Silvie Vajskebrová
Rozbor lidové pohádky je věc složitá, ba mnohdy nemožná. Vysvětlování typu „tohle je tak, protože…” zavání spekulací. Následující text si proto nečiní nároky na označení analýza, spíše chce poukázat na některé skutečnosti, vztahující se k vybraným pohádkovým motivům se zaměřením na jejich bulharská specifika.
Pohádka Archanděl Michael kmotrem je kouzelnou pohádkou s legendárními prvky. O takových pohádkách říkáme, že jsou smíšeného typu – a těch je většina. Pokud si uvědomíme, jak vzniká a jaké povahy je folklórní tvorba, není na tomto faktu nic podivného.
Ale začněme jinak. Když o pohádce, tak pohádkově.
Jeden chudý člověk měl veliké trápení. V životě se mu nevedlo a ještě ke všemu nemohl ve vesnici najít kmotra pro svého nově narozeného synáčka, další hladový krk v už beztak početné rodině. Vydal se tedy hledat kmotra jinam. Šel, kam ho nohy nesly. Cestou si říkal, že nevezme jen tak ledakoho, kmotr musí být člověk spravedlivý, který nic nedá na jeho chudobu. Dvakrát potkal různé světce (Pánaboha, Krista, Sv. Petra nebo další), ale odmítnul je, nikdo z nich nebyl dost spravedlivý. Do třetice potkal archanděla Michaela a zaradoval se. Ten jediný bere duše bohatým i chudým bez rozdílu a všichni lidé jsou si před ním rovni. Ke křtu dal nový kmotr chuďasovi, otci novorozeněte nebo přímo dítěti, svému kmotřenci, moc léčit. Musel však dodržovat dohodnuté pravidlo – pokud uvidí archanděla Michaela stát u hlavy nemocného, muže léčit, pokud ho spatří v nohách postele, nemocný již patří do moci kmotra a musí zemřít. Pomocí této živnosti chudý člověk zbohatnul. Během své lékařské praxe ale jednou (nebo vícekrát) porušil dané pravidlo tím, že otočil lůžko nemocného a zachránil mu tak život. Archanděl ho za to káral a na vysvětlenou ho zavedl do místnosti (jeskyně), kde hořelo mnoho svíček. Vysvětlil mu, že každá z nich patří jednomu člověku. Pokud svíčka dohoří, člověk zemře. Vesničan chtěl ukázat svou svíčku a viděl, že z ní zbývá už jen docela maličko. Prosil proto archanděla, aby mu ji nastavil svící jeho syna. Ten se však rozzlobil, že ho žádá o podvod, přestože si ho zpočátku vybral právě kvůli jeho spravedlivosti. Archanděl mu nakonec život prodlužuje nebo neprodlužuje, případně vesničan nastavuje svou svíci, aniž by o tom jeho chlebodárce věděl. Po nějaké době archanděl Michael přichází pro duši vesničana a ten umírá.
Asi si říkáte, to přece známe. Skutečně, česká pohádka, jak ji známe z Drdova autorského přepracování o Dařbujánovi a Pandrholovi, nám poskytuje stejnou dějovou osnovu a také funkce jednajících osob jsou v podstatě stejné. V české, ale i slovenské, polské a chorvatské verzi vystupuje Smrtka či Smrťák. U Srbů, Makedonců a Bulharů je to archanděl Michael.
Archanděl Michael v pravoslaví
Archanděl Michael je starozákonní i novozákonní biblickou postavou. A v této tradici je nazýván také Andělem smrti. Je božím vyslancem proti ďáblovi, kterého v souboji poráží. Nicméně konečný střet – Poslední soud – teprve nadejde, a také tam bude archanděl Michael vyslán hájit Dobro. Neméně známé je i biblické vyprávění o zániku Sodomy a Gomory. V něm je archanděl Michael tím, kdo zadul na roh a zahájil tak dílo zkázy. Tyto role archanděla Michaela jsou dobře známé a společné pro západní i východní křesťanství. Přesto pravoslaví klade mnohem větší důraz na uctívání jeho kultu a s jeho jménem se setkáváme daleko častěji. Církevní svátek archanděla Michaela připadá na období pozdního podzimu a je spojen s nejdůležitějšími pravoslavnými zádušními svátky. Pravoslaví má totiž celkem čtyři „svátky dušiček”. Archanděl Michael ve folklóru
Také bulharský folklór chápe archanděla jako vůdce nebeských vojsk a bojovníka proti duchům temnoty. Bývá nazýván ještě Sveti Rangel, Arangel, Dušovadnik, Vadidušnik apod. V ikonografii je zobrazován, podobně jako sv. Jiří (bulharsky Sveti Georgi), s kopím v ruce, někdy na koni, zašlapávající čerta u svých nohou. Je Andělem smrti nebo jedním z junáckých bratří, kterému při dělení světa připadly mrtvé duše. Jeho vlastnostmi jsou spravedlivost a milosrdenství. Bere duši umírajícím tak, že jim podá jablko (někdy kytičku květin). Může přicházet s nožem nebo kosou. S jeho jménem je spojen také chléb připravovaný k pohřebnímu obřadu a rovněž největší zádušní svátky v roce slavené před dnem archanděla Michaela (Archangelovden), dne 8. listopadu. Bývá uváděno, že představy spojené s archandělem Michaelem a také období kolem jeho svátku jsou reziduem kultu pohanského démonického božstva kdysi uctívaného v pozdním podzimu.
Apokryfy
Motiv neuznávání Pánaboha a nejdůležitějších světců, který se objevuje i v naší pohádce, je ve folklóru obecně rozšířeným jevem, jehož inspirací těžko mohly být kanonizované biblické texty. Kromě nich však existovalo velké množství zápisů pojednávajících o biblických událostech, které nebyly církví uznány za pravdivé a časem se vžilo jejich souhrnné označení apokryfy.
Označení apokryf není svázáno jen s křesťanskou tradicí. Původní význam, z řeckého skrytý, tajný, označoval texty určené jen pro omezený okruh zasvěcených. Stejně byly označeny i sankcionované texty vydělené při formování židovského kánonu a později byly pořizovány četné soupisy zakázaných apokryfních knih. Setkáme se rovněž s označením deuterokanonické knihy, související se znovupřijetím původně zapovězených knih mezi texty kánonu.
Co do žánru a formy se jednalo o širokou škálu tvorby. Od textů napodobujících biblické modely – evangelia (Evangelium Nikodemovo), skutky apoštolské, listy, zjevení (Apokalypsa sv. Pavla), po tvorbu vyloženě literární až folklórní. Populární byla vyprávění popisující jednotlivé události ze života starozákonních i novozákonních postav (Dětství Ježíšovo, tzv. Abrahámův cyklus) nebo vyprávění o záhrobním světě (např. o putování Bohorodičky). Dále modlitby, zaříkávadla, hadačské, astrologické a alchymistické knihy apod. Apokryfy byly překládány především z latiny a řečtiny. První překlady do staroslověnštiny byly pořízeny již v 9. století.
Do Bulharska se apokryfy dostávají prostřednictvím Byzance s přijetím křesťanství (roku 895) a s šířením slovanského písemnictví. Jejich vliv na bulharský folklór je označován jako velmi silný, silnější než v ostatních balkánských lidových tradicích. Důvodem je údajně nejdelší doba jejich působnosti na tomto území a jejich silný vliv na folklórní tvorbu, neboť v důsledku specifických okolností byly apokryfy v Bulharsku oblíbenou četbou až do počátku 19. století. V 17. a v 18. století byly součástí tzv. damaskinů, sborníků lidového čtení, jejichž název je odvozen od autora prvního takového z řečtiny přeloženého (v 80. letech 16. století) sborníku, byzantského kazatele Damaskina Studita.
Smrt Abrahámova
Důvodem našeho delšího pozastavení u apokryfů je skutečnost, že existuje apokryfní příběh, v němž archanděl Michael rovněž vystupuje jako dušovadnik – „odnímatel duší”. Je to oblíbený příběh o smrti Abrahámově zařazovaný v rámci tzv. Abrahámova cyklu do bulharských sborníků (například do tzv. Tikvešského z 15. století, Panagjurského z 16. století, Adžarského ze 17.-18. století ad.). Abrahámův cyklus obsahuje jednotlivé příběhy o narození, životě a smrti biblického praotce. Smrt Abrahámova se řadí k těm apokryfům, které nás zavádějí do záhrobního světa. Archanděl Michael je vyslán pro Abrahámovu duši a Bůh po něm žádá, aby jednal se spravedlivým starcem obzvláště obezřetně a citlivě a aby jeho smrt byla lehká. Kromě tohoto motivu, který částečně objasňuje odkud se vzala specifická role archanděla Michaela v naší pohádce, tvoří značnou část příběhu popis Abrahámova a archandělova záhrobního putování. Vyprávění o tom, co Abrahám spatřil v pekle a v ráji (proto je apokryf nazýván též Zjevení Abrahámovo), patřila mezi nejoblíbenější. Představivost lidí, chtivá vědět, co je čeká na konci jejich hříšného života a jak budou žít spravedliví, nebyla totiž biblickým vyprávěním uspokojena.
Svíčka – symbol lidského života
Na závěr se ještě pozastavme u motivu jeskyně plné hořících svíček. Svíčka jako symbol lidského života je folklórním motivem rozšířeným v celém indoevropském prostoru. Nemusí nutně jít pouze o svíčku, ale o jakékoliv hořící světlo. Ve staré řecké báji o Meleagrovi odhalují bohyně osudu Moiry Meleagrově matce, že život jejího syna je spojen s hořícím polenem. Matka poleno vytáhne z ohně a uschová. Když však Meleagros po létech zabije jejího bratra, vzpomene si matka na slova bohyně a ve hněvu hodí poleno do ohně. Ve chvíli, kdy dohoří, Meleagros zemře.
Symbolikou svíce v evropském folklóru se zabýval již např. filolog a etnograf Jiří Polívka, který uvádí mimo jiné dvě běloruské pohádky s podobným motivem. Ve Francii prý zase existovala pověra, že pokud někdo onemocněl, předpovídali lidé zdali se uzdraví podle toho, jak hořel plamen svíčky zapálené před obrazem uctívaného světce. V Bretani podobným způsobem ženy námořníků hádaly, jestli jejich muž ještě žije. Polívka uvádí rovněž např. srbskou pohádku o starci Osudu, u nějž stále hoří louč. Podle toho, jak silně hoří, takový bude osud dítěte, které se toho dne narodí. Nechybí ani pohádka o kmotřence Smrti, která téměř pravidelně obsahuje příběh o světnici, kde hoří množství svíček – lidských životů. Zajímavá je i židovská legenda z východní Haliče, ve které Anděl smrti nařídí pastýři, aby donesl do jeho obydlí nejtlustší ovci a pastýř tam při této příležitosti uvidí mnoho hořících olejových lamp.
Závěrem nutno dodat, že pohádková postava Smrtky v bulharském folklóru zcela nechybí. Je však spojena s jinými pohádkovými typy, přičemž může být ve své roli alternována i dalšími pohádkovými bytostmi jako například babou-Morem (bulharsky Čumata), tedy naší Mořenou, Moranou neboli Mařenou.