Jan Kravčík
Čuvašská republika (Čâvaš Respubliki) se rozkládá uprostřed evropské části Ruska v oblasti mezi řekami Volga a Vjatka. Nevelké území o rozloze 18 300 km čtverečních (o něco menší než Slovinsko) obývá okolo 1 353 000 obyvatel. Hustota zalidnění činí 73,8 obyvatele na km2 a je tak jednou z nejvyšších v Ruské federaci.
Etnické složení populace Čuvašska je pozoruhodné z více důvodů. Titulární národ totiž, narozdíl od mnohých jiných republik Ruské federace, ve své zemi tvoří více než dvoutřetinovou většinu (67,8 %) a také procentuální zastoupení Rusů (26,7%) je nejnižší mezi všemi ostatními republikami.
Čuvašsko sousedí na západě s Nižegorodskou oblastí, na severu s Republikou Marij El, na východě s Tatarstánem a na jihu jsou jeho sousedy Mordvinsko a Uljanovská oblast. Hlavní město Šupaškar (rusky Čeboksary) obývá téměř půl milionu lidí. Dalšími velkými městy jsou například Ulatâr (Alatyr), S’emerle (Šumerlja), Kanaš.
Dějiny čuvašských předků
„Viděl jsem v jejich zemi velmi mnoho bouřek. Když blesk udeří do domu, oni se k němu nepřibližují a nechávají jej i všechno, co se v něm nachází, tak jak je – člověka i majetek i všechno ostatní – dokud je nezničí čas. A říkají: toto je dům, na jehož obyvatelích leží hněv.“ (ibn Fadlán)
Předky dnešních Čuvašů byly kočovné turkické kmeny Bulharů a Suvarů, které se počátkem našeho letopočtu začaly přesouvat po středoasijských stepích, aby se ve 3. století usadily severně od Kavkazu. Bulhaři obývali stepi u Černého moře, Suvaři oblasti dnešního Dagestánu. Kontakty se staroíránskými kmeny Skytů a Sarmatů obohatily náboženskou kulturu čuvašských předků mimo jiné i o aspekty zoroastrizmu. V 7. století sílí chazarská expanze – Bulhaři pod jejím tlakem ustupují a dělí se na dvě skupiny. Jedna míří na Balkán a usazuje se mezi Slovany, druhá (tzv. Stříbrní Bulhaři – Nuchrat Bolgar) se přesouvá do středního Povolží mezi místní ugrofinské kmeny. Suvary, kteří přijali závislost na Chazarském kaganátu, nakonec vytlačují arabské výpady v letech 732-737. Suvaři tak následují Bulhary a usazují se jižněji od nich.
Pod bulharským vedením vzniká kmenový svaz Bulharů, Suvarů a místních Ugrofinů. Tento se ke konci 9. století mění v raně feudální stát Volžsko-kamské Bulharsko, od nějž svoji dnešní státnost odvozují mnohé moderní národy Povolží. Jeho obchodními i kulturními středisky byla města Bolgar, Biljar, Suvar a další. Ve Volžsko-kamském Bulharsku se v procesu sjednocování kmenů Bulharů a Suvarů a asimilace části ugrofinských a slovanských kmenů zformoval bulharský národ (ten však nesmíme zaměňovat s bulharským národem, jenž vznikl na Balkáně!). Nejvýznamnějšími prameny svědčícími o způsobu života, víře a tradicích povolžských Bulharů jsou pro nás zápisky arabského diplomata Ahmeda ibn Fadlána z roku 922. Ibn Fadlán byl vůdcem poselstva bagdádského chalífy, jehož bulharský vládce žádal o ochranu proti Chazarům – výstavbu kamenné pevnosti – výměnou za přijetí islámu. Někteří historikové společně s etnology soudí, že vznik čuvašského národa je právě jedním z vedlejších důsledků této mise. Tvrdí totiž, že se Čuvaši zformovali z bulharského rurálního obyvatelstva, které nepřijalo islám, nýbrž zůstalo u své původní pohanské víry.
Roku 1236 bylo Volžsko-kamské Bulharsko zničeno mongolskými nájezdníky pod velením chána Bátúa a začleněno do Zlaté hordy. Během její existence bylo obyvatelstvo Povolží vystaveno nepřetržité genocidě, což vedlo k fyzické likvidaci téměř 80 % populace. Když se počátkem 15. století Zlatá horda rozpadla, nadvládu nad Čuvaši převzal Kazaňský chanát. Na přelomu 15. a 16. století končí proces konstituování čuvašského národa jako kulturně distinktivní skupiny a Čuvaši jsou poprvé jasně zmíněni v jedné ruské kronice z roku 1521.
