“Vulkán“ za humny

Jakub Hloušek

Znáte ten pocit. Chystáte se korunovat svoji snídani řádně prope­če­ným volským okem, klepnete, skořápka se rozletí – a zlatý hřeb rituálu naruší nezapo­menutelný odér sirovodíku, který učiní kuchyni na půl dne neobyvatelnou.

Zdá se, že usedlíky z jihomakedonské vísky Kosel, rozprostřené na lesnatém úpatí Galičice, ta troška sulfanu nemůže absolutně vyvést z míry. Stačí příznivý vítr, o který není nouze, a střední část obce se ponoří do „vaječného“ oblaku… Kdo vesnicí pouze projíždí, samozřejmě se staženými okýnky, nezbaví se jej dříve, než na předměstí devět kilometrů vzdá­leného Ochridu. „Nechápu, jak v tom smradu mohou žít,“ komentovala můj zá­jem o nezvyklý přírodní jev makedonská kolegyně, když mi pomáhala sestavit iti­nerář putování, což ve mně naopak ještě více podnítilo zvědavost.

Přivítala mne žhavá výheň balkánského poledne, kdy všechno rozumné zalézá do blahodárného stínu a odmítá vykonávat jakýkoli pohyb. Otočil jsem se na prá­z­d­né zastávce a dlouze zavětřil. Ne, nejedná se o čichovou halucinaci, nýbrž o tvrdou re­a­litu. Instinktivně vyrážím po stopě. S jed­nolitou zelení oblých pahorků ostře kontrastuje pestrý amfiteátr, zahlou­bený do svahu nad domky. Na jedné terásce zrov­na odpočívá rodinka. Zamířil jsem k nim. Veselý tatík mávnutím ruky potvrdil sprá­v­ný směr a abych na přímém dvou­set­met­rovém úseku náhodou neza­blou­dil či ne­omdlel, poslal se mnou i své ratolesti. Před námi se rozprostřela bez­útěšná plo­cha mrtvé země, bez jediného stébla trávy, zčásti pokrytá štěrkem, zčásti tvrdým bahnitým škraloupem.

Nejdříve se dostavilo mírné zklamání, ne­­boť nažhaven barvitým líčením na­šeho zoologa, doktora Julia Komárka, který své dobrodružné výpravy do Makedo­nie, pod­nikané v meziválečném období, zpra­co­val v zatím nedostižném cesto­pisu a na účet zdejších pramenů přidal cy­nický komen­tář, čekal jsem bublající vý­rony za­ha­lené barevnými parami, roz­stři­kující pekelné bahno do všech světových stran.

U půlmetrové prohlubně jsme zastavili – „Tady je první,“ oznámil mi průvodce a chvíli se rýpal ve ztuhlém blátě. Vět­šinu kamení pokrývaly žluté povlaky sirného květu, zápach nabíral na intenzitě. Okolí bylo poseto hlubokými trhlinami. Druhá, mohutnější jáma, ležela v příkré stráni na­hlodané erozí. Kolem ústí solfatary, jak zní odborný název pro přírodní vývěry si­rovodíku, se povalovala spousta pet láhví a jiného neřádu. „Máš vodu?“ zeptal se můj průvodce. Podal jsem mu ji. Ihned se vsákla do rozpraskaného jílu. Čekal jsem, co se bude dít. Nic. Nevěděl jsem, co si o tom divadle mám pomyslet. Ko­nečně mi vše došlo. Bahno! Jak se po­sléze u lahodné kávy a ještě lepší rakije doz­ví­dám, přibližně půl století jsou zdejší prameny bez vody, tudíž k přípravě lé­či­vého bahen­ního obkladu, který prý vyžene z kůže sebeodpudivější ekzém, je třeba si přinést vodu vlastní. Příslušná, většinou umělo­hmotná nádoba po splnění svého účelu obvykle končí pohozená na zemi. Z jejich množství lze usoudit, že návštěvy za úče­lem získání oblíbeného lidového medi­ka­mentu k odstranění kož­ních neduhů jsou poměrně časté.

Obdobná zřídla, avšak dosud plná běsnící minerálky, se mají údajně nalézat poblíž města Debar, v lokalitě Debarska Banja. Nelze se tomu divit, vždyť celá oblast leží v seizmicky aktivní zóně, kde o projevy do­hasínající vulkanické činnosti není nouze. A přestože titulek může působit po­někud nad­neseně, obyvatelé jsou na „svoje vývěry“ patřičně hrdí – s přibývajícími panáky je staví takřka na úro­veň Vesuvu a čiperně pobíhající děti jsou do­­kladem toho, že žádné velké stěhování se tady hned tak konat nebude. Zřejmě mezi usedlíky zůstala zakořeněna silná vazba ke svému rodišti, kterou místní hříčka přírody vyzdvihla do ještě vyš­ších dimenzí, nebo se místní jedno­duše adaptovali a proměnili zápor v přednost.