Historie čečensko-ruských vztahů

Vilém Řehák

Samuel Huntington ve své nejznámější knize Střet civilizací načrtl model světa, v němž hrají hlavní roli civilizační okruhy založené na společně sdílených náboženských a kulturních vzorcích. Nejpravděpodobnějšími místy vzniku ozbrojeného konfliktu pak jsou mezicivilizační zlomové linie. Z různých důvodů mezi nimi klíčovou roli hrají hranice mezi islámem a ostatními náboženstvími. Jednou z oblastí, jimiž tato linie prochází, je i Kavkaz, kde ozbrojených konfliktů probíhá hned několik. Přední roli mezi nimi zaujímá vleklá válka v Čečensku.

Počátek střetávání

Čečeni se v oblasti severního Kavkazu začali usidlovat již v 16. století, aniž by zde ovšem založili centralizovaný státní útvar. Jejich tehdejší politické zřízení je označováno jako tzv. horská demokracie – závažná rozhodnutí týkající se obce přijímal na základě zvykového práva sbor starších této obce. Neexistovala žádná aristokratická vrstva, jen svobodní lidé a otroci. Milníkem ve vývoji čečenského národa bylo osmnácté století – jednak se rozšířila súfijská verze islámu, snažící se o dosažení větší zbožnosti věřících, jednak také začala ruská vojenská tažení do této oblasti ve snaze získat přístup k Černému moři a nakonec až do Indie. Na řece Těreku byl vystavěn řetěz ruských pevností táhnoucích se od Černého až ke Kaspickému moři. Pokračující ruská expanze nakonec vedla k ozbrojeným střetům s Čečeny. Ten první v roce 1785 Čečeni pod vedením Ušurmy Mansúra vybojovali ve svůj prospěch a dlouhou dobu slavil úspěch i jejich protiruský odboj v podobě partyzánské války v horách. Ve 40. letech 19. století dokonce vznikl první čečenský státní útvar, islámský stát, v jehož čele stál Imám Šámil (1797-1871). Stát byl však založen na velké moci státního aparátu a státní regulaci veškerého veřejného i soukromého života. Od obyvatel se vyžadovala vojenská disciplína, což nakonec vedlo k vnitřním rozporům a oslabení odboje proti Rusům. Ti využili své početní i zbrojní převahy, znovu zaútočili a stát dobyli. Roku 1859 byl Imám Šámil donucen kapitulovat a prohlásit Čečensko za součást ruské říše, a to v rámci 20. února 1860 nově vyhlášené Těrecké provincie. Přestože Čečeni získali rozsáhlá privilegia, například mohli praktikovat islám včetně práva šarí’a nebo nebyli odváděni do ruské armády, protiruský odpor dále pokračoval a poněkud ustal teprve po krvavém potlačení povstání v roce 1877.K dalšímu vývoji v čečenské otázce dochází až po říjnové revoluci. V květnu 1917 se ustavil Svaz sjednocených horalů Kavkazu a v listopadu téhož roku vyhlásil nezávislou Horskou republiku, záhy rozvrácenou. Čečeni následně podpořili bolševiky při masakrování kozáků na pravém břehu řeky Těrek, aby po jejich deportaci získali jejich vysídlené vesnice. Odmítli však uznat bolševickou moc a dále proti ní bojovali. Protibolševické povstání však bylo poraženo a Čečeni byli nuceni výměnou za amnestii pro vůdce povstání sovětskou nadvládu uznat. V lednu 1921 tak vznikla Horská autonomní republika (i nadále se zde mohl praktikovat islám včetně práva šarí’a) a následně v listopadu 1922 samostatná Čečenská autonomní oblast, která byla v lednu 1934 spojena do Čečensko-ingušské autonomní oblasti, z níž se v prosinci 1936 stala Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika (ASSR).Za druhé světové války okupovala Čečensko německá armáda. Po jeho osvobození byli Čečeni okamžitě obviněni z kolaborace s nacisty, autonomie Čečenska byla zrušena a od únoru 1944 probíhala hromadná deportace Čečenů a Ingušů do Střední Asie. Přestože ze strany Stalina byla kolaborace zřejmě jen záminkou pro odsun (řada Čečenů sloužila v sovětské armádě, došlo k několika vzpourám čečenských horalů proti německé okupaci, kolaborovali i jiní než jen Čečeni), ze severního Kavkazu bylo deportováno více než půl milionu osob, z toho asi 80 % z Čečenska. Čtvrtina z nich během pěti let ve Střední Asii zahynula.Po smrti Stalina v roce 1953 se část  přeživších začala ilegálně vracet zpět na Kavkaz. Stalinův nástupce Chruščov vytvořil v roce 1956 komisi k vyšetření masakru, ke kterému došlo v únoru 1944, kdy ruští vojáci bezdůvodně zapálili jednu z čečenských vesnic v horách. Přes šest stovek lidí tehdy uhořelo. Když komise potvrdila ruskou účast na masakru, byl oficiálně povolen návrat všem Čečenům a 9. ledna 1957 byla znovuustavena Čečensko-ingušská ASSR, k níž byly oproti původním hranicím nově přičleněny i oblasti severně od řeky Těrek. Rozpory mezi čečenským obyvatelstvem a sovětskou mocí trvaly i nadále, ale k žádným velkým násilnostem již nedošlo.

Vyhlášení nezávislosti

 V době rozkladu Sovětského svazu však Čečeni razantně vystoupili s požadavkem nezávislosti. Díky silným a pevným klanovým a náboženským vazbám se jim totiž podařilo odolat snahám o rusifikaci a deislamizaci, které byly obzvláště silné v 50. letech v středoasijském vyhnanství.23. až 25. listopadu 1990 se v čečenské metropoli Grozném sešel Kongres čečenského lidu, který se vyslovil pro urychlení probíhajících politických změn v zemi. V čele kongresu stanul Džochar Dudajev, první čečenský vysoký armádní činitel, toho času velitel letecké divize v estonském městě Tartu. Nejvyšší sovět autonomní republiky byl donucen přijmout Deklaraci nezávislosti jako projev sebeurčení čečenského národa. V červnu 1991 se kongres sešel podruhé a oznámil vznik samostatného čečenského státu. Inguši se v obavě z toho, že se v novém státě stanou nerovnoprávnou menšinou, rozhodli raději vyjednávat o autonomii v rámci Ruské federace, a Čečensko-ingušská ASSR tak byla rozdělena na dva samostatné útvary. Po srpnovém puči v Moskvě obsadili čečenští ozbrojenci klíčové budovy ve své metropoli Grozném, včetně budovy Nejvyššího sovětu. Ten se pod jejich tlakem sám rozpustil a byl nahrazen Prozatímním nejvyšším sovětem, který byl o pár dní později také rozpuštěn, ovšem v tomto případě po útoku ozbrojenců násilně. 8. října 1991 vydala Moskva ultimátum požadující odzbrojení, které však nebylo splněno. Koncem října Čečeni uspořádali prezidentské volby, v nichž s drtivou převahou zvítězil Džochar Dudajev, a 1. listopadu definitivně vyhlásili nezávislý čečenský stát. Ruská vláda sice přijala rezoluci o neplatnosti voleb, ale pod tíhou vlastních problémů se nadále o Čečensko nezajímala.Vnitřním problémům se však nevyhnulo ani samotné Čečensko a podpora prezidenta Dudajeva začala záhy velice rychle klesat. „Čečensko bylo zemí nikoho – nebylo ani v Rusku, ani mimo ně.“ Chtělo být samostatné, ale zůstalo ekonomicky závislé na Rusku. Když však Rusové odřízli Čečensko od svého rozpočtu a bankovního systému a přestaly být vypláceny veškeré sociální dávky i platy, enormně se rozbujel černý trh a ropa, hlavní zdroj příjmů [1], začala být rozkrádána. Od vyhlášení nezávislosti se nepostavila jediná nemocnice, škola, mešita. A v neposlední řadě podezření, že je čečenský prezident napojen na mafii, vedlo k ochlazení vztahů zahraničí k němu a k Čečensku vůbec.Za této situace se začala v dubnu 1993 formovat opozice proti Dudajevovi. Po prvním masovém shromáždění opozice se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a Ústavní soud a převzít veškerou moc do svých rukou. Otevřený odpor začal 4. června poté, co jeho ozbrojené složky začaly na další demonstraci střílet do davu. Plánovaná schůzka mezi Jelcinem a Dudajevem, kde se mělo jednat o statutu Čečenska, se nakonec neuskutečnila, a tak se ruské vedení v srpnu přiklonilo k variantě podporovat čečenskou opozici zbraněmi a zřejmě i finančně. Problémem tohoto přístupu bylo, že opozice byla nesourodou směsicí protidudajevovských skupinek a její vedení (Umar Avturchanov) nemělo podporu čečenského lidu. Tuto podporu sice měl Ruslan Chasbulatov, avšak pro Moskvu byl nepřijatelný – jako stoupenec prezidenta Jelcina byl roku 1991 jmenován předsedou ruského parlamentu, ale o dva roky později se od ruského prezidenta odvrátil a stal se jeho velkým kritikem.Čečensko se v druhé polovině roku 1994 ocitlo ve stavu mocenského vakua. Dudajev kontroloval s bídou hlavní město, opozice začátkem srpna vytvořila Prozatímní radu a vydala prohlášení o převzetí moci, ale ovládala jen několik vesnic v horách. Moskva se jí proto rozhodla poskytnout vojenský personál, ale útok na hlavní město 26. listopadu skončil fiaskem, když byly postupující tanky obklíčeny a zničeny protitankovými střelami.

