Osmanské památky Maďarska

Jakub Hloušek

V minulém vydání Navýchodu jsme absolvovali putování po osmanských památkách Srbska. Vydejme se nyní do rovin uherské nížiny za stejným účelem – porozhlédnout se, jaké střípky zanechala turecká nadvláda na území Maďarska.

Půlměsíc nad pusztou

Narozdíl od Srbska se v případě Maďarska jednalo o poměrně krátkou, nicméně velmi důležitou, historickou epizodu. Zde se také tolik nevpila do kulturního prostředí či mentality obyvatel. Zato tu zanechala poměrně slušnou zásobu architektonických pamětihodností rozličného charakteru. Povětšinou velmi dobře udržovaných a propagovaných. A to i přesto, že některé historické přehledy Maďarska jim věnují velmi málo pozornosti. Zato stránky brožur pro turisty lačně vybízejí k jejich návštěvě.

Triumfální postup Turků do středu evropského kontinentu otevřela nám dobře známá katastrofální porážka vojsk českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského u Moháče. Stalo se tak v srpnu léta 1526. Postupně se jim podařilo ovládnout prostor, orientačně vymezený městy Eger, Ostřihom, Nagykanizsa, Moháč, Szeged a Temešvár (dnes Rumunsko). Západní a severní zbytek Uher si podmanili Habsburkové, na východních územích vzniklo vazalské sedmihradské knížectví, které lavírovalo mezi podřízeností sultánovi a jakous takous formou nezávislosti. Osmanským dobyvatelům zlomil vaz až poslední pokus o získání nejcennějšího skalpu – Vídně. Od roku 1683 do roku 1690 ztráceli Turci jeden díl uherské země za druhým. Víceméně definitivní konec osmanské moci nad územím dnešního Maďarska přinesl karlovický mír, stvrzený 26. ledna 1699.

Necelá dvě staletí orientální správy se projevila zejména na úpravách strategicky důležitých sídel a pevností. Bylo nutné zbudovat infrastrukturu pro vojsko a jeho zázemí, turecké úředníky, hodnostáře i kolonisty. Proto se hmotné pamětihodnosti z tohoto období vyskytují takřka zcela výhradně ve městech.

Ostřihomský prolog

Ostřihom, neboli správně Esztergom. Honosné sídlo nad mohutným tokem Dunaje. Pro nás – Čechy, často představuje první zastavení na maďarské půdě, ihned po přejezdu z protilehlého slovenského Štúrova. Díky své atraktivitě a značné blízkosti se stalo vděčnou náplní víkendových poznávacích zájezdů. Z každého zákoutí tu čiší pýcha někdejšího světského a dodnes stále církevního centra Maďarska. Pompézní sloupoví a impozantní kopule ostřihomské katedrály jsou dobře patrny až ze vzdáleného vnitrozemí jižního Slovenska. Pod nánosem skvostů středoevropského kulturního dědictví však podřimují kamení poslové osmanského impéria. Jakoby chtěli naznačit, že i oni mají podíl na podobě střední Evropy. A současně vykřiknout, že tu byli, žili a třeba se ještě jednou i vrátí.

Běh událostí spustil devátý srpen roku 1543. Tehdy, po dvoutýdenním obléhání, sultán Sulejman I. Nádherný poprvé pokořil odpor ostřihomské pevnosti. Kamenný reliéf s tureckým nápisem, který podává zprávu o tomto slavném vítězství, zůstal zachován vsazený do linie opevnění na dunajském nábřeží. Ostřihom se poté změnila na sídlo sandžaku, tedy menší územně správní jednotky osmanské říše. Byť se tu Turci příliš neohřáli, stihli rozšířit ostřihomskou pevnost. Pozůstatky této přestavby odkryly archeologické výzkumy. Dále se v Ostřihomi můžeme seznámit s troskami lázní a nedávno upraveným torzem mešity, včetně části minaretu.

Turecké kulisy Pětikostelí

Na opačné straně země, poblíž chorvatské hranice, a coby kamenem dohodil od dějiště zlomového fiaska křesťanských vojsk – Moháče, leží půvabné Pětikostelí (Pécs). Situované do rozpálených svahů pohoří Mecsek, oplývající pestrou směsicí unikátních kulturně-historických pokladů. Z antického semene zde vyklíčilo středověké sídlo, zavlažené orientálním nektarem a rozkvetlé do pestrých barev baroka, klasicizmu i moderny. Tady se navzájem prolínají prvky starověku, islámu, křesťanství a judaizmu. Pravděpodobně též všechny uvedené důvody zapříčinily, že Pětikostelí bylo vyhlášeno Evropskou metropolí kultury pro rok 2010. Území města obsahuje řadu stěžejních fragmentů turecké přítomnosti, které mu dodaly originální kulisu. Sice již odumřelou, mlčící, neživou, přesto však jedinečnou.

Když překročíme historické hradby a do jádra města vkročíme ulicí Ferncesek, spatříme po pravé straně malý předkrm: zakonzervované rozvaliny hamamu (lázní) Memiho paši. Daleko větší lahůdku přichystalo hlavní náměstí, Széchényi tér. Jeho rozsáhlému svažitému prostoru nekompromisně dominuje monumentální mešita Gazi Kásima paši. Po odchodu Turků byla změněna na katolický kostel. Přestože její minaret skončil v troskách a ve vrcholu kopule se nad poraženým půlměsícem tyčí vítězný kříž, jednoznačně nezapře svoje kořeny. Ač by měla být přístupna veřejnosti, pevně zamčené dveře svědčí o opaku. Tudíž pouze skrze skleněnou výplň je možné obhlížet potemnělý interiér, který se skládá ze silně bizarní směsice pozůstatků původní muslimské výzdoby, zkombinované s křesťanskými obrazy a liturgickými předměty.

Špičatá kamenná turecká okna a pozůstatek sloupů podloubí tvoří ostrý kontrast zářivě oranžové fasádě klasicistního kostela svatého Augustina. Příčina je jasná: vznikl přestavbou mešity. Svatyně je spjata s působením kněze Šimuna Matkoviće, který se počátkem sedmnáctého století zasloužil o obnovení duchovního života místní chorvatské komunity.

Kompletní mešita

Absolutní primát na poli islámské architektury Maďarska ovšem bezvýhradně získala pětikostelská mešita paši Hasana Jakovaliho. Je vtěsnána do proluky novějších obvodových budov komplexu nemocnice. Zato se dochovala slohově naprosto čistá. ušetřena jakýchkoli negativních zásahů. A pokud se takové úpravy vyskytly, tak je odstranily pozdější rekonstrukce, neboť dnes patří k přísně chráněným kulturním památkám. Jako jediná v Maďarsku se pyšní úhledným minaretem, vysokým dvacet tři metry, jehož špici opět zdobí původní symbol – půlměsíc, což jí dodává zdání autenticity. Půlměsíc vystřídal naroubovaný kříž, který lze spatřit ještě na fotografiích turistických publikací ze sedmdesátých let minulého století. Stačí nastavit vhodný úhel pohledu, zaostřit a člověk nabude dojmu, že se přesunul do končin, tolik vzdálených střední Evropě… Za bytelným zdivem se ukrývá dokonale zařízená modlitebna. Téměř připravena na kvílivý pokyn muezzina a okamžité zahájení pobožnosti. Vpravo od mihrábu, bohatě zdobeného výklenku obrácenému k Mekce, se tyčí dřevěný minbar, odkud bývala vedena slavnostní páteční modlitba. Silný pocit z návštěvy zvyšují rozprostřené koberce i zbytky původních fresek a štuků. Duchovní okrsek mešity ještě doplňovala medresa (náboženská škola), tekije (zařízení, odpovídající našemu klášteru či poustevně) řádu mevlevi, tj. známých „tančících dervišů“ a hřbitov. Existenci pohřebiště připomíná nišan, jednoduchá kamenná stéla ukončená turbanem, ukrytá ve stínu stromů nemocničního parku. A dervišům je zasvěcena také expozice uvnitř výstavní síně vně mešity.

Poslední zastavení v Pětikostelí bude náležet městské periférii. Tady, v oddělené části pozemku dětské nemocnice, pod klenbou turbe (mauzoleum), odpočívá tělo „Otce Idríze“. Podle pramenů svatého muže, obdařeného věšteckými schopnostmi. Turečtí vojevůdci se ho prý před bitvami dotazovali na svůj osud, později se stejnou otázkou konali poutě také k jeho hrobu. A muslimští věřící sem občas zavítají i nyní. Mauzoleum nedisponuje stabilní otevírací dobou, případní zájemci o prohlídku bývají odkazováni na správu mešity Hasana Jakovaliho.

Netradiční rozhledny

Nejjižnějšímu maďarskému sídlu Siklósi vévodí výjimečný areál středověkého vodního hradu, který beze šrámu přežil všechna válečná běsnění. Zřejmě dokonale pasoval všem úspěšným dobyvatelům, neboť se vždy ochotně zapojili do jeho přestavby. Ti osmanští možná vtiskli pečeť spíše do uliček města, kde po nich zůstalo dědictví v podobě mešity beje Malkoče. Ani ona neušla tradiční potupě – stržení minaretu. Avšak šikovní restaurátoři nedávno odčinili starou křivdu, když provedli celkovou obnovu památky. A jelikož se dílo více než podařilo, obdržel Siklós za tento počin cenu Europa Nostra.

Nicméně historie přinesla i přesně opačné postupy, kdy mešity byly zbořeny a jejich likvidaci přežily pouze solitéry minaretů. Odříznuté, bez mateřského tělesa. Určitě netušily, že za pár století se zařadí do soukolí průmyslu cestovního ruchu. Coby netradiční rozhledny. Takto skončil minaret v Érdu poblíž Budapešti. Obdobná role postihla rovněž egerský minaret, úctyhodný svými čtyřiceti metry výšky a považovaný za nejsevernější tureckou stavbu evropského kontinentu.

Živá zahrada „Otce růže“

Zatímco doposud jsme poznali „mrtvé“ památky osmanského impéria, kupodivu v Maďarsku můžeme zavítat na místo, které „žije“ a nepatří výhradně do říše líbivých pozlátek pro turisty. K hladině Dunaje shlíží z terasy nad labyrintem uliček u budapešťského Margaretina mostu. Jedná se o stále funkční modlitebnu s hrobem derviše řádu bektaši, známého pod duchovním jménem Gül Baba, což znamená „Otec růže“. Za kovovou brankou se otevírají odlehčená krytá sloupořadí atria, uprostřed nízkého trávníku se tyčí strohé zdivo mauzolea. „Otec růže“ patřil k zakladatelům budapešťské řádové tekije. Podle legendy Alláh zalil zahradu vírou a v osobnosti Güla Baby v ní rozkvetla nejkrásnější růže. Keříky této posvátné rostliny udávají tón vnějšímu prostranství, vlastní sarkofág je zahalen zeleným přehozem s květinovým dekorem a klikatými linkami arabského písma. Na přilehlé koberce platí zákaz vstupu s obutýma nohama, obchůdek u malé kavárny nabízí také kýčovité obrazy Mekky či náboženské předměty a informační panely obsahují kromě maďarského jazyka a globální angličtiny pokyny také v turečtině. Hrob Güla Baby se řadí mezi časté zastávky muslimských poutníků. Prvně vně areálu spatří „světcovu“ sochu, což je ale se zásadami islámu poněkud v rozporu.

Svět lázní

Bohatství termálních pramenů patří k hlavním magnetům Maďarska. Přicházejí si je užít zástupy návštěvníků z celého světa. Paradoxně to byli zrovna Turci, kdo ve velkém znovuvzkřísil slávu léčivých zřídel římské Panonie. A četným lázeňským areálům vtiskli nezapomenutelnou tvář, kterou si některé ponechaly dodnes.

Eger, Székesfehérvár, … Nejčastější osmanské památky Maďarska jsou spojené právě s lázeňstvím a vůbec hygienou či tělesnou očistou. Obyčejné veřejné lázně se zdrojem studené vody nesly klasické označení hamam, těm, které napájely horké prameny, náležel pojem ilidže. Slušný počet leží v maďarské metropoli – Budapešti, resp. na teritoriu pravobřežního Budína. Asi neautentičtější atmosféru přinese pobyt uvnitř lázní Rudas, foneticky po turecky Jesik direkli ilidže – lázní se zelenými sloupy. Za prostým exteriérem jsou utajené klenuté prostory, které od časů osmanské říše prakticky nezměnily vzhled. Přičemž pořád plní svůj účel. Původními tureckými bazény se pyšní i lázně Rác, či Császár-Komjádi. Naopak Královské lázně oslní zvenčí masívními kamennými zdmi a množstvím orientálních kupolí se skleněnými okénky, zastíněnými větvemi okolní zeleně a vysokou zástavbou. U jejich zrodu stál proslulý velký vezír bosenskosrbského původu Mehmed paša Sokullu alias Sokolović.

Po obsazení Budína Turci značnou část zdejších kostelů přeorientovali na mešity. Při opětovném vysvěcení se občas zapomnělo na nějaký ten islámský detail, který pak nerušeně přežil až do 21. století. Dále se osmanští správci aktivně věnovali modernizaci opevnění budínského hradu. Připomínají ji dvě věže v severním opevnění Hradního vrchu. A pár zapomenutých muslimských náhrobků.

Každopádně, kdo by zatoužil po prohlídce maďarské metropole, inspirované osmanským obdobím, tak mu postačí učinit jednoduchý krok: nahlédnout do plánu města. Veškeré pamětihodnosti z této éry jsou označeny jasně srozumitelným piktogramem.

Smíření na bitevním poli

Pokud bitva u Moháče byla pro Turky procházkou, tak obléhání szigetvárské pevnosti připravilo jihovýchodním dobyvatelům proklatě krušnou chvilku. Chvilku, která se pekelně protáhla. Až chudáka sultána z výsledku snažení jeho ostrých hochů doslova „klepla pepka“. Psal se rok 1566 a osmdesátitisícová turecká armáda se pod vedením sultána Sulejmana I. Nádherného vydala ztéci Vídeň. Pošesté! Plány jim zkřížilo dva a půl tisíce obránců vodní pevnosti v Szigetváru, jimž velel chorvatský šlechtic – bán Nikola Šubić Zrinski. Vzdorovat náporu vydrželi třiatřicet dnů. Počátkem září hrstka zdecimovaných mužů provedla sebevražedný průlom ze spálené pevnosti. Netušili, že o pár chvil dříve podlehl Sulejman záchvatu mrtvice. Sultánovo srdce a vnitřní orgány přikázal jeho syn Selim II. uložit v turbe, vzdáleném asi tři kilometry od pevnosti. Místo se dodnes nazývá Turbék, a ačkoli se tu nyní tyčí barokní kostel, dlouhá léta sem putovali také muslimové, přestože sultánovy ostatky byly převezeny do Istanbulu. Za hradbami pevnosti vystavěli Turci Sultánovu mešitu. I když následně byla obehnána pláštěm klasicistního zámečku, ráz interiéru byl v rámci muzeální expozice přiblížen prvotní svatyni. Trochu kuriózně, neboť vedle mihrábu se nalézá volná rekonstrukce tureckého vojenského stanu. Zároveň szigetvárské muzeum chová zajímavé reprodukce rytin, znázorňujících vývoj areálu a výtvarná díla vztahující se k bitvě. Z venkovní strany připomíná prvotní poslání objektu přestavěné torzo minaretu. O vzkříšení orientálního ducha se pak v centru Szigetváru pokouší turecká kavárna, v níž také sídlí informační centrum.

Pořádný úžas se dostaví po spatření někdejší mešity Aliho paši, fascinujícího konglomerátu islámské stavby a barokního kostela. Do bývalé kupole byla prolomena nová oválná okna, přičemž ze sněhobílé omítky vystupují harmonické křivky linií oken tureckých, zakončené vlněním barokního štítu průčelí kostelní lodě. A baňatou věží.

Avšak nejzajímavější szigetvárský svědek osmanské říše úplně postrádá elegantní výstavnost mešit či lázní. Přesto se jedná o raritu. Török Ház, čili turecký dům, představuje jedinou památku tohoto charakteru na maďarském teritoriu. Tísní se stranou centra, schovaný za autobusovým nádražím. Informační zdroje zmiňují dvojí využití stavení: tureckou školu nebo hostinský dvůr – karavanseráj. Zkušenému pozorovateli na jinak prosté stavbě z neomítnutých cihel neunikne několik jasných detailů, typických pro osmanskou architekturu. Především vstup do zvýšeného přízemí přes vnější krytou pavláčku. Za dveřmi „tureckého domu“ byla instalována výstava kopií tureckých miniatur, které zachytily vítězné okamžiky při jejich tažení osmanských vojsk uherskými městy.

Velké chvíle zažil Szigetvár roku 1994. Tři kilometry za městem došlo k otevření památného parku turecko-maďarského přátelství. Určité lokální extrémněji naladěné kruhy sice nebyly touto ideou zrovna nadšeny a vymínily si určité změny původní koncepce, přesto je výsledek uspokojující. Obloukem stylizované vstupní brány hledí do dáli zvětšené obličeje obou vojevůdců, lemované záhony květin.