako Angola, Somálsko, Kosovo, Afghánistán a mnoho dalších. V Náhorním Karabachu je aktivní od roku 2000 a disponuje impozantním vozovým parkem. Své jeepy a rypadla nasazuje po celé zemi. Na základně mají sbírku deaktivovaných min a také mapu, jež ukazuje, která místa již byla vyčištěna a která jsou ještě stále zamořena minami. Ačkoliv by 88 % území již mělo být vyčištěno, červené tečky zobrazující nebezpečné oblasti se jako neštovice dosud vyskytují po celé mapě.
Jedna z takových teček bezpochyby označuje Agdam, město duchů, jak se těmto vybombardovaným ruinám dnes říká. Toto město, které během války sloužilo jako základna ázerbájdžánských sil, bylo celé srovnáno se zemí. Jediné, co tu zbývá, jsou zbytky zdí, tyčící se z trávy jako kosti rozdrásané země. Ani děsivý pohled na následky zkázy však nevede znesvářené strany ke smíru.
Ačkoliv Arméni konfliktem, který je uvrhl do izolace a chudoby, strádají, svého území se vzdát nehodlají. Po tolika letech, kdy jim území patří, je pro ně nepředstavitelné, že by jej měli opustit. Konflikt paradoxně může některým lidem i vyhovovat, poskytuje totiž vládnoucím elitám zdůvodnění, proč věci v zemi ne vždy jsou tak, jak by měly.
Prezident Karabachu, respektive dnes už Republiky Arcach, Bako Sahakyan, byl v roce 2017 zvolen do svého již třetího funkčního období. V tomto roce země také přešla na prezidentský systém vlády. Bako Sahakyan je veteránem války o Náhorní Karabach, ale největší vliv získal jako velitel bezpečnostních sil Karabachu v letech 2001 až 2007. Roku 2007 se pak stal prezidentem.
Podle jeho názoru se jeho povinnosti nijak neliší od povinností prezidenta oficiálně uznané země. Většinu času mu ovšem zabírá starost o bezpečí jeho země. Ázerbájdžán je podle něj hrozbou nejen pro Karabach, ale také pro mezinárodní veřejnost. Na otázku, zda si dokáže představit možnost mírového urovnání konfliktu, se jen smutně usměje. „Samozřejmě že si přejeme mírové řešení konfliktu, ale ne všechno záleží na naší straně. Uděláme vše, abychom ho dosáhli, ale nesmí to být na úkor naší cti a našich hodnot.“
Bohužel už neupřesnil, co jsou Arméni výměnou za zlepšení svých vztahů s Ázerbájdžánem a Tureckem ochotni nabídnout. Koneckonců Náhorní Karabach ve válce nejenže udržel území, které si Arméni nárokovali, ale ještě k němu přidal další oblasti. Ázerbájdžán naopak mnohá území ztratil a ani po tolika letech se s tím nehodlá smířit. Pokud chtějí Arméni s Ázerbájdžánci konečně žít v míru, neobejde se to bez podstatných kompromisů.
Ačkoliv zatím ani jedna strana nehodlá ustoupit, přece jen se snad na obzoru vyjasňuje. V roce 2017 mnozí opět očekávali vážnou eskalaci konfliktu. Naopak se ale v tomto roce odehrálo nejméně střetnutí za několik posledních let. Rok 2018 má navíc začít obnoveným dialogem mezi oběma stranami.
Nezbývá než doufat, že boj o černou zahradu konečně utichne, aby se z ní znovu mohl stát sad, jenž bude místo sváru přinášet ovoce.