Ivana Skálová
Dne 14. května 2002 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel v rámci kurzu Úvod do studia bělorusistiky dr. Vincuk Viačorka, lingvista a jeden ze zakladatelů a současný předseda opoziční Běloruské lidové fronty. Při této příležitosti jsme mu položili několik otázek.
Pane Viačorko, jakou roli podle vás hraje jazyk při konstituování národa obecně a v Bělorusku konkrétně?
Myslím, že v našem regionu středovýchodní Evropy se jazyková a etnická identifikace chápe jako jedno a to samé. Nemůžeme uvést ani jeden příklad etnického a politického sebeurčení národa bez jazykového obrození. Národy jako Češi, Bulhaři, Estonci se nacházely pod cizí nadvládou – německou, osmanskou, ruskou – a začínaly své politické obrození obrozením jazykovým. Jazyk tedy od samého počátku novodobé historie patřil k základním národním hodnotám a symbolům. Myslím, že Bělorusové tu nejsou výjimkou. Všechny naše národně-obrozenecké snahy v sobě nesly prvky jazykové emancipace. Tak tomu bylo i v 90. letech 20. století před rozpadem Sovětského svazu.
Dnes je ovšem v Bělorusku protěžována ruština – proč je běloruština tak potlačována?
Dnes jsou v Bělorusku dva úřední jazyky – běloruština a ruština. V praxi je však ruský jazyk preferován současnými státními představiteli. To souvisí i s jejich politikou vytváření unie s Ruskem coby nějakého hyperstátu. Z toho plynou velmi nebezpečné praktické následky vedoucí k marginalizaci běloruštiny. Bylo tomu tak v carském Rusku i v komunistickém Sovětském svazu. Když vytvoříme pomyslnou pyramidu prestižnosti, tak běloruština se v ní nachází úplně vespod. Ruština je jazykem administrativy, médií, univerzit, kariéry. Běloruština je jazykem vesnice, ulice, je považována ze méně kulturní a neprestižní.
Kteří Bělorusové tedy dnes mluví rusky, kteří bělorusky a má to nějaký zvláštní význam?
Pokud někdo mluví svým běloruským dialektem, nevyvolává to žádnou zvláštní pozornost. Když někdo mluví rusky, avšak s bělorusizovanou fonetikou a používá takový pidgin-Russian s prvky běloruské výslovnosti, prozodiky, s běloruskou slovní zásobou, to také neznamená nic zvláštního. Tak mluví například Lukašenko. Ale když někdo mluví spisovnou, literární běloruštinou, vzbuzuje to pozornost, znamená to, že je člověk vzdělaný, kulturní a proevropsky orientovaný. A pokud mluví správně a spisovně rusky, znamená to, že studoval v Rusku, nebo odtamtud přijel, ale neříká to nic o tom, jak je politicky orientovaný.
Jakou roli hraje v jazykové otázce běloruské školství?
Školy vyučující v běloruštině byly v běloruských městech za bolševika totálně zničeny. Když bolševici odešli od moci, v běloruských městech zůstaly celkem tři běloruské školy. Byly neprestižní a úroveň vzdělání byla nevalná. Za první čtyři roky běloruské nezávislosti se podařilo vybudovat 60 % škol s vyučovacím jazykem běloruským. Bohužel poté přišel Lukašenko a začal opačný proces „debělorusizace“. Nyní v Minsku z 250 škol zbylo pouze 9 běloruských. Ale tento proces nemůže pokračovat neustále. Díky tomu, že lidé chtějí pro své děti běloruské vzdělání, ministerstvo školství bylo nuceno zřídit v každé oblasti alespoň jedno prestižní gymnázium s vyučovacím jazykem běloruským.
Jazyk je ale pouze jedním ze znaků, jímž se národ definuje. Má Bělorusko jiné národní symboly či hrdiny, na nichž by mohlo budovat svoji národní identitu?
