Začátek sovětské vlády na Ukrajině byl ve 20. letech minulého století uvozen krátkým obdobím politiky tzv. „ukrajinizace“. Ukrajinská kultura tehdy opravdu vzkvétala. Literáti chrlili jeden text za druhým, hojně vycházely ukrajinské časopisy, ukrajinštinou se vyučovalo i na školách. Přední kulturní činitelé se snažili všelijak zdůraznit svébytnost svého národa a jedinečnost kultury. Snad nejdále šel jeden z největších literárních talentů té doby – Mykola Chvylovyj. Jeho heslo „Pryč od Moskvy!“ se tehdy stalo jedním z hlavních motivů národního obrození. Zdá se, že skoro po sto letech začala Ukrajina naslouchat Chvylového radám.
Národní obrození bylo ve 30. letech 20. století na Ukrajině brutálně potlačeno. Mykola Chvylovyj spáchal sebevraždu v květnu 1933, tedy zanedlouho poté, co začali Sověti s masovým zatýkáním ukrajinské inteligence. Mnoho kulturních a veřejných činitelů putovalo do lágru, kde bylo v průběhu následujících let popraveno. Na Ukrajině propukl umělý hladomor a v celém SSSR se šířil Stalinův teror. Ztracená generace se zapsala do dějin pod názvem „popraveného obrození“.
Heslo Mykoly Chvylového, které akcentovalo především kulturní orientaci na Evropu a zdůraznění vlastní ukrajinské kultury v kontrastu s ruskou, v různých podobách rezonovalo mezi ukrajinskými kulturními elitami během celého 20. století. Svého vtělení se ale dočkalo až po vypuknutí rusko-ukrajinské války na začátku století následujícího.
Dekomunizace
Ukrajina se stala po revoluci na Majdanu, anexi Krymu a začátku války na východě dějištěm velkých politických, společenských a kulturních proměn. Jejím snad nejvýraznějším prvkem je zavedení státní politiky dekomunizace, jež přineslo zákaz komunistické strany a přirovnání komunismu k nacismu. Ukrajina se dnes vypořádává s vlastními dějinami a minulostí. V rámci politiky dekomunizace již proběhlo přejmenování tisíců ulic a měst. Krajské město Dnipropetrovsk bylo přejmenováno na Dnipro (v názvu byla vymazána vzpomínka na Hryhorije Petrovského, komunistického činitele, který se mimo jiné podílel na organizaci hladomoru v letech 1932– 1933). Z Kirovohradu, který byl kdysi pojmenován podle Sergeje Kirova, jedné ze špiček komunistické strany ve 20. letech, se stal Kropyvnyckyj nesoucí jméno Marka Kropyvnyckého, ukrajinského obrozence z konce 19. století. Sovětské období se obecně stalo předmětem revize, o čemž svědčí i odstranění drtivé většiny komunistických pomníků. Do začátku roku 2017 bylo strženo 1320 Leninových soch.
V čele těchto změn stojí Ukrajinský institut národní paměti vedený historikem Volodymyrem Vjatrovyčem. Odborníci z institutu připravili návr hy zákonů o dekomunizaci, které prošly ukrajinským parlamentem a byly následně podepsány prezidentem Petrem Porošenkem.
Klíčovým tématem zůstává pro Vjatrovyče a jeho instituci osvobozenecký boj a partyzánské aktivity Ukrajinců během 2. světové války, zejména zkoumání činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a jejich uznání jako bojovníků za nezávislost země. Zároveň se jedná o nejdiskutabilnější otázky rezonující ve společnosti. Uznání UPA za bojující stranu během 2. světové války a přejmenování velkých tříd v Kyjevě po Stepanu Banderovi a Romanu Šuchevyčovi jsou dnes na Ukrajině velká témata. A není divu, v sovětské historiografii byli jak Bandera, tak Šuchevyč obecně charakterizováni jako kolaboranti s nacismem a „nepřátelé vlasti“. Změny názvu některých ulic v Kyjevě vyvolaly rozhořčení i mimo hranice země. Polský ministr zahraničí prohlásil, že „Ukrajina s Banderou do Evropy nevstoupí“. Ukrajinci se ale spíše podivovali, proč se Poláci tolik zajímají o názvy ulic v hlavním městě, krčili rameny a pokračovali v dekomunizaci. Nedávno byl ve městě Vinnycja odhalen pomník Symonu Petljurovi, stěžejní postavě osvobozeneckého boje Ukrajinců během revolučních událostí let 1917–1921. Petljura bývá stejně jako Bandera a Šuchevyč často obviňován z antisemitismu. Před „banderovci“ byli právě „petljurovci“ pro sovětskou společnost a oficiální politiku největším strašákem. Zdá se, že Ukrajina si v tomto případě vzala za úkol nabourat tradiční mýty.
Ukrajinci ale nezůstávají pouze u symbolických gest. Po anexi Krymu se stalo důležitým tématem napravení křivd učiněných sovětským režimem vůči Krymským Tatarům. V roce 2015 prošel ukrajinským parlamentem zákon definující deportaci Krymských Tatarů z Krymu v roce 1944 jako genocidu. Během vysídlení do Střední Asie tehdy zemřelo kolem 12 tisíc lidí. O dva roky později státní zastupitelství oficiálně obvinilo Josifa Stalina a Lavrentije Beriju ze spáchání genocidy. Je důležité si povšimnout, že takový krok umožňuje dostat historické otázky do ryze právní roviny.
Případ Nila Chasevyče
Z právního hlediska je ale nejzajímavější případ Nila Chasevyče, jelikož se týká stále žijících osob. V polovině roku 2017 zahájilo ukrajinské státní zastupitelství vyšetřování na základě smrti Nila Chasevyče v roce 1952. Hlavním podezřelým je jistý Boris Stekljar, čtyřiadevadesátiletý veterán Rudé armády, „zasloužilý veterán Ukrajiny“, nositel řádu Bohdana Chmelnyckého a také bývalý agent NKVD, který měl na starosti neutralizaci aktivit UPA v období 2. světové války.
Co se tedy odehrálo v roce 1952?
Myroslav LajukNil Chasevyč je známý jako „image-maker“ UPA. Malíř narozený na Volyni na západní Ukrajině vystudoval uměleckou vysokou školu ve Varšavě a poté se vrátil domů, kde se zapojil do činnosti OUN. Po roce 1943, během německé okupace Ukrajiny, odešel do „podzemí“ a přidal se k UPA. Právě Chasevyč vytvořil její známý obraz, připravil pro armádu stovky letáků, obrazů a portrétů. Podle jeho návrhů byly vytvořeny i odznaky, jimiž byli vyznamenáváni vojáci povstalecké armády.
Partyzánské boje pokračovaly na Ukrajině dlouho po oficiálním skončení 2. světové války. Poslední „kryjivka“ – specifická podzemní skrýš využívaná ukrajinskými partyzány – byla zlikvidována až v roce 1953. Nil Chasevyč se skrýval a pokračoval v aktivitách UPA do roku 1952, kdy byl již dvanáct měsíců na hledáčku NKVD. V březnu obklíčilo komando sovětských agentů kryjivku nedaleko městečka Suchivci, v níž se Chasevyč skrýval. Tým NKVD byl veden zmíněným Borysem Stekljarem. Na rozkaz Stekljara byl do skrýše vhozen granát. Není ale jisté, zda Chasevyč stihl spáchat sebevraždu, nebo byl usmrcen explozí granátu.
Nyní se experti z Institutu národní paměti dostali k archivním záznamům KGB mapujícím činnost Boryse Stekljara v poválečném období. Není příliš překvapivé, že k pokusu o podobné vyšetřování došlo již před několika lety, nicméně vždy bylo blokováno právě Stekljarem, který soudně bránil otevření archivních záznamů. Dnes je ale vyšetřování v plném proudu.
