Buchara – vznešená brána pouště

Petr Kment

Nedávno jsem spatřil ve výloze knihkupectví titul Írán, země kam se nejezdí. Jen několik set kilometrů severně od jeho hranic se na území postsovětského Uzbekistánu nacházejí další památníky perské kultury. Mezi těmito perlami, kdysi rozhozenými po hranicích islámské civilizace a navlečenými na šňůrku Hedvábné stezky, vyniká Buchara, město kam se nejezdí téměř vůbec.

Za minulého režimu byla Buchara, společně se Samarkandem, kýženým cílem mnoha českých a slovenských turistů. Komu se poštěstilo vypravit se s Čedokem do výkladních skříní sovětského turistického průmyslu, vyprávěl po návratu pohádky tisíce a jedné orientální noci. Vztah místních lidí k návštěvníkům z „Čechoslovakii“ zůstává i po rozpadu Sovětského svazu nadále vřelý, navíc stále se mají čím chlubit. Jejich město bylo jedním z prvních v postsovětském prostoru, které bylo v roce 1993 zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Opuštěná turisty

Když jsem kolem sebe začal šířit zprávu, že pojedu do Střední Asie, většina známých se přinejmenším zarazila. Tato oblast, která na začátku 90. let zažila rozpad sovětského impéria a vznik pěti nových „-stánů“ je pro mnoho Čechů stále plná teroristů a zoufale prázdná všeho ostatního, potravinami počínaje a bezpečnostními jistotami konče. Nejinak, ba hůř, je tomu v myslích lidí západně od našich hranic. Tento stav se velmi viditelně odráží na ulicích tradičních turistických center, Samarkandu a Buchary, kde se počet návštěvníků ze Západu dá počítat na prstech. Místní obyvatelé přitom na návrat hostů čekají, neboť se domnívají, že jim přinese zlepšení jejich špatné ekonomické situace, nebo alespoň připomínku starých, zlatých časů „sojuzu“.

Odměnou pro cestovatele, kteří se do Buchary vydají, je návštěva města, které sice bylo v dobách Sovětského svazu přetvořeno na turistickou atrakci, ale dnes se do jeho starobylých uliček vrátil život s celou svoji rozmanitostí a pestrostí. Když místní lidé mezi hrstkou cizinců objeví rusky hovořícího, jejich zvědavost a touha dozvědět se propagandou nezkreslené informace o světě ještě vzrostou. Není se čemu divit, vždyť například „v televizi pořád jen tančí,“ komentoval kvalitu uzbeckého státního kanálu místní učitel.

Atkir Nasreddinovič je teoreticky majitelem nového penzionu v zapadlé uličce v historické části města. V praxi jím však ještě není. Nejprve musí získat licenci na provozování ubytovacího zařízení pro cizince. Předpokládal jsem, že to nebude nijak lehké, a proto se ptám, co je k tomu zapotřebí. Atkir se chvilku zamyslí, poté vyplivne na zem rozžvýkaný zbytek zeleného násu a řekne: „Vlastně jen asi deset tisíc baksů (dolarů) do kapes mentů (pejorativní označení pro milicionáře)“.

Zkorumpovaní státní úředníci na dobré pověsti městu nepřidají a spoustě přátelských a pohostinných lidí dělají špatnou reklamu. V stísněných uličkách i na hlavních prospektech však návštěvníkům nehrozí kriminalita, tradičně spojená s turistickými centry. Ulice uzbeckých měst jsou přeplněné milicionáři. Důvod je prostý, jedná se o demonstraci síly státní moci. Vedlejším produktem tohoto jevu však je bezpečnost cizinců. Nejvyšší koncentrace jedovatě zelených uniforem skýtají ulice městečka Kagan, několik kilometrů od Buchary. Je to jedna z prvních věcí, která po výstupu z vlakového nádraží upoutá pozornost každého návštěvníka a která jako nejlepší vizitka neslouží.

První dojmy

Město Kagan bylo postavené Rusy jako Nová Buchara poté, co se Bucharský emirát stal v roce 1868 protektorátem cara. Kromě pravoslavného kostela, nazdobeného jako šlehačkový dort, je důležité hlavně bucharským nádražím. Tehdejší emír Abdalláh Chán viděl v železnici ďábelský vliv. Od svých ruských koloniálních nadřízených si proto vymohl, aby nádraží bylo postaveno dostatečně daleko od hradeb jeho středověkého města. Ani 70 let sovětské vlády na tomto stavu nic nezměnilo, a proto vystupuji z nočního vlaku Taškent–Samarkand–Buchara, považovaného za nejlepší středoasijský spoj, právě zde. V počínajícím horku se zařazuji do davu cestujících a postupuji k východu z nádraží. Ten představuje malá branka zasazená do plotu natřeného uzbeckými národními barvami. Dav se zarputile prodírá brankou a nemilosrdně odsouvá pryč miliconáře, jež podezřívavě sledují každého příchozího. Jak dlouho bude ještě trpělivost lidí doutnat…

Maršrútkou se přesunu z Kaganu k okraji historického města, k náměstíčku s vodní nádrží Labi Havúz. Těchto bazénovitých staveb bylo za emirátu (do roku 1920) ve městě na dvě stě. Stromy vysázené okolo havúzu slouží jako útočiště před spalujícím žárem letních odpolední a místo pro sousedská setkání. V podvečer, když vedra poleví a vzduch se prosytí vůní koření a jasmínu, se podél bazénu vytvoří řada starých i mladších mužů v černobílých čepičkách – tubetějkách. O čem mohou diskutovat? O tom, jak je pro jejich vnuky nebezpečné skákat ze stromů do nepříliš hluboké nádrže? Jak odlišný je jejich svět od světa západních turistů, kteří v nehojném počtu vysedávají několik metrů od nich v zahradní restauraci?Buchara nabízí svým návštěvníkům ucelené historické centrum se snadno rozpoznatelnou hranicí. Z jedné strany ji totiž tvoří zbytky vysokých hliněných hradeb s mohutnou branou Táli Póč, poslední z bývalých sedmi bran bucharských. Ještě na začátku 20. století k nim směřovaly dlouhé velbloudí karavany s nadějí vyhlížející světlo, zapálené na vrcholku obřího minaretu Kalón. Prašné uličky a domky z nepálených cihel staré Buchary také velmi kontrastně hraničí s mikrorajony – panelákovou zástavbou z dob Sovětského svazu. Milovníci islámské architektury si ve městě jistě přijdou na své, už jen proto, že památky byly v dobách Sovětského svazu zakonzervované pro turistický průmysl. Návštěvníci tehdy přiletěli (samozřejmě v rámci organizované a prověřené výpravy) do Taškentu, navštívili Samarkand, Bucharu a Chivu a nabiti dojmy z neskutečných orientálních měst odletěli. Poznání života místních lidí jim uniklo mezi prsty jako písek okolních pouští.

Koncentrace architektonických skvostů je zde velmi vysoká. Už když procházím pod prvním tóki, zastřešujícím křižovatky hlavních ulic starého města, uvědomuji si, že pouze na architekturu je třeba nejméně tří dní. Třeba jen tyto kopule. Byly postaveny v 16. století jako malé bazary, kde se ve spásonosném stínu prodával vždy jeden druh zboží. Zde, v Tóki Telpak Furušón, se překřikovali prodavači tubetějek a o kus dál, v Tóki Zargarón, cinkaly zlaté šperky klenotníků. Obchod z těchto míst nezmizel dodnes, jak dokazují prodavači suvenýrů a nabídky k návštěvě jejich „alibabových jeskyní“.

Křižovatka civilizací

Pestrá a přebohatá je historie Buchary, města, kterému dala život úrodná oáza na řece Soghd, dnes zvané Zeravšán. Je skutečnou branou pouště, neboť ze západu a z jihu se k městu rozprostírají přesypy pouští Kyzylkum a Karakum. Podle archeologických výzkumů bylo město založeno vládci starověké Perské říše již před 2500 lety. Kvůli své poloze na pomezí civilizovaného světa a barbarských Velkých stepí přitahovala dobyvatele z obou stran. Mezi prvními, kdo stanul před hradbami Buchary, tehdejší Soghdiany, byl  v roce 330 př. n. l. Alexandr Makedonský se svými falangami. V prvních staletích našeho letopočtu pak začaly městem procházet karavany putující po Hedvábné stezce a dobyvatele začalo přitahovat také bohatství plynoucí z obchodu mezi Čínou a západním světem.

Počátek muslimské Buchary spadá do prvních let 8. století, kdy její hradby ztekli Arabové, vedení nástupci Mohameda. Z období arabské nadvlády se sice nezachovaly architektonické památky, ale islám zůstal ve městě jako hlavní víra jeho obyvatel dodnes. Islámské náboženství je však dnes ve středoasijských státech, ovládaných postsovětskými autoritativními režimy, ožehavé téma. I takový pohřeb probíhá decentním způsobem. Imám přednese proslov za mrtvého a příbuzní poté spustí rakev do hrobu. Po krátké modlitbě k Bohu milosrdnému a slitovnému odcházejí ze hřbitova, kde je polovina náhrobků označena islámským půlměsícem a polovina pěticípou hvězdou.

Dějiny města po skončení arabské nadvlády jsou neodmyslitelně spojeny se jménem nejslavnějšího bucharského panovníka, Ismóila Somóního. V době jeho vlády, na přelomu 9. a 10. století, došlo k největšímu kulturnímu rozkvětu města. Svědčí o tom jeho nejstarší architektonická památka – mauzoleum Ismóila Somóního. Není nijak monumentální, ale překvapuje svojí prostou elegancí a celkovou symetrií. Stěny mauzolea jsou tvořeny jednoduchými ornamenty, vzniklými jedinečným uspořádáním čtvercových cihel, které byly kladeny tak, aby byl při různém osvětlení slunečními či měsíčními paprsky docílen umělecký dojem.

V této době v Buchaře žili a tvořili klasičtí perští básníci Fírdausí a Rúdakí, ale především filosof a lékař Abú Alí ibn Siná, známý v Evropě jako Avicenna, který významně ovlivňoval evropské lékařství až do 19. století. Čas se však naplnil. S příchodem druhého tisíciletí se ve městě stále častěji bubnovalo na poplach, neboť na dohled od hradeb se začali objevovat nájezdníci ze severní strany, ze stepí. Dějiny města začaly psát do té doby neznámé turecké a mongolské národy.

Jediný průchod Čingischánových hord Střední Asií stačil k tomu, aby ze symbolu islámské kultury a civilizace nezbylo téměř nic. Z doutnajících trosek města zůstal po řádění Mongolů čnět pouze monumentální Minóraji Kalón z roku 1127. Tento 47 metrů vysoký, překrásně ornamentovaný minaret krutého dobyvatele natolik ohromil, že nařídil, aby byl ušetřen. Následující staletí již město podobnou pohromu nezažilo. Naopak, dochází v něm k prudkému architektonickému rozvoji, a to především k budování medres, vyšších škol islámu. Jejich společným znakem jsou barevné dekorované portály a nádvoří s arkádami. Královnou mezi medresami je nesporně Mír-i-Arab s obrovskou modrou kopulí, tvořící jednu z dominant hlavního fóra i celého města.

Mozaika národů

Buchara i Samarkand byly po celou svou dlouhou historii městy íránské kultury a na jejich ulicích zněl dialekt perštiny, jejíž variantou hovoří tádžické obyvatelstvo Střední Asie dodnes. Při nesmyslném rýsování hranic středoasijských sovětských republik Stalinem však Samarkand a Buchara připadly Uzbekistánu. Na své blízké příbuzné ze sousedního Tádžikistánu se Buchařané často dívali jako na zaostalé horaly, i když v současnosti tento názor ustupuje do pozadí. Pestrá směsice bucharských národností žije v ovzduší tolerance a nesmyslné obavy ze šíření tádžického nacionalismu nedají spát pouze představitelům uzbeckého státu. Uzbekové, kteří náleží k odlišné, turkické jazykové skupině, přišli do Buchary začátkem 16. století a tvoří ve městě jednu ze dvou nejpočetnějších národností. Obchod, který vzkvétal po staletí, přilákal také příslušníky dalších národů, jejichž potomci vytvářejí četné menšiny. Jsou to především Arabové, Tataři, Židé a několik posledních Rusů.

Otec Sergej je pravoslavný pop z Kaganu, který zašel do města zaopatřit umírajícího. Po této práci si dopřeje v zahradní restauraci na Labi Havúzu vodku a prázdný umělohmotný kelímek odhodí s výrazem carského důstojníka do bazénu. Na první pohled je odlišný od ostatních obyvatel. Na krku se mu houpá masivní kříž a hlavu pokrývá místo tubetějky kšiltovka, kterou zde jistě nosili budovatelé zavlažovacích kanálů v padesátých letech. Tak jako ostatní Rusové se po osamostatnění Uzbekistánu stal občanem druhé kategorie. Deziluze je tím větší, že Rusové do Střední Asie přinesli civilizaci evropského typu a v posledních stech letech tu byli faktickými vládci. Povahu místních asijských národů přirovnává k Nasreddinu Hodžovi, místnímu šibalovi, u jehož jezdecké sochy sedíme. Tento legendární středoasijský Enšpígl je předmětem mnoha humorných příběhů, ve kterých dokáže svou vychytralostí přelstít lakomé lichváře a obchodníky i samotného vládce světa, Timura.

Postsovětská prázdnota

Buchara byla celému neislámskému světu až do 19. století přísně uzavřena. Tento fakt společně s odlehlostí města způsobil, že až do té doby neprošel jejími branami žádný Evropan. První, komu se podařilo z města vrátit a podat o něm a životě jeho obyvatel zprávu, byl v roce 1863 maďarský učenec Arminius Vambéry. Předchozí pokusy skončily neúspěšně – Britové Denis a Murkraf byli v Buchaře otráveni a jejich krajané Conolly a Stodart zajati a popraveni. Stalo se tak poté, co se emír dozvěděl o masakru britského expedičního sboru v Afghánistánu v roce 1846. Dnešní stav jakoby připomínal počátky objevování města. Vznešená Buchara (Buchára-í-Šeríf, jak zněl za emirátu oficiální název města) dnes není nedostupná, ale potenciální návštěvníky odrazuje obecně zažitá nedůvěra ve Střední Asii.

Ulice Buchary budou proto ještě dlouhou dobu ukazovat podobný obraz jako dnes. Budou se po nich procházet ženy a dívky v pestrobarevných šatech a s šátky na hlavách, muži v černých kalhotách a bílých košilích s ostře nažehlenými puky a staříci v tradičních uzbeckých chalátech. Pouliční stánky budou nabízet rozmanitý sortiment zboží. Od chlebových placek, oříšků a pistácií přes celé knihovny až po staré šroubky a matičky, které prodávají ti nejubožejší. Nezaměstnanost je vysoká a i ti, kteří práci mají se musí spokojit s měsíční mzdou kolem 20 dolarů. Ani to však nestačí. Místní považují za minimální hranici pro přežití 50 dolarů, a to s tím, že na bazarech smlouvají do posledního sumu.

Budoucnost města a jeho obyvatel je bohužel nerozlučně spjata s vývojem politické situace v Uzbekistánu. Její prognózy nejsou nijak růžové, stejně jako vyhlídky na zvýšení životní úrovně. Zahraniční investoři Střední Asii zatím pouze „oťukávají“, neboť mají oprávněné obavy o své investice. Naleznou zde však na asijské poměry vzdělanou a víceméně evropsky uvažující pracovní sílu. Moderní civilizace již přinesla do města několik výstřelků. Mezi ty poslední patří budování mobilní sítě, která však jistě zůstane velmi dlouho nedostupná pro naprostou většinu Buchařanů. Ti se zatím telefonicky domlouvají prostřednictvím klasických pevných linek. A mluví dlouho – městské hovory jsou podle sovětského modelu stále bezplatné. Pokud někdo přijde na to, že Střední Asii může zachránit tržní ekonomika, bude její zrození velmi bolestné.