Pavel Štoll
Tohle přísloví by se mělo směle postavit vedle „Co Čech, to muzikant“. Jenže ruku na srdce: kolik z nás umí dobře hrát na nějaký hudební nástroj? A kolik českých či moravských lidových písní bez přípravy zazpíváme? Dál než druhou, třetí sloku? To v Lotyšsku se bez muzicírování a sáhodlouhých písní neobejde žádná sešlost.
Mám v živé paměti skupinu lotyšských turistů, kteří se vypravili na večeři do pražské restaurace U Kalicha (náš Švejk je totiž pro Lotyše něco jako národní hrdina), kde se jim produkce slivovicí zmoženého harmonikáře nezdála dost přesvědčivá. Než se stačil personál i ostatní hosté vzpamatovat, převzali nástroj, odtáhli stoly a bez ohledu na zdejší konzervativní tradice spustili tancovačku s nekonečnými lotyšskými lidovkami. Nechyběly mezi nimi ani lotyšské verze písní Tancuj, tancuj, vykrúcaj a Šly panenky silnicí. Jak mohly panenky dojít až do Lotyšska? Možná s potulnými českými muzikanty, kteří Pobaltí navštěvovali už od 17. století. V lotyštině se dodnes zachovalo slovo prágeris – potulný muzikant z Prágy, tedy z Prahy.
V Lotyšsku se ovšem nezpívá jen po hospodách, ale i v úplně jiném měřítku. Proslulé Svátky písní pořádají také sousední Litevci a Estonci, jenže v Lotyšsku mají význam zcela mimořádný. Možná proto, že Lotyši si nasbírali nejvíc lidových písní, tzv. dain, svérázných čtyřverší, podobných například japonským písňovým miniaturám – tankám. Dain se dochovalo 1 200 000, a tak tvrzení, že na každého Lotyše připadá jedna lidová píseň nemá daleko od pravdy. Svátky písní se konají zpravidla jednou za pět let už od roku 1873 a Lotyši se na ně připravují prakticky neustále: jakmile jedny svátky skončí, už se chystají na další. Aby mohli se svým sborem vystupovat na závěrečných koncertech, musejí projít místními, regionálními i celorepublikovými konkursy (tzv. písňovými válkami). Sborů je totiž v Lotyšsku bezpočet – jsou téměř v každé vesnici, městském obvodu a na většině pracovišť. Pražské publikum před lety nadchnul svým vystoupením špičkový pěvecký sbor úředníků a techniků lotyšského Telecomu… Svátky písní jsou nejen jedinečnou hudební slavností, ale také působivou manifestací národní jednoty, která jedenapůlmilionovému národu pomáhala přežít doby carského Ruska i sovětskou okupaci. Ne náhodou se obdoba naší „sametové“ revoluce v Lotyšsku nazývá „písňová“ revoluce. Nikde jinde na světě nezažijete atmosféru letních podvečerů, kdy se v rižském lesním amfiteátru sejde kolem dvaceti tisíc sboristů v lidových krojích, stovky dirigentů a desítky orchestrů, aby před zraky mnoha desítek tisíc diváků spustili svou velkolepou megashow. Pro mě osobně nastala největší chvíle, když celý ten lotyšský les zapěl Smetanovo Proč bychom se netěšili. Čistou češtinou. Mimochodem, nejbližší Svátky písní se konají v červenci roku 2003.