Případ vyvolal ostré diskuze nejenom na Ukrajině, ale i na Západě, a to jak v médiích, tak i v akademických kruzích. The Guardian zveřejnil článek, který hovoří o tom, jak ukrajinští nacionalisté pronásledují Stekljara kvůli jeho židovskému původu. Zároveň zdůrazňuje údajnou kolaboraci Chasevyče s nacistickým Německem. Na text odpověděl sám Volodymyr Vjatrovyč a ve své reakci podotkl, že Stekljarova národnost je irelevantní, neboť se jedná o vyšetřování, kde je hlavním podezřelým bývalý agent NKVD, a v podstatě nezáleží na tom, zda se jedná o Rusa, Ukrajince, nebo Žida. V kontextu národnostní otázky Vjatrovyč také publikoval osobní zprávy Stekljara psané vlastní rukou, kde Stekljar uvádí svoji národnost jako ukrajinskou. Podle historika by se jednoduše „někomu hodilo, aby před soudem stál veterán Rudé armády židovského původu a ne agent NKVD, který v poválečném období páchal vraždy“.
Dost podivně vypadá i obvinění Nila Chasevyče z kolaborantství. Sice se jedná u příslušníků UPA o poměrně tradiční obžalobu, avšak The Guardian šlápl s podklady vedle. Jako příklad obvinění uvedli v článku odkaz na memoáry bývalých příslušníků NKVD, přičemž uvedené vzpomínky se hemží frázemi typu „oddaný patolízal nacistů“. Těžko uvěřit, že tak renomovaný deník jako The Guardian vnímá podobné texty jako historický zdroj. Volodymyr Vjatrovyč otevřeně obvinil redakci z překrucování skutečnosti. Nutno zdůraznit, že text byl psán v Moskvě. Články o ukrajinských dějinách psané v Rusku často vyznívají velmi subjektivně. Jistou logiku veVjatrovyčových obviněních tedy určitě lze najít.
Rádio, televize, školství
Dějiny ale zdaleka nejsou ojedinělým stimulem, jenž žene Ukrajince ke snaze prosadit vlastní pohled. Od listopadu 2016 byly zavedeny v rozhlase kvóty pro ukrajinštinu. V prvním období, kdy zákon nabyl platnosti, jsou všechny radiové stanice v zemi povinny vysílat 25 % písní a 50 % mluvených pořadů v ukrajinštině. Koncem roku 2017 prošel parlamentem obdobný zákon i ohledně televizních pořadů. Na jeho základě by všechny celostátní televizní stanice měly vysílat až 75 % pořadů v ukrajinštině. Pro ukrajinskou televizi, která byla od 90. let. značně rusifikována, by to znamenalo obrovský posun ve vztahu k vlastnímu jazyku a kultuře.
Velký rozruch vyvolala na konci roku i novela školského zákona. Podle ní by měly všechny školy, které jsou placeny ze státního rozpočtu, vyučovat od 5. třídy v ukrajinštině. U sousedních států vyvolalo dané rozhodnutí nevoli. Prezident Rumunska zrušil státní návštěvu Ukrajiny, Ma ďarsko slovy ministra zahraničí pohrozilo, že bude blokovat veškeré snahy Ukrajiny o prohloubení spolupráce s EU. Ukrajinci se hájili tím, že žáci neovládající státní jazyk nemůžou složit maturitní zkoušky, a tím pádem se nedostávají na vysoké školy. Stručně řečeno, pokud neovládáš ukrajinštinu, nemáš na Ukrajině uplatnění. V říjnu tento postoj hájil na zasedání PACE ve Štrasburku i prezident Porošenko. Novela školského zákona se stala hlavním tématem rozhovorů ministrů zahraničí všech tří zemí.
Jakkoli svérázně a místy až kontroverzně by mohla působit dnešní politika „ukrajinizace“, je celkem logické, že po revoluci a po vypuknutí války se země snaží najít svoji vlastní identitu a prosadit kulturu, jimž se i po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 nedostalo náležitého uznání. Ukrajina snad ani neočekává, že všichni sousedé budou s touto politikou souhlasit. Stát se dnes nachází v období transformace, jež je vždycky komplikovaná, bolestná a jež s sebou může nést i chybné kroky. „Pryč od Moskvy!“, výzva Mykoly Chvylového vyslovená na začátku minulého století, zní dnes, kdy se východoevropská země stala terčem ruské agrese, stále naléhavěji