Spojenectví s Rusy
„I uzavřel Vladimír mír s Bulhary a přísahu dali druh druhu. I pravili Bulhaři: – Tehdy nebude mezi námi mír, až kámen bude plavat, a chmel – tonout…“ (Pověsť vremennych let)
Proti novým pánům, kazaňským chánům a tatarským feudálům, Čuvaši mnohokrát vystoupili v ozbrojených povstáních. Tou dobou začíná ruská expanze na východ a Čuvaši společně s Marijci vidí v Rusech spojence, které zvou na pomoc. V létě roku 1551 bylo oznámeno mírové připojení Čuvašů k ruskému státu – v praxi se jednalo o dobrovolné poddanství výměnou za ochranu před Tatary. Po dobytí Kazaně začali Rusové v Čuvašsku budovat pevnosti – tak vznikla města Čeboksary, Civilsk, Alatyr a další.
Kontakty s Rusy však byly samozřejmě staršího data, jak nás o tom přesvědčuje i Pověsť vremennych let, kronika Kyjevské Rusi z 10. století. Ta například uvádí, že se roku 986 na dvůr knížete Vladimíra vypravili dva bulharští duchovní, aby jej obrátili na islám. Knížeti se líbila představa, že bude po smrti trávit své dny v ráji obklopen luznými huriskami, avšak představa obřízky, zřeknutí se vepřového a zejména zákazu konzumace alkoholu jej rozladila. Jeho konečná odpověď byla záporná a odůvodnění typické: „Rus potřebuje pít, nemůže bez toho být.“
Pod carskou vládou se postavení Čuvašů nezlepšilo, ale stabilizovalo. Čuvašsko se stalo jednou ze zemědělsky nejrozvinutějších oblastí Ruské říše, přičemž nejvýznamnějším, takřka klíčovým artiklem byl chmel. Téměř každý čuvašský rolník měl odnepaměti svoji chumla-kardy (chmelnici) a nebylo hospodyně, která by z jejích plodů neuměla uvařit řízné pivo. O významu chmele pro Čuvaše svědčí i skutečnost, že tato plodina obkružuje současný státní znak.
I dále docházelo k ozbrojeným selským povstáním, avšak jejich jediným výsledkem bylo, že Moskva počátkem 17. století zakázala Čuvašům a jiným povolžským národům zabývat se kovářstvím s cílem zrušení výroby zbraní použitelných při rebeliích. Tendence ruských úřadů k násilné christianizaci, vykořisťování rolníků a šlechtická zvůle však vyvolávaly odpor obyvatelstva i nadále.
Narozdíl od Tatarů či Baškirů, většina Čuvašů přešla během následujících století na pravoslaví, i když zpočátku pouze formálně. Kázáním ve staroslověnštině či ruštině totiž Čuvaši nerozuměli a v praxi zůstávali přívrženci původní pohanské víry. První „úspěchy“ intenzivního pokřesťanšťování přišly až v 18. století díky vytvoření čuvašského pravopisu na základě azbuky a zejména koncem 19. století, kdy carské úřady vybíraly čuvašské chlapce k studiu v ruských školách, aby je poté posílaly domů jako učitele a kněze. Tou dobou také definitivně mizí původní starobulharské runové písmo.
Na počátku 20. století dochází k nárůstu národního vědomí Čuvašů i ostatních utlačovaných národů Ruské říše a rodí se mnohá hnutí za národní svobody. V červnu 1917 je v Simbirsku založena Čuvašská národní společnost, v jejímž vedení byli eseři a která podporovala Prozatímní vládu. Druhé křídlo národně-osvobozeneckého hnutí vedli bolševici. Kdo se smál naposled již víme, a tak roku 1920 vznikla v rámci RSFSR Čuvašská autonomní oblast, jež byla po pěti letech „povýšena“ na autonomní socialistickou republiku.
První roky existence sovětského Čuvašska byly velmi tvrdé. Roku 1921 došlo k velikému povstání zbídačených čuvašských rolníků, jež bylo bolševiky krvavě potlačeno. Následoval veliký hladomor. Stejně jako v jiných autonomních republikách, ani v Čuvašsku místní vláda neměla žádné pravomoci, a tak její občané i ekonomika byli podřízeni Kremlu. Zástupci jiných názorů než prosovětských byli krutě pronásledováni. Odhaduje se, že od roku 1920 až do Stalinovy smrti bylo represím sovětských úřadů vystaveno více než 14 000 Čuvašů.