První a druhá čečenská válka

Po tomto neúspěchu se Moskva rozhodla vyřešit situaci přímým vojenským zásahem. Začátkem prosince byly v Čečensku rozmístěny tisíce vojáků, bylo zahájeno noční bombardování a postup na Groznyj. Západ se k situaci postavil tak, že jde o vnitřní záležitost Ruska. Na Silvestra 1994 vpadla ruská armáda do města, ale dopadla stejně jako o měsíc dříve vojska opozice. Ruské velení totiž snad ani nemělo strategický plán – zásah zřejmě měl mít jen charakter demonstrační akce a rozestavení tanků ve městě mělo přinutit čečenské vojáky ke kapitulaci. Nestalo se. Výsledek akce, v níž se skloubily nedostatečně vycvičené a vybavené jednotky [2], špatná logistika, komunikace a koordinace mezi složkami a selhání zpravodajských služeb: minimálně dva tisíce mrtvých na ruské straně, neznámý počet obětí mezi čečenskými vojáky i civilisty, ruské zbraně získali Čečeni, půl města bylo zničeno.Neúspěch útoku vedl k zesílení bombardování a k novému postupu na Groznyj, který tentokráte skončil dobytím města. Během února a března obsadili Rusové další klíčová města v Čečensku (Argun, Šali, Veděno, Gudermes) a získali pod svou kontrolu asi čtyři pětiny čečenského území, na něž dosadili vlastní, Moskvě podřízenou správu. Po dobytí větší části Čečenska však ruští vojáci rozpoutali teror vůči jeho obyvatelům [3], což byl jeden z důvodů odvetného teroristického aktu, který vedl čečenský polní velitel Šamil Basajev. Jeho ozbrojené komando obsadilo 14. června 1995 nemocnici v jihoruském městě Buďonnovsk a nakonec dosáhlo svého: donutilo ruské představitele [4] k uzavření vojenské dohody o trvalém zastavení palby, odzbrojení Čečenů a především stažení ruských vojáků z Čečenska. Reálné výsledky však dohoda nepřinesla. Rusové znovu zahájili bombardování čečenských vesnic v horách, čečenští povstalci naopak provedli několik atentátů na ruské politické i vojenské představitele v Čečensku, zaútočili na město Gudermes a podnikli další teroristický útok v sousedním Dagestánu.17. prosince 1995 uspořádala Moskva volby, v nichž ovšem hlasovali jen Rusové. Prezidentem Čečenska byl zvolen Doku Zavgajev, bývalý šéf Čečenské komunistické strany. Moskva volby podpořila a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je neodsoudila. V zemi tak „vládly“ dvě paralelní správy – ruská a čečenská.Protože se v Rusku přiblížily prezidentské volby a válka v Čečensku byla jednou z příčin klesající podpory Borise Jelcina, rozhodl se v zájmu svého znovuzvolení sejít se s Džocharem Dudajevem a jednat o ukončení války. K setkání však již nedošlo, protože 21. dubna 1996 byl čečenský prezident při výbuchu ruské rakety zabit. Štafetu v jednání převzal jeho nástupce Zelimchan Jandarbijev a pod záštitou OBSE byla 27. května 1996 podepsána mírová dohoda, opět oboustranně nedodržená. Po ruském bombovém útoku v horách a čečenském útoku na Groznyj se do věci vložil generál Alexandr Lebeď, který opětovně vyjednal příměří. Nová mírová dohoda, která definitivně ukončila první čečenskou válku, byla podepsána v dagestánském Chasavjurtu 31. srpna 1996. Rozhodnutí o statutu Čečenska však nepadlo a bylo o pět let odloženo.  