Marijan Lipovac
Vládnou Chorvati světu? Tato otázka se zdá naprosto nesmyslnou, zejména když uvážíme, že se jedná o pětimilionový národ, jenž teprve roku 1991 začal bojovat za nezávislý stát, který dodnes trpí následky srbské agrese a problémů vnitropolitického i hospodářského vývoje v průběhu 90. let. Chorvati světu vládnou jedině v házené a v ženském lyžování. V politice světového významu dosáhl pouze vůdce socialistické Jugoslávie, Josip Broz Tito.
Faktem však je, že chorvatského původu jsou současní prezidenti dvou zemí – Slovenska a Argentiny, a že v minulosti stály osoby původem z Chorvatska také v čele Rakouska, Kostariky, Mexika a dokonce i Vatikánu, tedy celé katolické církve. Příčinu nelze spatřovat ve významu nebo snad moci Chorvatska, ale spíše ve skutečnosti, že jeho obyvatelé byli v důsledku nepříznivých politických a hospodářských podmínek v zemi často nuceni k emigraci do blízkých i vzdálených krajů.
Slováci s chorvatskou krví
Chorvatská krev kolovala i v žilách posledního komunistického prezidenta Československa, Gustáva Husáka (1913-1991). Ač sám Slovák, jeho babička byla příslušnicí chorvatské menšiny, která už po staletí sídlí v okolí Bratislavy v obcích Chorvatský Grób, Devinská Nová Ves a Čunovo. Husák byl v roce 1944 jedním z vůdců Slovenského národního povstání, po roce 1945 předsedou slovenské vlády a roku 1951 byl obviněn z „titoismu“ a odsouzen na doživotí. V období Pražského jara se stal místopředsedou vlády a v roce 1969 nahradil Alexandera Dubčeka v čele KSČ. Prezidentem Československa se stal roku 1975 jako první a jediný Slovák, roku 1988 se stáhl z čela strany a krátce po vypuknutí sametové revoluce podal demisi na funkci šéfa státu. Během návštěvy Jugoslávie roku 1987 navštívil Husák také Záhřeb a mezi důvody této návštěvy patřily údajně i jeho chorvatské kořeny.
Když byl loni v dubnu slovenským prezidentem zvolen Ivan Gašparovič, v Chorvatsku se z toho stala pravá senzace. Noviny uveřejnily reportáž z okolí Crikvenice na severním chorvatském pobřeží, odkud pochází prezidentova rodina, a hovořily s jeho příbuznými. Narozdíl od Husákovy babičky, která patřila k chorvatské menšině již stovky let usazené na Slovensku, Gašparovič je potomkem chorvatských ekonomických emigrantů. Jeho dědeček Tomo Gašparović (v chorvatštině se toto příjmení vyslovuje s přízvukem na druhé slabice) se na Slovensko přistěhoval roku 1920 z vesnice Triblja se svou ženou Agnou a synem, otcem dnešního slovenského prezidenta. Pracoval jako umělecký tesař a podílel se mimo jiné na interiérech mnoha bratislavských domů.
Ivan Gašparovič se narodil roku 1941 ve středoslovenské obci Poltár, vystudoval právnickou fakultu a oženil se se Silvií Beníkovou, s níž má syna Iva, dnes úspěšného kardiologa. Gašparovič za svoji kariéru vystřídal několik vysokých funkcí, kromě jiných byl po sametové revoluci prokurátorem, a v období 1992-98 předsedou slovenského parlamentu. Byl blízkým spolupracovníkem premiéra a vůdce HZDS Vladimíra Mečiara, s nímž se rozešel roku 2002 a kterého loni v druhém kole voleb porazil. Samotný jeho postup do druhého kola byl velkým překvapením, protože za favorita byl považován ministr zahraničí Eduard Kukan. V předvolební kampani svůj chorvatský původ neskrýval, naopak prohlásil, že dobře rozumí jazyku, čte chorvatské knihy a poslouchá chorvatskou hudbu. Několikrát byl v Chorvatsku navštívit příbuzné a soukromě pobýval v okolí Crikvenice i loni v létě. V Záhřebu byl i letos v únoru na inauguraci staronového prezidenta Stjepana Mesiće a v březnu přivítal v Bratislavě premiéra Iva Sanadera.
Chorvati v Latinské Americe
Podle některých pramenů koncem 16. století vládl jeden Chorvat Mexiku. Byl to Dubrovčan Vice Bune (1559-1612), kterého španělský král Filip II. jmenoval mexickým místokrálem. Podrobnější informace se však nedochovaly a není proto známo, jak dlouho Bune tuto funkci zastával. Byl to kupec a diplomat, který obchodoval v Lisabonu, Madridu, Belgii, Neapoli a dokonce i v indickém městě Goa, jež bylo portugalskou kolonií. Za své obchodní úspěchy a pozdější funkci mohl Bune děkovat tomu, že Dubrovnická republika udržovala dobré vztahy se Španělskem, jež tehdy ovládalo rozsáhlé kolonie po celém světě.
Jižní Amerika byla cílem chorvatských vystěhovalců již od konce 19. století, kdy phylloxera (mšice révokazu) zničila dalmátské vinohrady, až do období po druhé světové válce. Nejvíce Chorvatů dnes žije v Chile a Argentině. Právě zde byl roku 2003 zvolen prezidentem Nestor Carlos Kirchner Ostoic. Zatímco jeho otec je původem Švýcar, jeho matka Maria Juana Ostoic pochází z jaderského ostrova Brač. Kirchner Ostoic se narodil roku 1950 v Rio Gallegos, profesí je ekonom a do politiky se zapojil už v 70. letech jako odpůrce vojenské junty, jež tehdy v zemi vládla. Po jejím svržení roku 1983 začal jeho politický vzestup a stal se guvernérem provincie Santa Cruz. Po zvolení prezidentem Kirchnerovi připadl úkol vyvést Argentinu z hospodářské krize, v čemž mu mohou pomoci i jeho geny. Švýcaři jsou známí svojí systematičností a precizností, o šetrnosti a lakotě Bračanů zase po Chorvatsku kolují četné anekdoty.
Vzhledem k tomu, že Jižní Amerika byla cílem vystěhovalců z celého světa, volba potomka některého z nich nás vůbec nemusí udivovat. Bývalý argentinský prezident Carlos Menem pocházel ze Sýrie, někdejší peruánský prezident Alberto Fujimori z Japonska, paraguayský diktátor Alfredo Stroessner zase z Německa.
Zmiňme však ještě jednoho latinskoamerického prezidenta chorvatského původu – byl jím prezident Kostariky Francisco José Orlich Bolmarcich (1907-1969), který vládl zemi v letech 1962-1966. Jeho otec pocházel z Punta na ostrově Krku a matka byla původem z ostrova Cres. Jeho dědeček přišel do Střední Ameriky jako námořník a poté zbohatl na obchodu s banány a kávou. Mladý Francisco Orlich studoval ekonomii ve Spojených státech, poté pracoval na rodinných plantážích a rovněž se angažoval v politice – byl jedním z vedoucích představitelů levicové Strany národního osvobození a jejím poslancem v letech 1940-1944. Po vypuknutí občanské války roku 1948 na sebe Orlich upozornil jako jeden z velitelů Armády národního osvobození a po příchodu jeho strany k moci se stal ministrem veřejných prací. Stanul také v čele ozbrojených sil, které roku 1955 zabránily převratu. Po neúspěšné kandidatuře roku 1958 se stal prezidentem v květnu 1962. Za jeho mandátu Kostarika vstoupila do Středoamerického společného trhu (MCCA), byly založeny ropné rafinerie, budována infrastruktura. „Don Chico“, jak byl Orlich přezdíván, rozvíjel dobré vztahy s USA, navštívil jej prezident Kennedy a roku 1965 se Kostarika společně s dalšími zeměmi regionu účastnila americké intervence do Dominikánské republiky. Hned po svém zvolení Orlich navštívil místa svého původu – Cres a Punat, a v Rijece navštívil doky „3. květen“ a továrnu „Torpedo“. „Možná za své úspěchy v ekonomii a politice vděčím právě tomu, že pocházím z těchto krajů a že jsem zdědil houževnatost těchto národů. Tím, co se děje v Jugoslávii, by se měl svět inspirovat, protože svět potřebuje změnu,“ citoval tehdejší tisk Orlichův výrok. Podle jiných zdrojů byl však Orlich zklamaný, když spatřil bývalý rodinný majetek zestátněný v rukou komunistů.
Rok po Orlichově smrti to vypadalo, že by i Chile mohla mít prezidenta chorvatského původu. Kandidát křesťanských demokratů Radomiro Tomic však skončil druhý za vítězem Salvadorem Allendem.
Gradišćanský Chorvat kancléřem
Během staletí trvajících rakousko-chorvatských vztahů se pouze jednomu Chorvatovi povedlo vládnout Rakousku. Byl to Fred Sinowatz, narozený roku 1929 v Neufeldu an der Leithe, jenž byl v letech 1983–1986 rakouským kancléřem. Šlo o příslušníka chorvatské menšiny, která už od 16. století žije ve spolkové zemi Burgenland (Chorvati ji nazývají Gradišće a sebe samotné Gradišćanskými Chorvaty). Sinowatz, původní profesí historik, se stal roku 1971 spolkovým ministrem kultury a osvěty. Funkci vicekancléře zastával od roku 1980, a když o tři roky později podal kancléř Bruno Kreisky kvůli špatným volebním výsledkům Socialistické strany demisi, Sinowatz nastoupil na jeho místo.
Jeho mandát byl poznamenán několika aférami a skandály, a tak jako kancléř nebyl považován za příliš úspěšného. Poté, co socialistický kandidát Kurt Steyer prohrál v roce 1986 prezidentské volby s Kurtem Waldheimem, Sinowatz podal demisi a za dva roky odstoupil z čela strany a politiky vůbec. Během prezidentské kampaně ostře vystupoval proti Waldheimovi, přičemž ukázal i svůj smysl pro humor. Waldheim tvrdil, že během druhé světové války nebyl členem jízdního oddílu SA, pouze si občas vyjel s jeho příslušníky. Sinowatz jednou připustil, že Waldheim nebyl členem oddílu SA, ale jeho kůň ano. Dnes Sinowatz žije v ústraní a loni oslavil své 75. narozeniny.
Římští papeži a císaři
Itálie byla cílem chorvatských vystěhovalců po staletí – a jednomu z jejich potomků se podařilo stát se papežem. Byl to Sixtus V., jehož pontifikát proběhl v letech 1586-1590 a jehož rod údajně pocházel z Kruščice v dnešní Černé Hoře. Jeho italské jméno bylo Felice Peretti, pravým příjmením mohlo být Perić nebo Kruščić (pera znamená italsky hruška, chorvatsky kruška).
Sixtus V. se narodil v Grottamare u Ancony roku 1520, vstoupil do řádu františkánů a stal se knězem. Poté vystudoval teologii ve Fermu a papež Pius V. jej roku 1566 jmenoval biskupem a roku 1570 kardinálem. Do správy získal římský chrám svatého Jeronýma, který byl už v 15. století věnován římským Chorvatům. Svatý Jeroným, první překladatel Bible do latiny, se narodil ve 4. století v Dalmácii, a proto ho ve středověku považovali za Chorvata (přestože Chorvati na tato území přišli až v 7. století), dokonce mu bylo připisováno i autorství hlaholského písma. Když se Peretti stal papežem, nařídil starý kostel zbořit a na jeho místě nechal vystavět dnešní chrám sv. Jeronýma. Jeho stavba začala v červnu 1588 a už v září dalšího roku byl chrám v provozu. Stejný papež při tomto chrámu založil roku 1589 kapitulu, jejímiž členy se mohli stát pouze ti, kteří ovládali chorvatštinu. Obzvláště zajímavé je, že se jednalo o jediný chrám postavený v Římě za vlády Sixta V. a že zmíněná kapitula byla jedinou kapitulou cizího národa v Římě. Za jeho pontifikátu byla rovněž dokončena kopule baziliky sv. Petra a dále nechal na vatikánském náměstí sv. Petra vztyčit obelisk, který zde stojí dodnes. Chrám sv. Jeronýma se dnes nazývá Chorvatský institut a žijí zde chorvatští kněží studující v Římě.
Lze zmínit, že z území dnešního Chorvatska pocházeli ještě dva papeži, sv. Caius (283-296) a Jan IV. (640-642). Ten druhý poslal roku 641 do Dalmácie opata Martina s úkolem získat relikvie křesťanských mučedníků od právě přibyvších Chorvatů. To je také začátek papežsko-chorvatských vztahů a rok 641 je považován za rok počátku chorvatské christianizace.
Na závěr uveďme kuriozitu, že z dnešního chorvatského území pocházel i římský císař Dioklecián (284-305), jenž se po své abdikaci uchýlil do svého paláce na dalmátském pobřeží. Právě kolem tohoto paláce vznikl v 7. století dnešní Split. Přestože byl Dioklecián velkým nepřítelem a pronásledovatelem křesťanů, dnes je jako historická osobnost v Chorvatsku velmi populární. Ani on, ani papežové Caius a Jan IV. však nebyli Chorvaty, tak jako císař Konstantin Veliký nebyl Srbem, ačkoliv se narodil v Naissu, dnešním Niši.