Roman Laube
Ačkoli David Černý zvolil pro svoji Entropu jako symbol Bulharska turecký záchod, výstižnější by snad bylo čerešovo topče – dřevěné dělo vyrobené z třešňového kmene, které „používali“ bulharští povstalci za Dubnového povstání roku 1876 v boji proti Turkům. S topčetem se dnes můžeme setkat jak v muzeu v Koprivštici, kde povstání začalo, tak, s jeho více či méně zdařilými replikami, nad vchody do restaurací a barů, na soukromých zahradách i na stáncích se suvenýry po celém Bulharsku. Vzbouřenci se tehdy postavili s dřevěnými děly proti nejmodernější vojenské technice z německých a britských továren, kterou mělo Turecko k dispozici. Dřevěná děla proti kruppovým kanónům jakoby na jedné straně symbolizovala odhodlání a houževnatost, schopnost improvizovat a na straně druhé znamenala určitou ztrátu smyslu pro realitu a nedostatek rozhledu, v konečném důsledku ústící do absurdních situací, s nimiž se v různých obměnách můžeme v Bulharsku setkat i dnes.
Návštěvníkům a turistům z bývalé středněvýchodní Evropy se Bulharsko vždy jevilo jako nejloajálnější a nejkonformnější země sovětského bloku. Tak jej vnímali i ti, kteří měli možnost osobně porovnat situaci v Bulharsku s poměry v bývalém Sovětském svazu, kde bylo přece jen možné se v Moskvě, Leningradě a v neruských svazových republikách setkat se střípky nezávislého kulturního a společenského života. V 60. a 70. letech 20. století se zdálo, že podobné prostředí v Bulharsku snad vůbec neexistuje. V zemi nedošlo k pokusu o svržení totalitní diktatury tak jako v Maďarsku, Polsku, NDR, ani k pokusu o reformu systému jako v Československu, ale ani ke snaze o nezávislejší zahraniční politiku jakou uplatnilo Rumunsko. K tomu snad přispívala tradičně silná rusofilská orientace bulharské společnosti, jejíž kořeny sahají do doby turecké nadvlády, kdy byl „Děd Ivan“, jak Rusko Bulhaři familiérně nazývali, oprávněně chápán jako opora a později i oslavován jako osvoboditel. Bulharsko tak stálo jakoby na politické i kulturní periférii Evropy. I disidentské hnutí se zde zformovalo až v posledních letech perestrojky na konci 80. let, kdy vznikl nezávislý Společenský výbor na ekologickou obranu města Ruse, Klub glasnosti a demokracie a další organizace.
O tom, že oficiální propaganda dokázala prosáknout bulharskou společností daleko více než v ostatních zemích sovětského bloku (a snad i v Sovětském svazu samotném), svědčily i ustarané tváře našich bulharských přátel a jejich příbuzných, když nás na přelomu července a srpna 1968 s upřímnou obavou litovali, že žijeme v zemi, kde zdvíhá hlavu kontrarevoluce. Následující rok pak dokonce odmítli naše pozvání k návštěvě Prahy s tím, že se jejich tehdy 16letá dcera bojí pražských chuligánů. Bílá kniha, sborník textů sovětských novinářů o „internacionální pomoci“, se nadlouho stala nevyvratitelným zdrojem informací a výkladem událostí v Československu. Nekritické přijímání a opakování stanovisek oficiální propagandy zároveň ostře kontrastovalo s vřelostí a pohostinností, se kterou jsme se všude u běžných lidí setkávali.
Mnoho se nezměnilo ani o čtrnáct let později, na konci léta 1982, kdy jsme s přáteli nad výčepem v hlavní a jediné restauraci v přímořské vesnici Acheloj uviděli portrét Stalina. Údiv a naše ironické úsměvy si však výčepní vyložil po svém a obdaroval nás kalendáříky s portrétem generalisima na rok 1982, které si vyráběl sám. Svérázný bulharský samizdat…
Západoevropská „nákaza“
Ale i v takovémto společenském klimatu si alternativní, či nekonformní životní styl našel své příznivce. Už na začátku 60. let se v Sofii objevily první skupiny „chuligánů“, jak party mladých lidí odlišujících se svými zájmy, vystupováním a oblékáním, po sovětském způsobu označovala oficiální propaganda. Tito fanoušci rockové hudby nosili s oblibou vytahané svetry, zapouštěli vlasy přes límec a ty nejodvážnější z jejich partnerek zkracovaly sukně nad kolena. Jejich centry se stalo několik sofijských kaváren, zejména Varšava, ale společenský život tohoto typu mládeže se tehdy odehrával zejména na soukromých oslavách, za poslechu rockové hudby a tance. V oficiální bulharské literatuře bylo toto prostředí popsáno už v roce 1964 v rámci detektivní zápletky novely Bogomila Rajnova Inspektor a noc, kde chuligánům připadla, jak jinak, role záporných hrdinů.
Události roku 1968 a Pražského jara se části bulharské mládeže, i když jen okrajově, přece jenom dotkly. V červenci 1968 se v Sofii konal IX. světový festival mládeže a studentstva, kam přijela i řada zástupců studentských a mládežnických organizací ze Západní Evropy a USA, kteří se hlásili k Nové levici a svými názory i vzhledem budili u funkcionářů a organizátorů festivalu údiv a nedůvěru. Bulharská tajná policie například rozbila spontánní demonstraci proti válce ve Vietnamu, tzv. „sit in“, před velvyslanectvím USA, kterou uspořádali západoevropští aktivisté. Ještě podezřelejší a nebezpečnější, než byli západoevropští stoupenci Mao Ce-tunga a Che Guevary, se organizátorům zdála početná delegace z Československa. Její část, která putovala do Bulharska pěšky nebo stopem, byla zadržena na hranicích a Bulharská tisková agentura k tomu vydala následující prohlášení:
„…k mladým lidem, kteří přišli na festival s myšlenkou míru a přátelství se pokusila připojit i skupina nezvaných hostů z Československa. Tito lidé, nečistí, se špinavými dlouhými vlasy, nemytí celé týdny, se zamazanými šaty, hrubí a vyzývaví se dožadovali vstupu, neboť prý patří k účastníkům festivalu…“
I přes oficiální propagandu a snahu organizátorů festivalu nekonformní delegace a jednotlivce izolovat, vzbudili právě oni u bulharských mládežníků zájem. Ať už se jednalo o americké dezertéry, účastníky Pařížského máje či odpůrce vietnamské války. Zvlášť pozitivní reakce pak vyvolal kulturní program československé delegace, zejména projekce filmů Starci na chmelu a Lásky jedné plavovlásky.
Mládež revoltující
A tak se v prostředí sofijské a plovdivské „bohémy“ začínají první skupiny přátel, především na výtvarných a uměleckých školách, hlásit k hnutí hippies a světové protestní kultuře mládeže, se kterou se měli možnost prostřednictvím radikálních účastníků festivalu přímo seznámit. Toto období zachytil režisér Ivan Andonov v „perestrojkovém“ snímku Včera z roku 1988, který ukazoval studentské prostředí a „odklon části bulharské mládeže od vžitých norem v druhé polovině 60. let“, jak byl charakterizován kritikou.
Jakýmsi generačním mluvčím nesměle revoltující bulharské mládeže se stala skupina Šturcite (Cvrčci), založená roku 1967 v Sofii. Na přelomu 60. a 70. let se skupina stala nejenom hudebním, ale díky svým textům i „sociologickým“ fenoménem, ignorovaným samozřejmě rozhlasem i televizí. Šturcite hráli zpočátku hlavně na studentských tanečních zábavách, v prostředí studentských klubů sofijské univerzity a umělecké akademie. Jejich specifická životní filozofie a světový názor blízký bulharským „neformálům“, vedly úřady k tomu, že se pokoušely nejrůznějšími administrativními způsoby koncertování skupiny znemožnit nebo alespoň omezit. V polovině 70. let se však už „hrany“ z obou stran poněkud „obrousily“ a kapela mohla vydávat v Bulharsku i desky a v 80. letech už koncertovala také v zahraničí. Je populární dodnes a v roce 2008 si zahrála i na vyprodaném koncertě v Praze.
Bohémsko-chipárské (chipári, bulharský výraz pro hippies) prostředí bylo v jinak tradiční kulturně i politicky konzervativní bulharské společnosti jediné, které se snažilo navázat neformální kontakty se zahraničím a mělo především zájem a „hlad“ po informacích o nových kulturních trendech. V tomto směru byly, vyjma nepravidelného přísunu tiskovin ze Západu, oblíbené a vyhledávané kulturní a výtvarné časopisy z Polska, Československa a NDR, které se do Bulharska dostávaly jak oficiální cestou přes kulturní střediska těchto zemí, tak i prostřednictvím četných turistů. Městem, kde se bylo možné během 70. a 80. let setkat s větší koncentrací „hippie-bohémů“, byl Plovdiv. Ten byl na rozdíl od Sofie turisticky atraktivnější, a historické, romantické uličky starého města tento typ lidí vyloženě přitahovaly a snad i formovaly.
Na březích Černého moře
Od počátku 70. let začali chipári pořádat na několika místech černomořského pobřeží svoje vlastní letní srazy, jakési neoficiální festivaly za účasti několika desítek až stovek lidí. Tyto každoroční slety se konaly, a ještě konají, v lokalitách stranou od turistických center, kde byla na začátku 70. let i mizivá infrastruktura a problematická dopravní obslužnost. Šlo zejména o divoké pobřeží u rumunských hranic, nedaleko vesničky Kamen brjag, kam noha turisty tehdy nevkročila a o jejíž existenci neměl snad ani ponětí.
Také Sozopol – historické, romantické, rybářské městečko, zatím ne zcela zničené turistickým průmyslem, si záhy oblíbila bulharská bohéma a později i hippies. Zde se v 60. a 70. letech setkávali na svých neoficiálních srazech malíři, umělci, hudebníci a položili tak základ tradici, která vyústila do festivalu Apollonia, na němž se dnes prezentuje to nejlepší co bulharská kultura mimo hlavní proud poskytuje. Výstavy obrazů, fotografií, koncerty pod širým nebem, pouliční divadla, rock, jazz, folklor, etno a řada doprovodných akcí, to je Sozopol v době festivalu na sklonku léta.
V 70. letech se ovšem Sozopol stává pro většinu běžných chipárů příliš civilizovaným, a tak jej ponechávají „hippie-chudožnikům“, kterým naopak turistický ruch vyhovuje. Od první poloviny 80. let se stává dalším hlavním místem hippie srazů malé rybářské městečko Varvara, jižně od Sozopolu, stranou turistického ruchu. Zde se začaly v 80. letech sporadicky objevovat i „máničky“ z Československa.
Východní EvropaJuly Morning
Přibližně od roku 1972 se hlavním svátkem chipárů stal July Morning, noc z 30. června na 1. července. Tato tradice vítat prvního červencového dne východ slunce na černomořských plážích byla snad inspirována písní britské rockové skupiny Uriah Heep – July Morning, která vyšla o rok dříve v USA a stala se jakousi hymnou bulharských hippies. Dalším možným inspiračním zdrojem tohoto svátku mohla být tragická událost – vražda mladého hipíka na pláži u Varvary v den jeho narozenin, které připadly právě na 1.červenec.
July Morning začali hippies postupně slavit v mnoha dalších lokalitách – v Sozopolu, Varně, Varvaře, Šable.
„Programová náplň“ oslav a letních sletů je jednoduchá – lidé hrají, zpívají a tančí kolem ohňů, pečou si škeble, koupou se, jedí, pijí, kouří (často balkánskou marihuanu) a milují se. V 70. letech nezřídka docházelo ze strany milice k pokusům tato pokojná a veselá shromáždění rozehnat, a to pod nejrůznějšími záminkami. Například z důvodu „veřejného pohoršení“, které spočívalo v koupání bez plavek. To, že se tak dělo na odlehlých místech, vzdálených i několik kilometrů od první zástavby, nebylo rozhodující.
Chipári a politika
Bulharští neformálové patřili a patří mezi těmi východoevropskými k těm nejapolitičtějším. Také jejich slety měly v době totality jen lehký protestní nádech, a myšlenky míru, svobody a nenásilí demonstrovali především svým životním stylem, oblékáním, a zřídkakdy se stávalo, že by se útokům milice stavěli na aktivní odpor. Ale i oni uspořádali akci, která měla stejný charakter jako protestní akce undergroundové mládeže v Československu, NDR nebo Maďarsku.