Během krátkého mírového intermezza došlo 22. ledna 1997 k uspořádání prezidentských a parlamentních voleb, jež byly jedním z bodů právě podepsané dohody. Jejich vítězem a novým čečenským prezidentem se stal Aslan Maschadov. Čečensko se stalo de facto na Rusku (politicky) nezávislým a zavedlo islámské právo šarí’a. Zůstalo však na Rusku silně závislé ekonomicky, protože čečenské hospodářství, včetně rafinérií, bylo válkou naprosto rozvráceno.Šamil Basajev, poražený z prezidentských voleb, se stal viceprezidentem, ale záhy označil Maschadovovu politiku za proruskou a vyzval jej k rozpuštění parlamentu, opuštění úřadu prezidenta a ke vzniku islámské rady v čele s emírem, která by zemi [5] spravovala. Vzájemné rozpory mezi čečenskými představiteli byly přerušeny rozpoutáním druhé čečenské války v září 1999. Mírová dohoda z roku 1996 totiž byla ze strany Čečenska porušena a závazky bojovat s kriminalitou, terorismem a národnostní a náboženskou nesnášenlivostí nebyly naplněny. Teroristické útoky naopak pokračovaly: v březnu 1999 vybuchla nálož na tržišti v severoosetinském Vladikavkazu, v srpnu a v září téhož roku podnikli Čečeni ozbrojené útoky do Dagestánu, k několika výbuchům došlo i v samotné Moskvě [6]. Spojenecký zásah NATO v Kosovu v březnu 1999 dal navíc Rusku signál, že hlavním politickým argumentem i nadále zůstává použití síly. Pod rouškou boje s terorismem proto začalo Rusko v září 1999 s rozmisťováním svého vojska kolem čečenských hranic. Poté bylo zahájeno bombardování Grozného, následované pozemním postupem směrem na hlavní město.Ani tentokráte Západ nijak nereagoval na ruskou agresi, s výjimkou slovního odsouzení. Na začátku října proto Rusové obsadili severní třetinu Čečenska, v listopadu dobyli druhé největší město Gudermes, v prosinci obklíčili Groznyj a v únoru jej získali pod svou kontrolu. Čečeni vyhnaní do hor zahájili partyzánskou válku a konflikt uvízl na mrtvém bodě.  V červnu 2000 byl vydán Výnos o zřízení dočasného systému orgánů výkonné moci v Čečensku, jímž byl ruskou vládou jmenován do funkce šéfa státní správy Achmat Kadyrov. Protože tento stav je v rozporu s ruskou ústavou, bylo rozhodnuto vytvořit novou čečenskou ústavu. Z několika předložených návrhů byl ruskou vládou vybrán návrh promoskevské čečenské správy, který se však vyhýbá zmínkám o nezávislosti, autonomii či svrchovanosti. Čečensko je podle návrhu ústavy samosprávným zřízením v rámci Ruska, jeho občané jsou zároveň občany Ruska a úředními jazyky jsou jak ruština, tak čečenština. Fakticky se z doposud víceméně nezávislého Čečenska dle ústavy stává nedílná součást Ruska. Proto je možná poněkud překvapivé, že byla ústava na jaře 2003 v lidovém referendu přijata. Na jejím základě se pak v říjnu 2003 uskutečnily prezidentské volby, v nichž zvítězil dosavadní šéf správy Achmat Kadyrov. Nezávislí pozorovatelé z řad ruských a čečenských nevládních organizací však upozornili na rozsáhlé manipulace s volebními výsledky a s údaji o volební účasti.

Současné Čečensko

Vojenské operace ruské armády byly oficiálně ukončeny na jaře 2003, v Čečensku však stále dochází ke střetům mezi čečenskými partyzány a ruskými vojáky a dále probíhají tzv. „čistící“ operace zaměřené proti čečenským teroristům. Mírová jednání s Aslanem Maschadovem či jinými čečenskými (legitimně zvolenými) představiteli Moskva odmítá. Do Čečenska dosadila vlastní správu, která sice politicky funguje, ale jejím hlavním rysem je zkorumpovanost. Rekonstrukce válkou naprosto zničeného Čečenska víceméně neprobíhá, spíše se zdá, že Moskva na skutečném rozvoji Čečenska příliš velký zájem nemá, což spolu s pokračující brutalitou ruských vojáků vůči civilistům příliš neposílilo důvěru čečenského obyvatelstva v ruský postup.  Separatistické pokusy v současném světě mají jen dvě možná východiska: dohodu nebo válku. Zkušenost ukazuje, že navrch má válečný stav. Čečensko může posloužit jako modelový příklad, jak vypadá válka vzešlá ze separatismu. Trvá několik let a vede se na území separatistů, což má za následek zničení domů a veškeré infrastruktury, tisíce uprchlíků a obětí. Podle obvyklého scénáře nejprve vedou jednání umírnění s velkou podporou svého obyvatelstva, ale jejich neúspěch vede k tomu, že jsou záhy nahrazeni radikály s o něco menší podporou. Jejich činnost však obvykle nebývá o moc úspěšnější, a čím déle válka trvá, tím menší mají podporu mezi vlastním lidem. S postupujícím časem se navíc slabší armáda separatistů vyčerpá natolik, že přejde k teroristickým útokům, které, aby měly větší dopad, jsou namířeny vůči civilním obětem. Tím se následně snižuje podpora válce (pokud vůbec kdy nějaká byla) i uvnitř druhého účastníka konfliktu, v tomto případě Ruska. Vyčerpanost, vysoké finanční náklady a lidské ztráty na obou stranách nakonec vedou k podepsání příměří, které obnoví předválečný status quo (v případě Čečenska viz schválení ústavy, jež stanovuje Čečensko jako nedílnou součást Ruska). Nebezpečí spočívá v tom, že pro daný okamžik je sice válka ukončena, ale reálně hrozí, že bude znovu obnovena – ať už separatisty, kteří se během míru konsolidují a opětovně vystoupí s požadavkem nezávislosti, nebo Ruskem, které bude chtít separatisty definitivně porazit.Oficiální ukončení bojů se zdálo být prvním malým krůčkem na cestě k míru v Čečensku. 9. května 2004 však čečenští teroristé zaútočili při oslavách konce druhé světové války na stadion v hlavním městě a zabili prezidenta Achmata Kadyrova, koncem června 2004 poté podnikli další útok, tentokráte na vládní úřady v sousedním Ingušsku. Křehký mír je tak opět v ohrožení a konečné řešení situace v nedohlednu. Huntington ve své knize zdůrazňuje, že primární účastníci konfliktu (tedy v tomto případě Rusko a čečenští povstalci) nedokáží válku sami zastavit. Je zřejmé, že bez pomoci mezinárodního společenství k nastolení míru nedojde. Otázka, jaký bude další status Čečenska, však zůstává otevřena. Rusko se jistě nebude chtít této strategicky výhodně položené oblasti vzdát, obzvláště po schválení nové čečenské ústavy definující Čečensko jako součást Ruska. Stejně tak ale zajisté ani čečenští povstalci nebudou ochotni přistoupit na jiné uspořádání než nezávislý čečenský stát. Ruská šance na udržení Čečenska pod svými křídly spočívá na dvou klíčových pilířích: potlačení čečenských teroristů a především přílivu finančních prostředků do Čečenska spojeném s co nejrychlejší obnovou infrastruktury. Čečenské šance na dosažení nezávislosti jsou výrazně nižší a spočívají v první řadě na ukončení teroristických útoků namířených proti civilistům.

Epilog

1. září 2004, Beslan, Severní Osetie. Stovky místních dětí stejně jako miliony dětí po celém světě míří poprvé v novém školním roce do školy. Některé z nich vůbec poprvé v životě. Jak se později ukáže, některé z nich bohužel i naposledy. Čtyřicetihlavé komando ozbrojenců vtrhlo do školy a zajalo více než tisíc rukojmích. Poté oznámili své požadavky: odchod ruské armády z Čečenska a propuštění vězněných čečenských bojovníků. Vše bylo jasné – po červnovém útoku v Ingušsku a srpnových atentátech na dvě dopravní letadla a v moskevském metru (celkem asi sto obětí) čečenští teroristé opět zaútočili. Ne na ruské vojáky, ale na bezbranné děti v severní Osetii. Děsivou tragédii dovršily o dva dny později ruské ozbrojené síly. V nastalém chaosu po výbuchu bomby umístěné na střeše školy přikročily k akci, jejímž výsledkem je více než tři sta obětí, většinou dětí. Část teroristů byla zabita, část uprchla. Zatímco v polovině 90. let byli Čečeni v očích Západu téměř až hrdiny trpícími nesmyslně krutým ruským postupem, dnes jsou bez výjimky považováni za teroristy stejného kalibru, jako je neblaze proslulý Usáma bin Ládin. Křehký mír vydržel přibližně rok a dnes se Kavkaz ocitl na pokraji další války. Ruský prezident Vladimir Putin se netají tím, že by rád čečenskou otázku definitivně vyřešil. Dá se proto očekávat další útok proti Čečenům, který spirálu násilí jen dále roztočí. Dokud ruské vedení nepochopí, že řešení celého konfliktu nespočívá v tancích a kulometech, ale především ve viditelném rozvoji Čečenska, budou nás obrázky podobné těm beslanským strašit i nadále. Naději do budoucna dává snad jen fakt, že Rusko poprvé po deseti letech ustoupilo od teze „Čečensko je vnitřní problém Ruska“ a požádalo o pomoc Radu bezpečnosti OSN. S pomocí mezinárodního společenství se totiž naděje na mír přece jen o něco málo zvyšuje.