Další ranou pro čuvašský národ byla Druhá světová válka. Dvě třetiny práceschopných mužů – 160 000 lidí – byly povolány do Rudé armády a téměř 100 000 se jich nevrátilo domů. Celé poválečné období se neslo ve znaku industrializace a urbanizace, což společně s likvidací „neperspektivního“ čuvašského venkova vedlo k omezení funkcí čuvašského jazyka a kultury obecně.
Novočerkasský masakr 1962Výsledky všesvazového sčítání lidu z roku 1989 ukazují, že v Sovětském svazu žilo celkem 1 839 000 Čuvašů, z čehož pouze necelá polovina obývala Čuvašsko. Útočišti největší části čuvašské diaspory jsou dodnes okolní ruské oblasti a republiky Tatarstán a Baškortostán.
Koncem roku 1989 bylo v atmosféře opětovného narůstání národního vědomí založeno Čuvašské společensko-kulturní centrum a roku 1990 uvolněnější vnitropolitická politická situace umožnila přijetí deklarace o státním uspořádání Čuvašské sovětské socialistické republiky (tedy již ne autonomní, nýbrž rovnoprávné s RSFSR). Ledy se hnuly a Čuvaši ruku v ruce s ostatními národy Povolží vyhlásili svoji suverenitu.
Moderní Čuvašsko
„Základním emblémem státního znaku je ‚Strom života‘ – symbol dlouhé dějinné cesty, kterou prošel čuvašský národ…“ (Ústava Čuvašské republiky)
Dnešní Čuvašská republika je suverénní republikou v rámci Ruské federace a byla vyhlášena roku 1992. Hlavou státu je prezident Nikolaj Vasiljevič Fjodorov, bývalý ruský ministr spravedlnosti a politik znalý kremelského zákulisí. O jeho schopnostech svědčí i to, že byl roku 1997 zvolen čuvašským prezidentem podruhé a roku 2001 dokonce potřetí.
Čuvaši jsou podle některých pramenů po Rusech a Tatarech třetím nejpočetnějším národem Ruské federace (jiné údaje uvádějí Ukrajince). Jako takoví nezapomínají na ostatní malé národy, a proto společně s Marijci, Udmurty a Tatary vyhlásili svůj oficiální nesouhlas s válkou v Čečensku a vyzvali občany svých zemí k odmítnutí účasti v tomto konfliktu. I za touto iniciativou lze hledat aktivity prezidenta Fjodorova, jenž je členem komise pro lidská práva a zvláštní komise pro Čečensko při Radě Evropy.
Ačkoliv Čuvaši spadají mezi turkické národy, čuvašský nacionalismus (v pozitivním i negativním slova smyslu) není založen na panturkické ideji tak jako nacionalismus tatarský, baškirský, uzbecký či ázerbájdžánský. Čuvaši silně zdůrazňují své bulharské dědictví, které je činí odlišnými od ostatních turkických národů, a odvolávají se na tradice a kulturu Volžsko-kamského Bulharska více než jiné povolžské národy. Na počátku 90. let minulého století Čuvaši dokonce požadovali změnu etnonymu Čâvaš na Bolgar a stejně tak chtěli přejmenovat svoji zemi na Bulharsko. Tyto požadavky nebyly z pochopitelných důvodů vyslyšeny.
Čuvašský jazyk, náboženství a kultura
„Toro, slituj se. Toro, neopouštěj nás. Chleba, medu dej nám, Toro. Pití, jídla, zdraví dej nám, Toro. Zdravými stády naplň dvory. Koně, krávy, ovce dej nám, Toro. Z daleka příchozího k pohoštění v našem domě dej nám, Toro…“ (Čuvašská modlitba)
Čuvaši byli pro ruské vědce vždy záhadným národem. Jejich jazyk sice byl podobný tatarštině a turečtině, ale značně se lišil výslovností a obsahoval mnoho slov prokazatelně íránského a ugrofinského původu. Proto jej zpočátku považovali za ugrofinský jazyk silně ovlivněný tatarštinou. Později odhalili, že je čuvaština „turkičtější“ mnohem víc, než se myslelo, neboť si uchovala četné rysy praturkického jazyka. Kontakty s Íránci, Kavkazany a Ugrofiny pak přispěly k její ještě větší specifičnosti.
Ruští etnografové 19. století popisují Čuvaše jako plaché, opatrné, pověrčivé, ale mnohdy i neuvěřitelně důvěřivé až naivní. Ve spisech Osipa Ivanoviče Sjonkovského, člena-korespondenta petrohradské Akademie věd, najdeme popisy mnohých čuvašských zvyků a rituálů i náčrt hlavních rysů jejich pohanství. Dozvíme se, že ještě v polovině předminulého století Čuvaši vyznávají náboženství, jehož základem je víra v dva principy – Dobro a Zlo. Představitelem Dobra je mírný a přívětivý bůh Tora. Představitelem Zla je jeho žena, vzteklá a svárlivá bohyně Kiremeti. Čuvaši se Tory nebojí a mají jej rádi, zato z Kiremeti mají hrůzu a předcházejí si ji různými oběťmi. Mimochodem, není náhodou, že nám jméno hlavního čuvašského boha Tory připomíná jméno germánského boha Thora. Vždyť i v samotné Eddě se dočteme, že se s Thorovým kultem Vikingové seznámili na březích Kaspického moře…
Kromě dvou hlavních existuje ještě množství vedlejších bohů, například bůh sýpek Terkula či bůh léčitelství Irich. Zajímavým rituálem je společné modlení, při němž se v domě hlavy rodiny shromáždí všichni příbuzní. Poté mezi ně přijde jomza, což je kněz, čaroděj, žrec a lékař v jednom, jenž každému z přítomných přidělí boha, k němuž se bude modlit, aby bylo osazenstvo čuvašského panteonu kompletně uspokojeno.
Sjonkovskij píše, že všechny nemoci a všechna neštěstí Čuvaši připisují zlé bohyni Kiremeti, která nedovolí nikomu uzdravit se, dokud jí není přinesena oběť hříběte. Kolem vybraného hříběte Čuvaši načrtnou veliký čtyřúhelník a obloží jej suchým dřevem. To potom zapálí a s pokřikem „Haj haj haj!“ běhají okolo. Když je hříbě mrtvé, vyjmou z ohně tři žebra z pravé strany a vše ostatní nechají shořet. Z žeber oberou upečené maso a krmí jím nemocného místo léku. Sjonkovskij se pozastavuje nad tím, že tato léčebná metoda vykazuje stejné či mnohem lepší výsledky než standardní léčba, což Čuvaši lakonicky komentují slovy: „Jak máme vědět, díky čemu se člověk uzdraví?“
Dalším zajímavým obyčejem je zvyk provdávat dceru do cizí vesnice – sňatek v rámci jedné komunity se považuje za hřích – či obdarovat každého příchozího tím nejlepším z majetku hostitele. Již zmíněnou čuvašskou prostotu obdivuje Alexandra Fuks ve svých Zápiscích o Čuvaších a Čeremisech Kazaňské gubernie z roku 1840, kde píše: „Oni následují hlas svého srdce, které je jen málokdy vede ke zlu. Zřídka mezi nimi dochází k hádkám, ještě řidčeji k vraždám. A když už se mezi sebou znesváří, jejich pomsta je tak podivná. Čuvaš jde ke svému nepříteli, a aby na něj poštval neštěstí, zabije se na jeho dvoře. Ubozí, neznají se jinak pomstít, než že obětují svůj život…“ O tomto čuvašském zvyku svědčí i profesor kazaňské univerzity Vasilij Afanasjevič Sbojev, jenž roku 1851 ve svých Poznámkách o Čuvaších píše: „O barbarském zvyku oběsit se na dvoře svého nepřítele, a tak na něj seslat bídu, už není ani slechu…“ Tento etnograf rovněž objasňuje, že se Čuvaši z dobrosrdečného národa stali tak opatrnými a nedůvěřivými kvůli Rusům. Ti totiž tak dlouho zneužívali jejich zvyků každého obdarovat a pohostit, až se jich Čuvaši počali stranit a usídlovali se co možná nejdále od velkých cest a splavných řek. „Téměř každá čuvašská vesnice je umístěna tak, že si jí nevšimnete, dokud do ní nosem nevrazíte. Skrývat před Rusy cestu do své vsi je povinností a otázkou cti každého Vasilije Ivanyče.“ (Tato přezdívka pro Čuvaše se ujala díky tomu, že jim popi dávali při křtu ta nejběžnější ruská jména.)
Sbojev dál píše, že není nic horšího, než musíte-li cestovat někam přes čuvašskou vesnici. Na cestě s velikou pravděpodobností potkáte švarného čuvašského mládence, jenž vám ukáže cestu opačným či jiným směrem, a když konečně po mnoha objížďkách a zajížďkách dorazíte do čuvašské vesnice, uvidíte, kterak se děti – do té doby vesele si hrající mezi domy – s vřískotem „Vyras! Vyras!“ (Rus! Rus!) střemhlav vrhají do domů, zabouchávají se za nimi dveře a zavírají okenice. Během okamžiku vesnice ztichne a vypadá, jako kdyby v ní nebylo živé duše…
Taková čuvašská vesnice je dnes naštěstí pouze anekdotickou minulostí.