Obyčejný Bělorus může hovořit nespisovným jazykem, může mluvit dialektem či již zmíněným ruským pidginem, ale když se jej zeptáte na jeho národní jazyk, řekne že je to běloruština. V roce 1999 se k ní hlásilo 82 % lidí. Takže to je jeden ze symbolů etnické identifikace. V normálních podmínkách lidé rádi posílali své děti do běloruských škol. Motivace byla tato – já sám nevládnu dokonale běloruským jazykem, učil jsem se v sovětské škole, tak ať se děti učí a já se něco přiučím. Takže běloruský jazyk působí jako symbol, jako mýtus, jako ideál. Například způsob, jakým nás identifikují sousední národy. Nazývají nás Sobry, což znamená bělorusky „přátelé“ nebo Bulbaši od slova „brambory“. Takže oni nás identifikují na základě našeho jazyka.
Takže neexistuje žádný další společný symbol, společný historický moment…?
Čechoslováci v GulaguStejně jako každý jiný národ, i my máme normální historii, máme veliké osobnosti, máme Skarynu, Kupalu. Jiné slovanské národy prožívaly stejné problémy. Například Češi byli léta germanizováni, ale vzmohli se, vytvořili jazyk, školství a nyní mají svůj stát v centru Evropy. My jsme to samé, ani horší, ani lepší. A pouze kulturní a jazyková identita a národní nezávislost pro nás vytvářejí perspektivu ekonomického rozvoje.
V čem vidíte hlavní příčiny zakonzervování dnešního politického systému v Bělorusku? Čím to je, že se totalitní režim drží tak dlouho?
Oporou tohoto režimu je Homo sovieticus. Nesamostatný člověk, který se dívá paternalisticky na svůj stát i na svého vůdce. A také anacionální člověk je oporou takového režimu. U nás běloruská identita znamená evropskou identitu. Kompaktní národní stát, demokratické hodnoty a svoboda – to jsou hodnoty, které člověk odkojený propagandou sovětské éry nepovažuje za podstatné. A o takového člověka se opírá takovýto režim. A ještě je tu jeden důležitý faktor. Je to velmi smutné, ale současný běloruský režim podporuje Moskva.
V čem myslíte, že by měla být práce opozice efektivnější? Existuje ve světle skutečnosti, že Alexandr Lukašenko získal další pětiletý mandát, ještě prostor pro změny?
Ano, protože nás podporuje mladá generace. Podle výsledků veřejného mínění jsou pro 80-90 % mladých lidí jak běloruský jazyk, tak běloruská nezávislost hodnotami. Nedávno jsem si prohlédl výsledky sociologického výzkumu z celého Běloruska, kdy byly mladým lidem zadávány jednoduché otázky jako: co si myslíte o demokracii, o běloruském jazyce, o Bělorusku, o Evropě. Výsledky byly fantastické. Oni uvažují jako normální, plnohodnotní mladí Evropané. A na ně se my orientujeme.
Jak si jako opozice představujete efektivní pomoc ze zahraničí?
Existují dva druhy pomoci. Jedním je pomoc politická, tu očekáváme obzvláště od těch evropských zemí, které stejně jako my byly dříve pod komunistickou vládou, pod ruskou dominancí. Ty by nám mohly pomoci vybudovat naši nezávislost. Na druhé straně je tu kulturní kontakt. My si například vážíme toho, že běloruská mládež má možnost studovat zde v Česku. Bylo tomu tak již ve 20. letech minulého století. Za Masaryka se zde vzdělávali chlapci a děvčata, kteří se potom stali vůdci běloruského národního obrození.
Dočetla jsem se, že jste byl za účast na protivládní demonstraci uvězněn…
Ano, minulé jaro mě odsoudili na 15 dní.
A jaké je běloruské vězení?
Nedá se tam sedět, pouze ležet či stát. Není tam žádné lůžko, jenom taková pryčna jako pódium… žádné povlečení, matrace. Jídlo dostáváte dvakrát denně a političtí vězni dostávají i maso. Je tam malé okénko, takže když chcete číst, a mně umožnili mít knihy a mou lingvistickou práci, tak musíte stát pod tím okénkem. Na procházky se nechodí, celý čas trávíte v malé cele, spolu s ostatními namačkáni jak sardinky v konzervě. Takové je běloruské vězení.