Charkovský streetart se rozvíjí velmi rychle, ačkoliv nemá dlouhou historii. Mezi jeho představitele patří i mladí umělci Gamlet Ziňkovskyj (Gamlet) a Roman Minin. Jejich práce na stěnách domů a plotech utvářejí veřejný prostor některých částí města. Toto číslo obsahuje fotografie murálu (velkoformátové nástěnné malby) na Gogolově ulici (pochopitelně na téma, související s Gogolem), který je společnou prací Gamleta a Minina, a také dalších Gamletových samostatných děl, nacházejících se v různých částech centra Charkova.

Streetart se snaží především přetvořit městský prostor a tak navázat dialog s kolemjdoucím, který se stává bezděčným divákem. Tím, že pouliční umění vtahuje náhodného kolemjdoucího do konkrétní urbanistické krajiny, dává tomuto prostoru nový smysl, dělá ho rozeznatelným a dokonce jedinečným. Jak k tomu dochází? Především je streetart  absolutně volnou tvorbou, nefunguje na objednávku, existuje mimo umělecký trh a jeho hierarchii. Tatáž svoboda ho na druhou stranu omezuje, jeho úkolem totiž je vytvořit umění, které by bylo všeobecné, lidové a demokratické, umění jakoby „pro každého, kdo se ocitl na tomto místě“. Tento rozpor streetartoví umělci řeší prostřednictvím „přímého poselství“, sentimentálního, emocionálního a do jisté míry dokonce naivního. Adepti jak klasického, tak i moderního („galerijního“) umění se na tuto naivitu dívají skrz prsty. „Náhodné fráze“ – to je myšlenka, která diváka napadne, když vidí Gamletovy nástěnné malby, jež obsahují tvrzení typu „Život je cesta“, „Káva je lepší bez cukru“, „Sbohem, minulosti“, „Koukni, jak jsou naše globální problémy malé“, „Láska je jediný motor“ atd. Jedině taková úmyslná náhoda a dokonce banalita dělá z rutinního urbánního života umění.

S veškerou svou jednoduchostí, srozumitelností a demokratičností se street-art nachází mimo stávající umělecké hierarchie a sociální a estetické rámce, nemluvě už o komerčních. Pouliční umění se tu nečekaně setkává s klasickou avantgardou, která se vždy snažila o existenci mimo systém a ustálené instituce. Stejně jak v avantgardě street-art nespoléhá na sociálně definovanou představu o „kráse“, ale na energii a neočekávanost gesta; toto gesto přitáhne pozornost kolemjdoucího, zpomalí jeho krok, donutí ho uvidět známý městský prostor, rozbije automatismus vnímání, „ozvláštní věc“, jak by řekl Viktor Šklovskij. To je vlastně cílem jakéhokoliv umění. Pouliční umění naznačuje, že umění začalo skalními malby v jeskyni Lascaux (Grotte de Lascaux).

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *