Yveta Kenety
„Udělat něco špatného Romovi je hřích. A nejen to. Je hříchem ho poslat pryč, aniž byste ho neobdarovali nebo aniž byste s ním alespoň promluvili. Katolíci neměli Romy a tak vymysleli odpustky. Kupují oplatky požehnané knězem, aby jim Bůh prominul jejich hříchy. Nám sem naštěstí Bůh poslal lidi – Romy. Dej jim něco, udělej pro ně něco dobrého, odlož svou pýchu a aroganci, a Romové se budou cítit dobře, stejně tak jako ty a Bůh ti odpustí hříchy.“ Tolik pohled devadesátileté Bulharky, Iliji Davidkové na své romské krajany. Je to však dnes již pohled spíše výjimečný, soužití Romů a dalších etnik žijících v Bulharsku není zdaleka takto ideální.
Pokusme se nyní podívat poněkud blíže na toto pestré etnikum žijící na území Bulharska již od 13. století.
První Romové přišli na bulharské území pravděpodobně ve 13.-14. století, i když k jistému kontaktu došlo zřejmě i před tímto datem. Hojně zdokumentovaná je přítomnost Romů na bulharském území během osmanské nadvlády. Velký počet jich přišel na Balkán společně s Turky ve 14. stol., a to buď jako součást armády nebo jako doprovod. Romští kováři byli využíváni jak tureckou, tak protitureckou stranou k výrobě různého náčiní, kování a zbraní. Jako hudebníci byli Romové často zváni na šlechtické dvory.
K hromadným migracím na bulharské území docházelo také ze severně položených území, například z Valašska či Moldavska, kde byli Romové zotročováni. Pod osmanskou nadvládou pak hledali ochranu. Tato tendence vyvrcholila v 19. stol., kdy zde došlo ke zrušení otroctví. K migraci Romů ze sousedních zemí (především Rumunska a Řecka) docházelo i v průběhu 20. stol., často z důvodu posunu hranic, např. po balkánských válkách, první a druhé světové válce.
Již za osmanské nadvlády se postupně Romové začínali vzdávat kočovného života a stěhovali se často pouze za prací, a to v rámci hranic země. Někdy se vzdali kočovného života úplně, usadili se a začali se zabývat zemědělstvím. Tradice rodových řemesel však stále přetrvávala.
Proces usazování a orientace k životu v tzv. machalách (čtvrtích) proběhl u některých kočovných skupin především ve 20. a 30. letech 20. stol. a proces usazování pokračoval i po 9. září 1944 (osvobození Bulharska), kdy se Romové stali oběťmi účelové státní politiky. Všichni kočovní Romové byli nuceni se v 50. letech úplně vzdát kočovného života a usadit se. Postupně docházelo k odumírání tradičních rodových řemesel, ztráta tradiční obživy přispěla k dalšímu drastickému poklesu životního úrovně Romů.
Nová situace nastala po roce 1989. Sociální a ekonomické reformy často přivedly Romy k návratu k tradičním zaměstnáním a došlo k jejich modernizaci. Část Romů se dokonce vrátila ke kočovnému způsobu života. Přerušení tradice však mělo hluboký dopad a ekonomická situace většiny bulharských Romů je dodnes velice neutěšená.
Romové jsou nejrozmanitější etnickou komunitou v Bulharsku co do náboženského vyznání, příchodu na bulharské území, identity a zvyků. Za zmínku tedy stojí následující tradiční členění:
Přibližně 47% Romů se považuje za bulharské Romy, kteří jsou zde usazeni již od dob Byzantské říše. Říká se jim „Jerliové“. Dělí se na následující skupiny podle řemesla, jímž se jejich rod živil. K nejvýznamnějším tradičním řemeslům patří výroba dřevěných nástrojů (Burgudžii), cínování (Kalajdžii), výroba košíků (Košničari), handlování s koňma (Džambazi), kovářství (Kovači), výroba sít (Sitari), holení (Brusnari), výroba mědi (Bakurdžii) a další. Mnoho z těchto tradičních profesí již neexistuje, dalo však název skupině, která se tak nazývá dodnes. Jerliové jsou buď pravoslavní (Dasikane Roma) či muslimové (Chorachane Roma). V době raného středověku přicházeli z Řecka a neměli zájem putovat dále. Velké množství Jerliů se však do Bulharska postupně stěhovalo ze sousedního Rumunska. Mezi těmito usedlými Romy existují výrazné rozdíly. Je zde zastoupeno například nejvíce romských vzdělanců, ale jsou mezi nimi i Romové velmi chudí, kteří se stále živí zmíněnými tradičními řemesly, v letních měsících kočují se stany, žijí v blízkosti lesů a hor, v nichž sbírají lesní plody či svážejí dřevo.
Asi 42% Romů se ztotožňuje s tureckými Romy. K jejich nejvýznamnějším profesím patří také cínování (Kalajdžii), výroba trub (Pečkari), kovářství (Kovači), výroba zvonů (Zvunčari), hudba (Muzikanti), výroba rohoží (Rogožari), výroba výbušnin (Bombadžii) a další. Většina tureckých Romů je dlouhodobě usazena a jsou muslimského vyznání. Na rozdíl od bulharských Turků a bulharských muslimů používají turečtí Romové opět stará turecká jména (ta jim byla násilně odebrána v 70. letech 20. stol.).
Menší skupinku tvoří valaští Romové, k jejichž řemeslům patří také cínování, dále výroba vřeten a předvádění medvědů (Ursari). Z rumunského knížectví Valašsko přicházeli do Bulharska v průběhu 17. a 18. století. Dodnes někteří z nich v letních měsících kočují, spí pod stany a živí se tradičními řemesly, cínováním kotlů či jejich opravami. Na rozdíl o Jerliů, kteří byli ke kočování donuceni spíše z ekonomických důvodů a jejich způsob kočování vykazuje nezkušenost a neznalost projevující se nepořádkem a chaosem, ovládají Valaští Romové kočovný způsob života dokonale, neboť ho mají po staletí ověřený a zažitý. Například medvědáři pokračují v této tradici a od jara do podzimu se stěhují z města do města. Valaští Romové jsou ve většině případů křesťany.
Nejméně početnou, ale pro vědce nejzajímavější skupinou, jsou zajisté Kardaraši a Lovari, kteří tvoří méně než 2% všech bulharských Romů. K jejich tradičním řemeslům patří výroba kotlů (Kardaraši), výroba zlatých předmětů (Zlatari) a další. Je to druhá skupina, která přicházela do Bulharska z Rumunska, zejména od druhé poloviny 19. století při velké kalderašské invazi (v rámci této invaze přichází také olašští Romové do Uher a přes Slovensko i do našich zemí). Vedli polonomádský život až do poloviny 20. století, ale i dnes se často stěhují za obživou. Mnozí z nich se zabývají nejrůznějšími obchody, najdou se mezi nimi vůbec nejbohatší bulharští Romové. Kardaraši a Lovari se považují za nejčistší a nejpůvodnější Romy pocházející z nejvyšších kast v pradávné indické společnosti a často otevřeně pohrdají Romy z ostatních skupin. Obvykle jim říkají „Bahur“ (prach) a prohlašují, že Jerliové by měli přijmout jejich vedení a měli by se jimi dokonce nechat vést. V mnoha případech je Jerliové nenávidí a bojí se jich. Koluje mezi nimi o Kardaraších spousta mýtů a vypráví se o jejich krutosti a obrovském majetku, který získali z krádeží a podvodů. Tyto mýty jsou často založeny na nepřehlédnutelných výstavných palácích, v nichž žijí. Přísně dodržují sňatkovou politiku jen uvnitř komunity. Z jejich skupiny pocházejí nejčastěji věštkyně a kartářky. Jsou ortodoxními křesťany.
Je tedy patrné, že Romové v Bulharsku nepředstavují pouze homogenní skupinu necelého milionu lidí tmavší pleti, nýbrž velice zajímavou, různorodou etnickou skupinu s prastarým jazykem, kulturou a historií.
Statistické údaje
Podle oficiálního sčítání lidu z roku 1975 žilo v Bulharsku tehdy pouhých 18 323 Romů, ve srovnání s údajem z roku 1965, kdy zde žilo 148 874 Romů a s rokem 1992, kdy se jednalo o 313 326 Romů. Podle neoficiální informace Ministerstva vnitra se pohyboval počet Romů v Bulharsku v lednu 1990 okolo 577 000 (6,45% bulharské populace). Podle jiného údaje – z ministerstva vnitra z let 1989 a 1992 – žilo v této době v Bulharsku 576 927 Romů. Podle těchto údajů, jež musíme brát s rezervou, a dalších výzkumů, se počet Romů v Bulharsku pohybuje asi kolem 700-800 000 tisíc.