Dne 8. prosince 1986 se v Sofii konal vzpomínkový pochod u příležitosti výročí úmrtí Johna.Lennona. Na jednom sofijském náměstí, kde byl cíl pochodu, se fasáda náhodně vybraného domu proměnila na tzv. Lennonovu zeď, kam účastníci pochodu psali různé anglické texty vztahující se především k Lennonově tvorbě a myšlenkám míru. Proti této spontánní akci, vzešlé z vysokoškolského prostředí, zakročila milice a zadržela 14 osob, které byly propuštěny až po zaplacení pořádkových pokut.
Mezi neformály se také zpívaly protestsongy, opisovaly verše a překlady textů zahraničních rockových skupin i písňové texty domácích písničkářů. Zvlášť velké oblibě se těšil písničkář Nedjalko Jordanov (*1940). Tento všestranný umělec, autor protestsongů, básník, spisovatel, přítel Bulata Okudžavy a jeden z mála bulharských disidentů, vystupoval ve své tvorbě proti porušování lidských práv a zneužívání politické moci. Jeho texty a písně odhalující absurditu poměrů se šířily „divokým“ samizdatem hlavně mezi „chipáry-chudožniky“. Ze známějších bulharských autorů vzbuzovala v tomto prostředí ještě pozornost rannější tvorba básnířky Blagy Dimitrovové (1922-2002).
Vedle již vzpomínaného „divokého“ samizdatu začaly v roce 1988 vycházet dva už i redigované samizdatové společensko-literární časopisy Most a Hlas. Dne 3.listopadu 1988 pak proběhla v Sofii před katedrálou Aleksandra Něvského první masová nezávislá manifestace, které se zúčastnila i mládež z kulturního „okraje“.
Neformálové nové doby
Změna systému a otevření se světu v 90. letech s sebou přinesly mimo jiné i rychlý rozmach a rozvoj nejrůznějších proudů v alternativním hnutí. Bulharská neoficiální kulturní a společenská scéna rychle vyrovnává krok s ostatními zeměmi Evropy do té míry, že v roce 2004 už byla schopná bulharská odnož hnutí Rainbow family zorganizovat v Rodopech u řeckých hranic evropské setkání tohoto hnutí, kam přijelo několik tisíc hippies z celé Evropy.
Po roce 2000 se však letní chipárské srazy staly módou, a dnes na ně přijíždějí stovky lidí , kteří mají s původními myšlenkami hnutí a kulturou 60. let stále méně společného.
Sozopolský festival Apollonia i vítání slunce u vesnice Kamen brjag jsou pro značnou část chipárů už příliš komerční, stahují se proto do stále odlehlejších míst. Populární zůstává i nadále Varvara a její divoké pobřeží, kde se slaví začátek a konec července na plážích asi 2 kilometry od vesnice, u železného skeletu stromu, který zde zůstal jako kulisa po filmařích. Tato rybářská vesnice si zatím zachovala příjemnou venkovskou, trochu ospalou atmosféru s několika útulnými hospůdkami.
V posledních letech se mezi mládeží těší oblibě prastarý lidový svátek tanců na žhavém uhlí – nestinarstvo, ve vesnici Bălgari v pohoří Stranža. Sem přijíždějí skupinky „neohippies“, kteří po skončení hlavního obřadu rovněž tančí na rozpálených uhlících. Zdá se, že zde vzniká nová tradice, která však ne u každého nachází pochopení a tradicionalisté namítají, že jde o „znevažování a profanaci lidových tradic“.
Od 90. let přijíždí na slety i množství cizinců, které sem láká příjemné podnebí, slušné ceny a v neposlední řadě na některých místech i volně rostoucí konopí. I dnes se stává, že červencová setkání obtěžuje policie, nebo punkoví a techno fanoušci, kteří svým chováním vyvolávají konflikty.
Bulharští chipári chtějí být co možná nejdál od společnosti, ovládané oligarchií a korupcí. Mnoho starších chipárů-umělců se sice do většinového proudu začlenilo, ale zmíněný Nedjalko Jordanov k nim nepatří. Byl disidentem za totality a stojí v nesmlouvavé opozici i dnes. Vysílat jeho tvorbu ve státní televizi je zakázané, stejně jako před lety , ale jeho koncerty i divadelní představení bývají přesto, anebo právě proto, vždy vyprodané. Ve svých satirických textech demaskuje a pranýřuje nenažranost a nebezpečnost neomezené politické moci ekonomické oligarchie, stejně jako jí demaskují a odmítají svým životním stylem chipári.