Židovská turistika

Lennard J. Davis, přeložila Věra Smažilová

Říká se, že se pachatel často vrací na místo činu. Je ale zřejmé, že ještě častěji se na místo činu, pokud je to možné, vrací oběť.

Židovská turistika se dá chápat jako návrat nepřímých obětí, tedy potomstva. Každý Žid na tomto světě je totiž potomkem vraždy, pogromu, vyhnanství či hromadného ponižování. Touha vracet se na místa těchto zločinů se pravděpodobně vryla do našeho DNA. Ti, kdo nazývají Židy tuláky, zapomínají na to, že se Židé nedali do pohybu sami od sebe, nýbrž v důsledku pronásledování: není to tedy jejich vrozená vlastnost.

Židy k tomuto typu turistiky nevede ani tak cestovatelský zápal, jako spíše touha psance po návratu domů. A jak už tomu bývá s místem činu, židovský turista na sebe bere roli detektiva pátrajícího po ukrytých stopach.

Existuje řada knih, které tuto nutkavou touhu po návratu do vlasti popisují: v našem případě jde o země východní Evropy jako je Polsko, Litva, Rumunsko, Maďarsko, Bělorusko a Ukrajina. Židé v těchto končinách sídlili po staletí, až do léta 1941, kdy Němci napadli země ovládané Sovětským svazem. Hromadné vraždění, které tenkrát začalo, vedlo k téměř úplnému vyhlazení veškerého tamního židovského obyvatelstva. Někteří Židé, kteří dnes tuto temnou turistiku podnikají, jsou potomky těch nemnoha, jimž se podařilo uniknout. Většina však vzešla z těch, kdo své rodné kraje opustili již před invazí.

Já jsem jedním z nich. Můj dědeček Solomon (Zalman, Šmuel) Davis (Melondovič, Melamedovič) se narodil v roce 1870 v malém městečku jménem Ariogala, které se nachází asi 30 minut jízdy od Kaunasu v Litvě. Někdy na přelomu 80. a 90. let 19. století emigroval do Londýna společně se svou ženou Bellou Esther Moskowitzovou. Jeho první syn, tedy můj otec, se narodil v londýnské čtvrti Whitechapel roku 1898. Bylo mi řečeno, že emigroval, aby nemusel narukovat do carské armády. V té době se skutečně vyskytovala celá řada důvodů, proč Židé prchali: vedle ekonomických důvodů se jednalo také o rizika zdravotní – židovské komunity byly sužovány epidemiemi. Z genealogických záznamů jsem se dozvěděl, že moje rodina sídlila v Ariogale již v 18. století. Příchod Židů na území Litvy je datován do 14. století, ne-li dříve. Nezdá se tedy, že by měli přílišné sklony k putování.

K tomu, abych se vydal na cestu jako židovský turista, mě nepřivedla ani tak touha jen tak si někam vyrazit, jako spíše moje DNA. Napsal jsem knihu Go Ask Your Father (Běž se zeptat svého otce, 2009), ve které líčím, jak jsem se pokoušel zjistit, kdo je mým biologickým otcem. V průběhu psaní jsem si nechal otestovat svou DNA a výsledek jsem zveřejnil na různých webových stránkách. Ozval se mi poté bratranec z Austrálie, kterého jsem neznal, a poslal mi poměrně rozsáhlý rodokmen předků ze strany mého otce. Ozvali se mi i jiní lidé s dalšími informacemi, takže jsem se dozvěděl nejen o svých rodinných vazbách na Litvu, ale také o rodném městě mých předků. O litevských Židech jsem toho moc nevěděl a ani jsem se o ně příliš nezajímal. Asi bych cestu k Baltu ani nepodnikl, kdybych nebyl pozván na konferenci do Kaunasu, který můj dědeček znal pod jménem Kovna.

V tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych podnikl výpravu v duchu židovské turistiky. Už jsem se dříve vydal na několik výletů, které nádech židovské turistiky měly, nikdy to ale nebyl úmysl. Třikrát jsem navštívil Berlín. Druhá světová válka a holokaust se nad tímto městem vznášejí jako hustá přízračná mlha. Procházíte-li berlínskými ulicemi nebo náměstími, nemůžete minout cedule a pamětní desky, které je připomínají: Zde se udála Křišťálová noc. Zde se nacházelo sídlo gestapa. Na tomto místě bylo pověšeno několik Židů. A samozřejmě také známé pamětihodnosti: Památník holocaustu, Židovské muzeum. Při jedné ze svých návštěv Berlína jsem se pokusil místům, která onu děsivou historii připomínají, úplně vyhnout – to se ale ukázalo jako nemožné.

Jednou jsem se vydal na výlet do Španělska a navštívil jsem mimo jiné i Toledo. Ze zdrojů, které jsem získal díky kontaktům ze svého genealogického pátrání, jsem se dozvěděl, že právě tady moje rodina žila kolem roku 1492, kdy došlo k vypuzení židovského obyvatelstva. Nenavštívil jsem Španělsko kvůli tomu, abych nad touto událostí rozjímal. Když už jsem však byl na místě, začal jsem vnímat, co s sebou židovská turistika obnáší. Nemohl jsem se ubránit představám. Jelikož byla většina Židů vyhnána nebo přinucena konvertovat, nežijí zde dnes téměř žádní. Přitom na počátku 15. století tvořili polovinu městské populace. Představoval jsem si současné moderní ulice plné vousatých Židů a zahalených Židovek. Druhý hlavní rys židovské turistiky je pocit prázdnoty. V jednom nepříliš oblíbeném průvodci se dočtete, že zde stála synagoga. A tady byla ješiva. A tam zase mikve. Místo toho se ale díváte na knihkupectví, hřiště nebo činžovní dům. Vaším úkolem je proměnit tento prostor z negativního na pozitivní. Záhadná příručka vás dále zavede do kostela, o kterém vám prozradí, že dříve býval synagogou. Kněží se zde dokonce modlí na polštářcích se židovskou hvězdou – znají minulost. Kromě nich ji však už nezná nikdo a nikoho to ani příliš netrápí. Vypadá to tu jako… v kostele. Vaším úkolem je, rozhodnete-li se jej přijmout, proměnit toto místo zpátky v synagogu.

Židovská turistika v sobě zahrnuje pátrání po přízracích, vyvolávání duchů a zaříkávání míst. Celková nálada židovského turisty osciluje mezi údivem a zmatkem a nakonec upadá v čiré zoufalství. Nakonec se neubráníte slovům: vždyť nás všechny zavraždili; vyhnali nás odsud; upálili nás na hranici.

Moje manželka je Američanka italského původu. Když spolu jedeme do Itálie, naše turistika je prodchnutá nostalgií a nečekanými objevy. Setkali jsme se s jejími dávno ztracenými příbuznými, s nimiž jsme navázali blízký vztah. Navštívili jsme také dům v Amalfi, kde vyrůstala její babička. Prohlédli jsme si i kostel, v němž kdysi viděla proslulého cane nero (černého psa), který se proměnil v Panenku Marii. Legendy tu stále žijí; potomci udržují místní zvyky. Se Židy je to ovšem jiné.

Jedním ze způsobů, jak udržet minulost živou, jsou knihy, které líčí návraty do štetlů ve východní Evropě. Autoři jsou většinou akademici nebo spisovatelé. Každá z těchto dvou skupin využívá k popisu toho, co už není, jiných prostředků. Akademici volí cestu výzkumu. Daniel Mendelsohn, harvardský profesor klasických studií, věnuje ve své knize značný prostor analýze historie města, které on a jeho příbuzní navštěvují. Kniha je zároveň proložena jeho výklady antických textů. Na procházce Osvětimí se Mendelsohn zamýšlí nad tím, proč se tam on či kdokoliv jiný vůbec vydává. Napadají ho dva důvody: „první z nich je vědecký a právní… druhý je sentimentální… uznat nárok mrtvých.“ (str. 113). Prvnímu důvodu se věnuje velice obšírně, zato pochopit ten druhý je mnohem těžší.

Často se v těchto knihách líčí moment setkání s pamětníkem popisovaných událostí, který není nepodobný blízkým setkáním třetího druhu ve sci-fi filmu. Autor zná dané město velmi dobře, zná také jeho historii a příběh své rodiny – a k tomu potká starce či stařenku, který(á) si příbuzného pamatuje.

Tato osoba sama není židovského původu, jelikož všichni Židé byli zabiti, často lidmi z rodného města. V grafickém románu Rutu Modanové se setkáváme s polským starcem jménem Roman, jenž byl milencem její babičky. Autorka se domnívá, že jí toto setkání nabídne pohled do minulosti svých předků a zprostředkuje náhled do historie. Turistka či turista většinou velmi emotivně a se slzami v očích praví: „Zde se to stalo. Tady žili. Toto je jejich dům.“ Prostor se najednou stává skutečným, hmatatelným. Existence Žida je potvrzena skrze paměť křesťana.

Brzy vyvstanou pochyby, ať už vyřčené nebo ne, o tom, že onen pamětník, pokud je na to dost starý, byl svědkem oněch vražd. A pokud na to nemá věk, tak alespoň jeho rodiče či prarodiče. Opravdu jen přihlíželi? Všichni – křesťané i Židé – chtějí věřit tomu, že to byli „ti hodní“, spravedliví mezi národy. Jistě by pomohli, kdyby mohli. Kniha Jana Grosse si bere na mušku tyto sousedy: podle něj na většinu nemůžeme pohlížet jako na nevinnou.

Nikdo si raději moc neprohlíží stříbro, povlečení a šperky v domácnostech místních obyvatel. Nikdo raději nepátrá po původu těchto předmětů, které v sobě ukrývají vzpomínku na minulost a ticho, které následovalo. V knize Hirschové a Spitzera se význam těchto věcí pro židovského turistu stává způsobem navázání kontaktu s minulostí. Přeživší se vrací do domu, kde žila jako malá holčička, a spatří kachlová kamna, která tam zůstala. Rázem je vše jako dřív.

Během výletu mi moje průvodkyně, litevská křesťanka, ukázala jiný artefakt, který vylovila z nepořádku v kufru svého auta. Byl to dost ošoupaný výtisk kaunaského telefonního seznamu z roku 1940. Našla v něm hned čtyři Melandoviče: dva na předměstí a dva v Ariogale. Vedle jmen jsou zde také uvedeny profese: prodavač barev, dodavatel čalouněného nábytku, další je zaznamenán pouze jako „obchodník“. Protože se právě nacházíme v Arioagale, jedeme se porozhlédnout, jestli se nám podaří najít domy, po kterých pátráme. Jeden z nich už tu nestojí, avšak místní žena, která po nás podezřívavě pokukuje, nakonec připouští: „Ano, tohle byl židovský majetek“. A tak se nám nakonec podaří druhý domek najít – nachází se na hlavní ulici půl kilometru od centra. Je to malá, zeleně natřená dřevěná stavba připomínající kůlnu a je stále obydlená. Najednou jako bych získal pojem o životě v něm. Hned naproti se totiž nachází zpustlá obdoba stejné stavby. Je otevřená a zchátralá, ale zůstalo zde staré harampádí ze 30. a 40. let. Linoleum, stará kameninová nádoba, cínová pánev. Jsou také vidět zbytky dvou holých pokojů – mohla se sem namačkat pěti až desetičlenná rodina. Jsou to sice jen představy, ale už samotná přítomnost toho domu člověka přibližuje k něčemu, co Mendelsohn nazývá „právem mrtvých“.

Ale nic vás k onomu právu mrtvých nepřivede tak blízko jako místo, kde proběhlo hromadné vraždění. Většina zmíněných knih popisuje návštěvu masového pohřebiště. O koncentračních táborech máme docela dobrou představu, ale o podrobnostech „holokaustu kulkami“, který začal v létě 1941 a probíhal až do roku 1943, toho víme málo a snad ani víc vědět nechceme. V tomto období bylo zastřeleno více než milión Židů, na každého jedna kulka. Pokud jste hodně otrlí, můžete si na internetu prohlédnout záběry skupinek seřazených na okraji jámy, kterou někteří z nich sami vykopali, a kam oběti po zastřelení padaly, aby byly za chvíli vystřídány novou skupinou. Na nemluvňata se kulkami neplýtvalo – prostě jim rozbili lebku o strom nebo o kámen. Lidé z města často přihlíželi, včetně dětí. Jako Danteho duše chvátající do svého kruhu pekla, běží oběti k místu, kde budou zabity. Jako by to už chtěly mít za sebou. Měly snad na výběr?

V Ariogale mě zavedli na místo jámy, u které se popravovalo. To místo dnes ničím nepřipomíná tragédii minulého století. Stromovému hájku na oroseném, travnatém poli příroda navrátila jeho původní svěžest. Než zde litevská vláda umístila pamětní ceduli, byla to pastvina, kde se volně pásly krávy. Jako mnohá místa někdejších hrůz, rozkládá se i tohle malebné zákoutí za městem, na úpatí kopce lemovaného křišťálově čistou řekou. Zkrátka je to místo, kde byste rádi strávili romantický podvečer. Místo toho jste však v duchu židovské turistiky nuceni prožít zde mučivé chvíle, když stojíte pár metrů nad sedmi sty zakopanými těly svého lidu. Podobně jako při čtení románu nebo v divadle vrcholí židovská turistika momentem katarze. Já jsem poprosil svou průvodkyni, aby mě nechala poté, co mi vylíčila děsivé podrobnosti, které jsem už znal, chvíli o samotě. Když odcházela k řece, začal jsem promýšlet nemyslitelné: Jak si mám onu hrůzu představit? A jak ji mám přetavit v pocity? Vyvolalo to ve mně pocit smutku a rovněž pocit křivdy a nespravedlnosti. Víc jsem toho ale necítil. Cítil jsem, že jsem selhal ve své povinnosti vůči mrtvým.

Pak jsem opustil místo, připomínající tragédii, a zamířil dolů po poli. V orosené trávě mi mezitím stačily provlhnout tenisky. Otočil jsem se k onomu hájku, který vyrůstal na kostech mrtvých, a v tu chvíli jsem se rozhodl odříkat Jizkor, židovskou modlitbu za mrtvé. Jakožto nepraktikující Žid a ateista jsem si onu tklivou modlitbu sotva pamatoval. Než jsem se vůbec stačil rozpomenout, co následovalo po prvních dvou slovech, zalknul jsem se a propukl v pláč. Pojítko s mou minulostí, s dětskými léty v ortodoxní synagoze, vyplulo s těmito slovy na povrch. Moje nervové receptory, pevně ukotvené v této tradici, umožnily průchod mým emocím. Je snad tohle vrcholná chvíle židovské turistiky? Přišel jsem, viděl jsem, zaplakal jsem? A nebo lze, viděno materiálně, tento moment vnímat jako zisk za vloženou finanční investici?

V hotelu jsem potkal muže, který si všiml, že mluvím anglicky. Zeptal se mě: „Jste z Velké Británie?“ „Ne, jsem z Ameriky,“ odpovídám. „Jsem tu, protože můj dědeček pocházel z Litvy.“ To ho potěšilo, protože jeho děda také pocházel odsud. Onen pán, Velšan, našel svou litevskou rodinu v 90. letech minulého století a jezdí sem každý rok na návštěvu. Přišla chvíle, kdy mu musím říct: „Můj dědeček byl Žid.“ Zdvořile přikývne. A teď nastala chvíle, kdy jsem, jako starý námořník v Coleridgeově básni, nucen oznámit: „Všichni Židé byli zabiti. Nezůstala ani jediná rodina.“ Nebohý Velšan, podoben svatebčanovi ze slavné Coleridgeovy básně neví, co na to říct a nakonec odpoví: „Tak tedy hezký zbytek výletu.“

Hlavním smyslem židovské turistiky je, kromě vyvolávání představ o různých místech, to, aby se příběh vyprávěl dál. A to není snadný úkol. Podobně jako když se vězeň z Platónova podobenství o jeskyni, který zahlédl skutečné věci a ne jen jejich stíny, vrací zpět do své sluje, nikdo tento příběh nechce slyšet. Stanete se tím, kdo zkazí náladu při společné večeři. Stanete se neblahou vzpomínkou, která se vrátila, aby pronásledovala vaše židovské přátele, které od těchto hrůz dělí už několik generací. Pokud ten příběh nevyprávíte, zrazujete sami sebe a mrtvé. A když jej vyprávíte, zrazujete živé. Židovští turisté si přejí, aby mohli být obyčejnými křupany s kšiltovkou a v tričku, kteří se chlubí nekonečnou sérií fotek z výšlapů v Kostarice nebo ve Vietnamu. Byla by to úleva.

Místo toho se turista smutku nachází podobně jako autoři těchto knih v rozporuplné situaci člověka, jehož úkolem je chytat kolemjdoucí za rameno a vyprávět onen nešťastný příběh tak, aby se z posluchače či čtenáře příštího rána stal, jako z oběti Coleridgeova starého námořníka, „smutnější a moudřejší“ člověk.

Židovská turistika je aktem představivosti a vyprávění; bublina, do které se židovský turista dobrovolně uzavře, aby se mohl pohybovat v paralelním světě. Má za úkol sesbírat informace, poskládat si z nich příběh, ve kterém pak sám účinkuje, zažít ho na vlastní kůži a pak jej vyprávět ostatním. Knihy na toto téma jsou vlastně metavyprávěními – tedy příběhy o příběhu. Skutečnost zahalují intelektuálním hávem; kouřovou clonou zakrývají akt truchlení a žalu, který snad ani nelze plně procítit.

Součástí Pesachu je slavnostní večeře Seder, která slouží jako připomínka vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Je naší povinností vyprávět tento příběh dalším generacím. Ale co s příběhem holokaustu kulkami? Tento příběh se téměř nevypráví a upadl takřka v zapomnění. Teprve tyto knihy a filmy jako Odpor (Defiance, 2008) s vyprávěním onoho příběhu začínají. Stačí to ale? Splnila kniha poté, co byla napsána a zveřejněna, svoje poslání? Asi ne tak docela. Když židovská turistika jednou začala, nelze ji nikdy úspěšně završit. Tato temná turistika bude pokračovat do té doby, dokud se nepřímé oběti nepřestanou vracet na místo činu.

Knihy o židovské turistice:

Daniel Mendelsohn, The Lost: A Search for Six of Six Million Jews (Harper Collins, 2006)

Marianne Hirsch and Leo Spitzer, Ghosts of Home: The Afterlife of Czernowitz (U of California Press, 2011).

Rutu Modan, The Property (Drawn and Quarterly, 2013).

Jan Gross, Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland (Penguin: 2003)