Běloruští umělci

Roman Staněk

Není moc galerií na světě, které by byly umístěny v dřevěné chaloupce na konci vesnice. A není moc známých obrazů, které by místo toho, aby se vystavovaly, ležely zaprášené za skříní nebo pod kanapem. Pokud ale hovoříme o Bělorusku, všechno je možné. Toto je sonda z cesty za hledáním současného běloruského umění. Popisuje tři galerie, dva umělce a jednu malou vesničku…

Prozářená šeď

Neútulná státní galerie „Palac Mastactva“ (Dvorec umění) nedaleko náměstí Vítězství v Minsku připomíná spíše staré skladiště, než výstavní síň. Ve vstupní hale několik lidí prodává knížky – Dostojevský se tady mísí s Pelevinem, příručky managementu a cest k úspěchu s knihami o tantrickém sexu a skrze obrovská, špinavá okna sem proniká jen málo světla, nakupuje se nesnadno. Zatímco v přízemí galerie se bez jakékoliv koncepce vystavují několik desetiletí staré, zšedlé obrazy – mezi nimi i Karlův most nebo portrét babičky z jižního Slovenska, první patro je věnováno mladým běloruským autorům. Přízemí procházím spíše ze „zdvořilosti“ a podivuji se nad odvahou kurátora některá díla vůbec vystavit. Nakonec mířím nahoru po betonových schodech, které mi, stejně jako celá galerie, připomínají spíše industriální nádraží v Ostravě – Kunčicích.

Zde, naproti stolu paní „dozorkyně“, která si přísně prohlíží každého z mála návštěvníků, kteří do galerie vstoupí, visí barevný obraz malíře Igora Rimaševského. Na první pohled na něm není nic neobvyklého. Vidíme jednu z ulic hlavního města Minsku, výjevy odráží realitu všedních dní. Ženy odhrnují sníh, lidé posedávají na lavičkách okolo jakéhosi památníku. Jenže pro člověka znalého situace je toto dílo zajímavým příkladem formy protirežimního odporu. Obraz je situován do zimní krajiny (jmenuje se Zimní úklid), což může odkazovat k chystaným prezidentským volbám. Ty by se měly konat v únoru 2011 a největším favoritem bude opět – pokolikáté už, prezident Alexandr Lukašenko. Budova na obrázku je sídlo běloruské tajné policie KGB na bulváru Nezávislosti – snad nejděsivější dům v Bělorusku. Tam se vyslýchají oponenti režimu, odtud se odposlouchávají telefonní hovory „problémových“ i obyčejných lidí, tady se udržuje při životě běloruská státní ideologie.

Igor Rimaševskij, Zimní úklid

S domem však není něco v pořádku. Při bližším prozkoumání plátna je vidět, že na střeše nevlaje oficiální zeleno-červená běloruská vlajka, ale bílo-červeno-bílá, lukašenkovým režimem nepovolená zástava – symbol demokratického Běloruska. V oknech svítí barevná světýlka. Vypadá to, jako by budova už více nesloužila „temným silám“. Venku před budovou je – stejně jako ve skutečnosti, zcela logicky socha Felixe Dzeržinského. Sněhová pokrývka na obraze však z tváře Dzeržinského dělá spíše nejslavnějšího v běloruštině píšícího básníka a spisovatele 20. století Janka Kupalu. Odkazuje snad obraz na období po prezidentských volbách v roce 2011?

Jiný obraz – Rezervace, zase zobrazuje dva turisty, kteří vystoupili na hlavním minském nádraží a vyrážejí s kufry a batohy do města, ohromeni čistotami ulic a velkolepostí staveb. Jediní, koho cestou potkávají, jsou všudypřítomné elementy současného Běloruska – uklízečky a milicionáři. Tento obraz může mít spojitost s oblíbeným prvkem běloruské státní televize, kdy reportéři odchytávají hned u nádraží zahraniční turisty, kteří jsou nadšeni čistotou městského centra a rádi o tom do kamery povyprávějí. Srovnávání Minsku s jinými evropskými městy – zvláště tehdy, vyjde-li z toho hlavní město Běloruska lépe, se vždy vítá.

Další obrazy Rimaševského vždy mají nějaký detailní prvek odkazující k současné situaci v Bělorusku. Na obraze Slunečnice vidíme jednu slunečnici, která o hodně přerůstá všechny ostatní, a může jít o odkaz na rozdělení pravomocí v zemi, jinde zase vesnickou idylku narušují lidé montující na střechu satelit (ano, na státní televizi se opravdu nedá dívat). Ještě jedna zajímavost – je-li na nějakém Rimaševského obrazu televize, vysílá vždy jediný obraz – tvář prezidenta Lukašenka při jedné z mnoha několikahodinových promluv k národu.

Také např. Ljudmila Šurmjaleva se skrze svá díla neopomíjí vyjadřovat k současné politické a společenské situaci v tomto „sovětském skanzenu“, jak zemi označuje známý knižní průvodce Lonely Planet. Šurmjaleva například na díle zobrazila mladého muže, kterého okrádají na nádraží v městečku Šklov. Bělorusům netřeba vysvětlovat, že Šklov je místo, odkud pochází prezident Lukašenko. To Aleksandr Puškin, nejkontroverznější běloruský malíř, spíše než obrazy šokuje svými performancemi. Nejslavnější je ta, kdy vysypal kolečka s hnojem před prezidentský palác a vidlemi při tom probodl fotografii prezidenta. A právě za Puškinem, o kterém už několik let nebylo slyšet, se teď vypravíme.

Ljudmila Šurmjaleva

Cesta Bobrem  

Aleksandr Puškin je nejznámější běloruský malíř, performer, provokatér a hrdý nacionalista. Je umělec, který se zabývá širokou škálou aktivit. Maluje náboženské ikony (několik měsíců strávil také v Kutné Hoře, Pardubicích a Praze), abstraktní díla i na objednávku portréty běloruských potentátů, které pak ztvárňuje např. přivázané zlatými želízky k ruskému ropovodu, čímž dotyčného naštve a samozřejmě tak přijde o slibovaný honorář. Vyrábí dřevěné ptačí budky, lepí na ně vlajky států Evropské unie nebo vyřezává sochy bezhlavých rytířů. Během jeho uměleckých vystoupení na veřejných místech v minulosti většinou zasahovala policie.

Puškin žije se svou manželkou – učitelkou historie a běloruštiny, která je malířovým pravým opakem. Tichá intelektuálka, matka dvou dětí, která se sama neangažuje, avšak svého muže vehementně podporuje. Bydlí v malé vesničce Bobr, asi 3 hodiny vlakem na východ od Minsku. Najít jejich dům však není snadné. Od kýčovitého růžového nádraží je třeba se vydat polní cestou, lemovanou tradičními dřevěnkami s barevnými ploty. Všude upravené zahrádky, ale žádní lidé na nich. Na konci vesnice začíná les a v něm je ukryta největší běloruská raketová základna. Za lesem však domy pokračují a přicházíme na velkou křižovatku:

„Tohle je cesta, která spojuje západ s východem, Varšavu s Moskvou, budoucnost s minulostí,“ říká Puškin, oděn do bílého saka, bílých kalhot i bot, čímž kontrastuje s okolními vesničany, oblečenými převážně do černých koženkových nebo teplákových úborů.

Teď už však má cesta spíše symbolický význam – o několik desítek kilometrů dále vede nová mezinárodní dálnice, a tak se na této cestě objeví jen několik aut denně. Od nádraží už jdeme dobrou půlhodinu a docházíme až na skutečný konec vesnice. Několik domků ve svahu a pod nimi údolí, kterým se lenivě plazí řeka. Vše malebné jak z obrázku. Až na jednu industriální stavbu. „To je lihovar,“ říká pohotově malíř, „tam vzniká zhouba našeho národa.“

Romantičtější místo si pro dům manželé Puškinovi nemohli vybrat. Útulná dřevěnka, poslední domek ve vesnici a kolem už jen louky, lesy, řeky a jezera. Uvnitř je dům maličký, jsou zde pouze dvě místnosti a kuchyň s velkými kachlovými kamny. Obývacímu pokoji vévodí knihovna, většinou s bělorusky psanými knihami, v rohu stojí počítač a na stěnách visí autorovy malby, převážně s náboženskou tématikou. Rodina je silně věřící, Puškin je pravoslavný, manželka katolička. Děti se proto rozhodli také spravedlivě rozdělit – syn následuje ve víře otce, dcera matku.

A další kontrast, kterých je jeho život plný a ve kterých si Puškin libuje. Ani silná víra mu totiž nebrání organizovat každoroční letní pohanský svátek Kupaly neboli noc svatojánskou. Dívky v průběhu této noci hledají květ lásky a jde o jedinou noc, podle Puškina, kterou muž může strávit s jinou ženou, a žena s jiným mužem. Má to však přísná pravidla. Série rituálů, mezi které patří volba královny noci, tance a skoky přes vatru nebo pití Puškinem vyráběného bylinného likéru, je zakončena koupelí dívek v bílých šatech za rozbřesku v řece pod domem. Svátek je mezi lidmi značně oblíben a do Bobru se na počátku července sjíždějí stovky malířových přátel a známých.

Po tradiční běloruské večeři, během které se servírovala „běloruská babka“ – brambory pečené na peci v keramickém hrníčku, Puškin vysvětlil, že v domě žádná plátna, štětce ani barvy nemá, protože ateliér má v jiném domě, který stojí opodál, uprostřed vsi. Na první pohled je to stará dřevěnka, na druhý však ateliér a vlastně i galerie jednoho z nejvýznamnějších žijících protirežimních performerů východní Evropy.

Jen těžko popsatelné jsou pocity, když Puškin začíná zpoza staré skříně vytahovat zaprášený obraz. Když jej oprášil a otočil, spatřil jsem jednu z jeho nejvýznamnějších maleb – vlajku nezávislého Běloruska, kterou v roce 1989, v sovětských dobách, namaloval vlastní krví. Potom hrábl pod kanape a vytáhl sérii obrazů Ruce Bělorusů, na kterých symbolicky ztvárnil ruce lidí zamotané v ostnatém drátu v barvách běloruské státní ideologie. Pak kdesi vydoloval nádherné stříbrné ikony, které kreslil během svého pobytu v Čechách.

Na Puškinovo největší dílo, které doslova obletělo svět a kterým se definitivně proslavil, se však musíme jít podívat o několik set metrů dále, do maličkého kostela uprostřed vsi. Tady totiž vznikl obraz Poslední soud, na kterém v pekle hříšníků namaloval skupinu postav, mezi nimi i výrazného a nepřehlédnutelného prezidenta Lukašenka. „Nemaloval jsem pouze jeho, vedle stojí kněží, kteří podvádějí Boha, úředníci, kteří okrádají obyčejné lidi a taky malíř-hříšník,“ říká Puškin a jakoby se omluvně dívá nad sebe a přitom se kulišácky usmívá.

„To dílo tady bylo mnoho let, pak ale o mně odvysílali reportáž v hlavním vysílacím čase na prvním kanále ruské televize. Viděli to všichni – od Kaliningradu až po Vladivostok. Druhý den přijeli nějací lidé a řekli, ať to okamžitě zamaluju. Tak jsem vzal vědro, nalil do něj černou barvu, ale smíchal jsem ji pořádně s vodou. Prezidenta jsem přemaloval, oni byli spokojení a odjeli. Jenže za několik týdnů se stal ‚zázrak‘ – voda vyschla a prezident se znovu objevil,“ směje se Puškin a pokračuje: „Po nějaké době přijeli zase a před mýma očima obraz přemalovali bílou barvou. Jenže to nevědí, jak hloupě si vybrali. Jednoho dne, bude-li potřeba, se prezident u posledního soudu znovu objeví,“ říká už téměř šeptem před kostelem malíř.

Puškin si před nikým nebere servítky. Opouštíme kostel a on si stěžuje, že místní kněz je dosazený vládou a nedělá to, co by měl, bojí se a místo Boha poslouchá prezidenta. Při cestě kolem školy, kde učí jeho žena, říká – ředitel se bojí a tak nechce, aby se běloruština vyučovala. Pak zas jde kolem skupinky místních vesničanů, posedávajících a popíjejících na trávě před jedním z domů. Puškin s nimi prohodí pár slov, zeptá se, kdy už konečně budou mluvit bělorusky a pak se k nám otočí a řekne: „To jsou udavači. Pracují pro KGB, zítra už v Minsku budou vědět, že jste tady byli.“ Nakonec, těsně před domem potkáváme souseda. „On má taky dvě děti jako já a moc hezkou manželku,“ říká Puškin, načež soused pohotově zareaguje se smíchem: „Já taky nevím, které z těch našich dětí jsou vlastně tvoje a které moje.“

Ateliér Aleksandra Puškina

Y jako Ydilka

Zpět ve velkoměstě. Opět v Minsku, nedaleko náměstí Peramogi – Vítězství. Tentokrát se však cítím jako na jiné planetě. Ve dvoře mezi komunistickými baráky stojí ostrůvek nezávislého umění v totalitní zemi. Y galerie je jediná (nikoliv první) nezávislá galerie moderního umění v Minsku. Je spojená s futuristicky vypadající kavárnou a je to asi jediné místo, kde si zákazník může dát (předražený) milkshake, použít zdarma internet a při tom nabít mobil nebo laptop.

Nabíjení elektronických přístrojů na veřejných místech v Minsku je specifický problém, se kterým se dennodenně musí utkávat místní internetová generace. Město je asi jediné v Evropě, kde není nic těžšího, než najít volnou zásuvku. Místní umělci dokonce zorganizovali fotografickou soutěž o to, kdo najde vůbec nějaké místo, kde se dá zdarma nabíjet. Přicházely skutečně kuriózní fotografie míst, mezi kterými byla zásuvka na nástupišti v jedné hlavní stanici metra nebo ve zdi přímo na ulici.  

Celý prostor mají pronajatý tři mladí lidé. Skládá se z galerie Y, kavárny Moloko a také knihkupectví s bělorusky psanou literaturou. To je velká rarita, neboť v žádném oficiálním knihkupectví knížky v běloruštině koupit nelze. Podle oficiální státní ideologie je totiž běloruština jazyk vesnice, zaostalosti a také opozice. Prezident Lukašenko hovoří zásadně rusky. Malíř Puškin říká, že Lukašenkův problém je také v tom, že neumí vlastně ani jeden jazyk pořádně.

V baru Moloko se setkáváme s mladou novinářkou Irinou Vidanavou, zakladatelkou e-zinu 34mag.net. Irina je typickým příkladem nové generace Bělorusů. Přichází se zpožděním, omlouvá se, protože se právě vrátila z Malajsie, kde byla na několikatýdenním setkání redaktorů mládežnických časopisů. Kromě žurnalistiky se živí také jako PR expert a vlastní reklamní agenturu. Irina říká, že v Minsku není moc takových míst. Postupem času přicházejí další, podobně smýšlející lidé. Scházejí se na vernisáž, pravidelný každoměsíční svátek moderního umění. Pijí víno a diskutují o moderním umění, filmech, designu. Svět venku, realita vypulírovaného socialistického skanzenu, jako by pro ně v tuto chvíli neexistovala.   

 

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *