Krešimir Međeral
Jen málo zemí na mapě světa může upoutat tak absurdním tvarem svých hranic jako Chorvatsko. Tento mladý, a přece už více než 13 století existující stát je dějinnými tlaky zhněten do dnešního tvaru rohlíku, tvaru, jenž svým obyvatelům nepřináší v praxi příliš radosti.
Na cestu z Iloku, města na nejvýchodnějším konci země, do Dubrovníku, na jejím nejzazším jihu, případný cestující potřebuje více než 24 hodin, částečně i kvůli špatnému dopravnímu spojení a katastrofálnímu stavu silnic. Samozřejmě, pokud se člověk nerozhodne pro mnohem kratší variantu přes Bosnu a Hercegovinu. Avšak i kdybychom chtěli během cesty zůstat v Chorvatsku, nebylo by to možné vzhledem k tomu, že je nejjižnější část – dubrovnická oblast – oddělena od mateřské země.
Vskutku, ani jedna tak malá země (její rozloha je 56 538 čtverečních kilometrů – to je mimochodem víc, než má kupříkladu Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Slovensko…) se nemůže pochlubit takovou různorodostí krajiny. Od rovin Panonie na severu přes sivé vrcholky Dináry až po jadranské pobřeží, jež je po norském a řeckém třetí nejčlenitější na světě. U pobřeží se nachází okolo sedmi set ostrovů, ostrůvků, skalisek a útesů – od největšího Krku až po nejmenší, pravděpodobně někde v Kornatském souostroví, jinak největším souostroví Středomoří.
Básnický zápal nám pomůže na úvod článku, ale kde se vzal tak nezvyklý tvar státních hranic, po tom musíme zapátrat v dějinách…
Chorvati do svého dnešního sídliště přicházejí údajně v sedmém století. Legenda uvádí idylický příběh o pěti bratřích a dvou sestrách (jmenovitě: Kluk, Hlovel, Muhlo, Kosjenac, Hrvat, Tuga a Buga), kteří dorazili k Jadranu a tam se také usídlili. Severně od Splitu se nachází sedm malebných městeček – Kaštelů – pro každého z nich jedno.
Skutečnost je však poněkud jiná. V době jejich příchodu se pravděpodobně ještě nemohlo jednat o Chorvaty v dnešním slova smyslu, protože diferenciace Slovanů začala až později. Stejně tak když Slované pronikali z vnitrozemí, mnozí pravděpodobně zabloudili v dinárských skalách a roklinách a k moři dorazily pouze skupinky (možná skutečně jen sedmičlenné), a o osídlování ostrovů nemůže být řeč. Díky tomu se na ostrovech udrželi Ilyrové a romanizované obyvatelstvo. To potvrzuje i vzhled dnešních obyvatel – dominantní slovanská alpská rasa (nízká, baculatá, jemných rysů tváře) zůstala na severu, zatímco dinaroidi, všichni výjimečně vysocí, hubení, tmavých vlasů a tmavé pleti, obývají přímořské oblasti.
Už v sedmém století existovaly na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny dva státy – Panonské a Přímořské Chorvatsko. Nejdříve to byla knížectví, jež roku 925 sjednotil první chorvatský král Tomislav. Ten se proslavil i tím, že zastavil Árpádem vedené Maďary a ustanovil pevnou hranici na Drávě, která vydržela až dodnes. Svého největšího rozmachu dosáhlo středověké Chorvatsko v druhé polovině 11. století za krále Petra Krešimíra IV. Avšak koncem 11. století, díky dvorním intrikám Jeleny, manželky krále Zvonimíra a sestry maďarského krále Ladislava, Maďaři pronikli do Chorvatska a vnutili mu personální unii. Podle legendy Chorvati Zvonimíra popravili a on je před svojí smrtí proklel k cizí nadvládě na tisíc let… no dobrá, devět set.
Během 15. století se z východu vynořilo nové nebezpečí – Turci. Jako klín pronikli do trupu uhersko-chorvatského království a rozsekli jej na dvě části. V té západní byl roku 1526 na trůn dosazen Ferdinand Habsburský.
Tou dobou jadranské pobřeží pustošili Benátčané. Schopní obchodníci, kteří znali hodnotu dalmátských lesů, a tak jsou celé Benátky vybudované na dřevěných sloupech z Dalmácie. Postupně pronikali i hlouběji do vnitrozemí a vytlačovali Turky.
Nejzazší jih byl pod vládou jediného nezávislého kousku chorvatské pevniny. Dubrovnická republika, samostatný městský stát, po století odolávala Benátčanům, Janovanům i dalším kupeckým velmocem. Na bílé vlajce Republiky skvělo se pouze jedno slovo: Libertas – svoboda. Pravdou je, že Benátčani Dubrovnické posměšně nazývali „Šete bandjere“ (Sedm vlajek), narážejíc na jejich připravenost vyvěsit vlajku každého, kdo by je ohrožoval. I přesto byly dubrovnické hradby záruka bezpečí, dokonce i tehdy, když vlajky selhaly. Poté, co byl katastrofálním zemětřesením roku 1667 úplně zničen, je Dubrovník znovu vystavěn a je jedním z nejznámějších plánovitě vybudovaných měst své doby.
Kvůli nepřetržitému napětí mezi Benátskou a Dubrovnickou republikou, které se chtěly vyhnout přímému teritoriálnímu kontaktu, je na pomoc přizváno Turecko, jemuž jsou přiděleny dvě nárazníkové zóny severně a jižně od Dubrovnické republiky. Proto i dnes Bosna a Hercegovina vlastní přístup k moři u Neumu, jímž odděluje nejjižnější část Chorvatska od mateřského státu.
Koncem 17. století Habsburkové zahajují svoji reconquistu pod velením Evžena Savojského, která končí roku 1699 mírem v Sremských Karlovcích. Hranice Habsburské monarchie a Turecké říše je tím stanovena na řekách Uně, Sávě a Dunaji a pokračuje až ke dnešnímu Đerdapu – Železným vratům na Dunaji. Z oblasti bezprostředně podél této hranice je vytvořena tzv. Vojenská krajina, nárazníková zóna pod přímou správou císaře, zbytku Chorvatska vládl císařův zástupce – bán.
Když počátkem 19. století Napoleon zrušil Benátskou republiku, z jejích území na východním pobřeží Jadranu společně s částí habsburského Chorvatska na jih od Sávy a slovinskými zeměmi vytvořil tzv. Ilyrské provincie. Stejný osud postihl i Dubrovník, jenž roku 1806, po 648 letech odporu vůči různým vetřelcům, musel konečně uznat nadvládu silnějšího.
Avšak Ilyrské provincie neměly dlouhého trvání. Po Napoleonově porážce u Waterloo celá oblast připadla Rakousku. Později po dualistickém rozdělení monarchie tyto části (s výjimkou Chorvatska na jih od Sávy) zůstaly pod Vídní, zatímco zbytek, jako jedna ze zemí Koruny sv. Štěpána, připadne Budapešti. Před tím, roku 1848 během císařské války proti maďarské revoluci, je k Chorvatsku připojena jeho nejsevernější část – Mezimuří.
Když roku 1878 Rakousko-Uhersko získalo právo na okupaci Bosny a Hercegoviny, hranice sremskokarlovského míru na severu a bývalých benátských území na jihu se staly hranicemi mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou. V kontextu Rakousko-Uherska a všech pozdějších mnohonárodnostních států taková hranice nepředstavovala žádný problém.
V té době východní hranice Chorvatska sahaly až k soutoku Sávy a Dunaje, tj. do Zemunu, kdysi města a dnes pouze předměstí Bělehradu. V době chorvatské národní euforie roku 1990 se zkratka nacionalistické strany HDZ (Hrvatska demokratska zajednica) interpretovala jako „Hrvatska do Zemuna“. Během války na podzim roku 1991 ji černý humor změnil na „Hrvatska do Zaprešića“ (předměstí Záhřebu).
Po rozpadu Rakousko-Uherska jeho jihoslovanské země (Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, slovinské země, Istrie, Dalmácie a jižní Uhersko, tj. Vojvodina) vyhlásily 29. října 1918 v Záhřebu Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se už 1. prosince 1918 spojil s již dříve nezávislými královstvími Srbska a Černé Hory a přejmenoval na Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (všimněte si náhlého posunu Srbů z posledního na první místo v názvu). Nový stát využil zmatek v Maďarsku, okamžitě anektoval celou Baranju i s Pětikostelím, ale nakonec si ponechal pouze její malou jihovýchodní část. Stejně tak, v rámci soustavné politiky odnárodňování, byla celá země rozdělena na bánoviny, které nerespektovaly národnostní rozdělení. Teprve roku 1939 bylo Chorvatsku přiznáno právo na vytvoření Bánoviny Chorvatsko, rovněž rohlíkového tvaru, ale přesto jiného než dnes, neboť nezahrnovala Baranju a bylo připojeno Bosenské Posáví a střední Bosna. Přitom bylo celé území východního Srijemu mezi Zemunem a Vinkovcemi rozděleno a hranice kvůli smíšené národnostní situaci vytýčena jednoduše prostředkem tohoto území.
K prvnímu pokusu „opravy rohlíku“ došlo už roku 1941, kdy byl po německém útoku na Jugoslávii vytvořen loutkový Nezávislý stát Chorvatsko, jenž kromě dnešního Chorvatska zahrnoval i Bosnu a Hercegovinu a Vojvodinu. Avšak vytvořením druhé Jugoslávie je Chorvatsko vráceno do tvaru rohlíku, kterému je přidána Baranja a odebrána Boka Kotorská, zatímco zbytek hranice s Bosnou a Hercegovinou navazoval na hranice rakousko-uherské.
Konečně, během nacionalistické vlády strany HDZ v devadesátých letech 20. století se chorvatská politika opět nesla, byť nenápadně, v duchu nároků na Bosnu a Hercegovinu s cílem „vyplňování rohlíku“. Metody etnického čištění a „humánního přesídlování“ měly za účel připojení alespoň západní částí Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku. Přesto, bez ohledu na to, že je Bosna a Hercegovina stát na respirátorech, hranice Chorvatska zůstaly a s největší pravděpodobností zůstanou nezměněny.
Na druhé straně, chorvatští severozápadní sousedi Slovinci roku 1991 poprvé v dějinách vytvořili svůj stát. Okamžitě po vytvoření státních institucí zahájili revizi hranic s Chorvatskem. Vzhledem k tomu, že se do té doby republikové hranice nevztahovaly na moře, Slovinsko se ocitlo v těžké pozici. Slovinsko má totiž kolem čtyřiceti kilometrů pobřeží a státní hranice s Chorvatskem běží po řece Dragonji, která se vlévá do Piranského zálivu pod „nešikovným“ úhlem. Pokud by se hranice protáhla na moře jako rovná čára od ústí, slovinské teritoriální vody by byly tak malé, že by se nestýkaly s vodami mezinárodními. Jinými slovy, loď, jež by vyplula ze slovinského (a odnedávna i českého) přístavu Koper, by do mezinárodních vod musela vplout buď přes italské, nebo přes chorvatské vody. A protože si Slovinci nechtěli znepřátelit Italy, vyrukovali na Chorvaty. Požadavek koridoru se svobodným přístupem k mezinárodním vodám se zakládal na argumentu „Vy Chorvati máte i tak spoustu moře, tak proč byste nám ho kousek nedali?“ Radikálnější Slovinci požadovali anexi celé severní Istrie až k řece Mirně. Celý spor podle všeho skončí mezinárodní arbitráží, přestože Slovinsko skutečně anektovalo několik vesnic na chorvatské straně Dragonje.
V té době se na jihu rovněž lámala kopí kvůli poloostrovu Prevlaka na ústí do zálivu Boka Kotorská. Ačkoliv se jedná o nepopiratelně chorvatské teritorium (stejně jako celá Boka Kotorská do roku 1945), Prevlaka se díky své strategické pozici stala trnem v oku vládě Svazové republiky Jugoslávie, neboť v Boce Kotorské se nachází několik jugoslávských válečných přístavů. Celý spor byl vyřešen (?) rozmístěním pozorovatelů OSN, avšak zdá se, že přátelská politika černohorského premiéra Mila Đukanoviće vede k zřeknutí se všech nároků na Prevlaku.
Takže abychom to uzavřeli: za absurditu svého tvaru může Chorvatsko v první řadě poděkovat Evženu Savojskému a Benátčanům, stejně jako politice Rakousko-Uherska vůči Bosně a Hercegovině jako nedělitelné provincii. Vezmeme-li v potaz fakt, že pro civilizovaný západ nejsou hranice bariéry, jež je nutné fyzicky vytýčit, nýbrž obyčejná formalita, můžeme jen doufat, že už brzy budeme z Iloku do Dubrovníku potřebovat pouze pět hodin a dvojí rychlé mávnutí občanským průkazem.