Holocaust v okupované Jugoslávii

Daniel Putík

V tomto článku navážeme na příspěvek o ustašovském holocaustu a připomeneme si tragické osudy srbských, černohorských, kosovsko-metohijských a makedonských Židů v rukou německých, italských, maďarských a bulharských okupantů…

Protižidovská opatření v Srbsku

Z hlediska dějin nacistické vyhlazovací po­litiky je Němci okupované Srbsko za­jí­mavé jako jakási pokusná laboratoř. Vo­jenskou správu, jež na území Srbska za­vedla 31. května 1941 rasové zákony (již s touto úvodní fází německé nadvlády je také spojeno masové nasazení Židů na nucené práce pro účely okupační moci), nahradila správa civilní v čele s SS-Grup­penführerem Haraldem Turnerem. Ana­lo­gicky s postupem na obsazených vý­chod­ních územích proběhla úvodní, zatím nesystematická fáze vyvražďování židov­ského obyvatelstva v režii Pohotovostní skupiny (Einsatzgruppe des RSHA für Ser­bien), vytvořené již v dubnu 1941 pod ve­lením SS-Standartenführera Dr. Wilhelma Fuchse. Ta byla prodlouženou rukou Hey­drichova Hlavního úřadu říšské bez­peč­nosti (Reichssicherheitshauptamt, RSHA) na srbském území. Kromě bezpeč­nost­ně-policejní a zpravodajské agendy měla na starosti zejména boj proti partyzánským jednotkám. Když 16. září 1941 vydal šéf Oberkommanda wehrmachtu (OKW) Wil­helm Keitel neblaze proslulý OKW-Befehl Nr. 888 (známý spíše jako Sühnebefehl), vedlo to k zostření politiky vůči srbským Židům. Podle zmíněného nařízení mělo být postříleno 100 komunistů za každého zabi­tého Němce a 50 za každého zraněného.

Tato opatření souvisela se zostřením par­tyzánského odporu jak na okupovaných územích na Východě, tak i v Jugoslávii, kde proti nacistům a jejich spojencům po­vstali jak komunisté, tak i srbské vlas­te­necké skupiny – takzvaní četnici. Aby ne­došlo k ještě většímu vyhrocení vztahů srb­ského obyvatelstva s okupační mocí, směro­vali Němci osten perzekuce zej­ména proti pří­slušníkům židovské a také romské men­šiny. Tzv. Geiselnahmebefehl, navazující na výše zmiňovaný do­ku­ment, legalizoval praxi brát rukojmí „do zásoby“, aby bylo možno odvetné akce provádět obratem. Již 27. července bylo jako ru­ko­jmí vzato 1 200 srbských Židů.

Politiku braní a zabíjení rukojmí zahájili na­cisté již v úvodní fázi okupace Jugo­slá­­vie, což nás nutí zamyslet se nad tím, zda to byl skutečně až útok na SSSR, co v praxi tolik změnilo charakter němec­kého vedení války. První masové po­p­ravy proběhly již 29. července 1941 v Jajin­cích, vraždění židovských mužů, zajištěných zej­ména při velké vlně zatýkání 25. srpna v Bělehradě, pak během září. Když pak partyzáni 2. října u Topoly postříleli 22 vo­jáků wehrmachtu, bylo během odvetných opatření na základě nelítostné aritme­tiky zplnomocněného velícího generála pro Srbsko Franze Böhmeho postříleno 2 200 židovských a romských mužů, a sice v kon­centračních táborech v Topovských Šu­pách u Bělehradu a v Šabci. V posledně jmenovaném táboře byli jako rukojmí dr­ženi lidé z tzv. Kladovské skupiny ži­dov­ských uprchlíků ze Třetí říše (včetně čes­kých Židů), kterým se roku 1939 nepo­dařilo překročit hranici s Rumunskem na cestě do vysněné Palestiny.

Masové popravy lidí ze šabackého inter­načního tábora proběhly 12.-13. října 1941 v Zasavici. Jeho osazenstvo však bylo již dříve decimováno vlnou vraždění, jež pro­bíhala od srpna 1941 a do jisté míry vy­vr­cholila v září pochodem smrti z Klenku do Jarku. Z mužů nepřežil nikdo; ženy a děti byly ze Šabce vesměs odvezeny do koncentračního tábora na bělehradském Saj­mišti (Výstavišti). To je počátek maso­vé­ho vyvražďování Židů mimo okupovaná území SSSR; vyhlazovací akce přitom probí­haly ve spolupráci s Einsatzgruppen a policií.

Zodpovědnost za exterminační politiku tedy ležela jak na straně branné moci, tak i civilní správy, jíž byla v srbském pří­padě podřízena Einsatzgruppe, tvořená příslušníky SS a společně s policií předsta­vující nástroj moci Heydrichova impéria RSHA v Srbsku. Rozdíly oproti si­tu­aci při tažení na Východ můžeme vidět mimo jiné v politice braní rukojmí. Závaznou li­nií v Jugoslávii a Řecku bylo brát jako ru­kojmí „emigranty, sabotéry, te­ro­risty, ko­munisty a Židy“. To však v případě dvou posledně jmenovaných skupin nemělo při vyš­ším procentuálním podílu židov­ského oby­vatelstva v SSSR a oficiálně pro­kla­mo­vané komunistické orientaci jeho obyva­tel smysl.

Vyhlazovací operace

Internovaní židovští muži byli shromaž­ďo­váni ve velkých skupinách, zabíjeni na střelnici v Jajincích, v Deliblatu či mezi Pančevem a Jabukou a pohřbeni v hromadných hrobech. Do konce roku 1941 byla většina srbských židovských mužů po smrti – jednalo se řádově o tisíce lidí. Ženy s dětmi pak byly poslány na Saj­mište, kde jejich řady rozšířili lidé pře­ve­zení z táborů na Topovských Šupách (včetně banátských Židů) a z dalších míst v Srbsku. Ve vnitřním Srbsku byli místní Židé (jednalo se jen o několik stovek lidí) v říjnu 1941 internováni v táboře Červe­ného kříže v Niši. Zde zadržovaní ži­dovští muži byli vesměs postříleni během maso­vých poprav v únoru 1942 v Bubanji. Ži­dovští muži z Kragujevce byli povraž­děni během operace v říjnu 1941, jejich sou­kmenovci z Požarevce a Smedereva byli postříleni na Sajmišti. V lednu 1942 sem šli na smrt také lidé ze Šabce, Niše a Kra­gujevce, v únoru z Nového Pazaru a Ko­sovské Mitrovice (jež se nacházela v té části jinak Italy okupovaného Kosova, nad níž nacisté díky jejímu nerostnému bohatství převzali správu sami), v květnu ze Zemunu a v červenci pak z Leskovce, Za­ječaru, Svetozareva a dalších míst.

V Bělehradě proběhla masová internace 8. prosince 1941. Židé se museli přihlá­sit úřadům pod trestem smrti; to minimum lidí, kteří se nebáli nepřihlásit, mělo však jis­tou naději na přežití. Když došlo v lednu 1942 k personálním změnám v orgánech SS v Srbsku, otevřela se i cesta k úpl­nému vyhlazení zbytku srbské ži­dov­­ské populace. Vyšším vůdcem SS a poli­cie (HSSPF) se stal Rakušan, SS-Grup­pen­führer August Meyszner. Fuchse na­hradil v čele Einsatzgruppe SS-Standartenführer Ema­nuel Schäfer. Pod jejich vedením došlo k vyhlazovacím akcím proti tisícům žen a dětí. Do Bělehradu byl za tímto úče­lem od RSHA z Berlína dopraven „speciální vůz“, do něhož byly oběti nahnány s tím, že budou přepraveny do jiného tábora se snesitelnějšími životními podmínkami. V tomto voze však byly výfukové splodiny za­vedeny dovnitř – tuto praxi používali na­­cisté již během tzv. Aktion T-4 (usmr­cení postižených a nevyléčitelně ne­moc­ných v letech 1939-41), ale i ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu, kde byli Židé za­bíjeni ­plynem již kon­cem roku 1941. Oběti umí­raly po zhruba 15 minutách a byly pohř­bívány v maso­vých hrobech. Podobným způsobem byli vražděni i židovští pacienti bělehradské nemocnice.

Při podobných vyhlazovacích opera­cích, jež probíhaly od února do května 1942, byl v podstatě vyhlazen zbytek srbské ži­dov­ské populace; za tímto účelem při­cházely na Sajmište i již zmiňované trans­porty smrti z jiných částí země. Židé skrý­vající se na území Srbska a odhalení na­­cisty byli pak vesměs internováni v Banjici, kde jich bylo do října 1944 povražděno 455. Cel­kově se ze zhruba 12 500 srbských Židů za­chránilo kolem 1 500. Mnoho z nich se připojilo k party­zá­nům a bojovalo ve vel­kých bitvách s nacisty a jejich spojenci v Bosně i jinde. O koncentračním táboře na Sajmišti se ještě zmíníme v souvislosti s transporty z Černé Hory a Kosova v roce 1944. Z pů­vodně Itálii patřícího Splitu, oku­pova­ného Němci, sem šel transport smrti již v létě roku 1943.

Italská „benevolence“

Již v článku Holocaust v Nezávislém státu Chorvatsko jsme se v souvislosti s děním v Dalmácii zmínili o spe­cifikách osudu Židů na územích pod ital­skou kontrolou. Mussoliniho režim sice zabránil genocidě vlastních židovských státních příslušníků, na něž bylo od roku 1938 aplikováno rasové zákonodárství, cizí státní příslušníky však obvykle pře­dával do rukou Němců, podobně jako re­žim ma­ďarský a bulharský. Asi 300 Židů z Černé Hory a Novopazarského San­d­ž­a­ku bylo spolu s tam usazenými židovskými upr­ch­­líky z Bosny a Hercegoviny (jež byla sou­­částí usta­šovského státu) přes Albánii, nad níž byl italský protektorát vy­hlášen už roku 1939, posláno do internačních tá­borů v Itá­lii. Kolem 400 Židů z Kosova a Metohije, připojených roku 1941 k „Velké Albánii“ pod italskou nadvládou, bylo spo­lečně se židovskými uprch­líky z Rakouska, Československa a Srbska internováno v Prištině. Koncem roku 1942 byli uprchlíci předáni italskými okupanty Němcům a pak povražděni na bělehradském Saj­mišti.

Původní kosovští Židé byli odve­zeni do al­bánského Beratu a po italské ka­pi­tu­laci se mnohým podařilo zapojit se do al­bán­ského národně-osvobozeneckého boje proti novým německým okupantům.

Italští Židé, společně se zbytkem ostatních Židů na Italy kontrolovaném území, se stali oběťmi genocidy až po pádu Mus­soliniho režimu v roce 1943, kdy nad vět­­šinou území Itálie i jejích balkánských držav převzala kontrolu německá vojska. V Černé Hoře nastalo dodatečné zatý­kání v únoru 1944: asi 120 Židů, převážně uprchlíků z Bosny, bylo pak v červnu transportováno přes Sajmište do Ber­gen–Belsenu, kde vesměs zahynuli. V Ko­sovu bylo zbývajících asi 400 Židů zatčeno dne 14. května 1944 (v tomto čísle jsou opět zahrnuti i uprchlíci) a jejich cesta byla identická. Většina z těchto lidí nepřežila.

Na zabíjení skrývajících se Židů se po­dí­leli příslušníci dobrovolnické 21. horské divize SS „Skanderbeg“, vytvořené roku 1944 vesměs z kosovských Albánců za „morální asistence“ bojovníka za práva palestinských Arabů, velkého muftího je­ruzalémského Hadždže Amína al-Hu­saj­ního. Tento protibritský duchovní ve svém berlínském exilu v letech 1941-1945 mohutně podporoval nacistickou vyhlazovací politiku proti Židům.

Oběťmi holocaustu se stalo celkem asi 288 ze 330 Židů ze Sandžaku a Černé Hory a 210 z 550 z Kosova a Metohije. Relativně vysoký podíl přeživších odpovídá politic­kému vývoji na územích původně kont­ro­lovaných Itálií, kde bylo zvláště silné par­tyzánské hnutí.

Pod maďarskou správou

Zvláštní byl vývoj na územích, jež oku­po­­valo horthyovské Maďarsko. Kromě slo­vinského Zámuří a chorvatského Mezi­mu­ří to byla část Vojvodiny – etnicky smí­šená Báčka a Baranja, kde žila před válkou po­měrně početná židovská komunita, čítající na 16 000 osob. I zde byla situace dlouho podstatně snesitelnější než v sousedních oblastech, ovládaných Němci. Již na po­čátku maďarské nadvlády přitom vznikala síť koncentračních táborů s pobočkami v Subotici, Starém Bečeji, Adě, Odža­cích, Begeći a Báčské Topole – mezi jejich vězni bylo i na 2 000 Židů.

Když byla v srpnu 1941 ustavena civilní správa místo vojenské, začalo i hromadné vydávání uprchlíků (z velké části Židů) do rukou německých okupantů v Běle­hra­dě, v horším případě pak chorvatských usta­šovců. Maďarský režim se sice až do roku 1944 bránil vydat svou židovskou populaci Němcům, ale od­lehlá okupovaná území ve Voj­vodině skýtala maďarským anti­se­­mi­tům možnost realizovat se v divokých akcích, podobných spíše pogromům car­­­ského Ruska. To vypovídalo o dvojaké po­vaze Horthyho režimu i jeho úředního an­­ti­semitismu. V lednu roku 1942 probíhaly „ná­jezdy“ maďarských policejních a vojenských jednotek za asistence Volks­de­ut­­scherů proti srbskému a židovskému obyvatelstvu. Tak došlo postupně k vraž­dění v Čurugu, v Žabalji, v Titelu, v Đur­đevu a v Gospođincích. Avšak nej­bru­tál­nější akci maďarští fašisté zorganizovali v Novém Sadě ve dnech 21.-23. ledna 1942. Místem hlavního krveprolití se stalo dunajské koupaliště Štrand, těla stovek obětí (odhaduje se, že v těch dnech bylo zabito 870 Židů a 430 Srbů) byla nahá­zena do děr v tlustém ledu, jenž pokrýval hla­dinu Dunaje.

„Nájezdy“ však měly pok­ra­čovat. Několik dní poté bylo ve Starém Be­čeji povražděno kolem 200 lidí, z toho asi polovina Židů. Ještě horším se však uká­zalo dění, následující po masové inter­naci, při níž byli Židé uvězněni v budově kontra­rozvědky v Novém Sadu, v kon­cen­trač­ním táboře v Báčské Topole a v pracovním tá­boře v Somboru. Asi 4 000 voj­vodinských Židů nasadil maďarský režim na nucené práce.

Dne 19. března 1944 vstoupila německá voj­ska do Maďarska, a tak i utrpení Židů na území Vojvodiny vstoupilo do nové fáze. Nařízení ministerstva vnitra z dubna 1944 obsahovala hrozbu, že „maďarská vláda brzy vyčistí zemi od Židů“, a tento plán byl skutečně realizován v rekordním tempu. Když SS převzaly koncentrační tá­bor v Báčské Topole, podstatně zesílil teror proti zde internovaným Židům, jejichž počet postupně vzrostl na 3 000. Ob­líbenou zábavou SS-manů bylo zapřaho­vat lidi místo koní a takto obdělávat okolní pole. Tábor byl vylidněn v červenci 1944, kdy v něm již zbylo pouhých 16 lidí – ostatní skončili v transportech smrti do Os­větimi.

Mezitím však již proběhla masová internace Židů v celé Báčce a Baranji – v noci z 25. na 26. dubna 1944 byl vydán zákaz vycházení pod trestem smrti, tisíce Židů byly zatčeny a odvezeny do koncentrač­ních táborů. Asi 3 500 Židů ze Subotice bylo přesunuto do provizorního ghetta a odtud později do koncentračního tá­bora v Bačalmaši. Asi 4 000 lidí bylo internováno v subotickém koncentračním táboře, další v Segedíně a z obou míst byli pak přesunuti do maďarské Baje, kde se koncem května nacházelo už 8 000 Židů. Lidé (zejména pak ženy s dětmi) z Báč­ské Topoly, Bačalmaše i Baje byli od května posíláni do Osvětimi. Bylo to ono strašné jaro, kdy byla za několik týdnů zlikvido­vána většina maďarské židovské populace – celkově bylo zabito na 600 000 Židů z Velkého Maďarska. Mezi oběťmi voj­vo­dinských transportů byl i Eduard Kiš, otec srbskožidovského spisovatele Danila Kiše (1935-89), v jehož díle se rovněž setká­vá­me s reflexí holocaustu.

Strašlivé byly i osudy lidí nuceně na­sa­ze­ných předchozím horthyovským re­ži­mem. Přibližně 1 500 Židů z Báčky a Baranje bylo spolu s asi 10 000 Židy ze zbytku Vel­kého Maďarska posláno přes Košice na Ukrajinu k čištění minových polí. Tuto práci pře­žilo z onoha půldruha tisíce celkem 10. Kolem 6 200 Židů, z toho asi 600 z Báčky a Baranje, bylo rovněž nasazeno v do­lech v Boru a na stavbě železniční tratě mezi Borem a Žagubicí. Mnohé z nich utý­rali maďarští dozorci k smrti, jiné pře­dali k likvidaci jednotkám SS. Němci a Maďaři pak v září začali doly evakuovat. Z Boru vyrazily dva pochody smrti, první skupina čítající 3 600, druhá pak na 2 500 lidí. Vět­šina lidí byla zastřelena po cestě, zbytek zahynul v německých koncentračních tá­borech.

Z území Báčky a Baranje, spravovaného Maďary a roku 1944 Němci, nepřežilo vy­hlazování 13 500 Židů z původních 16 000.

V bulharské okupační zóně

Pod okupační správou Bulharů se ocitla Makedonie společně s částí jižního Srbska. Bulharská vláda sice prováděla po­litiku úředního antisemitismu (tak došlo v říjnu 1941 k zavírání židovských podni­ků), své židovské občany však dokázala před nacisty uchránit. Příznačné ale bylo, že Židy, kteří nebyli bulharskými státními příslušníky (takových bylo mnohem více, zejména v řecké části Makedonie), vy­dá­vali Němcům na smrt. V listopadu 1941 předalo Bulharsko 300 srbských židov­s­kých uprchlíků německým úřadům v Srb­sku, tito lidé byli pak 3. prosince 1941 za­vražděni v Jajincích. Antisemitská politika bulharské vlády se přiostřila během roku 1942 – Židům byla mj. vyvlastněna pě­tina majetku, zároveň vznikl tzv. Židovský ko­misariát, který uváděl antisemitská opat­ření do praxe. Počátkem roku 1943 vedl německý vyslanec a ministerský zplno­mocněnec Alexander Beckerle jednání s bulharskými úřady o osudu makedonských Židů. Bulharsko nakonec s Němci uzavřelo smlouvu, podle níž měla Třetí říše přijmout Židy z Bulharska do svých východních provincií.

Dne 2. března 1943 začaly bul­har­ské úřady s konfiskací zbývajícího ži­dovského majetku a vzápětí přistou­pi­ly k ma­so­vému za­týkání. 7 215 Židů ze Skopje, Bitoly a Štipu bylo internováno v kon­cen­tračním táboře ve Skopji. Tři tran­sporty ve dnech 22., 25. a 29. března pak od­vezly drtivou vět­šinu z nich do Treb­linky, jedné z nejefektivnějších německých to­váren na smrt – všichni deportovaní zde zahynuli. Asi 650 Židům se během války podařilo uprchnout – ať už pod italskou vládu do „Velké Albánie“ či k jugo­sláv­ským partyzánům. Celkově však bylo po­vražděno 90 % pře­vážně sefardské ma­kedonsko-židovské populace.