O čem mlčí poslední Židovka ve městě, kterému se kdysi říkávalo „haličský Jeruzalém“?
Olesja Jaremčuk, přeložil Radko Mokryk
Vypráví: Ivanna Stefanivna Maryňak, nar. 1926 Rozhovor vedl: Vasyl Mychajlovyč Strilčuk Datum rozhovoru: 8. 12.2001 Město Brody, ulice 22. ledna, 64.
Sofa
Paní Sofia, maličká a křehká, vypadá v měkkém křesle jako hrášek na dlani. Pokojně sedí s rukama složenýma na dece. Vedle sebe má pozorného vnuka, který stařenku před chvílí nakrmil. Jemné šedivé vlasy má schované pod modrou čepicí, na obličeji jí září úsměv. Jemnými prsty hladí plyšovou hračku, která jí leží na kolenou.
„Kommen Sie essen!“ říká najednou žena v jidiš.
Kommen Sie essen. Díky tomu, že jidiš používaný v Brodech je výrazně germanizovaný, chápu, že Sofia Solomonivna nás zve k obědu.
„Ne, děkuji, paní Sofie,“ odpovídám obyčejnou němčinou. „Přišli jsme k Vám, abychom si promluvili. Chtěla bych se vás zeptat na předválečné Brody. Pamatujete si, jak to tehdy ve městě vypadalo?“
Žena se upřímně usmívá, vyzařuje z ní světlo. Ale neodpovídá, její zrak bloudí po zdi.
„Můžete to samozřejmě zkusit, ale je to už skoro rok a půl, co si nic nepamatuje. Je jí už 92 let a má Alzheimerovu nemoc,“ říká vnuk, „stařeckou demenci. Již nechodí a nevnímá realitu.“
„Sofie Solomonivno, v jaké ulici jste bydlela?“ nevzdávám se.
Sofia Solomonivna mlčí a tiskne k sobě hračku. Jako by adresovala otázku právě jí, volá:
„Kde je máma? Kde?“ Křič: „Máma, máma! Hop, hop, hop!“ žena nereaguje.
„Sofie Solomonivno, kolik je vám let?“
„Hop, hop, hop!“ nadhazuje si hračku. „Hop! Kde je máma?“
Snažím se i nadále, ale záhy chápu, že to nemá smysl. Paměť je ztracená.
„Sofie Solomonivno,“ povzdychnu si, „tolik jsem se toho od vás chtěla dozvědět.“
O tom, jak vypadaly Brody před válkou
Před vypuknutím druhé světové války dosahoval počet židovského obyvatelstva tohoto městečka ve Lvovské oblasti 89%. Brody se nacházely na křižovatce říší a říkalo se jim „haličský Jeruzalém“ nebo „Terst na kontinentu“. Každý druhý dům byl židovský. „Za polské vlády se tato ulice jmenovala Lesnivská, táhla se od nádraží až k vesnici. Právě tam jsme bydleli,“ sedmaosmdesátiletá paní Nadija Piňažko vzpomíná na svoji ulici v Brodech a ukazuje rukou směrem k oknu. „U kostela svatého Jiří odbočíte doleva, to znáte. Tam to je. Náš dům byl obyčejný, jednopodlažní. Bydleli tam moji rodiče a já s bratrem.“
Již víc jak šest desetiletí paní Nadija v Brodech nebydlí, městečko si ale dobře pamatuje. Sedíme v jejím lvovském bytě. V pokoji je teplo, stará kamna dobře ohřívají silné zdi.
„V každém druhém či třetím domě bydleli Židé,“ říká paní Nadija. Šedé vlasy jí splývají po stále hezkém obličeji a v zahloubaném pohledu se zračí mírné rozrušení. „I naši sousedé byli Židé. Nezřídka to bývaly chudé domácnosti. Podlahy byly v hrozném stavu, nic doma neměli. Naši sousedé ale vedli vlastní obchod. Člověk zazvonil na zvonek, dveře se otevíraly, hospodyně vycházela z kuchyně a něco prodávala.“
„Na místě, kde je dnes kostel, dříve bývala škola. Na samém rohu ulice, hned vedle parku. Za Polska se tomu říkalo Rajkivka. Kdysi se ve škole velmi poctivě vyučovalo náboženství. Pamatuji si, jak jsme šli v roce 1939 k prvnímu přijímání. Měli jsme se poprvé v životě vyzpovídat a pak jít do školy. Všechna děvčata byla oblečena do bílých šatů. Taky jsem měla hezké bílé šaty. K tomu závoj a z papíru vyrobenou lilii. Když jsme se vrátili do školy, byla pro nás připravená snídaně, dali nám kakao. Tím kakaem jsem si ty šaty zašpinila,“ směje se paní Nadija. Upravuje deku, jako by se těch šatů dotýkala.
„Poláci se nám vysmívali. Když se rozpadla Zakarpatská Ukrajina, jedna Polka do mě ve škole kopla se slovy: „To máš za tu vaši Zakarpatskou Ukrajinu!“
Na školách se vyučovalo polsky, mnoho žáků ale mluvilo „židovsky“. Stejně jako naše Nadija Piňažko, i když je Ukrajinka. Později se její vnuk architekt Taras Piňažko bude snažit realizovat projekt usilující o uchování židovské synagogy v Brodech, který byl ještě před vyhlášením nezávislosti Ukrajiny vypracován Semenem Cymbaljukem, zaměstnancem institutu, který se zabývá projektováním a restaurováním kulturních památek v regionu. Podle tohoto plánu se předpokládalo vytvoření brodského židovského muzea jako odnože Muzea dějin náboženství. Projekt byl ale realizován jenom zčásti a dodnes synagoga není využívána podle svého účelu. Dnes je z ní ruina – město nemá peníze na její restaurování.
„Židé se učili společně s námi, nehledě na to, že měli vlastní školu. Měli jsme jednu velkou lavici, sedělo nás tam snad devět pohromadě. S Poláky jsem se nekamarádila. Spíš s Židy. S Židy a Ukrajinci. Měla jsem dvě kamarádky – Lusju a Esju. Ta Lusja byla strašně pěkná. Měla velké černé oči. Čeeerné…,“ protahuje paní Nadija. „Esja byla trochu tlustá. Ještě se s námi přátelila Stefa, Ukrajinka, byly jsme taková čtyřka. Lusja bydlela ve stejné ulici jako já. Chodily jsme za ní, protože jí přišla z Ameriky hezká velká panenka. Doma měli postel, zrcadlo, skříň. Žili chudě. Kupovali trošku cukru, mouky, kaše. A to bylo všechno. Měli obyčejný dům, občas ho ale používali jako zájezdní hostinec. Lidé přijížděli z vesnice a prodávali na trhu zeleninu, cibuli, kuřata, husy. Prostě vjížděli do dvora na povoze a zůstávali tam přes noc. Takto si rodina vydělávala.“
„Náš soused měl příjmení Berger. Říkalo se mu Spodyk. Židé chodili městem a prodávali pomeranče. Jeden Polák začal opravovat Žida, že prý špatně vyslovuje „pomeranče“, a ten: „Pocałuj mnie w dupę!“. Tak to bylo.
O tom, co skrývají nápisy na macevách
Slunce svítí do očí a pálí na krku. Nohy mi kloužou po čerstvém trávníku a přitom se pokrývají jakýmsi bílým pylem. Přede mnou je hustý les, který poskytuje příjemný stín. Otevřený výhled mi bere dech. Před námi jsou tisíce starých macev. Takové náhrobky Židé stavěli pro uctění památky zemřelých. Tento hřbitov je jeden z největších židovských hřbitovů ve Lvovské oblasti.
„Během druhé světové války tady bylo pohřbeno kolem 14 tisíc Židů,“ vypráví starší vědecký pracovník Brodského historického regionálního muzea Andrij Korčak během procházky na hřbitově. Již od svých studentských let se zabývá židovskou otázkou v Brodech. Sám vypracoval plán exkurze těmito památníky a je také jediný ve městě, kdo umí moderní hebrejštinu.
„V jednom okamžiku jsem pochopil, že chci porozumět tomu, co je na těchto macevách napsáno,“ říká vědec. „Tento hřbitov znám už víc jak třicet pět let. Toulával jsem se tady v dětství i jako student, vždycky mě to místo lákalo. Zajímám se o dějiny kultury. Někdo rád chodí na ryby nebo hraje karty. Mě baví tohle. Krůček po krůčku jsem se naučil číst moderní hebrejštinou.“
„Sám?“ ptám se.
„Sám. Trochu jsem hledal na internetu, trochu jsem se učil podle příruček. Moderní hebrejštinu není složité přeložit, ale makaronické jazyky – hebrejštinu promíchanou s aramejštinou, jidiš – ty jsou velmi složité. Na těchto macevách je jazyk starý a překroucený. Aby člověk všechno přečetl, potřeboval by snad dvacet let. Hřbitov se uchoval jen zčásti, momentálně je tady pět a půl tisíce pomníků. „Rusové“ se tady opíjeli, přímo na macevách. To místo bylo strašně zničené. Až v době ukrajinské nezávislosti, kdy se navracela úcta k církvi, chování už nebylo natolik hulvátské,“ povídá. „Obecně je tady devět tisíc sedm set objektů – a tím myslím nejenom macevy, ale každý objekt, kde je vidět, že jde o hrob. Společně s mým profesorem jsme každý vyfotili. Ale v Brodech se o to zajímá jen málokdo,“ přiznává.
Andrij osobně nemá na židovství žádné vazby a díky světlým vlasům vypadá spíše jako Skandinávec. Ale když čte moderní hebrejštinou, slova z jeho úst zní přirozeně a hezky.
„Tady jsou pohřbeni Natansonovi, příbuzní Freuda, Rabinovičové, Rokešovi, Horowitzové, Kalerové, Zuckerové,“ vypráví badatel. Každá maceva má svůj vlastní význam a symboly, co jsou na nich vyobrazeny, se dají luštit věčně.
V průběhu dvou a půl staletí – od 18. století až do první poloviny 20. století – bylo město podle složení obyvatelstva židovské. Počet Židů dosahoval až osmdesáti devíti procent.
„Židé tady vždy tvořili většinu,“ vysvětluje Andrij Korčak. „Ve své podstatě jsou Brody renesančním městem. Pochází z konce 16. století a bylo založeno jako magnátská rezidence rodiny Żołkiewských. Poté se proměnilo na rezidenci Koniecpolských, Sobieských, Potockých. Brody byly jakýmsi překládkovým bodem v obchodních cestách. Nehledě na to, že tady žila šlechta, chtěli, aby jim město zabezpečovalo příjem. Brody mají výhodnou polohu a měly dobrou perspektivu stát se centrem obchodu.
Město ale bylo ničeno neustálými válkami.
V roce 1699 tehdejší vlastník rezidence Jakub Sobieský viděl, že žádné příjmy od města nedostává, udělil tedy městu privilegium. Zvlášť pro Židy. Poskytl jim náboženskou svobodu: mohli mít vlastní hřbitov, zakládat synagogy, usadit se tady. A vzhledem k tomu, že město mělo dobrý potenciál pro vývoj obchodu, Židé se sem začali sjíždět. Když po roce 1715 nastal mír, vznikly zde obchodní cesty z Číny, Indie, Persie, Osmanské říše, Ruska. Všechno bylo přepravováno do Evropy.
„Vrchol tohoto procesu nastal v průběhu 18. století,“ je přesvědčen badatel. „Nicméně obchod byl zastaven novou hranicí. V roce 1772 se území Brodů ocitlo v Rakousku, Berestečko a Radyvyliv zůstaly naopak v Polsku. Když sem chtěl někdo něco dovézt, musel platit clo. Město začalo prudce upadat.“ Židé zde ale setrvávali. Proměnili město na centrum osvícenského hnutí Haskala. V Haliči byly takovými centry tři města: Lvov, Brody a Ternopil. Kromě toho do města utíkali Židé po pogromech v Rusku v roce 1880. Na konci 19. století se město přeorientovalo z obchodu na průmysl – vznikla tady řada podniků, které dokázaly dostatečně vydělávat. Město povstalo jako fénix z popela. Mír ale opět neměl dlouhého trvání. „První světová válka,“ Andrij dlouze hvízdá, „a to byl konec.“ Desetkrát se v Brodech měnila vláda: 1914 – Rusové 1915 – Rakušané 1916 – Rusové, Ukrajinská lidová republika, Rakušané 1917 – Ukrajinská lidová republika 1918 – Rakušané, Ukrajinská lidová republika 1919 – Poláci, Západoukrajinská lidová republika, Poláci 1920 – bolševici, Poláci 1939 – Němci, bolševici 1941 – Němci
1941–1944 – těžká léta německé okupace: vytvoření ghetta, zničení území a k tomu masivní bombardování Brodů z rozkazu Koněva, generála Rudé armády.
Město umíralo.
Související
Úryvek povídky „Tým“ z knihy Čtvrť D„Tady,“ čte Andrij na jedné z macev. „Takto o zemřelých psali často.“
„Nechť jeho duše bude svázána ve svazku života.“
O tom, co se odehrálo 1. září
„Ten den si pamatuji. Seděla jsem na prahu, jedla polévku. Rajskou,“ vzpomíná Nadija Piňažko na 1. září 1939. „Ráda jsem tam sedávala. Tehdy jsem navíc měla narozeniny. A najednou: „Buuum!“
„Začaly padat bomby,“ vypráví. „Všichni utíkali. Máma mě chytla za ruku a běžely jsme. Vedle našeho domu byly ubikace, hned u vojenské základny. Mysleli si, že bombardují vojenskou základnu, bomby ale padaly na nás. Máma tehdy na zahradě vysela hrách. Tak se lidé připravovali na válku. Povídala, až bude válka, tak se schováme v hrachu. A právě tam to padalo nejvíc,“ směje se stará paní. „Máma mě pevně držela za ruku, to letadlo stále klesalo a začalo na nás střílet! Moje teta bydlela na předměstí, tak jsme utíkaly k ní, myslely jsme si, že tam to bude klidnější.“
„Všechny Ukrajince, kteří vystudovali gymnázium, bolševici sebrali a pak postříleli,“ vzpomíná žena. „Jeden Žid řekl mému bratrovi Leškovi, že «se o něj zajímají». Varoval ho. Jakmile to můj bratr uslyšel, hned si sebral věci a přeplaval řeku Buh směrem do Německa. Na ta polská území, která byla Německem okupována. V noci muži skákali do řeky, střílelo se na ně, a na druhé straně Buhu čekaly ženy s dekami, aby se muži mohli zahřát. V roce 1940 byl učitelem v Hrubešově. Zatkli ho: udělali u něj doma prohlídku, sešity mu prohledávali. Měla jsem takové zápisníky…“
„Němci napadli Sovětský svaz a my jsme se zachránili. Ale mnoho našich známých zemřelo na Sibiři. Utíkali jsme společně se Zaryckými do Lvova. Na povoze.“
„Lusja? Moji Lusju popravili. Když přišli Němci. To je strašné, čím jsme si prošli.“
Podle knihy Jakuba Honigsmana proběhl 21. května 1943, před čtyřiasedmdesáti lety, poslední zátah v místním ghettu.
„Víte, mě taky často považovali za Židovku. Měla jsem papír, který potvrzoval, že Židovka nejsem. Ale důstojník mě chytal rukama za obličej a třásl mi bradou: «Du bist Jud. Du bist Jud.». Protože já, stejně jako Židé, vyslovuji «r».
O tom, jak jste se zachránili
„Z lesa jsme se vrátili do ghetta,“ stojí napsáno fialovým inkoustem na zažloutlém papíře. Tato slova Sofie Solomonivny Poliner zapsal před více než deseti lety Vasyl Strilčuk – ředitel Brodského historického regionálního muzea.
On je také jedním z mála, kdo se zajímá o dějiny města. Sní o vytvoření kulturního centra v Brodech, které by popularizovalo dějiny. Každý rok pořádá konference, zabývá se ochranou kulturního odkazu – nevyjímaje velkou synagogu, která se dnes hroutí.
Právě pan Vasyl mi pomáhal během mých návštěv Brodů a jsem mu vděčná za to, že našel tento starý zápis. Zprvu byl nahrán na kazetový diktafon a později ručně přepsán.
„[Z]ačala akce,“ stojí v zápisu, „šla jsem pro potraviny do Ponykovyce [sousední vesnice – pozn.], a když jsem se vracela, sousedka mě varovala, abych nešla do ghetta, prý tam probíhá razie, tak jsem se vrátila,” vyprávěla Sofia Solomonivna.
„Tehdy soused vzal mě i bratra, udělal v chlévě skrýš, a tam jsme se schovávali do jara. Mámu s dětmi odvezli do Osvětimi a už jsem je neviděla. Na jaře jsme vylezli z chléva a schovávali se v žitě. V noci nás vyslídili místní sousedé a pohrozili, že nás udají gestapu, pokud jim nedáme zlato. My jsme ale žádné neměli. Tak bratra sebrali a odvedli do vesnice, mě nahoru do nějakého domu. Už tam seděl nějaký Žid z Brodů – Ďuďo,“ čte pan Vasyl staré, narychlo sepsané zápisky. Hlas má klidný, ale ve vzduchu je cítit něco děsivého.
„Prodrala jsem se skrz střešní tašku a seskočila,“ vzpomínala stařenka. „Byla noc. Přečkala jsem noc na zahradách, ve stohu sena až do rána a šla jsem hledat bratra. Když jsem ho našla na zahradě v žitě, šli jsme do lesa směrem na Barčyn. Vykopali jsme jámu a zamaskovali ji. Šla jsem se umýt k řece a zaslechla jsem štěkání psů. Němci podnikli razii. A jeden do té jámy spadl. Rychle jsme šli přes řeku na druhý břeh, psi tím ztratili stopu. Schovávali jsme se v lese a na břehu jsme si udělali hnízda.
Po několika dnech jsem šla do vesnice a sousedi mi pověděli, že Ďuďa v noci zabili a někam v dece odnesli. Šla jsem za jedním sousedem, co chodil na Volyň vyměňovat potraviny. Prosila jsem ho, aby mi našel místo chůvy. Příště mě odvedl do Kozjatynu, kde mi našel místo. Tam jsem pracovala jako chůva do té doby, než přišla sovětská armáda. Pak nás vojáci odvezli do Tarakanova, přenocovali jsme u babičky. Ráno jsme šli do Dubna na nádraží. Město bylo prázdné, pak přijel 838. prapor. Dali nám práci v kuchyni.“
A tak se Sofia Solomonivna Poliner, později Serbigian, spolu s polní kuchyní dostala až do Německa.
O životě poté
„Hop, hop, hop! Ty moje hezoučká. To je vaše?“ paní Sofia si klidně sedí v pokoji a stále si hraje s plyšákem. „Kde je máma? Křič: «Máma, máma!»,“ říká, jako by její slova byla adresována hračce a nadhazuje ji.
Hop, hop, hop!“
Žena vyznamenána řádem „Za odvahu“ III. stupně, řádem Velké vlastenecké války, 13 medailí.
„Máma! Jaká máma? Kde je máma?“ směje se a podává mi hračku. „Tam je máma,“ ukazuje na strop. „Máma fajna. A táta je tam. Máma je tam, táta je tam.“
„Tady, kde teď stojí dům, kdysi bylo ghetto,“ povídá vnuk. „Když pobývala v tom ghettu, její máma ji nějak dostala přes plot. Povídá, že to byla máma. Jak – to já nevím. Chodila do sousední vesnice Ponykovyce pěšky, znali ji tam a pomáhali.“
„Kde je máma? Hop-pa-pa! Kde je máma, kde?“
„Po roce 2004 se jí oslabila reakce,“ vypráví vnuk, „tlak skákal. Nemohla už mluvit o válce. Ještě v 90. letech dokázala ty emoce kontrolovat. A pak už ne. Před rokem a půl v říjnu si zlomila nohu, ulehla, začaly změny vědomí, atrofie.“
„Kde je máma? Hop-pa-pa! Kde je máma, kde? Tam!“ opět ukazuje nahoru. „Budeš s mámou? Kde je máma?“
„Babičku jí zabili hned, máma a táta zahynuli v ghettu. Stejně tak mladší sestra a dva nebo tři bratři. Starší bratr se přidal k partyzánům. Poté, co skončila válka, byl z něj poslanec v nějaké státní radě, v 50. letech odjel do Polska a pak do Ameriky. Jednou za ním byla. To bylo v roce 1991. Krátce na to bratr zemřel.“
„Kde je máma? Není tu. Kde je máma, kde? Kommen Sie zu mir!“
„Tehdy se schovávala, jak jen mohla. V roce 1944. Nechtěla o tom vyprávět.“
„Hop-hop-hop! Kde je máma? Kde?“
„Pak byla u partyzánů.“
„Kde je máma? Kde?“
„Po tom všem odjela do Ivanova, tam se narodil můj táta.“ „Kde je máma? Kde?“
„Pak tady pracovala v kantýně, v obchodech.“
„Kde je máma? Kde? Vezmu tě k sobě,“ vesele na mě ukazuje stařenka, „a jeho taky vezmu,“ ukazuje na hračku, „a bude „hop-pa-ma-ma!“
Vydechne. Směje se.
„Kommen Sie essen? Hop-hop-hop!“
„Sofija Solomonivna mlčí. Všechna její minulost, stejně jako minulost židovských Brodů zůstává nevyřčena. Stařenka ještě jednou nadhazuje hračku, na tváři jí září úsměv.“
„Kde je máma? Kde? Tam!“ opět ukazuje nahoru. „Tam!“