Kyjev – klenot na Dněpru

Jaroslav Otčenášek

 Ukrajinské hlavní město Kyjev stálo za dob existence SSSR vždy tak trochu ve stínu Moskvy a Petrohradu. Mnohé se nezměnilo ani po vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991. Zájezdy s Čedokem, které se pořádaly před rokem 1989 a kromě Kyjeva mívaly v itinerářích ještě několik dalších míst, nemají jakéhokoliv pokračovatele. Zatímco do Moskvy i do Petrohradu je možné cestovat hned s několika cestovními kancelářemi, do Kyjeva nikoliv. Na výběr jsou tedy celkem čtyři varianty: lze jet linkovým autobusem (nejčastěji přes Polsko), dále letecky (Praha-Ruzyně – Kyjiv-Borispil‘, nejlevněji kolem 8000 Kč), vlastním dopravním prostředkem (značné riziko zcizení) a nejlépe a poměrně pohodlně vlakem (zpáteční jízdenka Praha-Hl.n. – Kyjiv-Pass. za cca 4500 Kč). Stranou ponechávám autostop. Velké množství českých turistů míří na Ukrajinu, nejčastěji však na Zakarpatskou Ukrajinu (známější pod starším označením Podkarpatská Rus), dál do Kyjeva, Oděsy či na Krym jezdí jen nepatrné procento. V čem je problém?

Prvním a patrně nejvýznamnějším faktorem, který limituje možnosti turistiky na Ukrajině a v Kyjevě zvláště, je silný nedostatek turistické infrastruktury. V samotném Kyjevě existuje několik velkých, ale patřičně drahých hotelů (Saljut, Dnipro aj.), které jsou určeny spíše pro obchodníky a eventuální oficiální návštěvy, než pro klasického českého turistu. Hotely střední úrovně s přístupnými cenami tu v podstatě neexistují. Jedinou alternativou je ubytování v soukromí, nejlépe u známých či příbuzných. Ovšem to s sebou nese některá rizika, například šváby, poměrně nevysokou úroveň hygieny apod. Dalším kamenem úrazu jsou možnosti stravování. Klasických restaurací je pomálu, pokud nepočítáme hotelové, tak je lze spočítat na prstech jedné ruky. Asi nejlepší je folklórní restaurace v parku naproti Ševčenkově univerzitě, číšníci jsou v krojích a podávají se tu typická ukrajinská národní jídla (boršč, bliny s houbami apod.). Obsluha je sice lehce nedůtklivá, ale to je na Ukrajině zcela normální. Je to velmi podobné situaci u nás před rokem 1989. Ovšem ceny jsou tu pro Ukrajince vzhledem k jejich průměrnému příjmu zcela astronomické, nám připomínají částky z jídelních lístků běžných pražských podniků. Další možností je několik čínských restaurací, ovšem také s ukrajinskou obsluhou. Ceny jsou tu vcelku mírné (na české poměry). Ale to je z nabídky kyjevských podniků asi tak vše. Pak lze navštívit některou ze tří kaváren nebo se zastavit u McDonalda. V létě je po celém městě na každém druhém rohu alespoň jeden pojízdný stánek s mraženými výrobky, obvykle zahraniční provenience, ale za rozumný peníz. Často se se zmrzlinami prodávají i nealkoholické nápoje. Klasické hospody v Kyjevě prakticky nejsou, ale pivo je tu asi nejoblíbenějším alkoholickým nápojem. Kupuje se v obchodech lahvové a pije se při chůzi po ulici přímo z lahve. Ke klidnému popíjení lze také využít lavičky v některém z četných parků. Asi budou zklamáni turisté očekávající potácející se postavy Ukrajinců s butylkou vodky v ruce. Ne, to se vám v Kyjevě opravdu nepoštěstí. Vodka je sice poměrně laciná (nižší kvalita – cca 40 Kč za 0,5 litru, značková pak až 70 Kč), ale opíjet se jí na ulici již prostě dávno není „in“. Navíc se v centru města prochází poměrně velký počet policistů, ze kterých mají obyčejní Kyjevané trochu strach (patrně dědictví minulosti).

 Výhodou Kyjeva je poměrně nízká hustota provozu, což turisté jistě uvítají. Zácpy na ulicích ani v centru města nejsou. Městská hromadná doprava funguje docela dobře a spolehlivě. Metro silně připomíná pražské, jsou tu tři trasy se třemi přestupovými uzly. Intervaly mezi jednotlivými soupravami jsou ale kratší než v Praze, obzvláště pak večer. Pro vstup do metra je nutné zakoupit u pokladny žeton, bez něj vás automat (za bedlivého dozoru policisty) do metra nepustí. Dále je při cestách po městě možno použít autobusy, tramvaje (českého původu) a trolejbusy a tzv. „maršrutnoje taksi“, což jsou dodávky soukromých provozovatelů doplňující síť MHD. Cena je o sto procent vyšší, ale jezdí o poznání rychleji.

 Pro českého turistu bude asi nejzajímavější množství historických památek, kterými se Kyjev může pyšnit. K desátému výročí vyhlášení ukrajinské samostatnosti byla většina staveb opravena. Do dáli září pozlacené věže Kyjevopečorské lávry (komplexu staveb z období 11.-19. století na prostoru cca 28 ha), která tvoří národní památkovou rezervaci. Před několika lety tu byl znovu postaven centrální chrám Zesnutí Panny Marie, zničený za druhé světové války. V bývalých hospodářských objektech se nachází i několik muzeí (Muzeum historických klenotů, Muzeum knihy a knihtisku aj.). Ač se jedná o kyjevskou památku číslo jedna, nějaké návaly turistů tu nehrozí. Samozřejmostí je dvojí vstupné (pro cizince asi 4x vyšší). Naproti přes náměstí Bohdana Chmelnického, jemuž dominuje hetmanova jezdecká socha, byl před pár lety znovu postaven komplex chrámu sv. Michala, jenž byl ve 30. letech zničen komunisty.

Mezi další památky patří chrám sv. Sofie (bývalý metropolitní chrám staré Rusi z 11. století), chrám sv. Ondřeje (nádherná ukázka baroka v prostředí bývalé Ruské říše z 18. století), chrám sv. Vladimíra, polský katolický kostel a mnoho dalších církevních památek. Zajímavá je také v 70. letech zrekonstruovaná Zlatá brána z 11. století, která tvořila původní hlavní vjezd do starého Kyjeva. Pro své potřeby si ukrajinský prezident Kučma nechal upravit barokní Mariinský palác (zničen za druhé světové války). Nad řekou Dněprem (ukrajinsky Dnipro) se tyčí mohutná bronzová socha knížete Vladimíra Svjatoslaviče, který hledí přes řeku na nový Kyjev (o rozloze asi tak tří sídlišť Jižní město).

 Další zajímavou kapitolou v kyjevských památkách jsou stavby z období socialismu. V období tzv. stalinské gotiky byl přestavěn celý střed města, vznikl široký moderní bulvár Kresčatik (hlavní tepna města) a většina obytných domů, při jejichž výzdobě jsou eklekticky propojeny dórské sloupy se srpy a kladivy a pseudořímské vejcovce s ozubenými koly. Moderní architektura je pak zastoupena obludnými panelovými sídlišti dále od centra a různými výstřelky typu bývalého muzea V. I. Lenina, hotelu Saljut, státní ústřední knihovny, kovového oblouku na počest znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem aj. Z původního množství různých pomníků již zmizeli všichni Leninové a jiní soudruzi, zůstali národní buditelé a hrdinové (T. Ševčenko, L. Ukrajinka aj.), bojovní pracující a vloni vznikl jeden zbrusu nový – památník ukrajinské nezávislosti na stejnojmenném náměstí (Majdan nezaležnosti).

 Volný čas je možné trávit také sportem. Mezi Kyjevany je nejoblíbenější Hydropark, který se rozkládá na břehu řeky Dněpr. Je to v podstatě klasické říční koupaliště doplněné stánky s občerstvením a půjčovnou sportovního náčiní. Z věže na břehu řeky si lze zaskákat bungee jumping, pod věží je pak půjčovna člunů. Dněpr není nejčistší, ale koupat se v něm dá. Břehy řeky tvoří pláže pokryté jemným pískem s drobnými ulitami korýšů. Dněpr tvoří v centru města množství ostrovů, které jsou porostlé lesy, kde je možno trávit horké letní dny procházkami. Další možností je navštívit skanzen v Pirogivě na jihozápadním okraji města, památník na místě bývalého vyhlazovacího tábora Babij jar, park Askoldova mohyla či prostory bývalé Výstavy úspěchů národního hospodářství Ukrajiny. Také lze navštívit, speciálně doporučuji fanouškům militárií, Ukrajinské muzeum dějin Velké vlastenecké války na jihovýchod od Kyjevopečorské lávry. Celému komplexu s mnoha válečnými výjevy, tanky, vrtulníky apod. vévodí ohromná socha Matky Vlasti, která směle konkuruje věžím sousední lávry.

 Turistický potenciál Kyjeva je velký, problémů je ale také dost. Ve městě lze potkat jen minimum zahraničních návštěvníků, což lze kvitovat spíše s povděkem, ale potvrzuje to výše naznačené problémy. Celá Ukrajina se po silném rozvratu v první polovině 90. let již konsolidovala. V obchodech či na tržištích lze sehnat vše, co člověk potřebuje, a to za více než příznivé ceny (pro nás). Kvůli oslavám desetiletí samostatnosti prošla většina památek i veřejných budov v centru města modernizací a opravou. Kriminalita je (alespoň ve středu Kyjeva) na snesitelné úrovni, policistů je na ulicích dostatek. Doprava funguje dostatečně, v mnoha směrech připomene Kyjev některá pražská předměstí (Holešovice, Vršovice), na chodnících je ale podstatně čistěji než u nás. Lidé jsou tu vcelku vlídní, otevření a ochotní pomoci. V jejich leckdy unavených obličejích lze postřehnout jakou námahu dá udržet si alespoň průměrnou životní úroveň. Nezaměstnanost je vysoká (na celé Ukrajině asi 25 %) a platy malé (150 dolarů měsíčně).

Kyjev za návštěvu rozhodně stojí, ale je nutné připravit se na různé drobné problémy. Pro cestu na Ukrajinu je potřeba vízum, které dostanete obvykle na základě pozvání někoho z Ukrajiny. Velvyslanectví Ukrajiny v ČR je v ulici Charlese de Gaulla 29/216 na Praze 6. Česká ambasáda v Kyjevě sídlí v jednom komplexu společně se slovenskou na ulici Jaroslaviv val 34 v centru města, české kulturní středisko je poblíž přes ulici, ale pracuje se tam jen sporadicky. A nezapomeňte – v Kyjevě se mluví především rusky.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *